CORSO, Gregory (Nunzio)
26. 3. 1930, Brooklyn, New York
17. 1. 2001, Minneapolis (Minnesota)

Básník, jeden z předních představitelů beat generation.

Jak neumírat - ukázka









Gregory a Allen




















S Williamem Burroughsem











Bowles - Ginsberg - Burroughs - Corso









































































Corso - Burroughs - Ginsberg - Orlovsky, 1975



























Gregory se synem Maxem












Haiku

 
    Policie je
    bachařem

    a lidstvo
    čeká
    v cele smrti


    PS Haiku

 
    Policie je
    nutné zlo…
    zákonné neštěstí
    na lidech


    PPS Haiku
 
    konec konců
    ostatní jsou peklem.

























































chybí mi staří přátelé – 

Do nebe se ubíráme

do nebe prý

(překlad Klára Tvarůžková)









Poezie Gregoryho Corsa po třiceti letech

„A kde je teď Gregory?“
Lawrence Ferlinghetti: „Kdoví… Možná v New Yorku, možná na Campo de Fiori v Římě, možná někde jinde. Možná každou chvíli vejde těmito dveřmi.“
„Není někde s Shelleym?“
Lawrence Ferlinghetti: „On je pořád s Shelleym.“
                                - z knihy S Ferlinghettim v Praze, 1999

 
Corsovu poezii vždy doprovázely rozporuplné reakce – od naprostého nepochopení až po nadšené ovace. Když v roce 1958 četl svou báseň Bombo na oxfordské New College před publikem, v němž bylo mnoho členů organizace Kampaň za nukleární odzbrojení, doprovázel jej pískot a takové výkřiky nevole a pobouření, že sám vedoucí činovník básnické universitní společnosti Stephen Hugh-Jones po něm hodil botu. A francouzský kritik Serge Fauchereau v roce 1968 ve svém článku Beatnická vzpoura na příkladu básně ,Na cti tuctově zařízeného pokoje‘ vyvodil, že

„je to možná dojímavé, ale poezie v tom není žádná...“ a na základě další básně, v níž se Corso věnuje „oslavě narození dítěte, což je pro beatnika řídkým jevem...,“ vyvozuje, že „básník, který napsal ‚Nenávidím staré básníky‘, dovolil, aby zestárl dřív, než byl doopravdy starý. Už se o něm vůbec nemluví. A to i když byl schopen psát ostré satiry…“

Jak jednou poznamenal Allen Ginsberg:

„S takovými obejdy je ta potíž, že by nepoznali poezii, ani kdyby je přepadla za bílého dne.“


Opačný pohled na téhož básníka napsal ve své knize Americká poezie ve dvacátém století (American Poetry in the Twentieth Century, 1971) básník Kenneth Rexroth, který rozhodně nebyl vůči beatnikům nekritický: „Podle mne je Gregory Corso jeden z nejlepších básníků své generace. Je zcela přirozený, podobně jako malující celník Rousseau. Buď se vám líbí nebo nelíbí. Není toho mnoho, co byste o něm mohli říct, ledaže byste o něm napsali báseň.“

A podobný názor jako Rexroth zastával ve své eseji z roku 1964 (!) i překladatel Jan Zábrana. I dnes, po šestatřiceti letech, nám nezbývá než smeknout nad tím, jak jsou Zábranovy postřehy a charakteristiky Corsovy poezie pronikavé a stále aktuální.

A tak nacházíme-li se na stejné straně spektra hodnotících soudů jako Rexroth a Zábrana, lze jen stěží přijít s něčím natolik objevným, co by nebylo řečeno či alespoň naznačeno již dříve. Lze jen doplnit několik životopisných dat a na jejich základě vést úvahy nad tím, zda se básník Corso v uplynulých desetiletích přece jen nezpronevěřil svému přesvědčení hlásanému ve svých nejznámějších básních ,Manželství‘, ,Moc‘, nebo ,Americký způsob‘, a pokusit se nastínit, jakým směrem se Corsova poetika v uplynulých desetiletích ubírala.

Tedy: narozen 26. března 1930 v New Yorku jako syn Fortunata Samuela Corsa a Micheliny Corsové, rozené Colonniové, manželství rozvedeno v roce 1931; pobyty v dětských domovech a sirotčincích, 1941 návrat k otci, který se znovu oženil; 1942 krádež rádia, Gregory nucen u soudu vypovídat proti překupníkovi kradeného zboží, několik měsíců držen v Newyorském městském vězení; 1946 odsouzen na tři roky za loupežné přepadení do Clintonské státní věznice v Dannemoře ve státě New York; 1950 propuštěn z vězení; první básně; v  baru v newyorském Greenwich Village osudové setkání s Allenem Ginsbergem, který nad ním od té doby drží ochranou ruku; 1950-51 dělníkem v New York City, seznámení s Jackem Kerouakem, jedním z hrdinů (Yuri Gligoric) jeho knihy Podzemníci (The Subterraneans, naps. 1953, publ. 1958; č. 1992); 1951-52 reportérem losangeleského Examineru; 1952-53 na norských obchodních lodích do Afriky a Jižní Ameriky; 1954 přesun do Bostonu, kde sídlí experimentální básníci „Bostonské školy“ jako Edward Marshall a John Wieners – mnoho času strávených v knihovně Harvardovy univerzity, první publikace několika básní v časopise Harvard Advocate; 1955 první sbírka Panenská dáma z Brattlu a jiné básně a veřejné představení divadelní hry V tom zběsilém věku (In This Hung-Up Age), zachycující vztahy ve skupině Američanů, která je poté, co se jim na cestě přes kontinent rozbije autobus, rozdupána bizony.

V roce 1956 se přesunul do San Franciska, kde se připojil k nové básnické generaci, která, po slavném vystoupení šesti básníků v Six Galery – Allena Ginsberga, jenž zde poprvé veřejně přečetl báseň ,Kvílení‘, Kennetha Rexrothe, Garyho Snydera, Philipa Lamantii, Michaela McClurea a Philipa Whalena –, prožívala svůj vstup do všeobecného povědomí.

