ruth weiss
24. 6. 1928, Berlín

jazzová básnířka, performerka
A New View of Matter  / Nový pohled na věc - ukázka















































Lawrence Ferlinghetti a ruth weiss
v Praze v r. 1999

Beat generation, u nás dříve ne docela přesně překládaná jako “zbitá” generace, dala světu množství autorů, kteří již patří ke zlatému fondu světové literatury 20. století – Jacka Kerouaka, Allena Ginsberga, Williama S. Burroughse, Gregoryho Corsa. Jejím hlavním společným znakem bylo odmítání autority establishmentu, který svým potlačováním všeho přirozeného lidského konání (i nerespektováním přírodních zákonitostí) ztratila svou legitimitu. Důrazem na svobodu jednotlivce a hledáním alternativy k životu zasvěcenému “tvoření hodnot” (rozuměj hodnoty materiální), které ve svém důsledku člověka uzavírají do sevření náboženských, rasových, sexuálních a kastovních předsudků, se beat generation pokoušela vzkřísit život, jehož hlavní náplní bylo prožít jej “naplno”, prozkoumat všechny jeho možnosti a hranice, život, v němž každý okamžik může být extází, která může ukázat cestu k samotné jeho podstatě. Pomocníkem přitom mohla být hudba, rychlá jízda, meditace, drogy, stejně jako (dočasná a občasná) těžká fyzická práce.

Zatímco dílo zmíněných autorů, patřících k “newyorskému křídlu” beat generation, je u nás již poměrně dobře známo, jeho “sanfranciské křídlo” (původně Sanfranciská generace), s větším akcentem na život v přírodě a buddhismus, je zatím českému čtenáři – až na výjimky v podobě básníků Lawrence Ferlinghettiho a dnes i Garyho Snydera (s odkazy na “otce” hnutí Kennetha Rexrothe a Kennetha Patchena)  víceméně neznámé. K celistvější představě nám dosud chybí podrobnější obeznámenost s tvorbou Philipa Whalena, Michaela McClurea, Philipa Lamantii či Lewa Welche.

Pravdou ovšem je, že význam mnoha beatnických či z beatnického hnutí vycházejících autorů se projevil teprve s revivalem zájmu o beatnické hnutí jako takové, který nastal koncem 80. let. Mezi ně patří básníci jako Bob Kaufman, Andy Clausen, Jack Michelin, Jack Hirschman, stejně jako řada originálních ženských autorek  Joanne Kygerová, Joanne McClureová, Eileen Kaufmanová, Hettie Jonesová, Lenore Kandelová, Diana diPrima, Janine Pommy Vegová, Anne Waldmanová a ruth weiss. Jak řekla ruth weiss v jednom rozhovoru:

“…lidé mají sklon beatniky generalizovat. Nesmíte zapomínat, že se jednalo o silné osobnosti. Nelze nás všechny spojovat na základě toho, co o nás Kerouac s Ginsbergem jednou řekli. Nebyli jsme nikdy žádnou organizací…”

S “novými” autory se odkryly a projasnily další roviny, inspirace a zdroje beat generation. Ukázalo se tak, že “beat” jako stav duše se nestal dosud uzavřenou kapitolou a že se nejrůznějšími způsoby projevil v tvorbě umělců let šedesátých stejně jako let devadesátých a že položil základy nejrůznějším alternativním životním stylům a postojům (komuny, squaterství, ekologická hnutí).

Hodně se napsalo o významu jazzu a jazzové inspiraci v díle Allena Ginsberga a Jacka Kerouaka. Ovšem skutečným východiskem, základem i hmotou, s níž a z níž tvořili, se jazz stal především Bobu Kaufmanovi (192586) a ruth weiss (právě pro ně platí další z významů slova “beat”  rytmus, takt, tep). A k ruth weiss se navíc váže i zcela odlišný životní příběh, než jakým se mohla vykázat většina ostatních beatnických autorů.

ruth weiss (malá písmena ve jménu jsou básnickou vzpourou proti německému jazyku a způsobu myšlení a proti společenským konvencím vůbec) se narodila v Berlíně v židovské rodině v roce 1928. V roce 1933 musela rodina uprchnout před fašismem do Vídně, odkud v roce 1939 odjela posledním vlakem do Holandska, a pak do Spojených států, kde se teprve musela naučit mluvit anglicky. Většina jejích nejbližších příbuzných zahynula v koncentračních táborech. Život v New Yorku byl pro rodiče velmi strastiplný (pro neznalost angličtiny nemohli sehnat práci), a tak ze strachu, aby ruth nemusela dny trávit na ulici, ji umístily do dětského domova, kde ji navštěvovali pouze o víkendech.

