FERLINGHETTI, Lawrence
(pův. jm. Lawrence Monsanto Ferling)
24. 3. 1919, Yonkers, New York


Básník, spisovatel,
dramatik, překladatel, nakladatel, malíř, jeden z hlavních inspirátorů Sanfranciské renesance a beat generation.
















































































































































LAWRENCE FERLINGHETTI ENCYKLOPEDICKY

Lawrence Ferlinghetti, původním jménem Lawrence Monsanto Ferling, se narodil jako pátý syn dražebníka Charlese Ferlinghettiho, který si své italské jméno nechal zkrátit na američtěji znějící Ferling, a Clemence Monsantové, potomka francouzské matky a portugalského otce. Matka se po smrti otce psychicky zhroutila, takže Lawrencovo dětství je poznamenáno chudobou a citovým strádáním, častým střídáním pěstounů a vychovatelů – od dvou do šesti let žil ve Strasbourgu (Francie), mluvil pouze francouzsky, jeden rok v dětském domově v New Yorku, poté se u rodiny Bislandů v Plashbourne, která mu zpočátku financovala soukromou školu. Jako člen místního gangu byl zatčen pro opakované krádeže a následně dán do internátní střední školy Mount Hermont v Massachussetts.

Tam se začal zajímat o literaturu a poezii - určující vliv na něj měl román Thomase Wolfa K domovu se dívej, anděle! (Look Homeward, Angel!, 1929, č. 1936). V letech 1937-41 studoval na Severokarolinské univerzitě v Chapel Hill, kterou ukončil s titulem bakaláře svobodných umění. V r. 1941 narukoval k válečnému námořnictvu a až do konce války se účastnil operací při ochraně východní pobřeží před německými ponorkami a byl jedním z velících důstojníků při vylodění v Normandii, konec války strávil v Japonsku.

Po válce studoval na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, na níž v roce 1948 obhájil titul Mistr svobodných umění. V té době se seznámil s díly autorů, kteří mají na jeho budoucí tvorbu rozhodující vliv – Jacques Prévert, Alfred Kazin, Mark Van Doren, James Joyce, Henry Miller. Následný pobyt v Paříži a studium na pařížské Sorbonně (doktorát v roce 1951 za práci ,Symbol města v současné světové poezii‘) jej přivedl na myšlenku založit v Americe knihkupectví po vzoru obchodu ,Shakespeare & Company‘, kterou v Paříži založila Američanka Sylvia Beachová, a zároveň k vlastní tvorbě – básním, kresbám a malbám.

Zásadním zlomem v dosavadním životě se Lawrenci Ferlingovi stal rok 1951, kdy se usadil v San Francisku. První dva roky učil francouzštinu, psal do časopisů, navázal kontakt s komunitou avantgardních umělců a básníků – Robertem Duncanem, Kennethem Patchenem a Kennethem Rexrothem –, s nimiž se podílel na formování Sanfranciské renesance.

Své překlady básní Jacquese Préverta – knižně Slova, výběr  (Selection From Paroles, 1958) – nabízí Peteru Martinovi, vydavateli časopisu City Lights, s nímž se dohodl na založení výhradně paperbackového nakladatelství. City Lights Pocket Book Shop, otevřený v r. 1953, se okamžitě stal centrem umělecké avantgardy i politicky vyhraněných osobností Sanfranciské zátoky. V r. 1954 nahradil Petera Martina v roli spolumajitele tamější pokladník, vzdělanec a spisovatel Shig(eyoshi) Murao (+1999).

Vydáním své první sbírky Obrazy zmizelého světa (Pictures of the Gone World, 1955, č. 1998) se vrací ke svému pravému jménu Ferlinghetti a zároveň zahajuje činnost edice City Lights Pocket Poets. Sbírka představila prostými slovy psanou poezii o obyčejných lidech a všedních věcech, které se však zásluhou Ferlinghettiho lyrického jazyka a humorného nadhledu stávají nevšední a neobyčejné. Básně, určené k veřejnému přednesu a respektující jazzové frázování a rytmus, utvářejí nový básnický směr – jazzovou poezii. Ke sbírce se Ferlinghetti vrátil v roce 2005, kdy ji ve spolupráci se skladatelem a hudebníkem Davidem Amramem vydal v podobě CD a DVD.