Následující léta 1957 – 1961 byla v historii beat generation značně hektickým obdobím slávy – její představitelé se ocitli na výsluní popularity, kterou zahájil soudní proces s Lawrencem Ferlinghettim za vydání Ginsbergova „obscénního“ ,Kvílení’ ve sbírce Kvílení a jiné básně (Howl and Other Poems, 1956, č. 1989). Proces vzbudil zájem médií i veřejnosti jak o celé hnutí, tak i o Ferlinghettiho nakladatelství City Lights. To ve své paperbackové edici City Lights Pocket Poets do té doby publikovalo Ferlinghettiho sbírku Obrazy zmizelého světa (Pictures of the Gone World, 1955, č. 1998), Rexrothovy překlady španělské poezie Třicet španělských básní o lásce a exilu (Thirty Spanish Poems of Love and Exile, 1955) a sbírku Kennetha Patchena Básně humoru a protestu (Poems of Humor and Protest, 1956). A když v roce 1958, po sbírkách Marie Ponsotové, Denise Levertovové a W. C. Williamse, vyšla jako 8. svazek edice Corsova sbírka Benzín (spolu s Panenskou dámou z Brattlu), kulturní veřejnosti byl tak představen další výrazný a vyzrálý hlas tzv. beatnické literatury reprezentované jmény Jack Kerouac, Lawrence Ferlinghetti, Allen Ginsberg, Michael McClure, ruth weiss, Bob Kaufman, Gary Snyder, Philip Whalen, Diana di Prima, k nimž postupem doby přibylo mnoho dalších (Lew Welch, Ann Waldmanová, Janin Pommy Vega, Andy Clausen).

Dosud neznámí autoři se stali hvězdami televizních a rozhlasových pořadů a show, hosty večírků pořádaných společenskou smetánkou i účastníky vážných polemik, přednášek a autorských čtení na slovutných univerzitách. 

V Corsově případě lze toto období možno nazvat po Kerouakově vzoru obdobím na cestě. Hned v říjnu 1956 Corso zorganizoval s Ginsbergem a Peterem a Lafcadiem Orlovskými cestu karavanem do Mexico City, kde Jack Kerouac pracoval na své knize Andělé z hory Desolation (Desolation Angels, naps. 1956 a 1961, publ. 1965, č. 1995). Corso je v ní ztvárněn pod jménem Raphael Urso.

Protože Mexiko však na něj působilo příliš depresivně, vrátil se do Washingtonu a tam s básníkem Randallem Jarrellem, který v kongresové knihovně působil jako odborný poradce v otázkách poezie, pracoval na utřídění svých básní pro chystanou sbírku.

V lednu 1957 vykonal s Ginsbergem, Kerouakem a Orlovským pouť do Patersonu ve státě  New Jersey za básníkem Williamem C. Williamsem, účastnil se čtení na nejrůznějších místech New Yorku, jako například v klubu Jazz on the Wagon, kde četli básníci Hettie Jonesová, LeRoi Jones, Diana diPrima i Frank O’Hara. Potom se vypravil za svými přáteli do alžírského Tangeru za Williamem S. Burroughsem, který tam pracoval na své knize Nahý oběd (The Naked Lunch, 1959, č. 1994).

Odtud se zálohou od Ferlinghettiho nakladatelství za chystanou sbírku a s finančním přispěním přátel pokračoval do západní Evropy. Cestoval po Francii, Anglii, Německu, Itálii a Řecku a do Ameriky se vrací, aby se zúčastnil veřejných recitací poezie (velký úspěch měl na společném autorském čtení s Allenem Ginsbergem v Chicagu v roce 1958).

Velkou část tohoto období ovšem strávil v Paříži, kde bydlel v zchátralém hotýlku v ulici Git le Coeur č. 9, kde krysy běhaly po chodbách a koupelna byla na pořadník. V tomto Beat Hotelu, jak jej nazval, později bydlívalo a tvořilo mnoho dalších autorů (Kerouac, Ginsberg, Orlovsky, Burroughs, Harold Norse, malíř a spisovatel Brion Gysin, anglický režisér Antony Balch či básník Gael Turnbull). Jeho předností byla především ideální poloha – v okolí se nacházela spousta uměleckých ateliérů, knihkupectví a laciných kaváren s příslušným bohémským životem, kterým byl levý břeh Seiny pověstný.

Zde v roce 1958 napsal také svou báseň-leták ,Bombo‘ ve tvaru atomového hřibu, což je typicky corsovská parafráze na básně George Herberta ze sedmnáctého století, jenž psal básně ve tvaru oltářů a andělských křídel. To, čím báseň provokovala, nebyla jenom její vnější forma, ale především novost pohledu na Bombu samotnou. Jedním extrémem je ona děsivá a zároveň fascinující vize světa po jejím výbuchu (praktická zkušenost s Bombou již existovala), přičemž Bombu samotnou Corso chápe jako umocněný lidský strach ze Smrti, jež v její podobě ovšem předvádí novou taktiku – náhlost, nečekanost a nevybíravost, druhým extrémem je pak v podstatě pozitivní nutnost začít vnímat svět z nové perspektivy.*

*Není bez zajímavosti porovnat tuto báseň s Ginsbergovou ‘Plutónskou ódou‘ z roku 1978 (Vylízanej mozek, 1992). Jak poznamenal Geoffrey Thurley v knize The Beats: Essays in Criticism: “Tam, kde je Ginsberg samá exprese a hlas, je Corso chladný a těkavý, často nevyzpytatelný, spíše vtipný než humorný, spíše sémanticky bezprostřední než prorocky zaříkávací."

Při jednom ze svých krátkodobých pobytů v New Yorku v lednu 1959 si zahrál v prvním beatnickém filmu režisérů Roberta Franka a Alfreda Leslieho Pohlaď si mou sedmikrásku (Pull My Daisy). Scénář napsal Kerouac na základě události z roku 1955, kdy dům Neala Cassadyho v  Los Gatos se svou matkou a sestrou navštívil pokrokový biskup Liberální katolické církve, která uznávala reinkarnaci a univerzálnost všech náboženských doktrín, otec Romano. Film zachycuje náladu jednoho pátečního dopoledne, diskuse i bezprostřední humor skupiny přátel – literátů a básníků, kteří se všichni navzájem říkají Hart Crane, a která si otce Romana dobírá jednak buddhisticky laděnými otázkami typu: „Jsou svatí aligátoři i basketbal?“ a jednak – a to především – dvojsmysly sexuální povahy.

Jack Kerouac je vypravěčem děje a komentátorem jednání jednotlivých postav: Allen Ginsberg a Peter Orlovsky hrají sami sebe, malíř Larry Rivers hraje Neala Cassadyho, Delphine Seyringová Carolyn Cassadyovou, Richard Bellamy biskupa, Gregory Corso Jacka Kerouaka a Dave Amram - autor hudby k ústřední písni ,Pull My Daisy‘, jejíž text je společným dílem Kerouakovým, Ginsbergovým a Cassadyovým – hraje kovboje. Dále ve filmu hraje Alice Neelová a ústřední text zpívá Anita Ellisová.

