SNYDER, Gary (Sherman)
8. 5. 1930, San Francisco (Kalifornie)

Autor šestnácti knih poezie a esejů, jeden ze zakladatelů environmentálního hnutí, zenový buddhista

Výbor z převážně nepublikované poezie
Esej
Snyderův doslov k Horám a řekám bez konce







































































Snyder, Whalen, Welch
























Kenneth Rexroth (1905 - 1982)
























































































































Allen Ginsberg (1926 - 1997)








Jack Kerouac
(1922 - 1969)

























Snyder v Čechách, červenec 2007



























Gen Snyder



















































































Překládání Snyderovy poezie do různých jazyků (japonština, španělština, francouzština, 
ruština, portugalština, 
italština, švédština, čestina)
je věnováno první číslo
 časopisu NEW 
(International Visual and 
Verbal Communication)
1/2005
, který vydává 
Kahn+Associates v Paříži (viz http://www.new-mag.com/).













Gary Snyder, Brno 1998















Borovice osinatá (Pinus aristata)





















Sekvoje (Sequoia)










Vyrůstal v lesích ve státech Washington a Oregon. Do konce padesátých let 20. století prošel nejrůznějšími druhy zaměstnání – pracoval jako pomocník při archeologickém průzkumu, jako dřevorubec, několik letních období strávil na pozorovatelských stanicích v horách, jako námořník se plavil z New Yorku do Kolumbie a z Japonska do Perského zálivu a do Itálie. Na portlandské Reed College (kde se seznámil s básníky Philipem Whalenem a Lewem Welchem) získal v r. 1951 titul bakalář umění v oboru literatura a antropologie (diplomová práce The Dimensions of Haida Myth). Na Kalifornské univerzitě v Berkeley (1953–1955) studoval japonštinu a čínštinu. V r. 1953 se seznámil s Kennethem Rexrothem, díky němuž poznal okruh básníků formující se Sanfranciské renesance (Lawrence Ferlinghetti, Philip Lamantia, Michael McClure) i budoucí beat generation (Allen Ginsberg, Jack Kerouac). S nimi se 13. 10. 1955 zúčastnil veřejného čtení v kalifornské Six Gallery, jež ve své knize Dharmoví tuláci (Dharma Bums, 1958, česky 1992) ztvárnil Kerouac, jemuž se stal předlohou hlavního hrdiny Japhyho Rydera.

Nabyté znalosti a zkušenosti se zúročily v Snyderově prvním svazku poezie Štětování (Riprap, 1959) a především v druhé, velmi ceněné sbírce Mýty a texty (Myths & Texts, 1960). Filozofický podtext Mýtů a textů tvoří buddhismus, indiánský šamanismus, vize navozené přírodními drogami (peyotl), fyzické vypětí při práci v lesích a meditace. Evokativní, snová, magická, mýtická a surrealistická poezie této sbírky je poučena poetikou Eliotovy Pustiny a Rexrothovou a Poundovou poezií. Sbírka je rozdělena do tří částí, jež určují hlavní téma – člověk versus příroda. Oddíl ,Mýcení‘ je souborem obrazů dravého, „průmyslového“, drancujícího a k přírodě nepřátelského přístupu, oddíl ,Lovení‘ zachycuje kontrast ve vztahu „civilizovaného“ a „primitivního“ člověka ke zvířatům a připomíná buddhovskou podstatu všech živých tvorů. Oddíl ,Žďáření‘ pak charakterizuje očistnou sílu, která spaluje vše staré a umožňuje růst novému a mladému. Hinduisticky chápaný očistný oheň je zároveň iniciací, zasvěcením člověka, který si ovšem nejdříve musí projít pekelnými mukami hledání na cestě k osvícení.

Studium orientálních jazyků jej přivedlo k překládání básní čínského mnicha Chan-šana (Štětování & Básně z Ledové hory, Riprap & Cold Mountains Poems, 1965) a k pobytu v Japonsku, kde s přestávkami v letech 1955 až 1968 studoval zen v klášterech Šokoku a Daitoku (zde byl jedním z jeho učitelů v básních zmiňovaný Ko-san, jinak Morinaga Soko). Cestuje po Šrí Lance, Nepálu a Indii, kde v r. 1962 se svou tehdejší manželkou, básnířkou Joanne Kygerovou, a s básníky Allenem Ginsbergem a Peterem Orlovskym navštívili dalajlámu.

V lednu 1967 zahájil v sanfranciském Golden Gate Parku za účasti Timothy Learyho, Ginsberga, Michaela McClurea, Lawrence Ferlinghettiho, Allena Cohena, rockových skupin Grateful Dead, Jefferson Airplane, Big Brother & The Holding Company a mnoha dalších zadutím do lastury Shromáždění kmenů, jež je považované za oficiální zrod hnutí hippies. Část roku 1967 pobývá v komuně, Banjánovém ášramu, založeném japonským básníkem Nananem Sakakim na japonském ostrůvku Suwa-no-se.

Své názory na možné uspořádání a vývoj lidské společnosti spolu se zprávou o pobytu v komuně a deníkovými záznamy z cest po moři a po Indii i práce v horách publikoval v knize Zemědům (Earth House Hold, 1969, česky 2000).

V r. 1969 se se svou manželkou Masou Ueharou (rozešli se v r. 1988) a dvěma dětmi vrací natrvalo do Spojených států, ze San Franciska se však brzy stěhuje do pohoří Sierra Nevada, kde s pomocí přátel a studentů staví dům pojmenovaný podle indiánského názvu místního keře „Kitkitdizze“ (angl. Mountain Misery, lat. Chamaebatia australis, č. ostružiníček) a kde žije – od roku 1988 s manželkou (od r. 1991) Carole Koda (1947 – 2006) – dodnes. To byl začátek nové životní etapy – více se obeznamuje s historií a současnou situací Iindiánů a začíná hledat kořeny, místo k životu, zakoušet žití v místě a snaží se skloubit technologie devatenáctého (ekologické využívání místních zdrojů) a jednadvacátého století (počítače, nové technologie).

Publikuje básnické sbírky Zapadlé kouty (The Back Country, 1968), Na vlně (Regarding Wave, 1970) a Fudo Trilogy (1973), jež obsahuje báseň, ekologický manifest ,Medvědí sútra‘ (Smokey the Bear Sutra, 1969). S nově usedlými místními obyvateli Sierry Nevady (sdruženými v místní organizaci Yuba Watershed Council) hledají možnosti, jak vzdorovat dřevařským společnostem a prosazovat ekologické principy života v místě, a vyučuje zen. Dále cestuje, účastní se konferencí o ochraně životního prostředí, pořádá přednášky a čtení (Japonsko, Švédsko, Austrálie, Čína, Nepál, Tchajwan, Aljaška, Botswana, Zimbabwe, Irsko, Francie, Řecko, Česká republika v prosinci 1998 a na pozvání 17. festivalu spisovatelů Praha v červnu 2007), a spolupracuje s nejrůznějšími alternativními komunitami (je členem organizace Přátelé země), které se v praxi pokoušejí sladit ekologické a duchovní uvědomění s životní praxí.

Básně ve sbírce Želví ostrov (Turtle Island, 1974), jež v r. 1975 získala Pulitzerovu cenu, jsou již víceméně prosty množství odkazů, citací a narážek srozumitelných mnohdy jen čtenářům obeznámeným s buddhismem a šamanismem, čímž nabyly schopnosti oslovit široké vrstvy (o tom svědčí i její komerční úspěch). Jsou zde básně vyzývající k projevení vděčnosti Zemi (,Modlitba za Velkou rodinu‘) či opěvující krásu lidského těla (,Lázeň‘), zároveň se tu však projevuje političnost Snyderovy poezie, vycházející z autorova vnitřního přesvědčení, že úkolem poezie je angažovat se a že je v jejích silách dosáhnout změny nejdříve na úrovni smýšlení lidí a pak i na rovině politické a sociální (viz básně ,Volání divočiny‘, ,Zaklínadlo proti démonům‘, ,Matka Země: Její velryby‘): „Jsou dvě cesty přístupu k ostatním a ke společnosti. První je říkat společnosti, co je podle vás špatné a co dobré, a druhou je uskutečnit to, co si myslíte, že je dobré; obě cesty jsou formou pomoci.“

Následující sbírky Topůrka (Axe Handles, 1983), Nic, co by nemohlo zůstat na dešti (Left Out in the Rain, 1986) a Žádná přirozenost: Nové a vybrané básně (No Nature: New and Selected Poems, 1992) daná témata dále rozvíjejí a prohlubují.

Sbírka Hory a řeky bez konce (Mountains and Rivers Without End, 1996, česky 2007), která vznikala od r. 1956 a byla postupně vydávána od r. 1965, je dlouhým eposem o geologii, prehistorii a mytologii Země, který v návaznosti na Mýty a texty zpracovává tradice amerického Západu, asijského umění a dramatu (divadlo nó), indiánského vypravěčství a zen-buddhistické praxe. Gary Snyder obdržel v r. 1997 Bollingenovu cenu za poezii.

I následující Snyderova sbírka Nebezpečí na vrcholcích (Danger on Peaks, česky 2010) z roku 2004 se ocitla mezi finalisty Národní knižní ceny kritiků. V podobném duchu pokračuje i sbírka This Present Moment (2015) rozdělená do čtyř částí Outriders, Locals, Ancestors a Go Now, již tvoří jedna dlouhá báseň věnovaná Garyho zesnulé manželce Karol Coda.

29. 5. 2008 mu byla v Uměleckém klubu v Chicagu slavnostně předána Cena Ruth Lillyové za poezii za rok 2008. Ocenění, od roku 1986 každoročně udíleno Poetry Foundation, je jedním z nejprestižnějších ocenění americkým básníkům za celoživotní dílo. Finanční částka 100,000 dolarů je také nejvyšší odměnou za přínos literatuře v USA. Podrobněji viz stránky ZDE

Gary Snyder od poloviny sedmdesátých let stále častěji opouští sevřenou formu poezie a svá témata zaměřená na hledání cest, jak skloubit moderní technologie a vědecké poznatky s ekologickým přístupem ke světu,  rozvíjí ve svých esejích: Staré cesty (Old Ways, 1977, česky 1995), Praxe divočiny (The Practice of the Wild, 1990, česky 1999) a Místo v prostoru (Place In Space, 1995, česky 2002), jež obsahuje i řadu starších, přepracovaných esejů. V r. 1999 publikoval reprezentativní výbor z esejů, poezie, korespondence, rozhovorů a překladů v knize The Gary Snyder Reader. Zatím poslední kniha Zpátky v ohni (Back on the Fire, 2007) přináší eseje o poezii Allena Ginsberga, Philipa Whalena či korejského básníka Ko Una, vrací se k mýtům o kojotovi, ale hlavní náplň tvoří eseje, jimiž se dotýká nejaktuálnějších témat dneška – ekologie, migrace, globální války proti přírodě.

Obsáhlejší české překlady Snyderovy poezie jsou zahrnuty v antologii Obeznámeni s nocí (1967) a Dítě na skleníku (1989), ve sbírce vybraných básní Tahle báseň je pro medvěda (1997) a na CD Beatnici v Praze (2001).

ZPĚT

NE HOROLEZCEM, HOROU BUĎ

„Za tisíc let nebudeme bělochy. Za padesát let nebudeme bělochy. Celá naše kultura míří někam dál. Poezie je od toho, aby se chopila těch oblastí vědomí, které patří americkému kontinentu, ne světu bílých...“

Gary Snyder je spolu s Galwayem Kinnellem, Allenem Ginsbergem, Johnem Ashberym, W.S.Merwinem a Adrienne Richovou řazen mezi žijící klasiky americké poezie. Takový výčet může být jistě diskutabilní, ale co si počít s takovým tvrzením, jaké ve své studii Velký kruh / Američtí spisovatelé a Orient (Great Circle / American Writers and the Orient) z roku 1983 zastává Beongcheon Yu, totiž, že

„z hlavního proudu americké společnosti se vyčleňují tito hrdinové: Salingerův guru-svatý Seymour Glass, Kerouacův dharmový tulák Japhy Ryder a archetypální hobo Chan-šan Garyho Snydera. Tyto postavy na okraji, či přímo outsideři jsou v příkrém rozporu k ,člověku organizovanému’, který idolizuje oficiální kultura“?