Dalšími publikacemi nové edice se staly Rexrothovy překlady španělské poezie Třicet španělských básní o lásce a vyhnanství (Thirty Spanish Poems of Love and Exile, 1956) a Patchenova sbírka Básně humoru a protestu (Poems of Humor and Protest, 1956). Čtvrtým svazkem se po slavném čtení šesti básníků (Kennetha Rexrothe, Michaela McClurea, Allena Ginsberga, Garyho Snydera, Philipa Lamantii a Philipa Whalena) v Six Gallery v říjnu 1955 stala Ginsbergova sbírka Kvílení a jiné básně (Howl and Other Poems,1956, č. 1990). Po zabavení jejího nákladu, vytisknutého v Anglii v r. 1957, následném zatčení Lawrence Ferlinghettiho a Shiga Muraya a během sedmiměsíčního soudního procesu na základě žaloby pro šíření pornografie se z knihkupectví stalo kultovní místo mladé, beatnické generace. Soudní proces tak paradoxně pomohl na svět Kerouakovým románům a mnoha sbírkám mladých básníků literární skupiny beat generation a Sanfranciské renesance.

Druhá sbírka Lunapark v hlavě (A Coney Island of the Mind 1958, č. 1962, kompletně 1998) patří dodnes pro svůj expresionistický jazyk, humorný nadhled, surrealistickou obrazotvornost a zároveň prostotu, srozumitelnost a průzračnost mezi komerčně nejúspěšnější a také nejpřekládanější sbírky americké poezie. Ve verších plných laskavé ironie a obrázků z obyčejného života a zároveň v politicky angažované, „veřejné“ poezii (v části ,Poselství slov‘), bohatě citující z poezie jiných autorů (samotný název sbírky je veršem Henryho Millera), skládá mozaiku vypovídající o odvrácené straně amerického životního stylu. S doprovodem hudebníků Billyho Conwaye, Johna Sandse, Jeromea Deupreeho a Dany Colley vydal v r. 1999 stejnojmenné CD

Rok 1958 se stal pro beatnické hnutí rokem průniku do nakladatelství, akademií, médií a všeobecného povědomí. Ferlinghetti však pro své anarchistické přesvědčení brzy odmítl budovat svou kariéru za pomoci státem kontrolovaných médií a začal se věnovat více přímé politické činnosti a možnostem propagace nového životního stylu – procestoval Střední Ameriku, podporoval Castrovu revoluci na Kubě. Tyto především politické zkušenosti se promítly do následující sbírky Startuji ze San Franciska (Starting from San Francisco 1961, č. 1964, kompletně 1998), jejíž název je parafrází Whitmanova názvu básně Vycházeje z Paumanoku (Starting from Paumanoc, 1855, č. v tomto překladu 1945) a která byla vydaná i s gramofonou deskou, na níž autor recituje v knize nezařazené básně ,Berlín‘ a ‘Situace na západě‘.

Prozaická díla z té doby – metafyzický, imaginativní román Ona (Her, 1960, č. 1997), směšující různé tvůrčí postupy a metody, a krátké dramatické útvary, experimentální hry na pomezí absurdního divadla a happeningu a performance Nefér argumenty života (Unfair Arguments with Existence,1963, č. 1998) a Rutiny (Routines, 1964, č. 1998) – byly výrazem autorovy tvůrčí invence, které nestačila básnická forma a hledala jiný způsob vyjádření.

Od 60. let Ferlinghetti hodně cestoval. Účastnil se básnických čtení s básníky z celého světa - 1965 v londýnském Albert Hall (film Wholly Communion režiséra Petera Whiteheada, 1966), 1967 v Berlíně, 1979 na básnickém Woodstocku v italské Ostii, 1980 na Festivalu poezie v Amsterodamu.

S Nancy Joyce Petersovou založil City Lights Poet Theatre, v nichž americkému publiku představil takové básníky jako Andreje Vozněsenského, Jevtušenka, či Charlese Bukowského. S Petersovou také sepsal historii sanfranciské literární scény od začátku století Literární San Francisko: Obrazová historie od jeho počátku do současnosti (Literary San Francisco: A Pictorial History from its Beginnings to the Present Day, 1980).

Své zkušenosti z cest a inspirace především italskou a francouzskou poezií zúročil ve sbírkách Cesta do Itálie a Francie (A Trip to Italy and France, 1980) a Přes všechny obscénní hranice: Evropské básně a převody (Over All the Obscene Boundaries: European Poems and Transitions, 1984).