Film je dnes řazen k americké „Nové vlně” a považován za jeden z prvních undergroundových filmů. Stanislav Ulver v knize Západní filmová avantgarda (1991) jej charakterizuje jako film, který propojuje „prvky záměrnosti a improvizace tak dokonale, že je často považován za dokument“.

Film byl skutečně dlouho považován za mistrovské dílo a doklad improvizačních schopností všech zúčastněných. Teprve v roce 1968 Alfred Leslie doložil, že celý film měl pevně daný scénář, že jednotlivé scény byly profesionálně připraveny, nasvíceny a výstupy herců předem nazkoušeny. Z celkového tříhodinového materiálu byl sestříhán výsledný devětadvacetiminutový film, pro nějž i Kerouakovo vyprávění bylo nahráno předem a poskládáno do následného tvaru ze tří různých verzí. Popis natáčení onoho „burleskního blázince“ na Leslieho půdě v Bowery, zachytil ve své knize Vibrace (Vibrations: The Adventure and Musical Times of David, 1968) David Amram. 

Po návratu do Paříže a do svého oblíbeného Beat Hotelu začal Gregory Corso spolupracovat s Williamem S. Burroughsem a malířem a spisovatelem Brionem Gysinem. Ti jej v září 1959 seznámili s novou tvůrčí metodou střihu (cut-up). Výsledkem spolupráce byla útlá kniha Zbývají jen minuty (Minutes to Go), která vyšla v Paříži následujícího roku.

Metoda střihu však Gregoryho Corsa příliš nenadchla, a tak ke knize připojil dovětek, v němž se od ní distancuje, neboť – jak uvádí Barry Miles v knize Neviditelný muž William Seward Burroughs (William Seward Burroughs: El Hombre Invisible, 1992, č. 1996): „Bill a Brion totiž zastávali názor, že s užitím techniky střihu může poezii vytvářet každý, kdo má nůžky,“ – je znásilněním Múzy.

A když se později na jaře roku 1961 v Paříži opět setkal s Allenem Ginsbergem a Peterem Orlovskym – o duševním rozpoložení i fyzickém stavu v té době cosi napoví báseň ,Háčkem naklepanej‘ ze sbírky Petera Orlovskyho Básně z čistý prdele & úsměvný zelinářský písně (Clean Asshole Poems & Smiling Vegetable Songs, 1978):


…Allen říká Gregorymu
Poezie je sama sebou, ne
v milosti přítele –
– Gregory, vypadá starší –
tvář jako želví kůže, udivenej
a přece sebevědomej protože
Allen řekl
Tvoje Poezie je úžasná…     

 
– a vydal se s nimi do Tangeru navštívit Burroughse, zjistil, že střihová metoda (kterou Ginsberg v Burroughsově případě považoval za další rozvíjení sebeanalýzy) a místní prostředí jejich bývalého přítele pohltily natolik, že se ocitl ve zcela odlišném vnitřním světě. Burroughs byl vůči svým přátelům nejen značně nekomunikativní, ale navíc je považoval za špiony.

O pozvolném rozpadu proklamovaného svorného společenství básníků-beatniků* svědčí nedorozumění, k němuž došlo někdy v letech 1959 nebo 1960 mezi Corsem a jeho nakladatelem, Lawrencem Ferlinghettim. Ten odmítl vydat Corsovu báseň ,Moc‘, neboť se mu zdála „fašistická“. Corso tedy celou budoucí sbírku Šťastné narozeniny smrti nabídl nakladatelství New Direction, které ji vydalo v roce 1960 s fotografií atomového hřibu na obálce (neboť ústřední básní sbírky bylo ,Bombo‘) a stalo se jeho kmenovým nakladatelstvím.

*O Corsově přístupu jak ke škatulkování do generací, tak i k poskytování rozhovorů svědčí následující úryvek z  ,Variations on a Generation‘ z roku 1959:
Co si myslíte o beat generation?
Nemyslím si, že to něco znamená. Nemyslím si, že existuje. Není nic takového jako beat generation.
Vy se nepovažujete za beat?
To se ví, že ne! Nepovažuju se za zbitého (beat) ani za blahoslaveného (beatified).
A co jste, když nejste beat?
Jedinec, nic.
Říkají, že být beat znamená být nic.
Nezajímá mě, co říkají, beat generation neexistuje.
Vy se nezajímáte o existenci beat generation?
To se ví, že ne, chlape!
Máte rád své druhy?
Ne, nemám rád své druhy, vlastně je úplně nesnáším, kromě skutečné osobnosti, pokud takovou poznám. Nechci ovládat ani být ovládaný.
Jste přece ovládán zákony společnosti.
Ale snažím se jim uniknout.
Uniknout ze společnosti znamená oddělit se od ní, a být oddělený od společnosti znamená být BEAT.
Vážně?
Ano.
Nechápu. Nechci být vůbec ve společnosti. Chci být mimo ni.
Přiznejte si to, vy jste beat.
Nejsem! Není v tom žádná vědomá touha, prostě jsem takový, jsem to, co jsem.
Člověče, vy jste beat, ani o tom nevíte.
Vážně?
Jo.
To je šílený.
Pohoda, dáme si jointa. 

Gregory Corso v roce 1960 také během čtrnácti dnů napsal pro nakladatelství Olympia Press, jehož majitel Maurice Girodiase s požitkem vydával knihy, které z cenzurních důvodů nemohly vyjít v místě svého vzniku (např. Burroughsův Nahý oběd, Nabokovu Lolitu, Beckettova Malloye), svůj jediný „román“ American Express (1961, č. 1998).

Jeho napsáním si chtěl Corso především vydělat nějaké peníze. A když už knihu psal a nikdo mu nediktoval, o čem má být, proč by si alespoň názvem, který jinak nemá s dějem či ději v knize nic společného, nemohl vybít svou zlost na americkou cestovní kancelář, která mu dělala problémy s proplácením šeků? Kniha je spíše automatickým textem než prózou, ale jak poznamenává Matthew Sweney v doslovu k českému vydání, ať již je kniha jakákoliv, autor se měl při jejím psaní „skvěle“ – obsahuje spoustu vianovsky humorných, básnických a lingvistických pasáží, díky nimž je vlastně jedno, z kterého konce se kniha čte. Tento pokus o román přitom nijak nesnižuje Corsovu pověst básníka a z dnešního pohledu navíc upozorňuje na stále nedoceněný Corsův výtvarný talent.