Uvědomíme-li si, že v tomto výroku je Gary Snyder zmiňován hned dvakrát, je to jistě přinejmenším důvod k zamyšlení, čím je Snyder a jeho dílo tak významné. Českému čtenáři se zapsal do povědomí zásluhou Zábranových překladů několika básní v antologii Obeznámeni s nocí a především Kerouacova románu Dharmoví tuláci jako představitel beat generation, případně Sanfranciské renesance.

Vřadit však Garyho Snydera do nějaké škatulky by bylo vůči jeho dílu značně zkreslující a vůči básníkově osobě i jaksi neuctivé. I literární kritik Donald M. Allen ve své dnes již klasické antologii Nová americká poezie (The New American Poetry, 1945 - 1960, 1960) zařadil Garyho Snydera raději do skupiny bez

„geografického vymezení... mezi básníky, kteří spolupracují s hlavními představiteli ostatních skupin a jsou jimi v některých případech ovlivněni, ale vytvořili si přitom vlastní styl a vyvinuli nové pojetí poezie,“

do společnosti takových básníků, jako byl Philip Whalen, Michael McClure nebo LeRoi Jones.

A pokud jde o skutečné sepětí vlastního života a tvorby, jejich vzájemnou provázanost a splývání v jedno, pak budeme v euroamerické kultuře jen těžko hledat vhodnější příklad.

Gary Sherman Snyder se narodil ve znamení Býka 8. května 1930 v San Francisku, odkud se otec Harold Alton a matka Lois, rozená Wilkieová, v roce 1932 odstěhovali do lesů severně od Seattlu ve státě Washington, kde založili

„mléčnou farmu. Bioregionalisté nazývají tuto severovýchodní část státu Washington; ,Ish‘ podle přípony, která v jazyce Sališů znamená ,řeka‘. Řeky vtékající do Pugetského zálivu se jmenují Snohomish, Skykomish,  Samamish, Duwamish, Stillaguamish.

Vzpomínám si, jak můj otec dynamitem odstraňoval pařezy a potahem vytahoval jejich zbytky. Vymýtil a oplotil necelý hektar půdy  pro tři kusy guernseyského skotu. Postavil jednopatrovou stodolu se skladem a chlévem pro krávy  dole a kurníkem pro slepicemi nahoře. Společně s matkou zasadili ovocné stromy, chovali husy, prodávali mléko. Za plotem byly lesy: druhotná džungle olší a krušiny a původního ostružiní, jejichž úponky se obtáčely kolem pařezů. Některé pařezy byly tři metry vysoké a u země měly skoro tři metry v průměru. Vysoko na jejich horním konci  byly záseky, které udělali dřevaři, aby do nich mohli zarazit lávky, na nichž stáli při kácení. Tak se dostali nad obrovská nádorovitá vyboulení na obvodu dolní části kmene. Pár starých stromů přežilo - vzhledem k ostatním  byly malé – a já jsem na ně šplhal, zvláště na jeden zerav (snohomišsky xelpai’its), který se mi stal oblíbeným rádcem. Léta jsem procházel mezi druhotnými lesy z douglasek, jedlovců nebo jalovců, přecházel pastvinu pro krávy, mokřinu, po vystoupání dlouhého svahu jsem se ocital v suchém borovém lese. Lesy byly  víc než domovem. Měl jsem stálé tábořiště, kde jsem si občas uvařil a přenocoval.

Když jsem byl starší, chodíval jsem  do starých porostů na svazích údolí Kaskádových a Olympijských hor...“ („Prastaré lesy Dálného Západu“, Praxe divočiny)

Láska k horám ho neopustila, ani když se v roce 1942 celá rodina – i s Garyho sestrou Theou – přestěhovala do Portlandu ve státě Oregon. Pod vlivem Setonových knih prolézal tamější lesy a hned první prázdniny strávil pracovně u Spirit Lake ve Washingtonu, další pak jako poslíček v tiskárně pro rozhlasovou stanici, United Press a časopis Oregonian. Stal se také nejmladším členem významného horolezeckého klubu Mazamas Mountain Climbers:

„Nebylo mi ještě patnáct, když jsem si jeden  z těch vzdálených vrcholků vyzkoušel a zdolal  horu Svaté Heleny...“ a poté i na Mt. Hood, Mt. Baker, Mt. Rainier, Mt. Adams, Mt. Stuart atd. Současně roste i jeho zájem o možnosti, jak uchránit přírodu před postupujícím náporem ,civilizace‘. V sedmnácti letech vstoupil „do Wilderness Society, přispíval do časopisu Living Wilderness, a psal do Kongresu dopisy o stavu lesů v Olympijských horách“.

Studium antropologie a mytologie na portlandské Reed College v roce 1948 nezačal příliš valně. Než by vysedával v univerzitních knihovnách, raději si hned první rok odskočil do New Yorku a část roku strávil na moři jako plavčík. Zájem o antropologii a zvláště etnologii amerických Indiánů však převládl, a tak studia v roce 1951 ukončil dodnes ceněnou bakalářskou prací (připisovanou ovšem jeho školiteli Davidu Fenchovi) Rozměry mýtu(Dimension of Myth), v níž se zabývá mýty a pohádkami Indiánů severozápadního pobřeží. Práce se stala základem básnické sbírky Mýty a texty


Velký dojem na něj a jeho spolužáky a budoucí básníky Lewa Welche a Philipa Whalena udělala návštěva básníka W. C. Williamse na Reed College v roce 1949. Snyder v té době již píše básně o přírodě, spolužácích, horolezení a publikuje v místních časopisech Janus a Gurgle. V létě 1950 pracuje pro Park Service na archeologickém nalezišti Fort Vancouver. Oženil se také s Alise Glassovou a o dva roky později se s ní rozvedl.


Studia ukončil v létě 1951 jako bakalář svobodných umění v oboru antropologie – literatura a okamžitě odjel pracovat do lesů jako scaled timber (odsekávač větví) do indiánské rezervace ve Warm Springs. Na podzim se zapsal na lingvistiku a primitivní ústní tradice na Indianské univerzitě v Bloomingtonu, ale další léto strávil na Crater Mountain v severních Kaskádovitých horách, kde pracoval pro Forest Service jako strážce lesů před požáry. Jeho deník z té doby je směsí básní, pracovních poznámek nebo záznamů rozhovorů se svými kolegy na ostatních vrcholcích:

 

11. července
nařezal jsem na břehu čerstvou rebarboru
proud vody v potoce
včera večer jsem chytil pstruha
dneska jsem vyšplhal na vrcholek Krátorové hory a slezl zpátky
je vysoká a holá: mně neznámé květiny
tetřev s mláďaty předstírající zlomené křídlo.

Baxter: "Lidi jsou k smíchu, jednou jsem
příšerně miloval jednu holku, ale vykašlal jsem se na ni. Byla do mě celé pryč - a o čtyři měsíce později
si vzala jinýho kluka."

Srna na stezce, nebojí se.
Podivný chlapík míří na jih
Kluk z Marblemountu s předkusem, co se učí soustružníkem.

Z lesů odjel v polovině září do San Franciska. Nepřitahoval ho ovšem ani tak život ve velkoměstě:

13. září
Chlapci na kolech na asfaltovém hřišti bezcílně šlapou a krouží jako hraví rackové a vrabci. Zápach čerstvě zaparkovaného auta.
(Zemědům, překlad Matěj Turek)

jako nenapodobitelná společenská a kulturní atmosféra. 

***

V době po druhé světové válce patřilo San Francisco k jednomu z mála míst v USA, které splňovalo podmínky pro skutečnou Změnu - nejen v literatuře, ale i změnu celého životního stylu. Jak píše Kenneth Rexroth ve své knize Americká poezie ve dvacátém století (American Poetry in the Twentieth Century, 1971), je San Francisco

„kromě New Orleansu... jediným velkým městem v Americe, které není kolonizováno puritánským étosem, rozšířeným jinak po celé zemi. Bylo osídleno kriminálními a anarchistickými živly, které sem přilákala zlatá horečka, vystěhovalci ze severní Itálie, kteří se stali jednou z nejvyšších vrstev ve městě, a několika židovskými rodinami, většinou ze severního Bavorska, dobře zavedených a vysoce kultivovaných už před jejich odchodem do Ameriky. Než město postihla populační exploze, rasové konflikty a podvodná politika 60. let, bylo... určitě středozemnějším městem než poválečná Barcelona, Marseilles nebo Janov.“

Ve vzácné symbióze tu vedle sebe žili ,wobblies‘ – odboráři z poloanarchistické IWW (Industrial Workers of the World, Průmysloví dělníci světa), členové různých frakcí komunistické strany, anarchisté, radikálové, pacifisté a volnomyšlenkářští bohémové. Kromě zmíněných kulturních vlivů evropských tu existovalo povědomí o kultuře původních obyvatel, ale velký vliv tu měla i východní náboženství, především buddhismus, který na západní pobřeží Spojených států přinášeli od poloviny 19. století čínští přistěhovalci (první čínský chrám byl v San Francisku postaven v roce 1853), a zen, který sem přinesli na přelomu století japonští imigranti (ti se ovšem za 2. světové války nevyhnuli internaci do koncentračních táborů). Velkou měrou se o zpřístupnění buddhistické filozofie západnímu chápání přičinili na začátku 20. století japonští imigranti Nyogen Senzaki a D. T. Suzuki. Buddhismus se ovšem nešířil pouze prostřednictvím přistěhovalců z východní Asie, své příznivce měl již v minulém století v mnoha amerických intelektuálech z východního pobřeží, kteří se za jeho studiem vydali přímo do Číny a do Japonska: Ernest Fenollosa, z jehož překladů a studií čínské poezie čerpal Ezra Pound, anebo Lafcadio Hearn, jehož eseje o buddhismu, evoluci a japonském způsobu života se nepřímo staly odrazovým můstkem jak pro Eugena O'Neilla, tak pro Thomase S. Eliota, Ezru Pounda nebo Kennetha Rexrothe. Konečně vliv východní filozofie je zřejmý i v díle Ralpha W. Emersona, Henryho D. Thoreaua a Walta Whitmana.

Masový nárůst zájmu o východní filosofie ovšem začal až koncem 2. světové války, kdy se domů vraceli příslušníci okupačních armád z Japonska.

„Koneckonců Tichý oceán je jenom voda a Čína a Japonsko jsou vlastně sousedi. Hustě obydlená země bývá v takovém případě překážkou. Oceán, stejně jako pouště a stepi v nitru Asie, tvoří dlouhý most.“ (Rexroth)

Svou neagresivitou se východní náboženství a filosofie stala pro mnohé válečné veterány, ale hlavně mladou generaci, dospívající za války, možností jak uniknout další, tentokrát studené válce, pozitivní alternativou k hrozbě atomové bomby, a pro některé cestou k sobě samému.

A protože jedině San Francisco si uchovalo nezávislost na komerčním trhu, stalo se zaslíbeným městem pro všechny outsidery poválečné Ameriky a útočištěm umělců, hudebníků a spisovatelů.