Jeho veřejné i umělecké aktivity se ubírají nejrůznějšími směry - účastnil se demonstrací proti válce ve Vietnamu - své odmítnutí Nixonovy politiky reflektoval v dlouhé básni Tyrannus Nix? (1969) -, stál u zrodu hnutí hippies (1967), žil v komuně v Novém Mexiku, experimentoval s psaním pod vlivem LSD a halucinogenů, což se promítlo do sbírky Tajný smysl věcí (The Secret Meaning of Things, 1969) a cestovního deníku Mexická noc (The Mexican Night, 1970, č. 1996).

Intenzivní zájem o praktický buddhismus se projevil ve sbírce krátkých básní a haiku Postranní cesty do dalekých končin (Back Roads to Far Places, 1971) a ve sbírce Oko dokořán, srdce dokořán (Open Eye, Open Heart, 1973), ekologická témata pak ve sbírce Severozápadní ekolog (Northwest Ecolog, 1978). Sbírka Co jsme teď zač? (Who Are We Now?, 1976), věnovaná Bobu Dylanovi, je niternou básníkovou výpovědí.

V 80. letech minulého století se věnoval politicky zaměřeným prozaickým textům – příčiny jeho levicového přesvědčení ovlivněného anarchismem a buddhismem vyplývají ze sebraných próz, básní a rozhovorů v Populistických manifestech (The Populist Manifestos: plus an interview with Jean-Jacques Lebel, 1981), dojmy z cesty do Nicaraguy odráží deník Sedm dnů ve svobodné Nicaraguy (Seven Days in Nicaragua Libre, 1984).

V románu Láska ve dnech vášní (Love in the Days of Rage, 1988, č. 1996, 2004), který je osobitým komentářem k absurdnímu eseji Fernanda Pessoy Bankéř anarchista (O Banqueiro Anarquista, 1922, č. 1998), zase na pozadí milostného vztahu Američanky a postaršího bankéře navozuje atmosféru pařížských studentských bouří v revolučním r. 1968.

Začíná se také více věnovat nakladatelské činnosti a malování - publikoval knihu kreseb Stébla života (Leaves of Life: Fifty Drawings From the Model, 1983), svou první samostatnou výstavu obrazů měl v r. 1990, základní přehled výtvarné Ferlinghettiho tvorby podává katalog k výstavě v Římě Básník coby malíř (The Poet As Painter, 1996).

Podílel se na překladech poezie Nicanora Parry ve sbírce Nové a vybrané antibásně (Antipoems: New & Selected, 1985), poezie Piera Paola Pasoliniho ve sbírce Římské básně (Roman Poems, 1988). Ve sbírce, jejíž název je převzat z básně ,Řeky‘ Giuseppe Ungarettiho, Toto jsou mé řeky (These Are My Rivers: New & Selected Poems 1955-1993, 1993), dále rozvíjí formu “veřejné” poezie, reflektující současné kulturně-společenské dění a politické tendence - globalizaci, devastaci životního prostředí.

Ve sbírce Daleké končiny srdce (A Far Rockaway of the Heart, 1997) se opět vrací k poetice všednosti, jak jí představují sbírky Lunapark v hlavě a Krajiny života, krajiny umírání (Landscapes of Living and Dying, 1979).

Na podzim r. 1998 obdržel Lawrence Ferlinghetti nejvýznamnější italskou cenu za poezii Premio Flaiano a přijal titul poeta laureatus San Franciska.

I dnes vydává básně-letáky, manifesty, jimiž se vyjadřuje k aktuálním událostem doma i ve světě – ať již k přítomnosti USA v Afghánistánu či Iráku, nebo k životu ve městě („město chodcům“). Jedna z takových básní byla čtena v Praze na jedné z demonstrací proti vojenskému zásahu USA na Středním východě v roce 2003:

TEĎ NESMÍŠ MLČET
    (únor 2003)

A obrovská paranoia se šíří zemí
a Amerika přetváří útok na svá Dvojčata
v začátek Třetí světové
války s Třetím světem

A teroristé ve Washingtonu
odvádějí všechny mladé muže
zas na vražedná pole

A všichni mlčí

A  vytahují z postele
všechny co nosí turbany
a vyhánějí
všechny ty divné přistěhovalce

A už zase vysílají všechny ty mladé muže
na vražedná pole

a všichni mlčí
 
A když seženou dohromady
významné spisovatele básníky a malíře
Národní nadace pro umění samolibosti
neřekne nic