Po roce 1961 vlna beatnikománie pomalu utichla. Gregory Corso pobýval střídavě v New Yorku a v Evropě. Po sbírce Ať žije člověk (1962) se na delší dobu odmlčel, což měly z velké části na svědomí jeho již déle trvající experimenty s heroinem, které skončily závislostí. Jak sám v pozdějších básních přiznává, v té době ho Múza opustila. Zároveň se jen těžce vypořádával s uvědoměním si prosté skutečnosti, že on, mladý básník překročením třicítky přestává být mladým a vstupuje do středního věku:

Už se nechovám tak bláznivě.
A proto musím vyslechnout od takzvaných přátel:
„Změnil ses. Bejvals takovej cvok, tak prima.“
                                                               překlad Jan Zábrana

Určité řešení nalezl v manželství(!) – v roce 1963 se oženil se Sally Novemberovou, s níž „zplodil“ prvního ze svých „tělesných andělů“, dceru Mirandu, a po roce 1968 se svou druhou manželkou Bellou Carpenterovou další dva – Cybelle Nunciu a Maxe-Orpheho. Sbírku Zvěstovatel autochtonního ducha z roku 1981 tak již mohl věnovat „svým dětem Mirandě, Cybelle a Maxovi a jejich matkám Sally, Belle, Jocelyn [Sternové], Lise“. Pro pořádek dodejme, že další Corsovou manželkou je Kaye McDonoughová, s níž má syna Nilea.

Od poloviny šedesátých let se o Corsovi víceméně mlčí. Pro nastupující květinovou generaci se stali kultovními postavami Allen Ginsberg, Jack Kerouac, Ken Kesey, Gary Snyder, Michael McClure, Lawrence Ferlinghetti, Alan Watts, Timothy Leary, Richard Alpert či Bob Dylan, Jimi Hendrix a Janis Joplinová, ale Gregory Corso nebyl pro hippies dostatečně charismatickou osobností a byl všeobecně přehlížen.

Účastnil se sice nejrůznějších filmových, hudebních projektů, básnických festivalů a recitací, ale dojem z jeho vystoupení byl poněkud rozpačitý a pro posluchače bylo těžké určit, kam se jeho tvorba vlastně ubírá. To potvrzuje i jeho vystoupení na básnickém festivalu v londýnské Royal Albert Hall v roce 1965, jehož se vedle mnoha jeho amerických souputníků zúčastnili i Jevgenij Jevtušenko, Andrej Vozněsenskij a Ernest Jandl. Gregory Corso zde četl pouze fragmentární text. Básně z tohoto večera vyšly v Anglii knižně a atmosféru setkání básníků přibližuje třicetiminutový film Petera Whiteheada Wholly Communion (1966). 

Předtím si Corso svých „patnáct vteřin slávy“ odbyl ve filmu Andyho Warhola Gauč (The Couch, 1964), který se podle Stanislava Ulvera „sestává z celé řady kotoučů zachycujících gauč ve Warholově ateliéru, na němž se zcela svobodně exhibovaly nejrůznější osoby i osobnosti. Jako celek film nikdo neviděl, snad jen sám Warhol…“, jeho čtyřicetiminutový zlomek byl poprvé uveden v dubnu 1966. Dnes se délka filmu udává 54 minut. Z mnoha dalších filmovaných umělců, kteří zavítali do Warholovy Továrny, na gauči posedával i Jack Kerouac a Allen Ginsberg.

V dokumentárním filmu režiséra Roberta Franka a scénáristy (básníka, autora divadelních her a spisovatele) Sama Sheparda Já a můj bratr (Me and My Brother, 1968) ztvárnil postavu herce. Film, který vznikal celé tři roky, zachycuje každodenní život Julia Orlovskyho, který byl po dlouhých letech strávených v psychiatrických léčebnách svěřen do péče svého bratra, básníka Petera Orlovskyho. S ním a s Allenem Ginsbergem se pak zúčastnil básnického putování po Spojených státech. Filmový děj však postupně prolíná do jakéhosi filmu ve filmu, do filmu o hercích, kteří v něm účinkují. Použití černobílého materiálu s barevnými sekvencemi a nesynchronizovaný zvuk vnáší do děje zneklidňující „schizofrenní“ prvky. Dnes je film hodnocen jako jeden z nejlepších, který Robert Frank natočil.

Finanční zabezpečení Corsovi v těchto letech (1965–1970) přineslo působení na Newyorské státní univerzitě v Buffalu, ale jeho pracovní smlouva byla zrušena, když odmítl podepsat slib loajality, který po všech univerzitních zaměstnancích vyžadoval stát New York.

Pozornost literární kritiky i čtenářské veřejnosti k jeho poezii přitáhla paradoxně až smrt Jacka Kerouaka v roce 1969, kterou v politicko-společenských souvislostech zpracoval v básni ,Elegické pocity Američana‘. Báseň se stala základem stejnojmenné a vlastními kresbami a piktografy doprovázené sbírky vydané v následujícím roce, sbírky dlouhých a hořkých básní, v nichž je cítit smutek nad vyvanutím ideálů hnutí, kterému se svými přáteli pomáhal na svět. Básně plné černého humoru, u Corsa v této míře neobvyklého, pak té části kritiky, která autora dosud brala spíše jako komika, v horším případě šaška, plně odhalily politickou angažovanost Corsovy poezie, pro ní dosud skrytou pod nánosem humoru.

Nepřízeň osudu ovšem Gregoryho Corsa pronásledovala i v dalších letech. V roce 1973 byla jeho sbírka navržena na oficiální a prestižní Národní knižní cenu. Konečný verdikt poroty však cenu udělil sbírce Pád Ameriky, básně těchto Států (The Fall of America, Poems of These States, 1973), jejímž autorem nebyl nikdo jiný než jeho přítel Allen Ginsberg. A rukopis chystané sbírky Kdo jsem? Kdo jsem, tvořený básněmi, které napsal v letech 1970–1974, mu kdosi ukradl.

A tak až do roku 1981 publikoval jen velmi zřídka. Příležitostně přednášel na Škole odtělesněné poezie Jacka Kerouaka v rámci Narópovy univerzity v coloradském Boulderu, kterou v roce 1974 založila Anne Waldmanová a Allen Ginsberg. V
následujících pěti letech se s nimi, s Peterem Orlovským a se sanfranciským básníkem Andym Clausenem (ten v r. 1990 navštívil Prahu a spolu s Ginsbergem, Waldmanovou, Nanaem Sakakim a členy bývalých Plastic People vystoupil v klubu Na Chmelnici) se účastnil společných čtení poezie.