Do Evropy se její rodina vrátila spolu s americkou armádou v roce 1946, ruth studovala ve švýcarském Neuchatelu, učila se francouzsky, psala krátké povídky a vedla si deník, který však později zničila.

Než se v roce 1948 vrátila s rodiči do Chicaga, krátce pobývala v Praze, kde uvažovala o tom, že by přijala práci na Americké ambasádě. Nakonec se rozhodla pro návrat do Ameriky a do Prahy a do Evropy vůbec se vrátila až o padesát let později již jako v kalifornském kulturním prostředí oslavovaná “bohyně beat generation” na pozvání BeatFestu. Tam při několika představeních s různými jazzovými hudebníky předvedla, jak se dá skloubit hudba a slovo, aniž by si jedno podmiňovalo druhé. Slovy básníka Jacka Hirschmana: “…jiní čtou do jazzu nebo píšou podle jazzu. ruth weiss píše jazz ve slovech.”

Cesta k této vytříbené podobě poezie je výsledkem básnické řehole, kterou ruth dobrovolně přijala někdy v roce 1949, kdy v jednom chicagském klubu, jako členka umělecké komuny Art Circle v Near North Side, poprvé (možná jako vůbec první v USA) předčítala poezii za doprovodu jazzové kapely:

"Seděla jsem dole a psala. Jeden kamarád za mnou přišel a říká, co tu děláš, pojď nahoru a poslechni si, jak kluci hrajou a já jsem řekla, nemůžu, mám moc práce, a on se podíval, co to píšu, a řekl, jen pojď nahoru a přečti jim to. Jazzmeni tam posedávali, kouřili trávu a popíjeli pivo a víno a můj kamarád povídá, musíš jim to předvést, a tak jsem se posadila na gauč a začala recitovat a někdo vzal trubku a začal hrát a další se připojil na piano a najednou všichni hráli s mou básničkou! To bylo poprvý, co jsem to zažila. Byla to nádhera."

Tím zahájila svou bohémskou, často stopem, cestu za domovem: pracovala jako servírka, pokladní v muzeu nebo sedávala modelem pro studenty. Vystupovala v jazzových klubech v New Yorku, v New Orleans, až se konečně v roce 1952 usadila v San Francisku, které ji přitahovalo svou evropskou atmosférou (“chodí se tam pěšky”) i ryze americkým bohémstvím. Usadila se v North Beach, které se později stalo hlavním centrem beatniků. Bydlela v ulici Montgomery, kde později žil Allen Ginsberg se svou poslední dívkou Sheilou. V baru Black Cat psala poezii a zkoušela ji spojovat s hudbou svých přátel, jazzových hudebníků:

„Scházeli se v místnosti, co sloužila jako kotelna a garáž a tam jsem s nimi jamovala, vymýšlela jsem si různé zvuky, nebo jsem jen tak poslouchala. Tři z nich si pak v roce 1956 otevřeli klub nazvaný The Cellar (Sklep), který vydržel někdy do roku 1962. S dvěma z nich jsem stále v kontaktu."

Obnovený klub  funguje dodnes.

"Mé performance byly každou středu, někdy jsem měla ještě nějaké hosty - většinou básníky. Můj styl tehdy dost rozvířil sanfranciskou uměleckou scénu. Začala jsem taky publikovat, hlavně v Beautitude. To byl jeden z prvních magazínů, z něhož zazněl hlas beat generation."

Úspornost, střídmost slov, rytmus a melodičnost, která tvorbu ruth weiss prochází, se promítly i do jejích haiku, před nimiž v 50. letech obdivně smeknul i její přítel Jack Kerouac, sám jejich respektovaný autor: “Ty píšeš lepší haiku než já.” Dnes svoje haiku ruth weiss publikuje v podobě novoročních přání či pohlednic s Blakeovým výtvarným doprovodem. Třináct jich publikovala v útlé sbírce případně nazvané Třináct haiku. 