A mezitím budou všichni ti mladí mužové
zas zabíjet všechny ty mladé muže
na vražedných polích

Takže teď je ten čas abyste promluvili VY
všichni vy milovníci svobody
všichni vy milovníci hledání štěstěny
všichni vy milovníci a spáči
kteří sníte své soukromé sny

Teď je ten čas abys promluvila TY
TY mlčenlivá většino
dřív než si přijdou i pro tebe 
                                    (překl. LS)


LF: Unfinished Flag of the United States

Ve své poslední sbírce nazvané Americus, Book I (2005) opět kombinuje všechny prvky, jimiž je jeho poezie charakteristická, to jest směšování banálních historiek s historickými událostmi, lyriku s politickou proklamací a dokumentaristikou, fikci a skutečnost, osobní zážitky se světovými událostmi. Samozřejmě nechybí ani básně o lásce a nenávisti.  Kniha dále rozvíjí literární tradici Walta Whitmana, W. C. Williamse, Ezry Pounda, Charlese Olsona či Allena Ginsberga.

V dubnu 1998 se spolu s beatnickými legendami ruth weiss (česky vyšel její výbor jazzové poezie A New View of Matter / Nový pohled na věc, 1999) a Carolyn Cassadyovou zúčastnil Beat Festivalu a 8. ročníku Festivalu spisovatelů v Praze, při němž uspořádal jedno ze svých čtení s hudebním doprovodem Vladimíra Merty (viz CD Beatnici v Praze, 2001). Ferlinghettiho návštěvu přibližuje kniha rozhovorů S Ferlinghettim v Praze (1999).

Na jaře 2007 se uskutečnila v Praze a v Karlových Varech výstava Ferlinghettiho obrazů.

V češtině dále vyšlo několik básní v antologii Obeznámeni s nocí (1967), Horoskop orloje (1987), výbor Čtu báseň, která nekončí (1984) v překladech Jana Zábrany a průřez dosavadním Ferlinghettiho dílem (1955 - 2011) Ve snu ve snu měl jsem sen (Maťa, 2013), kde na Zábranovy překlady doplňují překlady Luboše Snížka.

l.bosch (psáno pro 2. vydání Lásky ve dnech vášní, Maťa 2004), aktualizováno březen 2008, další odkaz Báseň, která neskončila)

ZPĚT



„HISTORII TVOŘÍ LŽI VÍTĚZŮ“ 
Lawrence Ferlinghetti, básník umírajícího světa


… Měl jsem nešťastné dětství…
… Ten měsíc co jsem získal Tři orlí pera
chytli mě jak kradu tužky
v obchodním domě…
… Vylodil jsem se v Normandii
ze člunu který se převrhl…
… Viděl jsem vycvičené armády
na pobřeží v Doveru…


Lawrence Ferlinghetti – básník, dramatik, překladatel, nakladatel a malíř (24. 3. 1919, Yonkers, New York) – byl od samého počátku, kdy se u  nás  objevily  první  překlady  autorů  řazených  k beat generation  – kromě něj i Allena Ginsberga a Gregoryho Corsa, později pak i Diane diPrima a Garyho Snydera –, považován za básníka Jaksi básničtějšího, kultivovanějšího a intelektuálnějšího, evropštějšího, autora lehce zastřených obrázků z dětství či výjevů z běžného života. Pod zdánlivě statickým povrchem, nostalgickou atmosférou či autobiografickou vzpomínkou se však odehrávaly velmi zásadní zvraty v životě jedince či rovnou celé společnosti. S takovým pojetím poezie, jež v socialistickém Československu 60. let souznělo s poezií všedního dne Miroslava Holuba, Karla Šiktance či Jiřího Šotoly, se mohl čtenář poměrně snadno identifikovat. To koneckonců potvrdil zájem o jeho osobu, když se v Praze objevil na pozvání Festivalu spisovatelů a Jazzové sekce v roce 1998, i o jeho obrazy, jejichž výstavu uspořádala Galerie Hlavního města Prahy v roce 2007.