V roce 1979 stejně jako Ginsberg, Ferlinghetti, Diana diPrima či Jevtušenko předčítal na italském poetickém Woodstocku v Ostii před dvaceti tisíci posluchači. Podílel se na hudebních projektech svých přátel, např. na Ginsbergově albu Gaté z r. 1980 nebo na dosud nevydaném albu básnických improvizací s Ginsbergem a Bobem Dylanem. V roce 1982 se spolu s mnoha dalšími beatniky zúčastnil konference v sanfranciském North Beach u příležitosti 25. výročí vydání Kerouakova románu Na cestě, jehož průběh je zachycen na videu West Coast: Beat & Beyond (1984).

To, že je stále tím básníkem píšícím „spontánní podzemní poezii ulice“ potvrdil mezitím sbírkou Posel autochtonního ducha (1981), jež zahrnuje takové silné básně jako ,Čtení poezie na Kolumbijské univerzitě‘, ,Chlapci na děravém záchranném člunu‘, ,Rozdal jsem…‘ či ,Všechno harampádí… skoro‘.

Sbírka vybraných a nových básní Jak neumírat (Mindfield: New and Selected Poems) z roku 1991 byla deklarována jako počin, „který dá novým čtenářům příležitost prohlédnout a těm, kteří již Corsovo dílo znají, možnost prohlédnout znovu“. Doufejme, že se totéž podaří i u nás.

Na rozdíl od Zábranova výboru Mokré moře je v tomto svazku kladen větší důraz na dosud spíše tušenou jazzovou inspiraci Corsovy poezie. Vliv ginsbergovského jazzového dlouhého verše, jednotky dechu (např. v básni ,Slunce‘, jejíž podobnost s druhou částí Ginsbergova ,Kvílení‘ není jistě náhodná) je sice zřejmý, ale pro další vývoj Corsovy poetiky je důležitější bebopová báseň ,Rekviem za “Birda” Parkera, muzikanta‘ napsaná „v jazzových rytmech, kadencích hovorové angličtiny a hipsterského žargonu“* nebo slovně-hudební improvizace ,Milesovi‘.

*Když tenkrát jeden kritik při rozhovoru nad jeho první knihou poezie namítl, zda si Corso myslí, že by “žargon malé skupinky lidí”, čímž myslel slovník fanoušků a hráčů bebopu, mohl “znít zajímavě” těm, kdo nejsou součástí této kultury, Corso odpověděl, že “nemůže váhat mezi bohatstvím bebopového žargonu… a jasností nutnou k tomu, aby jeho básně byly přístupné širšímu než malému a obeznámenému publiku.” Ironií je, že právě tento “žargon malé skupiny” se v padesátých letech brzy stal všeobecně známým a užívaným způsobem vyjadřování.


Dále je tu dosud zcela neznámá stránka Corsovy poezie, která se nějakým způsobem dotýká drog. Jako snad každý z beatnických básníků měl i Corso zkušenosti s marihuanou, peyotem, barbituráty, LSD i heroinem. Na rozdíl od Jacka Kerouaka, Michaela McClurea nebo Allena Ginsberga ovšem nepsal pod jejich vlivem programově, protože si byl natolik jist přízní Múzy, že drogy k psaní nijak zvlášť nepotřeboval a považoval je spíše za zneuctění Múzy. To částečně vysvětluje i jeho jen sporadickou tvorbou v letech jeho největší drogové závislosti. O schopnosti sebezpytného pohledu svědčí báseň ,Postelový žalozpěv‘ nebo nejuceleněji ,Čtení poezie na Kolumbijské univerzitě‘ ze sbírky Zvěstovatel autochtonního ducha (1981). Tato kniha ostatně představuje jakýsi velký úklid v osobním hodnotovém systému (,Všechno harampádí… skoro‘), sebekritickým zpytováním, zda má skutečně právo řadit se k takovým Múzou políbeným duchům, jako je Homér, Poe, Villon, Emily Dickinsonová, Beethoven, Wagner, Bach či Mahler. Corso se tu záměrně pokouší “vysvětlit [si] některé hrůzy” života, jak prohlásil o smyslu své poezie na sympoziu o stavu americké poezie již v roce 1964, přičemž však zároveň v básni ‘Návrat‘ (do tohoto výboru nezařazené) mnohovýznamně pronáší:


O poezii a dětech jsem zpíval
otec obojího

Budoucnost je mou minulostí

minulost mou budoucností

Dalším motivem, který se vine Corsovou poezií od prvopočátku, je motiv smrti. Není zde bez zajímavosti připomenout stejné téma u Allena Ginsberga, který jako jeden z mála beatnických přátel udržoval s Corsem kontakt celá desetiletí až do své smrti. Vzájemné ovlivňování zde jistě hrálo významnou roli. Ovšem zatímco u Ginsberga se předzvěst smrti promítala do jeho poezie ve stále tíživější, osobnější a bezútěšnější podobě - jak naznačuje báseň ,Dospělost‘:

Jako mladý jsem pil pivo & zvracel zelenou žluč
Jako starší pil víno zvracel červenou krev
Teď zvracím vzduch;  

Corsa stále držel nad vodou neodmyslitelný znak jeho poezie – humor:

Živý Kerouac byl starší než já
teď jsem o rok starší než on
a o patnáct let starší než Kristus
Podle katolíků
jsem o patnáct let starší než Bůh
a pořád stárnu,

a to i když motiv “fleků od moče” použitý v básni ,Manželství‘ z konce let padesátých se znovu a v naléhavější, protože reálnější podobě objevuje v ‘Pocitech z postupujícího stáří‘ z konce let sedmdesátých. Ale i tak místo bolestínského ohlížení se za minulým životem jde raději do kina, protože:

Bože! lidi!
kdo chce umřít mezi lidmi?
Zvlášť když nezmůžou ani prd…

Jak plynule tyto verše navazují na báseň ,Těm, co spáchají sebevraždu‘ ze sbírky Ať žije člověk:

Bylo by lepší být naživu ve světě smrti
než být mrtev ve světě života
zabíjejí se, protože mají ze smrti strach;
jen ti, kteří milují život, jsou s to zemřít –
                                                     překlad Jan Zábrana

Odstup od smrti si udržuje i ve své básni „na rozloučenou“ ,Polní hlášení‘ z let 1989-90:

Důvod proč
má svou dvouznačnost
Jako když smrt mi teprv pouští kolotoč
ale podle vás jsem už šel na věčnost

Nejzajímavější je ale zřejmě vývoj Corsovy lyriky od shelleyovské či rimbaudovské inspirace ke svérázné formě haiku.