Existovala tu již dlouhodobá tradice. Žili tu Mark Twain, Bret Hart, Frank Norris, ve 40. letech tu pobývali Aldous Huxley, Christopher Isherwood i Heinrich Mann anebo malíř Clifford Still. Z hudební scény pak připomeňme skladatele Arnolda Schönberga, Igora Stravinského a Daria Milhauda, jehož přednášky na Mills College navštěvovali jazzmani Dave Brubeck nebo Pete Rugolo. V Big Sur žil Henry Miller a v Carmelu ve své kamenné věži Robinson Jeffers. A ač fyzicky nepřítomni, velké popularity tu požívali surrealisté André Breton, Max Ernst a Marcel Duchamp.

San Francisco tak mělo všechny předpoklady stát se hlavní baštou vzpoury proti establishmentu. Není náhodou, že nejúčinnějším výrazem vzpoury se ukázala být právě poezie, neboť ta jediná byla (a dodnes je) schopna na patřičné umělecké úrovni reagovat na nejaktuálnější témata doby.

V oblasti Zátoky se šířila prostřednictvím letáků, pamfletů a nesčetných časopisů. Z těch nejvlivnějších to byl The Ark, vydávaný Sanfranciským anarchistickým kroužkem, Circle, vydávaný v Berkeley Georgem Leitem, a City Lights, který vydával Pete Martin, syn známého anarchisty Carla Trescy, zavražděného v předvečer 2. světové války v New Yorku. Posledně jmenovaný časopis i s knihkupectvím koupil Lawrence Ferlinghetti (1919), který se v San Francisku usadil v roce 1948. Velký význam měla také nezávislá rozhlasová stanice KPFA, kterou založil básník Luis Hill a na níž uváděli své pořady Robert Duncan (1919 - 1988), Kenneth Patchen (1911 - 1972) a Kenneth Rexroth (1905 - 1982).

Nejrozšířenějším a zároveň nejoblíbenějším způsobem šíření poezie byla však veřejná čtení, která pokračovala v tradici započaté Waltem Whitmanem a na počátku 20. století rozvinuté Vachelem Lindsayem a Carlem Sandburgem. Kenneth Rexroth, zakladatel San Francisco Poetry Center, Robert Duncan, Kenneth Patchen a Lawrence Ferlinghetti recitaci obohatili o doprovod jazzové kapely a zpočátku nepříliš povedené experimenty dotáhli až k takřka dokonalé formě - jazzové poezii. A byl to Rexroth, který na domácích seminářích soustředil skupinu mladých básníků, později označovaných jako Sanfranciská renesance. Patřili do ní Philip Lamantia, který spolu s Henri Fordem a Parkerem Tylerem vydával surralistický časopis View, Lew Welch, Jack Spicer, Michael McClure, Lenore Kandelová, Ron Loewinsohn, David Meltzer, Philip Whalen, ale o něco později i Allen Ginsberg, který se stal onou roznětkou uprostřed třaskavé atmosféry. A pochopitelně zde nemohl chybět ani Gary Snyder.

***

Léto ve třiapadesátém strávil jako hlídač před požáry na hoře Sourdough, kde pracoval na Mýtech a textech, četl Blakea a Thoreaua, a učil se malovat formou sumi. Když měl však následující rok v úmyslu poznat nové hory v oblasti Mt. Rainier, přišlo na místní úřady z Washingtonu, D.C. udání, které Snydera o letní zaměstnání připravilo:

„Byla to mccarthyovská éra a v Portlandu zapracoval Výbor pro neamerickou činnost. Mnoho  mých známých denunciovali v televizi. Tak skončila moje kariéra státního zaměstnance - sezónního lesního hlídače...“ („Prastaré lesy Dálného západu“, Praxe divočiny).

A tak šel pracovat, stejně jako v jednapadesátém, k Warm Springs Lumber Company do indiánské rezervace ve Warm Springs, ovšem ne již jako odsekávač větví, ale jako navazovač klád za traktor.

To už ale rok studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley japonštinu a čínštinu, bydlel s Philipem Whalenem, navštěvoval literární dýchánky u Kennetha Rexrothe, stejně jako Alan Watts, Whalen a Will Petersen (později dočasný vydavatel významného buddhistického časopisu Berkeley Bussei), stal se členem Jodo Spinshu Berkeley Buddhist Church, kterou vede reverend Kanmo Imamura, a začínal uvažovat o cestě do Japonska. 

V dubnu 1955 se mu do ruky dostal časopis New World Writing No. 7, který otiskl povídku „Jazz of The Beat Generation“, pod níž byl podepsán jakýsi Jean-Louis. Článek nebyl nic jiného než úryvek z knihy Na cestě Jacka Kerouaca. To bylo první Snyderovo seznámení s avantgardní skupinou z východního pobřeží.

A když se na podzim vrátil ze svého letního zaměstnání cestáře na horním toku Piutského potoka v Yosemitském národním parku na školu, zjistil, že kulturní napětí v San Francisku je už neudržitelné. On sám pracoval na překladech poezie čínského mnicha Chan-šana, které jsou dodnes vysoce ceněny odbornou kritikou, a na Mýtech a textech,

„jejichž rytmus je založen na prožití dlouhých dnů v tichu hlídkových srubů, prací pro Warm Springs Lumber Co.... a na písních a tancích indiánských kmenů, se kterými jsem se setkal. Titul vychází z výborných Shapirových, Boasových a Swantonových sbírek, které uspořádali z indiánských pohádek na počátku tohoto století, a také znamená dva zdroje lidských znalostí –  symboly a smyslové vnímání. Pokusil jsem se svůj život tuláka a lesního dělníka, otázky historie & filosofie, které se mi honily hlavou, a odštěpky kořenů náboženství spojit pomocí meditace, peyotlu a "vnitřních zuřivých rituálů" v jeden celek...“ (Nová americká poezie

Vyvrcholením celkově plodné literární atmosféry pak bylo veřejné čtení poezie v Six Gallery 13. října 1955. Takhle situaci hodnotí Allen Ginsberg:

„Čtení v Galerii Šest proběhlo krátce potom, co se malíř Wally Hedrick zeptal Rexrothe, jestli nezná nějaké básníky, kteří by recitovali. Rexroth požádal McClura, aby to zorganizoval, ale McClure nevěděl jak anebo neměl čas. A tak Rexroth požádal mě, takže jsem se setkal s McClurem, a pak mi Rexroth doporučil, abych navštívil dalšího básníka, který bydlel v Berkeley, což byl Gary Snyder. Přišel jsem k němu a okamžitě jsme se názorově shodli, mluvili jsme o W. C. Williamsovi, protože já měl tenkrát rozepsanou sbírku Prázdné zrcadlo a on začínal psát Mýty a texty nebo Slavnost borůvek nebo něco takového. Snyder mi řekl o svém příteli Philipu Whalenovi, který měl do města přijet druhý den. Já jsem mu pověděl o svém příteli Jacku Kerouacovi, který byl taky ve městě, a tak jsme se během tří nebo čtyř dní všichni setkali... A pak byl ve městě Philip Lamantia, kterého jsem znal od osmačtyřicátého z New Yorku, a taky McClure. To už byla celá skupina básníků. Nakonec jsme se Gary a já rozhodli, že bychom měli pozvat Rexrothe, aby byl šestý - šestý básník - na představení v Galerii Šest, i když byl starší, přesto patřil k nám.“ (B. Gifford, L. Lee – Jack's Book, 1978)

Popis večera, kde Ginsberg poprvé přečetl „Kvílení“ a Snyder „Slavnost borůvek“ zvěčnil Jack Kerouac ve svých Dharmových tulácích.

Pár dní po čtení se Snyder vypravil s Kerouacem a pamfletářem a berkeleyským knihovníkem Johnem Montgomerym na Matternhorn a pak se začal připravovat na cestu do Japonska. Usadil se s Kerouacem ve srubu svého přítele, tesaře a buddhisty, Locka McCorkla v Mill Valey, který se až do dubna následujícího roku stal místem srazů nové skupiny básníků. Snyder zde dokončuje překlad dvaceti čtyř Chan-šanových básní, které pod názvem Básně z ledové hory (Cold Mountain Poems) vydává v časopise Berkeley Bussei.

V květnu 1956 odplouvá do Japonska pod záštitou organizace s příznačným názvem První zenový institut v Americe (First Zen Institute of Amerika) a až do srpna následujícícho roku studuje japonštinu a zen v chrámu Šokoko v Kjótu u Mistra Oda Sešo Rošiho (1901 - 1966) – žáka Zuigan Goty, který byl žákem Sokatsu Shakua, jenž byl zase žákem známého opata Soyen Shakua, autora „Kázání buddhistického opata“ (1906), jež se stalo základním buddhistickým dílem v Americe - a cestuje po Japonsku. Odu Sešo Rošimu Snyder věnoval knihu deníkových poznámek, esejí, anglických překladů kóanů Zemědům (Earth House Hold) jako „tajemnému, vzdálenějšímu a vyššímu vrcholku“.

Po návratu do SF se příliš nezdržel a už koncem srpna se nechal najmout na stařičký tanker Sappa Creek jako topič a pucflek a osm měsíců se na něm plaví do Singapuru, Bengálského zálivu, na Cejlon, Midway, Arabským mořem, Suezským průplavem do Turecka a přes Perský záliv a Samou zpátky do San Pedra v Kalifornii. V lednu 1959 vychází Garymu Snyderovi první sbírka Štětování (Riprap) a on odjíždí opět do Japonska a pět let se v Americe neukáže. Dobu zasvětil studiu zenu v kjótském kláštěře Daitoku-dži. V roce 1960 za ním přicestovala básnířka Joanne Kygerová (1934), stala se Snyderovou manželkou a strávila tam čtyři roky psaním poezie, studiem zenu a aranžování květin v Datoku-dži. Své dojmy shrnula v knize Japan and Indian Journals 1960-1964. Zajímavý je její popis cesty do Indie začátkem roku 1962, kam se společně vydali za studiem buddhistických chrámů. V Indii se v březnu setkali s Allenem Ginsbergem a Peterem Orlovskym, s nimiž uskutečnili cestu do Rišikeše, aby navštívili dalajlámu Dudžoma Rinpočcheho:

28. března - 1. dubna
Návštěva dalajlámy. Allen se ho ptá, jestli si nechce vzít LSD. Vyšplhali jsme na horu a strávili na ní noc. Kouřili opium. Vydali se na trh v horách. Všichni zvraceli opium kromě mě a měli otravu kysličníkem uhelnatým.

...

11. dubna 1962
... Minulý týden jsme se setkali s dalajlámou, právě poté, co hovořil s králem Sikkimu, jedním z těch, kteří se chystají oženit s americkou vysokoškolačkou. Dalajlámovi je sedmadvacet a ležel v červeném rouchu na sametovém gauči jako přihlouplý puberťák. Jen těžko se mi dařilo říct přes tlumočníka něco chytrého, ale Allen Ginsberg nemluvil o ničem jiném než o svých experimentech s drogami a ptal se dalajlámy, jestli by rád zkusil nějaké pilulky magické houby a jestli byly jeho drogové zkušenosti náboženské povahy, dokud Gary neřekl, fakt, Allene ve svý podstatě jsi stejně tak nudnej a úplně stejnej jako všichni ostatní, ale teď musíme pokračovat; a zažehnal tak tohle malé trauma a mluvil s dalajlámou jako guru ke guruovi, jako třeba o tom, kterou pozici zaujmout pro meditaci a jak dýchat a co dělat s rukama, ano, ano to je správně, říká dalajláma. A pak mu Allen Ginsberg říká, kolik hodin denně meditujete, a on říká, já? Proč, já nikdy nemedituji, já nemusím. To Ginsberga hodně potěší, protože on chce dosáhnout instantního osvícení a nesedávat a nepodrobovat tělo disciplině. Jídlo vždycky zhltne dřív, než ostatní vůbec začnou. Do Indie se vypravil, aby nalezl duchovního učitele. A já si myslím, že skutečně věří tomu, že tohle všechno ví, ale touží to všechno mnohem líp prozkoumat.