Vydalo by na seminární práci porovnávat vzájemné narážky, polemiky či rozvíjení témat v rámci tehdejšího volného společenství básníků beat generation. Například Ferlinghettiho „Autobiografie“ je jakousi odlehčenou variací na „Kvílení“, zatímco „Vetešníkův obligát“ je již přes svůj ironický nádech mnohem naléhavější a přímější výzvou k akci než Ginsbergova báseň. Baseball či pravěký člověk je výchozí kulisou pro metaforické vyjádření současnosti jak Ferlinghettimu, tak i Corsovi. Skvěle se doplňuje Ferlinghettiho „machistická“ báseň „Víš“ z Lunaparku v hlavě (1958) a „feministická“ „Noční můra 7“ (1961) Diany di Prima, jež končí:

Ale pak se ráno probudil a zívnul a táhlo mu z pusy a řek tak jo holka kolik to dělá?1


A báseň „Domů domů domů“ můžeme chápat jako hořké pokračování Snyderovy básně „Noční dálnice 99“2, v níž „města, kde jsi jel krokem, mají čtyři jízdní pruhy“. Automobil, kdysi symbol nezávislosti umožňující život „na cestě“, je v ní Ferlinghettimu jen dalším nástrojem, který jedince udržuje v mezích daných zákony a předpisy, jen prostředkem pro přesun z jednoho fádního místa na druhé fádní krajinou okolo dálnice, jejíž okolí netvoří vznešená nádhera hor či magická nehostinnost pouště, ale stěny billboardů, poutačů a dopravních značek.

Přesto Ferlinghetti beatnikem není. Byl s nimi spíše díky „synchronicitě“ místa a času, jak tvrdíval Allen Ginsberg, než na základě nějakého programu. Patřil k nim jako nakladatel, který beat generation svým nakladatelstvím City Lights Books pomáhal utvářet a uvádět do obecného povědomí, čemuž samozřejmě velkou měrou pomohl soudní proces (1957) za publikaci „obscénní“ Ginsbergovy sbírky Kvílení. Měl mnohem blíže k tématům zpracovávaným Sanfranciskou renesancí a byl – a stále je – vědomě lokálním než snaživě kosmopolitním. Nejspíš právě proto je – jak ve svém doslovu „Potkat básníka“ ve výboru Čtu báseň která nekončí3 zmínil Jan Zábrana a jak míní i mnozí současní američtí literární kritici – „v USA spíš dobře známý než jednoznačně pokládaný za významného“. Ostatně Ferlinghetti sám se v roce 2005 v jednom rozhovoru označuje za „spíš  populárního  než  věhlasného“. Tato „popularita“ má původ ve schopnosti sdělovat, veřejně oslovovat, navozovat otázky s humorem, srozumitelně, nevyumělkovaně a s přímostí vyvěrající z mluveného jazyka, jeho přirozeného plynutí, s využitím nahodilých rýmů a rytmů, jazykových hříček, zdvojených či ztrojených významů slov, které čtenáře či posluchače dovedou do větších hlubin lidského vědomí než u stolu vymyšlená formálně i obsahově dokonalá báseň bez života. Nejen pouhá sečtělost, ale skutečná znalost napříč nejrůznějšími obory (umění, technika, architektura, psychologie, filosofie, politika) a značná životní zkušenost činí z Ferlinghettiho skeptika a ironického glosátora, pro něhož každý tzv. převratný vynález navozuje otázku, na kterou je třeba v tomto „boschovském světě“ hledat odpověď z hlediska „snového labyrintu věčnosti“.

Sám „otec“ Sanfranciské renesance Kenneth Rexroth, který autory beat generation podrobil zdrcující kritice již v roce 1959, ve své knize American Poetry in the Twentieth Century z roku 1971 o Ferlinghettim napsal:
Lawrence Ferlinghetti je jedním ze tří pozoruhodně podobných básníků společenské satiry – spolu s Raymondem Queneauem a Jacquesem Prévertem. Bezpochyby ovlivňovali jeden druhého, ale jejich podobnost vyplývá ze základních postojů, ze způsobu, jakým reagují na současný svět. Všichni tři jsou engagé způsobem, jakým [Philip] Lamantia a [Robert] Duncan nejsou. Mnoho současných básníků... prostě opustilo společnost, dezertovalo z ní jako ze společnosti odsouzené ke zkáze nebo již mrtvé. Ferlinghetti je do ní zcela ponořen. Vnímá její zla jako zla namířená proti němu; jak se říká, bere to osobně. Běsný vládce velkého národa je pro něj osobní urážkou. Chamtivost amerického imperialismu jej zraňuje. Je tam. Vidí, jak padá napalm. Poslouchá vtipkování v šatně. Je mužem na ulici. Mnoha básníkům kontrakultury tohle všechno připadá, že se to děje jinému živočišnému druhu, který se sám žene do záhuby, ne však Ferlinghettimu. Neumí pochopit, proč jeho druhové zešíleli, a přece to chápe – protože je jediným humorným básníkem ze sanfranciské skupiny. Mnoho jeho básní je zábavných záměrně. Šibeniční humor je podle mě příznakem nejhlubšího soucitu s lidstvem. Ve své nejlepší poezii, více než v poezii kohokoliv jiného, zachycuje rytmy moderního jazzu, snad proto že má toho tolik společného s životními postoji těch nejlepších jazzových muzikantů.