V roce 1959 procestovala Mexiko se svým prvním manželem, výtvarníkem Melem Weitsmanem. V roce 1963 se jejich cesty definitivně rozešly, ruth zůstala věrna poezii a Weitsman odešel do zenového kláštera. V roce 1966 se provdala za sochaře Roze Isbella, se kterým žila necelý rok a který byl zavražděn ve vězení. Brzy nato poznala svého životního partnera, výtvarníka Paula Blakea, se kterým odjela nejdřív do Los Angeles, kde si Paul odsluhoval náhradní vojenskou službu. Postupně se posunovali na sever Kalifornie, až našli stálý domov poblíž vesničky Albion, ležící u oceánu na Highway 1. Místo má svůj zvláštní půvab v tom, že v okolí žije řada vizionářů, názorově ruth blízkých. Poblíž Albionu je přímořské městečko Mendocino, kde se pořádají salóny mecenášky Pat Morrisonové. Její skupina věří, že při každém nadechnutí jsme všichni vzájemně propojeni. A že se kruh stejně smýšlejících duchů rozšiřuje geometrickou řadou. Právě tato pozitivní síla umožňuje ruth i v sedmdesáti letech cestovat po světě.

Její vystoupení se stále více než pouhou recitací stávaly divadelním představením, performancí a dříve či později musely nutně přesáhnout z veřejné recitace a divadelního prostředí i do filmu a po setkání Paulem Blakem v roce 1967 i do výtvarného umění. ruth weiss  je autorkou deseti knih poezie a dvanácti divadelních her, publikovala ve více než sto padesáti antologiích a časopisech, je autorkou filmu Na hraně (The Brink) z roku 1961, který dnes patří k zlatému fondu beatnické kinematografie, byla představitelkou hlavních rolí v pěti filmech režiséra Stevena Arnolda, z nichž film MESSAGES, MESSAGES, byl v roce 1969 uveden na filmovém festivalu v Cannes.

Témata jejích básní, u nás dostupných v autorském, česko-anglickém výboru Nový pohled na svět / A New View of Matter (1999), jsou převážně čistě osobního rázu, mají ovšem schopnost svou úsporností slov, jazzovým rytmem uhodit na tu strunu čtenáře či posluchače, která v něm vzedme vlnu pocitů a úvah nad obecnými otázkami, kterým se do té doby vyhýbal a které se bál zodpovědět. V dlouhé básni ,Vydělena volbou‘ se tak zabývá tématem holocaustu, uprchlictví a pocitů vyděděnosti, vydělenosti, ztráty domova a kořenů:

„V roce 1993 jsem byla oslovena Muzeem holocaustu a když jsem se pak zamyslela nad těmi pěti hodinami na videokazetě, pochopila jsem, že jsem se celý život mučila vinou přeživších, protože všichni příbuzní z matčiny strany zemřeli v koncentračním táboře, a já tomu ušla. Pořád mě trápilo, proč zrovna já byla ušetřena. Nikdy jsem si neuvědomila, jak silně mě to ovlivnilo a jak mě to celý život brzdilo.“

V básni ,Na hraně‘ (ona "druhá strana" se vztahuje k Mexiku) se zabývá vztahem mezi mužem a ženou. Jakýmsi mantrickým zaříkáváním Zla je báseň ,BESTIE – BUĎ SVATÁ‘:

BESTIE – BUĎ SVATÁ
TEĎ JE ČAS NA TRANSFORMACI
VSTŘEBEJ TUHLE INFORMACI
UVOLNI SVŮJ POTENCIÁL
TO JE ZÁSADNÍ – ESENCIÁLNÍ
TVÁ AURA VOLÁ
TVÉ VOLÁNÍ NIC NEUDOLÁ
VŠICHNI UŽ JSEM NA POCHODU
K LEPŠÍM ČASŮM NA OBZORU…”
 

Báseň ,Či či či‘ je zase ironickým popěvkem o lidském pokroku:

…OPICE SE OPIČÍ
sotva to ty uděláš
stovky dalších přilákáš
celý svět se opičí
a tak si všichni umíme oloupat banán.”