Není bez zajímavosti uvést, jak viděl Garyho Snydera v té době Alan Watts, skutečně nejvlivnější poválečný propagátor zenu v Americe. Poprvé se spolu setkali kolem roku 1953, kdy Snyder občas navštěvoval jeho přednášky na Americké akademii asijských studií, kterou Watts vedl v letech 1952 až 1956, než ji byl nucen pro nedostatek finančních prostředků zavřít. Watts ve s vé knize Svou vlastní cestou (In My Own Way, 1972), píše:

„Mezi naše studenty patřili tou dobou Michael Murphy a Richard Price, kteří spolu založili Esalen Institute v Big Sur, Richard Hittleman, který později vedl televizní kurzy jógy, a příležitostně i básník Gary Snyder, který se poprvé objevil nevysvětlitelně a překvapivě oblečen v klasickém černém obleku britského střihu s elegantně složeným deštníkem...

Nejsem Garyho učitel..., ale rád bych řekl, že on je nositelem všeho, čeho si hluboce vážím, ač rozdílným způsobem... lituji jenom toho, že čistě formálně po něm nemohu chtít, aby se stal mým duchovním stoupencem. Všechno dělal po svém, ale on je nicméně právě příkladem toho, co jsem se pokoušel sdělit. Gary je houževnatější, disciplinovanější a fyzicky způsobilejší než já, přičemž tyto přednosti nedává nijak najevo...“ 

Když se se Snyderem potkal v roce 1964 v kláštěře Daitoku-dži, popisuje ho takto:

„Vypadá jako šlachovitý čínský mudrc (sage) s vystouplými lícními kostmi, zářivýma očima a řídkým vousem, a pokud jde o jeho charakter, pak je to směs oregonského dřevaře, námořníka, indiánského šamana, orientálního učence, sanfranciského hippieho a mnicha s houpavou chůzí, který tuhou disciplínu přijímá s lehkým srdcem...“

Z uvedených citací jednoznačně vyplývá, že pokud mělo řazení Garyho Snydera k Sanfranciské renesanci či k Beat Generation do května 1956 celkem logické opodstatnění, po tomto datu se pak jakákoliv snaha zařadit Snydera s jeho poezií i jeho životní filosofií, musí nutně minout účinkem. D. D. Stauffer ve své knize Krátká historie americké poezie (A Short History of American Poetry, 1974) podává definici stavu beat

„jako kombinaci drogou či jazzem navozenou halucinaci, infantilního údivu nad obyčejným, uctívání sexu a orgasmu, vyznávání zenbuddhismu, hinduismu a ostatních východních náboženství a snahy oprostit se od všech druhů tyranie“.

Otázkou ovšem je, do jaké míry se u beatniků jedná o skutečný, vnitřní pocit či víru a kdy se jedná o obyčejnou pózu, a stejně tak, do jaké míry jsou beatnici schopni a ochotni odmítnout tyranii civilizovaného světa i s jeho pohodlím, které takový svět nabízí, a stát se na něm nezávislými.

Jack Kerouac se svým životem i dílem ocital stále více ve stavu beat down, ,zbitosti‘, ,bytí na dně‘ a dospěl až k občanské a umělecké rezignaci a apatii. Budeme-li jej tedy soudit podle výroku Johna Clellona Holmese, autora prvního románu o Beat Generation Jeď (Go) z roku 1952:

„Být zbitý, to znamená být na dně své osobnosti a hledět vzhůru,“

pak Kerouac splňuje pouze první polovinu citátu. 

Snyder oproti tomu beat chápe ve smyslu ,bití‘, ovšem bití holí zenového mistra při klimbání u meditace či jako odpově na otázky jeho žáka. Snyder nikdy ,zbitý‘ nebyl a ve smyslu Holmesova výroku vždy hleděl vzhůru. Snyder sám se označoval za buddhistu mahájána-vadžrajánového směru. Ve své Poznámce k náboženským tendencím uveřejněné v časopise Liberation v roce 1959 vyjmenovává tři aspekty náboženského přesvědčení ,beat generation‘:

- kontemplaci (pomocí drog i bez nich)
- morálku (láska a úcta k životu, které vycházejí z tak rozdílných zdrojů, jako je kvakerismus, Walt Whitman, spinšu buddhismus a súfismus)

- a moudrost (vycházející z disciplíny, estetiky a tradice toho kterého náboženství).

Praktickým vyústěním se však pro Snydera stává těžká fyzická práce střídaná s duchovním vytržením, které na rozdíl od beatniků nehledá v dosažení blaženosti "na cestě", ale spíše v hledání Místa, kde by mohl být TADY. 

Snyder i Ginsberg hledali – a našli – své duchovní učitele (Snyder Oda Sešo Rošiho a Ginsberg v roce 1971 Čogjama Trungpu Rinpočcheho), ale už Watts si všiml, že

„Allen je rabínský sádhu, který se může v případě potřeby změnit ve vychytralého a tvrdohlavého právníka a jedině tato kombinace nebojácné svatosti, horoucího soucitu a jasného intelektu ho před lety zachránila před vězením i před kulkou.“ 

Rozdíl mezi jejich přístupem k meditaci a buddhismu vůbec, alespoň v tomto období, spočívá v jednom základním protikladu: Allen Ginsberg se snaží všechno (universum, svět se všemi jeho průvodními jevy) intelektuálně pochopit (zhruba řečeno, meditace je pro něj jen další formou rozumového zkoumání) a vstřebat, pojmout do sebe s úmyslem rozšířit své Já tak, aby dosáhlo vesmírných rozměrů. Snyder se naproti tomu snaží své Já, své ego ve světě ,rozpustit‘, nechat ho ve světě rozplynout a dosáhnout tak buddhovské přirozenosti. Přitom se neomezuje pouze na buddhistický scénář takových kroků: 

„O buddhismus jsem se začal zajímat na konci své studijní kariéry... následovat Dharmu se pro mne stalo mnohem zajímavější. Bylo to potom, co jsem začal číst Suzukiho. Ale téměř současně jsem měl i svou první zkušenost s peyotlem, to bylo s Indiány. A tak se má duchovní kariéra ocitla napůl v říši peyotu a šamanismu, kontaktů s Indiány, dlouhých vlasů a korálků a napůl jsem se zabral do studia sanskrtu a čínštiny a tradiční orientální filozofie.“ (Don Aelred Graham – Conversations: Christian and Buddhist, 1968)

Rozdíl je zřejmý i z jejich poezie - Ginsbergův rozmáchlý, whitmanovský verš, do něhož se básník pokouší vstřebat vše, co jej obklopuje (zaznamenat všechno), a Snyderova střídmá, mnohdy takřka asketická volba slova, směřující ovšem přímo k podstatě. Snyder ostatně stál v pozadí Kerouacova okouzlení buddhismem a Ginsberga uvedl do asijské mystiky a vzbudil jeho zájem o filozofii přírodních národů vůbec, nehledě na to, že oběma byl průvodcem v horách a lesích amerického Západu. Kerouac a Ginsberg ho zase ovlivnili v literárním stylu:

„Hodně si cením toho, co [Kerouac] říká o spontánní próze, ačkoliv jsem prózu nikdy nepsal. Myslím, že mě to hodně ovlivnilo při psaní deníku, který si vedu. Něco z něj je obsaženo v knize Zemědům. Myslím, že Jackovi hodně vděčím za svůj prozaický styl. Můj smysl pro poetiku Jack zcela určitě ovlivnil.“ (B. Gifford, L. Lee – Jack's Book, 1978)

Snyder se do Ameriky vrací v roce 1964 a začíná učit v Berkeley na Kalifornské univerzitě angličtinu, v červenci 1965 se tam účastní konference o poezii, s Philipem Whalenem pořádá několik televizních přednášek pro Národní vzdělávací program a v září uskuteční s Allenem Ginsbergem a přítelkyní Justine výstup na Glacier Peak, z něhož jsou dokola vidět pouze hory  

(Justine se zeptala: „Myslíš, že to všechno má senátora?“)

a v říjnu odjede do Japonska, tentokrát vybaven na dotovaný roční studijní pobyt. Ještě předtím se však rozvede s Joanne Kygerovou, se kterou jsou již rok odloučeni.

Když se v roce 1966 vrátí do Ameriky, má za sebou už sedm básnických sbírek a cenu za poezii od American Council of Arts and Science a dotaci od National Academy of Arts and Letters a podniká přednáškové turné po univerzitách.

Je jen logické, že pro hippies se vedle Allena Ginsberga, Michaela McClurea, Timothy Learyho či Alana Wattse stal jedním z guru i Gary Snyder. Ačkoliv se účastnil nejrůznějších protestních akcí, nikdy nevěřil, že by se svět dal změnit najednou. Byl si až příliš dobře vědom, že změna musí nastat uvnitř jedince. K této pomalé a namáhavé cestě může nabídnout pouze své knihy, jakou cestu si člověk zvolí, závisí na něm samotném:

„Jsou dvě cesty přístupu k ostatním a ke společnosti. První je říkat společnosti, co je podle vás špatné a co dobré, a druhá je uskutečnit to, co si myslíte, že je dobré; obě dvě cesty jsou formou pomoci.“

Na ,Shromáždění kmenů‘ v lednu 1967 na lidském be-in v San Francisku, považovaném za oficiální zrod hnutí hippies, Snyder pochopitelně nechyběl. V kmenech a klanech viděl jednu z možností, jak navázat na archaické tradice „primitivních“ (především indiánských) národů, které jsou podle něj ideálním modelem soužití většího počtu lidí:


„Velké staré domy si pronajme společně celá skupina, bydlí v nich dvojice i jednotlivci (nebo jakékoli další kombinace) a jejich děti. V některých případech, obzvláště v rock'n'rollové branži a ve skupinách, pořádajících světelná představení, pracují všichni dohromady na stejné tvůrčí věci. Mohou být dokonce i plnoprávnou obchodní společností. Někteří si na venkově sami zajišťují obživu, někteří pracují jako námezdní dělníci či tesaři v pobřežních městečkách. Jedna z dívek může zůstat doma a starat se o děti, zatímco ostatní dívky chodí do zaměstnání. Všichni si vaří a jedí společně a mohou být vegetariány, živícími se neloupanou rýží. V domě nemusí být moc alkoholu ani tabáku, ale zcela určitě tam bude něco marihuany a možná i nějaké LSD. Jestliže skupina žije dohromady už delší dobu, může být známá pod nějakým neformálním, magickým a přirozeným jménem. Tyto domácnosti zaopatřují ve městě i na venkově střediska pro osamělce i samotáře. Místa, kde se setkávají malé roztroušené hipířské rodinky a útočiště pro hledající dospívající děti ze sousedství. Rodoví sašemové se občas scházejí, aby probrali složitější záležitosti - policejní šikanu, zatýkání, akce proti válce ve Vietnamu, tance a společná setkání. Tohle všechno je známá věc. Celkový počet všech opravdových členů kmene není tak vysoký, ale je zde ještě velká populace skrytých členů, kteří se po stezkách života pohybují neodhaleni a korálky a peří si na sebe berou jen při zvláštních příležitostech. Někteří jsou členy akademií, jiní jsou právníky či psychology - to jsou ostatně velmi užiteční přátelé.“ („Výprava dál než do Indie“, Zemědům, překl. Matěj Turek)

Takový způsob života není podle Snydera nic nového, podobné snahy nachází ve všech civilizacích, v Číně například v taoistické revoltě Žlutých turbanů, v zen buddhismu, v islámu v súfismu, v Indii zase ve všech proudech vedoucích k tantrismu, na Západě pak u nejrůznějších druhů herezí, gnosticismem počínaje a lidovým čarodějnictvím konče.