K podobnému úsudku dospěl i překladatel Jan Zábrana:
Ferlinghetti... ze všech půtek, diskusí a sporů se vždycky kamsi vznesl, když byly v nejlepším – jako fénix, jehož obraz se v jeho básních tak často objevuje. Snad to bylo i tím, že měl větší rozhled a že v jeho básních se vždy znova ozývala zkušenost z hlubokého prožitku francouzské poezie, kterou dobře poznal, když hned po válce studoval v Paříži..., snad si říkal, že v básnické skupině, kde se všichni přičiňují o to, aby byli enfants terribles, stane se člověk „nezpůsobným dítkem“ tehdy, když není dost „terrible“. Pro sanfranciské hnutí nebyly jeho básně nikdy zcela typické a s ortodoxními přívrženci beatnického  programu  se  rozcházel  i v  mnoha  principiálních názorech... Zmatený a matoucí kolotoč  americké  reality, na němž se většině beatniků zatočila hlava tak, že začali své verše nesnesitelně protahovat, aby do každého z nich zapsali toho kolotání co nejvíc, postihoval Ferlinghetti od počátku jinou metodou. Především nebyl tak pošetilý, aby chtěl zachytit celou skutečnost...
Přes všechnu ironii, které je plný, Ferlinghetti věří na krásu. Nebojí se toho slova použít, nebojí se té nebezpečné široké a duté rozlohy abstraktního pojmu... Jeho protest rozlišuje, nepřipomíná běsnivý amok za každou cenu; nikde nevylévá s vaničkou i to proslulé dítě z otřelé metafory. Také tuto okolnost, že totiž některé věci bere příliš vážně, vytýkali mu mnozí jeho beat přátelé, jimž se tak zalíbilo v nezávazné roli šašků. Ferlinghetti však vždycky bral vážně právě ty hodnoty, díky nimž člověk nepřestává být člověkem.3

Ferlinghetti neboří tradice, dokonce je i ctí, ale snaží se vymknout jejich sevření nikoliv tím, že je odmítne, ale tím, že je vstřebá, využije a přetvoří podle sebe. Stejný je jeho přístup i k literárním stylům, trendům a módám. Narážky, odkazy, citace a „krádeže“ jsou přirozenou součástí textu, jedním z jeho stavebních kamenů. Stejně jako u zakladatelů modernismu Ezry Pounda a T. S. Eliota. A stejně jako u Boba Dylana, kterému nedávno v časopise Rolling Stone vyčetli, že využívá texty jiných autorů: „Dylan se vyjádřil, že je to jeho způsob tvorby. Podle něj je normální využívat něco starého k obohacení toho nového, ostatně autory, jejichž dílo využil, stejně nikdo nezná a on se tedy stará o jejich zviditelnění“4 A totéž se týká i jiných uměleckých oborů. Výtvarné umění, vážná hudba i film s citacemi, nápodobami, výpůjčkami a parafrázemi pracují od samého svého počátku a inspirace předchozími díly je považována spíše za přednost než za cosi nepatřičného. Pracoval tak Manet i Dalí, Šostakovič i Steve Reich, Woody Allen i Quentin Tarrantino. Proč by to tedy mělo vadit v literatuře? Co to vlastně znamená původní dílo: co je původní a co je „ukradené“? Nespočívá snad tradice právě v tom, že roste ze své minulosti? Který z autorů může říct, že je jeho tvorba zcela původní? A naopak. Nespočívá snad umění právě v umění tvořit „řád z chaosu života“, ber kde ber? Není právě v tom jeho půvab? Ferlinghettiho přístup můžeme tedy chápat i jako jeden z příspěvků k nekonečné diskusi o původnosti díla (a následně i k diskusi o porušování autorských práv), ale neměli bychom pustit ze zřetele, že není důležité že, ale jak. A právě ono jak činí z Ferlinghettiho velkého básníka. Ferlinghetti cituje, parafrázuje, „vykrádá“, naznačuje a odkazuje, jako malíř či skladatel pracuje s převzatými motivy, dává jim opačný význam, zasazuje je do nečekaných kontextů, hraje si s nimi (čímž samozřejmě přidělává nejednu vrásku svým interpretům). Navazuje tak na Pounda a Eliota, kteří mu byli v rané tvorbě vzorem5, ale jejich metoda se mu postupem doby, s plným „rizikem, že se zesměšní“ a nejistoty „hledání vlastní identity“6, stala nástrojem polemiky nejen s nimi, ale vlastně s celým kánonem moderní poezie. Sbírka Daleké končiny srdce je právě takovou polemikou s Poundem, Eliotem, ale i s Jamesem Joycem, Samuelem Beckettem či Pablem Nerudou. A ve svých posledních sbírkách Americus I a následné Americus II (publikované v roce 2012 jako Doba užitečného vědomí) jde ještě dál, když „vykrádání“, odkazy, recyklace a vytržené kontexty z Eliota, Whitmana,Thomase Wolfea, Brechta, Williamse, Olsona, Ginsberga, Eda Sanderse i vlastní poezie učinil samotným základem jejich poetiky. Básníkovou invencí a imaginací tak vznikl „částečně dokumentární, částečně veřejně postelový, částečně osobní epos…, banální historie, pravdivá fikce, politické“ pásmo podobné Poundovým Cantos (ač záměrně ne tak zašifrované a sofistikované), jež předkládá „objektivní“ americké dějiny, které netvoří „lži vítězů“.