Haiku bylo mezi beatniky velice oblíbené – jejich přístup shrnul Jack Kerouac v článku ,Pár západních haiku‘, publikovaném v knize Rozprášené básně (Scattered Poems, 1971, č. 1995):

„Haiku… má… být úplná báseň o sedmnácti slabikách, která obsahuje ucelenou vizi života ve třech krátkých řádcích. ,Západní haiku‘ nemusí dodržovat sedmnáctislabičné schéma, protože západní jazyky mohou jen stěží napodobit pružnou japonštinu. Navrhuji proto, aby ,západní haiku‘ prostě vyslovilo něco obsažného ve třech krátkých řádcích v nějakém západním jazyce.“

Taková haiku psali a píší i Lawrence Ferlinghetti, Gary Snyder, Lew Welch, Diana diPrima nebo ruth weiss. U nich ovšem psaní haiku velkou měrou souvisí s přijetím buddhistické či zenové filosofie.

Samozřejmě že Corso se zenem zabýval a nechal se jím ovlivnit, ale stejně tak se ve stejné rovině zabýval a nechal ovlivnit staroegyptským náboženstvím, keltskou mytologií nebo kulturní antropologií. Prim při jeho utváření vidění světa ovšem vždy hrála antika. K haiku dospívá jaksi „neuvědoměle” – jeho směřování je čistě jazykové povahy. Corsovi jde o vystižení obrazu, názoru, stavu mysli v maximálně možné výstižné zkratce – je to pro něj hra se slovy, hra s možnostmi angličtiny. Tyto tendence lze vysledovat například v básni ,Vzdálenost‘, ,Alchymie‘ nebo ,Vnitřní a vnější rým‘. Corso svá „haiku” často podsouvá mezi řádky delších básní – např. v ,Polním hlášení‘:

Támhle ti dva vandráci
ti nelžou tolik  
jako sloupy korintské –

Pro Corsa totiž víc než pro jiné platí vyjádření básníka LeRoi Jonese, dnes Amiri Baraky, z konce padesátých let: „Nezajímají mě sonety nebo sestiny… zajímá mě pouze psaní básní. Má-li být z básně sonet… nebo cokoli jiného, jistě mi to báseň sama naznačí. Jediná ,poznatelná tradice‘, které se básník musí držet, je on sám…“ Nebyl by to ovšem básník Gregory Corso, kdyby – jak to učinil ve sbírce Mind Field (1989) – s poťouchlostí sobě vlastní nepopřel jak kerouakovské pravidlo tím, že napsal haiku o sedmnácti slabikách, a přitom nezpochybnil i samotnou definici haiku tím, že k němu připsal hned dva dovětky:


    
V kontextu celkové tvorby, jak nám ji představuje sbírka Jak neumírat, vyniká ještě jedna stránka Corsovy tvorby – poměrně časté používání rýmu. Ať již v počátečních básních, jako je ,Píseň o moři‘, kterou napsal někdy v šestnácti letech, nebo ,Píseň‘ či ,Hnědák je řezanej‘, využívající feťáckého slangu, anebo v básni ,Verše napsané v rozladění‘, v nejpropracovanější formě pak zřejmě ve čtyřverší ,Vnitřní a vnější rým‘. Rým v Corsově podání je spíše „nahodilý”, vyvěrající jaksi samo sebou, cele spjat s básnickým přístupem k jazyku, mluvené řeči a osobité anglické výslovnosti. Nile Southern nazval Corsovu mluvu sokratovským rapem a Corsovu výslovnost přibližuje větou: „Gee, Allen, we wuz good lookin’ back then, wuzn’ we?“. Pokud budeme v kontextu americké poezie hledat podobný hlas, intonaci a přístup k rýmu, nemůžeme nechat bez povšimnutí básníka, písničkáře, jazzmana a rockera Toma Waitse, v jehož textech (za všechny jeho album Rain Dogs z roku 1985) najdeme i souzněnost tématickou a názorovou.


Jak již ve svém doslovu naznačil Jan Zábrana, je obtížné podobného účinku dosáhnout v českém překladu, neboť v něm vždy číhá velké nebezpečí literátštiny.

Co však v Corsově poezii zůstává absolutně neměnné, je lpění na právu vidět svět vlastníma očima, poznávat věci a souvislosti sám za sebe a pro sebe, moci soukromě prozřít. Tak je tomu v jednoaktovce Na rohu z roku 1962:


MLADÍK: Koukněte, víte na co jsem právě před chvilkou přišel, mám vám to povědět?

DÍVKA: Spěchám.
MLADÍK: To nebude dlouho trvat.
DÍVKA: Tak dobře, ale rychle.
MLADÍK: Přišel jsem na to, že obloha není jen nad námi, ale i pod námi.
DÍVKA: Pod námi je peklo.
MLADÍK: Vy věříte v peklo?
DÍVKA. Přirozeně, vy ne?
MLADÍK: Já nevím. Ale vědecky vzato je obloha všude kolem dokola, což znamená, že plujeme v obloze, fakt!
DÍVKA: A jak jste na to přišel? Vy jste astronaut nebo něco takového?
MLADÍK: Ale kdepak, jen jsem si to tak vymyslel, tak mi to napadlo!
DÍVKA: Myslím, že to není nějaký zvlášť nový objev. Myslím, že na to přišel už někdo před vámi –
MLADÍK: Možná že ano, ale pokud jde o mě, přišel jsem na to sám, jako ten druhej přede mnou na to přišel sám, chápete?
DÍVKA: Tak sbohem. 
MLADÍK: Jste moc hezká.
                     překlad Jan Zábrana

Tak je tomu i v básni ,Nejrannější vzpomínka‘ z let sedmdesátých, tak je tomu například v ,Polním hlášení‘:

Člověk je laskavější než Život
Člověk má srdce, Život ne –
Není divu
Život vidí člověka, jak přichází a odchází… bez přestání
Na kom zvlášť by mu mělo záležet?

Corso je jeden z mála beatnických autorů, jemuž se oficiální uznání vyhýbalo nejen v podobě různých literárních cen – encyklopedie uvádějí tři: jednu za báseň ,Manželství‘, jednu v podobě grantu 1000 dolarů a tu nejvýznamnější od Americké akademie a Institutu umění a literatury z roku 1986 –, ale i v podobě kritických studií. Po knize Roberta Wilsona A Bibliography of Works by Gregory Corso, 1954 – 1966 z roku 1966 se obsažnější kritické studie čtenáři dočkali až v roce 1989 knihou Gregoryho Stephensona Exiled Angel: A Study of the Works of Gregory Corso, nejnověji pak knihou Michaela Skauka A Clown in a Grave: Complexities and Tensions in the Works of Gregory Corso (1999). Zajímavá je kniha Neeliho Cherkovskiho Whitman’s Wild Children: Profiles of Ten Contemporary American Poets (1988), v jejímž rozšířeném vydání z roku 1999 s podtitulem Portraits of 12 Poets je Corso zařazen do společnosti dědiců whitmanovské poetiky s básníky Michaelem McClurem, Johnem Wienersem, Charlesem Bukowskim, Jamesem Broughtonem, Philipem Lamantiou, Allenem Ginsbergem, Bobem Kaufmanem, Williamem Eversonem, Haroldem Norsem, Lawrencem Ferlinghettim a Jackem Michelinem.