Aby takto propagovaný ,nový životní styl‘ ověřil v praxi, odjíždí na sopečný ostrůvek Suwa-no-se u pobřeží Kjúšú, kde jeho přítel, tulák a básník, Nanao Sakaki založil s několika svými přáteli z Tokia, se kterými již nějakou dobu žil na farmě v prefektuře Nagano, Banjánový ášram. Denním zaměstnáním zde bylo plení bambusových výhonků, aby tak získali prostor pro nová políčka batátů (sladkých brambor), sbírání otopu – borového klestí, suchého bambusu nebo naplaveného dříví –, a vaření. Jídelníček sestával z hnědé rýže a misové polévky s brambory a batáty a občas s melouny a místními banány. Dalším zaměstnáním byla stavba obytných domů a rybolov. 

Pobyt na ostrově byl pro Snydera významný i z jiného hlediska. 6. srpna 1967 byl oddán na okraji aktivního vulkánu s Masou Ueharou:

„Stál jsem na okraji jícnu, zadul jsem na roh z lastury a zazpíval mantru. Nabídli jsme šóčú bohům sopky, oceánu a nebe. Potom jsme si Masa a já vyměnili tři tradiční loky - Pon a Nanao řekli pár slov, Masa a já jsme promluvili, společně jsme odříkali Čtyři sliby a skončili trojím zatroubením na lasturu.“ („Ostrov Suwa-no-se a Banjánový šram“, Zemědům, překl. Matěj Turek)

Narození syna Kaye v roce 1968 se pro Snydera stává velkým životním i tvůrčím předělem. Tématem mnoha básní se stává rodina, která v sobě zahrnuje všechna dosavadní témata – ekologii, lásku k bližnímu, ke Světu, vnitřní smír. Z hlediska jeho buddhistického vývoje se ocitá na nové úrovni a je nucen řešit nové kóany:

Jaká byla tvoje původní tvář?
Kai
znovu narozený
do chroptění tlačící Matky
křiku a temně rudé masky   
             („Kai, dnes“)

V prosinci 1968 se Snyderovi definitivně vracejí do USA, nastěhují se do malého bytu na Pine Street v San Francisku, kde se jim v roce 1969 narodí druhý syn Gen. Snyder navštěvuje přednášky Suzuki Rošiho (spolu s Philipem Whalenem a Dianou di Prima) v Zenovém centru, ale život ve městě ho brzy znechutí, a tak si v roce 1971 postaví v Sierrách dům, který podle místní rostliny pojmenuje Kitkitdizze:

„Je to pár akrů divočiny, které jsem koupil i se srubem. Ale chci, abychom tam odešli, protože jedině tak se můžeme zbavit všech závislostí. Je to pro mě důležité. Myslím, že to přinese více uvědomění, více vědomí.“

To je začátek nové Snyderovy životní etapy – více se obeznamuje s historií a současnou situací Indiánů a začíná hledat kořeny, místo k životu, zakoušet žití v místě. Přednáší na univeritě, píše poezii a eseje, věnuje se ekologickým aktivitám a snaží se zkombinovat technologie 19. a 21. století. Dále cestuje, pořádá přednášky, čtení a spolupracuje s nejrůznějšími alternativními komunitami, které se v praxi pokoušejí sladit ekologické a duchovní uvědomění s životní praxí, jako například s komunitou Lindisfarne, která funguje na ostrově Long Island od roku 1973. 

V roce 1972 se účastnil konference Spojených národů o Lidském prostředí ve Stockholmu, kam je spolu s McClurem vybrán vydavatelem Celosvětového katalogu, Portola Institute. Uvede na něm svou báseň „Matka Země“. Ve stejný rok vydává další části Hor a řek bez konce (viz Snyderův DOSLOV k úplnému vydání z roku 1996). V létě odjíždí na Hokkaido, aby tam jako zástupce organizace Friends of Earth studoval divočinu. Za stejným účelem se tam vypravuje i v roce 1976 a píše delší verzi knihy o tamější divočině. Pracuje na dalších částech Hor a řek, chystá překlady buddhistických spisů, snaží se o vytvoření společnosti západních buddhistů, stává se mluvčím aktivit za zachování divočiny. Jeho dosud největším oceněním je Pulitzerova cena, která mu byla v roce 1975 udělena za sbírku Želví ostrov, jíž se prodalo na sto tisíc výtisků, jeho poslední kniha Žádná přirozenost byla v roce 1992 nominována na Národní knižní cenu.

V poezii Garyho Snydera je sice možné nalézt značné množství odkazů, citací, parafrází, narážek i podtextů, nicméně jen těžko bychom ji mohli obvinit z plagiátorství. Snyderova poezie se totiž svými kořeny, tradičními a filozofickými východisky, nijak netají. Její kouzlo spočívá právě v onom ,přetavování‘ již známého, zažitého či tradičního do nové, svébytné formy, v níž se

všechno mění, v myšlenkách
stejně jako věci
(,Štětování‘).

Pouhé ,řemeslo‘, byť umělecké, by však bylo nedostačují, kdyby v básních nebyl znatelný punc osobní zkušenosti, vnitřního prožitku, radost z objevování nových možností, dotyk Múzy, která však autora nepolíbila u psacího stolu v tichu univerzitní studovny, ale venku, v divočině, při práci v lesích, na cestě, nikoliv jenom té kerouakovské, ale na cestě, kam nedoléhá hluk automobilů ani výkřiky rozjuchaných společníků, na cestě, která se pomalu vytrácí, až mizí úplně: 

Vyber si kudy
(,Cesta není cesta‘).

Podle studie Gary Snyder (1976) Boba Steudinga tkví Snyderova poezie svými kořeny v hraničářské zkušenosti 19. století, u Jeda Smithe či Jimiho Bridge a dále pak u takových autorů, jako je Mark Twain, John Muir nebo Jack London a ještě dále pak u přírodních romantiků a transcendentalistů jako R. W. Emerson. Odtud pak je již jen malý krok k Waltu Whitmanovi a Henrymu Davidu Thoreauovi.

K výčtu autorů, jejichž vliv je na utváření Snyderovy poezie nezpochybnitelný a v mnoha ohledech rozhodující, uveme Williama B. Yeatse, T. S. Eliota, Robinsona Jefferse, W. C. Williamse ("ne ideje, ale činy"), Kennetha Rexrothe a Ezru Pounda.

Poslední dva jmenovaní se Snyderovi stali učiteli v přesnosti a přímočarosti vyjádření, při hledání spřízněností a spojitostí jednotlivých kultur (Rexroth i Pound jsou autory mnoha překladů staré čínské a japonské poezie), stejně jako mu byli vzorem pro životní styl na ostří nože (ačkoliv v tomto směru byl Snyder odkojen poloanarchistickým „vzdorem“ Průmyslových dělníků světa).

Poundův vliv Steuding dokládá Snyderovou básní „Štětování“, Rexrothův zase básní „V tom čtrnáctým roce...“ Není bez zajímavosti porovnat Snyderovu báseň s Rexrothovými „Starými špatnými časy“:

V létě devatenáct set osmnáct
jsem četl Sinclairova Jatka
a Wellsův Úžasný průzkum.
Na podzim zemřel otec, a teta
mě vzala k sobě do Chicaga.
Tam jsem hned sedl na tramvaj
a jel se podívat k jatkám.
V zimním odpoledni, smrdutém
a skřípavém, jsem chodil
ohavným sněhem a zchátralými
ulicemi a nesměle se díval
do tváře lidem, kteří byli
ve dne doma. Vyžilé, vyčerpané
tváře s vyprahlými
a vybrakovanými mozky...
...
Do ulic krvácel kyselý
zápach tisíce večeří,
pražených brambor a praženého zelí...
            (překlad Antonín Přidal)

Snyder používá Rexrothův hovorový styl s úmyslem podat stejnými prostředky zcela opačnou životní zkušenost. Protikladnost ztvárněných témat: město x venkov, promarněné životy x radost ze života, nemilosrdné zabíjení zvířat x sběr lesních plodů tu nabývá na zvláštní naléhavosti. Ale ani Snyder se neubrání povzdechu

Víš, Kitsap County vykáceli
před koncem století - to bylo nejjednodušší
hned u vody, panenskej les.

Jak bylo řečeno výše, Snyder do sebe vstřebával nejrůznější vlivy najednou, takřka chaoticky, ačkoliv jeho básně rozhodně chaotické nejsou.

Základním příkladem Snyderova přístupu k tradičním tématům může být hned první báseň našeho výboru Na vyhlídce na Sourdoughské hoře v půli srpna. Svým stručným, avšak přesným popisem nijak nezastírá vliv čínské poezie, v tomto případě poezie básníka a malíře z období dynastie Tchang, Wang Weje:

Pobývám v horách
Osamělý zavírám proutěná vrátka
V nekonečné modři před mýma očima klesá sluneční svit
Hnízda jeřábů v sosnách jsou všude kam pohlédneš
Z lidí mne málokdy přijde kdo k proutěným vrátkům navštívit
Na mladých bambusech pel je doposud svěží
Rudé lotosy svlékají již starý šat
U brodu začínají blikat ohníčky lamp
Z trhání vodních ořechů se vracejí odevšad
                (překlad Marta Ryšavá)

To, co od sebe tyto dvě tematicky spřízněné básně odlišuje, je jejich vyznění, nálada, která se nás po jejich přečtení zmocní. Snyderova báseň totiž v sobě nemá ani stopu po nostalgii nebo pocitu smutku či osamění. Pro Snydera je odchod do samoty tím, co svědčí o vnitřním rozhodnutí s vědomím všech okolností, které s takovým odchodem souvisejí. Na rozdíl od Wang Weje v nás Snyderova báseň nezanechává smutek, ale radost z nabyté volnosti, dosažené svobody a svým vyzněním odkazuje k poezii básníka z Ledové hory, Chan-Šana:

Výš, výš než všechny vrcholky
nad které hledím - široširá dálka.
Sedím tu sám, zapomněl na mne svět
v chladném prameni vidím měsíc se
odrážet.
Ten v prameni však není měsíc
měsíc pluje po černém nebi sám.
Zpívám tuto píseň pro vás
ostatně v ní není žádný čchan.
                (překlad Alena Bláhová a Olga Lomová)

Čchan, neboli zen, se do Snyderovy poezie dostává velmi brzy, jak o tom ostatně svědčí ukázka z deníku:

31.července 1952
Dnes ráno:
plovoucí tvář v kbelíku
utopená myš.
(Zemědům)

Je ovšem lhostejno, zda zaznamenaný prožitek samoty a odloučení, s nímž souvisí i odhodlání vzít svůj osud do vlastních rukou i ,snaha‘ o dosažení ,vyššího vědomí (uvědomění, vědění)‘ vychází z hraničářské či zenové disciplíny (,plout jako mraky a téct jako voda‘) nebo studia japonských haiku (autoritou se v tomto oboru stal především Bašó), důležité je, že básně drží pohromadě, mají v sobě pečeť autorovy zkušenosti a že jim čtenář může skutečně věřit.