Z Ferlinghettiho polemiky s klasiky moderní poezie, která by si jistě zasloužila více místa i jinou volbu básní v tomto výboru, uveďme tu s W. C. Williamsem a jeho známým výrokem z básně „Paterson“: „Ne pojmy, ale věci.“
Nemůžete se zaměřit na věci, protože ty jsou mrtvé. Ne pojmy, ale mrtvé předměty? Co to vlastně znamená, kromě toho, že vám William Carlos Williams říká, že musíte mít konkrétní představu o tom, co chcete v básni vyjádřit? T. S. Eliot měl svůj objektivní korelativ, kdy básník má svůj objekt a věnuje mu nějakou subjektivní reakci. Například v Pustině odposloucháváte hospodský rozhovor a to je ten objektivní korelativ. Emoce, které se básníka zmocní při takovém odposlechnutí, utvářejí báseň. „Ne pojmy, ale bytí“ [později též: „Ne pojmy, ale smysly.“ (pozn. překl.)], říká, že poezie je živější, když se zabývá živými věcmi. Ginsberg byl velkým zastáncem Williamse…, [ale] podle mého, skutečná americká dikce pochází… od básníků jako Kenneth Patchen, Langston Hughes, e. e. cummings a Amiri Baraka.7

A polemika s  Ginsbergovou  ideou „První myšlenka, nejlepší myšlenka“ nás mimo jiné dovede i k pochopení zásadního rozdílu mezi Ferlinghettim a mnohými beatniky:
Jako básnický postup je to velmi praktické. Ginsbergova škola poetiky je na první myšlence, nejlepší myšlence založená. Dělal to tak Kerouac, Corso to tak dělal přirozeně, protože on byl opravdu původní americký primitiv, který vždy bez zábran řekl, co jej zrovna napadlo. Nezajímalo ho, jestli se to někomu líbí, nebo jestli jej ještě někdy pozvou na univerzitu. „První myšlenka, nejlepší myšlenka“ říká, že když už zapíšete svou okamžitou reakci na svět, neměli byste ji cenzurovat… Tato bezprostřednost umožňuje úžasné styly vyjádření a sled slovních obratů, které jiným způsobem neposkládáte. Pokud je dokážete zapsat bezprostředně, jsou k nezaplacení.
Na druhé straně, jako redaktor jsem za ta léta přečetl tisíce básnických rukopisů a dospěl k závěru, že spousta básníků se „první myšlenky, nejlepší myšlenky“ drží pořád. To je dobré pro básníka, který má co říct a je schopen to básnicky vyjádřit. Když ale tohle učíte tisíce studentů poezie, řekněme na Narópově institutu, vypěstujete si tisíce takových, kteří nejsou nijak bystří, což se nakonec projeví i v poezii a v jejich pokusech praktikovat první myšlenku, nejlepší myšlenku. Obecně to dopadá tak, že jdete ulicí a zapisujete všechno, co vidíte. Bolinasští básníci v Kalifornii jsou právě takoví, zcela ovlivněni newyorskými básníky, kteří byli ovlivněni Ginsbergem a dalšími. Tak dostanete báseň, kdy jde básník po pláži a při pokusu dostát první myšlence, nejlepší myšlence, vstřebává všechno, ale žádná zajímavá poezie v tom není. Ginsberg měl pronikavou mysl, které absorbovala všechno v dohledu, ale jeho vnímavost mu pomáhala vytvářet cosi neuvěřitelného a mimo běžné vnímání. To je ale velmi vzácný jev.“7