Zájem o Corsovu tvorbu ze strany audio-video médií nastává až s revivalem zájmu o beat generation jako takovou v polovině osmdesátých let.

Pravdou ovšem je, že Corso o svou image a reklamu na svou osobu nikdy příliš nedbal. Mnohem více než ostatní jeho beatničtí přátelé byl nucen zabývat se otázkami holé existence, ale jako básník („Básník Gregory”) už z principu odmítal nějakým způsobem zajistit si klidné, finančně zabezpečené stáří. (To, že v posledních letech svého života využíval pravidelné měsíční finanční výpomoci od jednoho japonského sponzora, je spíše dílem jeho poezie než vědomé snahy.) Popřel by tak sám sebe, všechno to, o čem hovoří v básních jako ,Americký způsob‘ nebo ,Elegické pocity Američana‘. A právě proto si nemohl odpustit pichlavou poznámku na Allena Ginsberga a Lawrence Ferlinghettiho:

Nemám žádného agenta
to snad ani nejde, aby básníci měli agenty
Ale Ginsy a Ferl je mají
a díky jim mají spoustu peněz
a taky slávy
Možná bych si ho měl taky pořídit?
Ano!
Ne ne, Gregory, radši
zůstaň u básní!!!
                        překlad Klára Tvarůžková

Allen Ginsberg při své návštěvě Maďarska v roce 1993 na otázku, co dělají jeho přátelé, o Corsovi vypověděl:

„Každých deset let vydá jednu knihu. Myslím si, že je básníkem všech básníků. Nejvíc jsem se naučil od něj. Celá léta si píchal heroin, dnes žije na methadonu. Bydlí osm bloků ode mne, potkáváme se jednou za týden.“

Jack Kerouac zemřel v roce 1969, Herbert Huncke v roce 1996, Allen Ginsberg a William S. Burroughs v roce 1997. Z newyorského jádra zakladatelů beat generation zůstával Gregory Corso poslední (do roku 2001):

Svou vizi nastínil v knize Contemporary Authors v roce 1996:

„Myslím, že v budoucnosti se objeví mnoho, mnoho básníků – básnický duch se bude šířit a osloví každého; nebude se však projevovat ve slovech – psané básni – ale spíše v lidském životě a v činech, které člověk vykoná… Hrstka básníků v každé zemi na světě je a vždycky byla schopna žít ve světě skutečném stejně jako ve svém vlastním; … [a] když se takové lidstvo rozroste, když se každý ocitne v objetí básnického ducha, světa básníků, nikoli psaného slova, ale činu, myšlenky a krásy, pak společnost nebude potřebovat pomoc, ale bude v souladu s každým jednotlivcem i sama se sebou. Myslím, že člověk jde touto cestou; je mu souzeno a dáno uvědomit si a poznat svou dobu; jeho zdravý rozum a soucit mu umožní překonat téměř všechny nepříjemné, rozptylující těžkosti, které se mohou vyskytnout – a až se stane toto, ‘básník‘ nebude jeho jménem, ale jeho vítězstvím."

V roce 2002 vyšlo CD Die On Me mapující čtyřicet let Corsovy poezie v jeho přednesu.

l. bosch (otisknuto v knize Jak neumírat, Maťa, Praha 2000

DÍLO:
POEZIE:
The Vestal Lady on Brattle and Other Poems (Panenská dáma z Brattlu a jiné básně), 1955
Bomb (Bombo), 1958
Gasoline (Benzín), 1958
A Pulp Magazine for the Dead Generation: Poems (s Henkem Marsmanem), 1959
The Happy Birthday of Death (Šťastné narozeniny smrti), 1960
Long Live Man (Ať žije člověk), 1962
Selected Poems, 1962
The Mutation of the Spirit: A Shuffle Poem, 1964
There Is Yet Time to Run Back through Life and Expiate All That's Been Sadly Done, 1965
The Geometric Poem: A Long Experimental Poem, Composite of Many Lines and Angles Selective, 1966
10 Times a Poem: Collected at Random From 2 Suitcases Filled With Poems - The Gathering of 5 Years, 1967
Elegiac Feelings American (Elegické pocity Američana), 1970
Ankh, 1971
Gregory Corso, 1971
Egyptian Cross, 1971
The Night Last Night Was at Its Nightest, 1972
Who Am I – Who I Am (nepublikováno)
Earth Egg, 1974
Herald of the Autochthonic Spirit (Zvěstovatel autochtonního ducha), 1981
Wings, Words, Windows, 1982
Mind Field, 1989
Mindfield: New and Selected Poems (Jak neumírat), 1989
 
PRÓZA:
Minutes To Go (se Sinclairem Beilesem, Williamem S. Burroughsem a Brionem Gysinem), 1960
Variations on a Generation (ve sborníku A Casebook on the Beat – ed. Thomas Parkinson), 1961
The American Express (American Express), 1961
The Minicab War: The Gotla War-Interview with Minicab Driver and Cabbie (s Anselmem Hollem a Tomem Raworthem), 1961
Find It So Hard to Write the How Why & What…, 1961
The Japanese Notebook Ox, 1974
Writings from Ox, 1981
Some of Beginnings And What I Feel Right Now, 1982
 
SCÉNÁŘE:
Happy Death (s Jayem Socinem), 1965
That Little Black Door on the Left (ve sborníku Pardon Me, Sir, But Is My Eye Hurting Your Elbow? – ed. Bob Booker a George Foster), 1967
 
HRY:
In This Hung-Up Age: A One-Act Farce Written 1954 (ve sborníku New Directions in Prose and Poetry 18 – ed. John Laughlin), 1964
Standing on a Streetcorner: A Little Play (Na rohu), 1962
Way Out: A Poem in Discord, 1974
Collected Plays, 1980
 
ANTOLOGIE:
The New American Poetry: 1945 – 1960 (ed. Donald M. Allen), 1960
Junge Amerikanische Lyrik (ed. Gregory Corso a Walter Hollerer), 1961
Penguin Modern Poets 5 (s Lawrencem Ferlinghettim a Allenem Ginsbergem), 1963
A Controversy of Poets (ed. Paris Leary a Robert Kelly), 1965
The New Writing in the USA (ed. Donald M. Allen a Robert Creeley), 1967
The Beat Vision: A Primary Sourcebook (ed. Arthur Knight a Kit Knight), 1987
The Portable Beat Reader (ed. Ann Charters), 1992
The Outlaw Bible of American Poetry (ed. Alan Kaufman), 1999
 