Od haiku, zenu a umění ,primitivních‘, přírodních národů, Indiánů především, i s jejich vztahem k přírodním drogám, mýtům a pohádkám, je již jenom kousek k ekologickému pohledu na svět - k vnitřnímu přesvědčení, že všechny životní formy jsou spolu provázány, vnitřně spojeny a závislé jedna na druhé

(„Tvou prdel sní někdo jiný.“)

a dohromady tvořící ,síť života‘. Odtud vyvěrá Snyderovo gesto vyzývající k ochraně divočiny a divočiny v „Medvědí sútře“ či v radikální eseji „Čtyři změny“:

„Znečisťujeme si vzduch i vodu a žijeme v hluku a špíně, které by žádné ,zvíře‘ nepřipustilo, zatímco reklama a politici se nám snaží namluvit, že se máme dobře, jako jsme se ještě nikdy neměli. Závislost současných vlád na tomto druhu nepravdy vede k ostudnému znečisťování mysli prostřednictvím masmédií a většiny školního vzdělání.“

Úspěšným pokusem ,přetavit‘ všechny literární i neliterární vlivy se stala sbírka Mýty a texty, k jejichž možnostem překladu do jiného jazyka dnes autor podotýká:

„Je to obtížná sbírka básní, z nichž na některé je třeba nahlížet jako na evokativní, magické, snové, surrealistické a mýtické. V žádném případě je nelze přeložit tak, aby dávaly racionální smysl.“

Steuding se zmiňuje o vlivu Ezry Pounda, především ve vřazování juxtapozicovaných citátů, v rozbourávání tématického řazení jednotlivých částí, dále pak T. S. Eliota a jeho Pustiny:

Akteón viděl Dhjánu v Prameni
nic zvláštního,

která je parafrází na Eliotův verš, odkazující na Dayovu báseň „Parlament včel“ –

 „...přivést chce Akteóna k Dianě v studánce, kde všichni spatří její nahou kůži“ –,

čerpající z řecké mytologie. Eliot i Snyder mají společné apokalyptické vidění světa: tématem Pustiny je svět ,civilizovaného‘ člověka před 1. světovou válkou, u Snydera svět ,“primitiva“ před příchodem civilizace. Důraz na změny hodnot, ztrátu víry a nedostatek úcty k životu, obrat člověka k destrukci a dravosti pak dělá z obou autorů moralisty a náboženské básníky. Steuding v básních nachází i ohlasy Jungovy teorie mýtu a Joyceova Odyssea.

Už samotné rozdělení do tří částí určuje téma - člověk versus příroda. „Mýcení“ je souborem obrazů dravého, ,průmyslového‘, drancujícího a k přírodě nepřátelského přístupu („Háje jsou pryč“), „Lovení“ zachycuje kontrast ve vztahu „civilizovaného“ a „primitivního“ člověka ke zvířatům („Tahle báseň je pro jelena“) a připomíná buddhovskou podstatu všech živých tvorů („Jak krásné je zrození člověka“). „Žďáření“ je chápáno jako očistná síla, která spaluje vše staré a umožňuje růst novému, mladému. Hinduisticky chápaný očistný oheň je zároveň iniciací, zasvěcením člověka, který si ovšem nejdříve musí projít pekelnými mukami hledání na cestě k osvícení („Maudgaljájana spatřil peklo“).

Mýtus o medvědí ženě (zde odkazuji na „Příběhy doby snění“ v revue Světové literatury 3 / 1993), široce rozšířený v mytologii indiánských kmenů západního pobřeží Severní Ameriky a přebásněný v „Tahle báseň je pro medvěda“ se prolíná takřka celým Snyderovým dílem, neustále se k němu vrací, dále ho rozvíjí („Cesta na západ, podzemí“, „Přímo na cestě“, esej „Žena, která se vdala za medvěda“ v Praxi divočiny).

V pozdějších básních začíná nabývat na významu další mýtická postava indiánských příběhů, kojot, šejdíř, šprýmař, podvodník a hlupák či vejtaha, který má vždycky poslední slovo:

„Protože jsem Starý Kojot. Jsem velmi starý člověk. Jsem tisíc let starý. VÍM, CO SE STALO PO PŘEDTÍM a před potom! (Jaime de Angulo, Jak se Lišáček stal Lišákem / Indiánské příběhy)

Někdy v pohádkách vystupuje jako ošuntělý otrapa, jindy zase jako tvůrce světa („Kojoťák, prezident & pistolníci“), je mimo zrození a svět a jeho funkcí bývá především dramatizace děje a ztělesnění extrémních stavů lidského vědomí („Svátek borůvek“, „Kouřovou dírou“).

Indiánský přístup k životu nejlépe reprezentuje seznam „Inupiaqských hodnot“, který si Snyder opsal ve školní třídě v Kobuku na Aljašce:

HUMOR
DĚLIT SE
SKROMNOST
TĚŽKÁ PRÁCE
SPIRITUALITA
SPOLUPRÁCE
ROLE RODINY
VYHNOUT SE KONFLIKTŮM
LOVECKÝ ÚSPĚCH
DOMÁCÍ ŘEMESLA
LÁSKA K DĚTEM
ÚCTA K PŘÍRODĚ
ÚCTA K OSTATNÍM
ÚCTA K STARŠÍM
ODPOVĚDNOST VŮČI KMENI
ZNALOST JAZYKA
ZNALOST RODOKMENE
            („Žlutohnědá gramatika“, Praxe divočiny)

Osou Snyderovy tvorby se postupně stává

„neolitický, primitivní a indiánský šamanismus a příroda - pohlavní styk – báseň – rituál a řád – buddhistická filosofie, čínská poezie, indiánské logika a západní věda.“

Komplikovaná a různými narážkami zatížená poezie se od Mýtů a textů přes období silného buddhistického vlivu zřejmého ve sbírce Odlehlé kraje a Na vlně postupně pročisťuje a vyjasňuje a dospívá až k prostému gestu paleolitického lovce, který zná svůj čas i místo („Dlouhé vlasy“).

Dalším aspektem Snyderovy poezie je její političnost, vycházející z vnitřního přesvědčení, že úkolem poezie je angažovanost a že je v jejích silách dosáhnout změny (v její prospěch svědčí i komerční úspěch sbírky Želví ostrov), nejdříve na úrovni smýšlení lidí a pak i na rovině politické a sociální („Revoluce v revoluci v revoluci“, „Volání divočiny“, „Matka Země: Její velryby“):

„Jako básník jsem vlastníkem nejstaších hodnot na zemi. Sahají do pozdního paleolitu: úrodnost půdy, kouzlo zvířat, moc vize v osamění, děsící počátek a znovuzrození, láska a extáze tance, běžná práce kmene. Snažím se uchovat historii a divočinu ve své mysli, aby se mé básně přiblížily pravé míře věcí a postavily se proti nevyrovnanosti a ignorantství naší doby.“

Téma dále rozvíjí v eseji „Na cestě, mimo stezku“ (Praxe divočiny):

„Jsou tu dodatečná proniknutí do podstaty věcí, která vycházejí pouze z neklášterní zkušenosti práce, rodiny, ztráty, lásky, selhání. A je tu i úplné ekologicko-ekonomické sepětí lidí s ostatními živými bytostmi, které nelze dlouhodobě ignorovat, neboť nás tlačí k tomu, abychom věnovali hlubokou pozornost pěstování a sklízení, rození a zabíjení. Všichni jsme dáni do učení ke stejnému učiteli, s nímž původně spolupracovaly i náboženské instituce: realitě. Proniknout do podstaty reality znamená pochopit smysl přímé politiky a historie, stát se pánem vlastního času; pánem čtyřiadvaceti hodin. Snaž se, neměj se sebou slitování. Dostat bandu dětí do auta a dovézt je k silnici na autobus je stejně těžké jako odříkávat za chladného rána sútry pod sochou Buddhy. Jeden postup není lepší než druhý, oba mohou být docela nudné a přitom v obou spočívá ctnost a poctivost opakování. Opakování a rituál - a dobré výsledky se dostaví v mnoha formách. Výměna filtru, utírání nosů, cesta na mítinky, úklid kolem domu, mytí nádobí, měření oleje v nádrži - nemyslete si, že vás to odvádí od důležitějších činností. Okruh drobných úkonů není řadou překážek, jimž bychom se snad mohli vyhnout tím, že si budeme hledět naší „praxe“, která nás udržuje na ,cestě“ - právě to je naše cesta. To také může být její vlastní náplní člověku, který by chtěl stavět osvícení proti neosvícení, kdy každá činnost je svou naplněnou skutečností i svou vlastní naprostou šalbou. Dógen rád říkával, že „cvičení je cesta“. Snáze to pochopíme, když zjistíme, že „dokonalá cesta“ není cestou, která nás vede někam k nějakému snadno definovanému cíli na konci vývoje. Horolezci zlézají vrcholek pro krásný výhled, kvůli spolupráci a kamarádství, vzrušující strázni - ale hlavně proto, že vás to táhne tam, kde se děje neznámé, kde se dočkáte překvapení.“

Sbírkou Želví ostrov začíná Snyder opouštět těsné sevření básnické formy a svá témata rozvíjí ve formě esejí: v části Prostě řečeno si pokládá otázku „Co to znamená být zde“, rozvíjí Blakeův verš „Energie je věčná rozkoš“, v poznámce „Divočina“ se zabývá vztahem mezi „inteligencí“ a „biomasou“, termínem ekologa Eugena Oduma. Další témata pak rozvíjí v samostatné knize Praxe divočiny (1992). Už v knize Zemědům je vedle deníkových poznámek, postřehů a básní zásadní esej „Poezie a primitivní“ (1967), již lze považovat za přechod mezi přístupem Clauda Lévi-Strausse a „hlubiné ekologie“:

Křesťanští či buddhističtí mnichové „opouštějící svět“ (neboli síť společenských vztahů) se pokoušejí pokleslým způsobem dosáhnout toho, čím celá primitivní společenství - muži, ženy i děti - každodenně žila, a to ve větší celistvosti. Šaman-básník je jednoduše člověkem, jehož mysl snadno dosahuje všemožných jiných stavů a životů, a který zhudebňuje sny. Básníci tuto funkci přenášeli dále celým obdobím civilizace: básníci nezpívají o společnosti, zpívají o přírodě - i když jejich nejbližším kontaktem s přírodou byla jejich dámská přítelkyně. Třídně uspořádaná civilizovaná společnost je jistým druhem masového já. Překročit toto „já“ znamená také dostat se za společnost. „Tam za“, uvnitř, leží nevědomé. Vně odpovídá nevědomému divočina: oba tyto pojmy se setkávají ještě o jeden krok dále jako jedno.

***

„Nikdo nedokáže přesně odhadnout, jak dílo tohoto poutavého básníka... přijme budoucí odlišná éra. Budou za padesát let studenti rozebírat jeho Mýty a texty tak, jako dnes rozebírají Eliotovu Pustinu a Poundovy Cantos? Budou se číst jeho sbírky Štětování a Odlehlé kraje s vůní páleného dříví a čaje vařeného ze sněhu a budou také tak oblíbeny, jako je tomu dnes u generace, která se učí pohybovat se v divočině? Budou Snyderovy Hory a řeky bez konce opatrovány tak jako Whitmanova Stébla trávy jako záznam duchovní cesty? A budou sbírky Na vlně a Želví ostrov vykazovat vnitřní sílu, dodávat energii, jako je tomu u Blakeovy poezie, až dojde fosilní palivo? Těžko říci, je příliš brzy.“

S tímto závěrem Boba Steudinga nelze než souhlasit, ale je třeba mít na paměti, že takové úvahy mohou trápit jen literární kritiky, nikoliv však Garyho Snydera: 

„Moje poezie je o práci, lásce, smrti a hledání moudrosti. to, co máme, je půda pod nohama, mysl a tělo, muže a ženu, kteří nás zrodili, muže nebo ženy, s nimiž žijeme, děti, které jsme zrodili, a přátele, které známe.“

(Ve zkrácené verzi vyšlo jako doslov k českému výboru Tahle báseň je pro medvěda v r. 1997, aktualizováno, opraveno říjen 2005)

ZPĚT

Dílo:

Poezie:
Riprap (Štětování), 1959 (nové vydání k 50letému výročí z r. 2009 je doplněno CD se Snyderovou recitací básní ze sbírky)
Myths and Texts
(Mýty a texty), 1960, 1978
Hop, skip, and jump, 1964 (leták)
Nanao knows, 1964 (leták)
Riprap and Cold Mountain Poems
(Štětování a Básně z Ledové hory), 1965 (s překlady Chan-šanovy poezie)
Six Sections from Mountains and Rivers Without End, 1965 (obsahuje básně Bubbs Creek Haircut, The Elwha River, Night Highway Ninety-Nine, Hymn to the Goddess San Francisco in Paradise, The Market, Journeys)
A Range of Poems
(Pásmo básní), 1966 (sebrané básně, včetně  překladů z knihy Miyazawa Kenji)
Three Worlds, Three Realms, Six Roads, 1966
The Back Country
(Zapadlé kouty), 1968 (poprvé publikována s překlady Miyazawy Kenjiho v „A Range of Poems“, zde je množství nových básní)
The Blue Sky, 1969
Sours of the hills, 1969 (300 výtisků)
Regarding Wave
(Na vlně), 1969, 1970 (rozšířené vydání)
Six Sections from Mountains and Rivers Without End Plus One, 1970 (sedmou částí je Blue Sky, v roce 1969 publikovaná samostatně)
Manzanita, 1971
Prayer for the great family, cca 1971 (leták)
Fudo Trilogy, 1973 (básně Spel Against Demons, Smokey the Bear Sutra, The California Water Plan)
Two logging songs: Clear-cut; Virgin, 1973
Turtle Island
(Želví ostrov), 1974
The Earth’s Wild Places, 1976 (leták)
Songs For Gaia, 1979
Out of the West (Gary Snyder, Philip Levine, Jerome Rothenberg, William Everson), 1979
Axe Handles
(Topůrka), 1983
The Fates of Rocks & Trees, 1986
Left Out In the Rain: New Poems 1947 – 1985
(Nic, co by nemohlo zůstat na dešti: Nové básně 1947 – 1985), 1986
Tree Song, 1986
No Nature: New and Selected Poems
(Žádná přirozenost: Nové a vybrané básně), 1992
North Pacific Lands & Waters: A Further Six Sections, 1993
Mountains and Rivers Without End
(Hory a řeky bez konce), 1996
Danger on Peaks
(Nebezpečí na vrcholcích), 2004 

Eseje, próza, interview a jiné: 
The Wooden Fish: Basic Sutras & Gathas of Rinzai Zen
(Dřevěná ryba: Základní sútry a gáthy zenové sekty Rinzai), 1961
Earth House Hold: Technical Notes & Queries To Fellow Dharma Revolutionaries
(Zemědům: Technické poznámky a otázky dharmovým revolucionářům), 1969
The Old Ways
(Staré cesty), 1977
On Bread and Poetry: A Panel Discussion Between Gary Snyder, Lew Welch and Philip Whalen (ed. Donald Allen), 1977
Towards a new American poetics: essays & interviews (Charles Olson, Robert Duncan, Gary Snyder, Robert Creeley, Robert Bly, Allen Ginsberg / ed. Ekbert Faas), 1978
He Who Hunted Birds in His Father’s Village: Dimensions of a Haida Myth
(Ten, který lovil ptáky ve vsi svého otce: Rozměry mýtu kmene Haidů), 1979
The Real Work: Interviews and Talks 1964 – 1978
(Skutečná práce: Hovory a rozhovory), 1980
Passage Through India
(Cesta Indií), 1983
Good wild sacred, 1984
Tree Zen (Gary Snyder & D. Steven Conkle), 1984
The Practice of the Wild
(Praxe divočiny), 1990
Nature’s Kindred Spirits (Aldo Leopold, Joseph Wood Krutch, Edward Abbey, Annie Dillard, Gary Snyder), 1994
A Place in Space (Ethics, Aesthetics, and Watersheds): New and  Selected Prose
(Místo v prostoru / Etika, estetika a vodní  předěly: Nová a vybraná próza), 1995
The Gary Snyder Reader: Prose, Poetry, and Translations
(Čítanka z díla Garyho Snydera: Próza, poezie a překlady), 1999
Look out: a selection of writings, 2002
The High Sierra of California (Gary Snyder, Tom Killion, John Muir), 2002
Back on the Fire
(Zpátky v ohni), 2007 
The Selected Letters of Allen Ginsberg and Gary Snyder (ed. Bill Morgan), 2009 
Tamalpais Walking: Poetry, History, and Prints
(Gary Snyder, Tom Killion), 2009

Dále lze množství básní a esejů (i knižně nezařazených) nalézt v nejrůznějších časopisech a v nesčetné řadě antologií.

Audio: 
Poetry reading
, 1965
    2 magnetofonové kotouče, 88 min. Nahráno v Berkeley 13. července 1965 pro Harvardovu universitu.
Sound Sampler: Poetry and the Primitive
, July 16, 1965.
    2 magnetofonové kotouče, 71 min. Nahráno 16. července 1965 pro Harvardovu univerzitu
Poetry reading
, 1966
    3 magnetofonové kotouče, 96 min. Nahráno v Academy of American Poets 3. listopadu 1966
Gary Snyder Reading at College of Marin
, San Rafael, Calif.
    3 audiokazety
Six years
, 1966
    1 magnetofonová cívka, 13 min., nahráno v Berkeley

Twelve Contemporary Poets: 1966 Houston Poetry Festival Poets Reading Selections of Their Own Works
, 1966
    1 LP, ed. Williamem J. Scannellem u příležitosti výroční konference Národního shromáždění učitelů angličtiny.
    Robert Bly, Robert Creeley, Richard Eberhart, Donald Hall, Galway Kinnell, Carolyn Kizer, W. S. Merwin, Josephine Miles, Gary Snyder, William Stafford, May Swenson, Reed Whittemore 
The New Religion, 1967
Today's Poets: Their Poems, Their Voices, vol. 4
, 1968
    1 LP
    Philip Booth, Adriene Richová, Gary Snyder, Robert Hayden
Modern Japanese Poets
, 1971
    2 magnetofonové cívky, 94 min.
    Poezie japonských básníků 20. století. Čtení v Guggenheimové muzeu 16. března 1971 sponzorované Academy of American Poets. Čteno nejprve americkými překladately, poté těmito japonskými autory: Sakutaro Hagiwara, Gozo Yoshimazu, Miyazawa Kenji (čten Yuzuru Katagirim), Ryuichi Tamura, Tanikawa Shuntaro, and Yuzuru Katagiri.

There is No Other Life: Selected Poems 1954 to 1974, 1975
    1 audiokazeta
    Básně ze sbírek Riprap, Myths And Texts, The Back Country, Regarding Wave, Turtle Island. Nahrávka Michaela Kohlera z Kikitdizze v Sierra Nevadě, Kalifornie, pořízená 21. srpna 1974.

Poetry reading, 1976
    1 magnetofonová cívka
    Nahráno v Hillesově knihovně Harvardovy univerzity 28. dubna 1976

Poetry reading, 1977
    2 magnetofonové cívky, 70 min.
    Čteno v Donnellově knihovně 19. dubna 1977 pro Harvardovu univerzitu.

Dial-A-Poem: Biting off the Tongue of a Corpse, 1977
    1 LP
    John Giorno, William S. Burroughs, Charles Olson, Diane di Prima, John Cage, Ed Sanders, Ted Berrigan, Helen Adamová, John Wieners, Robert Duncan, Denise Levertovová, Frank O’Hara, Kenneth Koch, John Ashbery, Charles Stein, Edvin Derby, Gary Snyder (básně ze sbírky Turtle Island)

Sugar, Alcohol & Meat, 1980
    1 LP
    William S. Burroughs, John Cage, Allen Ginsberg, Patti Smith, Gary Snyder (básně ze sbírky Turtle Island), Andrej Vozněsenskij, Kathy Adlerová, Ann Waldmanová a další

Robert Creeley, Gary Snyder, & Tich Nhat Hanh: Enjoy Your Breathing, cca 1983
    1 audiokazeta
    Nahrávka ze Sanfranciského zenového centra v Berkeley

The Unheard of Hour (neuvedeno)
    77 magnetofonových cívek
    Nahrávky básnické recitace pro rozhlasovou stanici KSAN: Philip Whalen, Diane di Prima, Lawrence Ferlinghetti, Gary Snyder, William Burroughs, Margaret Atwoodová, Ishmael Reed, Dick Gregory, Allen Ginsberg, Amiri Baraka, Miriam Patchenová, James Broughton, Richard Brautigan, Wendell Berry, Quincy Troupe, Simon Ortiz, Robert Bly, Robert Creeley, Rita Mae Brownová, Jack Kerouac, Michael McClure, Lewis MacAdams and I. F. Stone.

Poetry reading, 1986
    1 magnetofonová cívka, 45 min.
    Nahráno 6. května 1986 v Guggenheimově muzeu, New York

Reading by Gary Snyder, UC Berkeley, 12. 3. 1987
    Berkeley Language Center, Speech Archive.

This is Our Body, 1989
    1 audiokazeta, 61 min.
    Side 1: nahrávka z Capitol Hill Hotel, Washington D.C., 30. března 1989
    Side 2 nahrávka z Folger Shakespeare Library, Washington D.C., 1. dubna l989

Turtle Island / readings by Gary Snyder, 1991
    1 audiokazeta
    Nahráno 17. června 1978 na farmě Lindisfarne na Manhattanu, New York City, a 18. března 1979 v Zellerbach Hall, University of California, Berkeley. Gary Snyder předčítá svou poezii na hudební improvizace Paul Winter Consort.  
John Montgomery Memorial, 10-17-1992
    Gary Snyder, Stephen Ronan, Gerald Nicosia a další

Gary Snyder Reading His Poems in the Montpelier Room, Oct. 24, 1996, 1996
Beatnici v Praze / The Beats in Prague
, 2001
    1 CD, 77 min.
    Záznam z recitací Allena Ginsberga (1991, 1993, 1996), Lawrence Ferlinghettiho (1998) a Garyho Snydera (1998) z jejich návštěv v Praze.

An Evening with Gary Snyder, cca 2001
    2 CD
    Limitované vydání Snyderovy recitace na benefičním vystoupené ve Varsity Theatre v Davisu, Kalifornie, 16. listopadu 2000.

Gary Snyder reads „Mountains and Rivers Without End“ with a musical colaboration, 2002
    2 CD, 106 min.
   Gary Snyder čte na ,Tokyo Summer Festival 2002‘ ze sbírky Mountains and Rivers Without End za hudebního doprovodu Ludiho Hidrichse a Daniela Flanigana.

Film, video:
Gary Snyder: Second Edition

    1 videokazeta, 37 min
    Záznam vystoupení z Básnické konference na Kalifornské univerzitě v Berkeley v dubnu 1965. Zahrnuto i interview Garyho Snydera s Richardem O. Moorem.

Poetry in Motion, 1982
    r. Ron Mann, VHS (89 min.),  CD-rom, DVD (2002)
    Performance a interview, představující množství básníků a spisovatelů: Helen Adamová, Miguel Algarino, Amiri Baraka, Ted Berrigan, Charles Bukowski, William S. Burroughs, John Cage, Jim Carroll, Jayne Cortezová, Robert Creeley, Christopher Dewdney, Diane di Prima, Kenwarda Elmslie, Four Horsemen, Allen Ginsberg, John Giorno, Michael McClure, Teda Milton, Michael Ondaatje, Ed Sanders, Ntozake Shange, Gary Snyder, Tom Waits, Ann Waldmanová.

Gary Snyder, 1989
    r. Lewis MacAdam, John Dorr,  2 videokazety, 120 min.
    Vystoupení v Los Angeles Theatre Center 12. prosince 1988 (čtení ze sbírek Axe Handles, Left Out in the Rain, a nepublikovaných rukopisů) plus interview s Lewisem MacAdamem a rozhovor se studenty  z Harvard School.

Desolate Angels and Dharma Bums: The Beat Generation on Video, 1995
    Video
    Dokument o beatnické generaci – Jack Kerouac, Allen Ginsberg, Gary Snyder, William Burroughs

Poetry in Motion II, 1995
    r. Ron Mann, CD-Rom
    Helen Adamová, Amiri Baraka, Ted Berrigan, Charles Bukowski, Jim Carroll, Tom Clark, Robert Creeley, Diane di Prima, Allen Ginsberg, John Giorno, Spalding Gray, Bob Holman, Rose Lesniaková, Cookie Muellerová, Eileen Mylesová, Alice Notleyová, Michael Ondaatje, Joel Oppenheimer, Peter Orlovsky, Pedro Pietri, Jerome Rothenberg Gary Snyder, Anne Waldmanová, Philip Whalen. Obsahuje kompletní bibliografii každého účinkujícího.