V devadesátých letech se jí dostalo i jisté satisfakce za dlouhá léta přehlížení literární kritikou (i Allena Ginsberga či Lawrence Ferlinghettiho) i zájmu čtenářů beatnické poezie. Trefně to vystihl Gary Snyder po vydání sbírky Nový pohled na svět / A New View of Matter"No jo, ruth weiss, ta měla smůlu, že ji tenkrát nezařadili do té antologie Dona Allena (The New American Poetry: 1945 – 1960, 1960)..." 

V roce 1996 ruth weiss zavolala badatelka Brenda Knight:

„Brenda mi zavolala v dubnu 1996. Učila o beatnicích a napadlo ji, jestli mezi nimi byly také ženy. Najít je a napsat o nich knihu se pro ni stalo posláním. Samozřejmě hledání bylo těžké – moje knížky objevila v City Lights Bookstore. Sešly jsme se a dlouho mluvily a já jí dala adresy dalších. Knížka Women of the Beat Generation vyšla brzy potom a dostala cenu za mimořádný přínos pro literaturu.“  

ruth weiss navštívila Čechy a Evropu od roku 1998 již čtyřikrát, vystupuje ve Vídni, Amsterodamu, Stockholmu, Erfurtu. U nás dvakrát podnikla turné s rockovou skupinou Už jsme doma. A o tom, že se nebojí stále posouvat hranice možností slaďování poezie a hudby, svědčí kromě vystoupení s nejrůznějšími jazzovými hudebníky (např. Jiří Stivín) i vystoupení s bubenicí Janou Modráčkovou ze skupiny Zuby nehty v r. 1999 nebo v r. 2000 s fyzickým básníkem – hudebním doprovodným nástrojem Petrem Vášou.  

(Původní text byl publikován pod názvem "Beatnická bohyně píše hudbu ve slovech" v Lidových novinách 20. 2. 2001, tento je doplněn a upraven s pomocí nepublikovaného doslovu k českému vydání knihy Nový pohled na věc Pavly Jonssonové a několika časopiseckých a novinových článků a rozhovorů, březen 2010)

ZPĚT

Knihy:
Steps (1958)
Gallery Of Women
(1959)
South Pacific (1959)
Blue In Green
(1960)         
Light And Other Poems (1976)
Desert Journal (1977)
Single Out (1978)
13 Haiku (1986)

For These Women Of The Beat (1997)
Nový pohled na svět / A New View of Matter (1999)
Full Circle
(2002)


Video, audio a film:
The Brink, původně 16mm, 40 min., černobílý, 1961, video, 1986
Poetry & Allthatjazz, volume 1, audio & video, nahráno živě při vystoupení s akustickým kontrabasovým doprovodem, 1990
Poetry & Allthatjazz, volume 2, audio, nahráno živě na vystoupení s jazzovým triem, 1993

Filmy Stevena Arnolda s ruth weiss v hlavních rolích:
Liberation Of Mannique Mechanique, 16mm, černobílý, 1967
The Various Incarnations Of A Tibetan Seamstress, 16mm, černobílý, 1967
Messages, Messages, 16mm, černobílý, 1968
Luminous Procuress, 35mm, barevný, 1971
Pyramid, 16mm, černobílý, 1972

Výtvarné dílo:
básně-tisky (letáky) s výtvarným doprovodem autorky
sítotisky Paula Blakea s autorčinou poezií
samostatné výstavy kreslených haiku

Inscenované hry:
The 61st  Year To Heaven (1961)
B Natural (1961, 1973, 1988)
M & M (1961, 1965)
Misprints (1961, 1965)
Figs (1965, 1988)
No Dancing Aloud
(1962, 1972, 1973)
The Thirteenth Witch
(1983)

Další hry:
Stop That Flower
Shoes
Late One Early
Two Players & Five Clubs
Media - Medium

ČTYŘICÁTÝ DEN z POUŠTNÍHO DENÍKU  zhudebnil Gerhard Samuel jako skladbu pro nástroje, soprán a mluvené slovo a sám ji při premiéře v roce 1976 v rámci  pondělních večerních koncertů v Losangeleském oblastním muzeu umění dirigoval a za recitace autorky. 

V roce 1994 uvedla Sanfranciská městská knihovna retrospektivní výstavu, která mapovala 25 let práce ruth weiss a Paula Blakea.