AUDIO:
Tenderness Junction, 1968
LP skupiny Fugs (Zpěv ve skladbě ,Haré Kršna‘ spolu s Allenem Ginsbergem)

Gregory Corso Reading ,Elegiac Feelings American‘
Nahráno v City Lights Publishing House v lednu 1970

 
Gaté, 1980
LP Allena Ginsberga (Zpěv spolu s Allenem Ginsbergem a Peterem Orlovskym)

Corso, Orlovsky, Kerouac, Bremser, Johnson
, 1982.
2 audiokazety, 135 min. (Nahráno 30. července 1982 v Boulderu, Colorado na Narópově institutu během Konference o Jacku Kerouakovi)

Pull My Daisy: The Soundtrack, 1986
audiokazeta


The Unheard of Hour (nedatováno)
Nahrávky básnické recitace pro rozhlasovou stanici KSAN: Philip Whalen, Diana diPrima, Lawrence Ferlinghetti, Gary Snyder, William S. Burroughs, Richard Brautigan, Jack Kerouac, Robert Bly, Michael McClure, Gregory Corso, Wendell Berry, Robert Creeley a další.

Howls, Raps & Roars: Recordings from the San Francisco Poetry Renaissance, 1993
4 CD. Nahrávky z let 1955-70. Čtou a hovoří Lenny Bruce, Allen Ginsberg, Kenneth Rexroth, Lawrence Ferlinghetti, Gregory Corso, Peter Orlovsky, John Wieners, Philip Lamantia, Lew Welch, Philip Whalen, Michael McClure, David Meltzer a Kirby Doyle.

FILM, VIDEO:
Pull My Daisy, 1959
Robert Frank a Alfred Leslie, černobílý film; 1995 přepsaný na video; 29 min.
Scénář a vypravěč Jack Kerouac; vokály Anita Ellisová. Účinkují: Gregory Corso, Allen Ginsberg, Peter Orlovsky, Alice Neelová, Richard Bellamy, David Amram, Delphine Seyringová.

The Couch, 1964
Andy Warhol, černobílý film, 54 min.

Wholly Communion, 1966
Peter Whitehead, černobílý film, 33 min.
Gregory Corso, Allen Ginsberg, Lawrence Ferlinghetti, Jevgenij Jevtušenko, Andrej Vozněsenskij a další při veřejném čtení v Royal Albert Hall v r. 1965.

Me and My Brother, 1968
Robert Frank, černobílý a barevný film, 91 min. Scénář: Sam Shepard
Peter a Julius Orlovsky, Christopher Walken, Louis Waldon, Otis Young, Allen Ginsberg, Gregory Corso, Joe Coe, Seth Allen, Nancy Fish

Fried Shoes, Cooked Diamonds: The Beats at Naropa, 1978
Costanzo Allione, video, 55 min.
Allen Ginsberg, Peter Orlovsky, Timothy Leary, William S. Burroughs, Gregory Corso, Anne Waldmanová, Diane diPrima a další v Narópově institutu na počátku sedmdesátých let.

West Coast: Beat & Beyond, 1984
Chris Felver, video, 59 min.
Vystoupení Allena Ginsberga, Lawrence Ferlinghettiho, Philipa Lamantii, Joanne Kygerové, Jacka Michelina, Boba Kaufmana, Kena Keseyho, Gregoryho Corsa, Petera Orlovskyho, Harolda Norseho a dalších. Natočeno v sanfranciském North Beach na konferenci u příležitosti 25. výročí vydání Kerouakova románu Na cestě v r. 1982. Průvodce Gerald Nicosia.

What Happened to Kerouac?, 1985
Louis MacAdams and Richard Lerner, barevný film, 96 min.
Interview s Gregorym Corsem, Allenem Ginsbergem, Stevem Allenem a dalšími zaměřená na život Jacka Kerouaka.
 
The Beat Generation: An American Dream,1987
Video, 88 min.
Historie beat generation. Archivní záběry a interview s Allenem Ginsbergem, Nealem Cassadym, Carolyn Cassadyovou, Jackem Kerouakem, Williamem Burroughsem, Timothym Learym, Lawrencem Ferlinghettim, Gregorym Corsem, Herbertem Hunckem, Dianou diPrima.

Gang of Souls, 1989
Maria Beatty, video, 58 min.

William S. Burroughs, Allen Ginsberg, Marianne Faithfullová, Jim Carroll, John Giorno, Gregory Corso, Diana diPrima, Ed Sanders, Anne Waldmanová, Henry Rollins, Richard Hell, Lydia Lunch. Interview vedli Winchester Chimes, Tom Becker a Kathryn Simonová.

The Godfather, Part III, 1990
Francis Ford Coppola, barevný film
Al Pacino, Eli Wallach, John Savage, Joe Mantegna, Andy García, Sofia Coppolová, Gregory Corso v roli Neukázněného akcionáře.

Beat Legend Gregory Corso, 1991
Video, 55 min.

Čtení Gregoryho Corsa v Greenwich Village.
 

Gregory Corso Reads from the U.S. Constitution and Bill of Rights, 1992
James Rasin a Jerry Poynton, barevný film, 18 min.

 
The NY Beat Generation Show. Volume 1, History, 1994
Záznam z beatnické konference – vystoupení Allena Ginsberga, Davida Amrama, Raye Manzareka, Michaela McClurea, Gregoryho Corsa, Jacka Michelina, Lawrence Ferlinghettiho, Hettie Jonesové, Joyce Johnsonové, Huntera S. Thompsona a dalších.

Corso: The Last Beat, 2002
Gustav Reininger

ČESKY VYŠLO:
Armáda
(výbor), Světová literatura 6/1961; přeložil Jan Zábrana 
Na rohu
(jednoaktovka), Světová literatura 6/1963; přeložil Jan Zábrana
Mokré moře
(výbor), Československý spisovatel, Praha 1964, Odeon, Praha 1988; přeložil Jan Zábrana
Obeznámeni s nocí: Noví američtí básníci
, Odeon, Praha 1967; přeložili Jan Zábrana a Stanislav Mareš
Horoskop orloje
: Čtrnáct amerických básníků, Odeon, Praha 1987; přeložil Jan Zábrana
American Express
, Votobia, Olomouc 1998; přeložili Tomáš Zábranský a David Záleský
Jak neumírat
(výbor), MAŤA, Praha 2000; přeložili Jan Zábrana, Klára Tvarůžková, Luboš Snížek

ZPĚT