What Happened to Kerouac?, 1985
    Televizní film, 96 min.
    Film o životě Jacka Kerouaka, dokumentární záznamy a výpovědi mnoha jeho přátel jako Allen Ginsberg, Gregory Corso, William Burroughs, Steve Allen, William F. Buckley, Charlie Parker, Neal Cassady, Carolyn Cassadyová, Gary Snyder, Jan Kerouacová, Lawrence Ferlinghetti, Edie Kerouacová-Parkerovvá, Michael McClure.

John Montgomery Memorial, 10-17-1992.
    Video
    Poezie, vzpomínky a píseň: mezi devíti mluvčími je i dcera Johna Montgomeryho, dále pak Gary Snyder, Stephen Ronan a Gerald Nicosia.

The Language of Life – Here in the Mind, 1995
    Video
    Poezie jako prostředek politického boje: Bill Moyers, Gary Snyder, Daisy Zamorová.

Art of the Wild, 1996
    Video, 60 min.
    Interview se 14 spisovateli a básníky: Francisco X. Alarcón, John Daniel, Jane Hirshfieldová, Garret Hongo, Pam Houstonová, William Kittredge, Sandra McPhersonová, Gary Paul Nabhan, Louis Owens, Pattiann Rogers, Annick Smith, Gary Snyder, Luci Tapahonso a Terry Tempest Williams, Hudba: Paul Lloyd Warner a Paul Winter. Vytvořeno pro program kreativního psaní Kalifornské univerzity v Davisu.

Voices of Change, cca 1996
    3 videokazety
    Interview s vizionáři, vědci a mysliteli.
    Volume I – Miriam MacGillis, Kirkpatrick Sale, Satish Kumar (58 min.)
    Volume II – Elisabet Sahtouris, Theodore Roszak, Charlene Spretnak (55 min.)
    Volume III – Gary Snyder, Terry Tempest Williams, and Gary Paul Nabhan (51 min.)

The Source, 1999
    r. Chuck Workman, 88 min.
    Historie Beat Generation, odkazy na bebop, hudbu Johna Cage, abstraktní expressionismus a divadlo (Living Theatre). Interview poskytli: Steve Allen, William F. Buckley, William S. Burroughs, Neal Cassady, Walter Cronkite, Richard J. Daley, Johnny Depp (jako Jack Kerouac), Bob Dylan, Lawrence Ferlinghetti, Allen Ginsberg, Brion Gysin, Dennis Hopper (jako William S. Burroughs), Jack Kerouac, Ken Kesey, Lyndon Johnson, Martin Luther King, Timothy Leary, Robert Motherwell, Peter Orlovsky, John Lampas, Ed Sanders, Gary Snyder, John Turturro (jako Allen Ginsberg).

Readings by Wendell Berry and Gary Snyder, 2001
    Video, 89 min.
    Vystoupení básníka a spisovatele Wendella Berryho („proroka rolnické Ameriky“), který žije na své farmě v Kentucky, a Garyho Snydera. Interview s Jackem Shoemakerem, šéfredaktorem nakladatelství Counterpoint Press. Nahráno 10. listopadu 1999. 

Gary Snyder: Mountains and Rivers Without End, 2002
    1 videokazeta, 60 min.
    Záznam z návštěvy Garyho Snydera v Japonsku v souvislosti jeho účasti na ,Tokyo Summer Festival 2002.

The Practice of the Wild: A Conversation with Gary Snyder and Jim Harrison, 2010
    DVD, 52 min.
Záznam neformálních rozhovorů Garyho Snydera a spisovatele Jima Harrisona u jídla, u skleničky i na výletě o přírodě, Googlu i zenových kóanech.

 Dílo Garyho Snydera & eseje, rozhovory a texty se vztahem ke Snyderovu dílu publikované v češtině:
– in: Obeznámeni s nocí (básně ze sbírek Štětování a Zapadlé kouty v překladu Jana Zábrany), Československý spisovatel, Praha 1967.
– „Básně, přednášky a eseje z knihy Želví ostrov“ (překlad  K. K. O. F. [Ondřej Fibich]), Cor Cordium, sv. 19, Jemnice 1982.
– básně ze sbírek Zapadlé kouty, Na vlně a Želví ostrov (překlad V. Š.),  Enato 1984. č. III (jaro)
– in: Almanach Světové literatury (básně převážně ze sbírky Želví ostrov v překladu Jiřího Kořána), Odeon, Praha 1986.
– in: Dítě na skleníku: Výbor ze současné americké poezie (básně převážně ze sbírky Želví ostrov v překladu Jiřího Kořána), Odeon, Praha 1989.
– Gary Snyder: Dílo I, II (průřez tvorbou Garyho Snydera v překladech Jiřího Černegy), samizdat, nedatováno
– „Předmluva k Han-šanovým básním od Lu Ch’iu-Yin, guvernéra prefektury Tai“ (předmluva ze sbírky Štětování a Básně z ledové hory pro časopiseckou přílohu „Han-Šan: Básně Studené hory“ v anonymním překladu), Lázeňský host 1, 1989.
– „Můj kraj stejně jako tvůj kraj jde do prdele“ (esej Michaela Helma v překladu P. Blumfelda a básně ze sbírky Želví ostrov v překladu Ladislava Šenkyříka), Vokno 16, Praha 1990.
– „Čtyři změny“ (esej ze sbírky Želví ostrov v překladu Jiřího Weina), Tvorba 26 a 27, 1990.
– „Čtyři básně“ (básně ze sbírky Želví ostrov převzaté z antologie Dítě na skleníku v překladu Jaroslava Kořána), Světová literatura 3, 1992.
– in: Dharma Gaia / Eseje o buddhismu a ekologii (ed. Allan Hunt Badiner) (básně ,Modlitba za velkou rodinu‘ a ,Rozhlasová sútra ochránce lesů‘), CAD Press, Bratislava 1994 (překlad Antonín Konečný a Martin Solotruk).
Staré cesty, Volvox Globator, Praha 1995 (překlad Alexandra Hubáčková a Renata Vystrčilová, doslov Josef Jařab).
– „Gary Snyder: Hledání vlastních kořenů“ (Blumfeld S. M.) a „Gary Snyder: Volání divočiny“  (části eseje ,Etiketa svobody‘ z knihy Praxe divočiny), Baraka, zima 1996.
  „Stračí píseň Garyho Snydera“ (básně ,Stračí píseň‘ a ,Lázeň‘ v překladu LS), Salon, Právo, 1998.
Tahle báseň je pro medvěda (výbor poezie ze sbírek Štětování, Mýty a texty, Zapadlé kouty, Na vlně, Želví ostrov, Topůrka, Nic, co by nemohlo zůstat na dešti a Žádná přirozenost, Argo, Praha 1997 (překlad a doslov LS).
– „Gary Snyder – básník hluboké ekologie“ (esej Jakuba Patočky a básně Garyho Snydera převážně z českého výběru Tahle báseň je pro medvěda), Sedmá generace 1/1998.

– „Na cestě, mimo stezku“ (pasáž z Praxe divočiny a 4 krátké básně
v překladu LS), Dotek 2/1999.
– „Dobrovolná prostota je možná / Rozhovor s Garym Snyderem (Praha 11. prosince 1998)“ (Lumír Kolíbal a Luboš Snížek), Dotek 3/1999.
– „O poezii Dalekého západu“ (rozhovor Josefa Jařaba s Garym Snyderem), Literární noviny 15, IX/1999.
– „Kulturní pluralismus Garyho Snydera / Opravdu miluju a znám tohle místo“ (esej Víta Erbana), Kulturní magazín UNI č. 7, 1999.
– in: S Ferlinghettim v Praze / Rozhovory („Buddhismus a možnosti planetární kultury“ v překladu LS), Meander, Praha 1999.
– in: „Beatnici ze západního pobřeží – Snyder, Rexroth, Whalen“ (Jiří Černega), samizdatový sborník, 1999.
Praxe divočiny, Maťa a DharmaGaia, Praha 1999 (překlad LS).
Zemědům, Maťa a DharmaGaia, Praha 2000, 2010 (překlad Matěj Turek).
– in: Beatnici v Praze / The Beats in Prague (CD), Argo, Praha 2001 – doprovodný text k záznamu z recitací Allena Ginsberga (1991, 1993, 1996), Lawrence Ferlinghettiho (1998) a Garyho Snydera (1998) v Praze (LS).
Kultura a divočina / Kultivace a přirozenost v pojetí Garyho Snydera (diplomová práce Víta Erbana), Filosofická fakulta Univerzity Karlovy, katedra teorie kultury, Praha 2001.
Místo v prostoru, Maťa a DharmaGaia, Praha 2002 (překlad Matěj Turek a LS).
– „Kultura divočiny v díle Garyho Snydera“ (LS), Literární noviny 44, XII/2002 a in: Divočina příroda, duše, jazyk (ed. Jiří Zemánek), Kant, Praha 2003.
– „Páchnoucí domek starého křečka“ (několik básní ze sbírky Hory a řeky bez konce), „Učenec s chůzí námořníka“ a „Vize a cesty šamanského pěvce“ (eseje Víta Erbana), „Suky ve dřevě“ (rozhovor Johna Jacobyho s Garym Snyderem z r. 1974 v překladu Matěje Turka), Host č. 6, 2003.

– „Snyder a hlubinní ekologové“ (esej Dušana Lužného), Sedmá generace 12/2004
.
– „Gary Snyder“ (tři básně ze sbírky Hory a řeky bez konce), Salon, Právo, 12. 5. 2005.
– „Nikdy mě nenapadlo, že jsem bezmocný“ (rozhovor s LS), Salon, Právo, 31. 5. 2007.

– Udržitelnost znamená získat si srdce a mysli (esej z knihy Zpátky v ohni v překladu LS), Ekolist 05/2007.
Hory a řeky bez konce, Maťa, Praha 2007 (překlad LS).
Přestat jezdit autem není naivní (rozhovor Ondřeje Horáka), Lidové noviny 8. 6. 2007.
U Kerouaka jsem zajímavější (rozhovor Hany Ulmanové), MF Dnes 11. 6. 2007.
„Snyderovi v patách“ (reportáž Petra Třešňáka), Respekt 24, 11.-17. 6. 2007. 
Potřebujeme mít smysl pro humor“ (rozhovor Josefa Rauvolfa), Týden 25/2007, 18. 6. 2007.
.....“ (rozhovor Josefa Rauvolfa), Instinkt, červenec 2007.
Být obdělán jako zahrada (reflexe Olgy Lomové z návštěvy Garyho Snydera v ČR, doplněna dosud nepublikovanými básněmi Mu-čchiho tomely a Čekání na odvoz) v překlad u LS), Literární noviny 25/2007.
Žijeme v těle divokého zvířete (rozhovor Jana Stejskala) Ekolist 07/2007.
Dopijte tu vodu (rozhovor Pavla Turka), Reflex 33, 16. 8. 2007.
Neustále sbírat své staré kosti & Kojot všechno komplikuje (rozhovor Jiřího Macháčka a Snyderův text z knihy Back on the Fire v překladu LS), Protimluv 3/2007.
Lekce divočiny“ (výňatky z Praxe divočiny v překladu LS), Outdoor říjen - listopad 2007. 
Krajiny v srdci okamžiku“ (esej o sbírce Hory a řeky bez konce Víta Erbana), Host 3/08, 3.3. 2008. 
Nebezpečí na vrcholcích,  Za tratí, Praha 2010.

ZPĚT