Ferlinghetti si „mor“ v podobě „první myšlenka, nejlepší myšlenka“ prakticky uvědomil v roce 1976, kdy vydal „Populistický manifest“ (kde se objevuje i parodie na první verše z „Kvílení“), který byl určen
básníkům, aby si přestali mumlat na soukromých audiencích cosi pod fousy a řekli světu něco důležitého... [Ale] musím říct, že můj manifest vyvolal takovou kakofonii špatné poezie, že někteří vydavatelé měli chuť křičet: „Básníci, vraťte se do svých přístěnků!“
Manifest nebylo nijak originální whitmanovské volání po univerzální poezii s tím, čemu říkám „veřejný povrch“ – poezie s velmi přístupným, smyslově selským povrchem, kterou pochopí takřka každý i bez literárního vzdělání. Ale samozřejmě, má-li být něčím víc než žurnalismem, musí mít i další subjektivní a/nebo subverzivní roviny... Co s tím? Jak dostat poezii z ghetta? Odpověď je očividná. Pište poezii, která říká něco nadmíru originálního a nadmíru důležitého, jakou všichni touží slyšet, poezii, která je slyšet, poezii, která je novinou. A je naivní myslet si, že by ji mohla tisknout či vysílat i masmédia, kdyby byla jakýmsi novým typem zpráv? Třeba by dominantní kultura dál ignorovala básníky, protože říkají to, co náš materialistický, „technofilský“ svět nechce slyšet. A posel s nepříjemným poselstvím by byl dál určen na odstřel?8

Ferlinghetti není ginsbergovský prorok či kazatel, stojí pevně na zemi, chodí po ulicích, bývá surrealistický, ale nevzlétá příliš často do nadoblačných výšin. Jeho poezie je vstřícná, čtenáři (posluchači) ponechává možnost vlastního úsudku, ale zároveň mu odkrývá vesmírné prostory imaginace. Někdy si k tomu pomůže hudebním doprovodem9, někdy namaluje obraz. Nehřímá, spíš zvedne varovně ukazováček, případně vztyčí prostředníček, a pokračuje svou vlastní cestou.

Poezie je zpráva a je důležité, když vyjádří novou vizi reality nebo když starou vizi reality vyjádří překvapujícím způsobem, když pod vrací převládající představu.7

Možností nejrůznějších modernistických (a postmodernistických)  přístupů  využil  i  ve  svých  prózách  (romány Ona či Láska ve dnech vášní) i v dramatických útvarech (Rutiny, Nefér argumenty života), kde využívá (kontrolovaného) toku vědomí, řetězení volných asociací, slovních obrazů a konkrétního místopisu, aniž by se navzdory počtu stran opakovaly či stávaly nudnými. Ferlinghettiho předností je právě schopnost v krouživých, ulétávajících či nadoblačných asociacích nezabloudit a vrátit se k výchozímu bodu. Potěžkává každé slovo, naslouchá mu jako hudbě, jím kreslí svůj obraz, jenž v nás vzbuzuje pocit, že jsme jej kdysi již viděli (slyšeli), ale teprve nyní k nám odněkud z podvědomí vyvstal v celé své síle a kráse:
... čas ukapává na zem
jako stín ze stromu
pod kterým ležíme
v dřevěné bárce postavené z něj
neznámým tesařem za mořem
po kterém plují broskvové pecky...,

konkrétní situace se střídá se snovou či surrealistickou vizí, mnohdy morfují v sebe navzájem:
Dojel jsem silnicí k pobřeží
a usedl a hleděl na moře
Pták se stal motýlem
a přistál mi na koleni...

List papíru použitý jako malířské plátno a zkušenost s jazzovým frázováním má za výsledek „rozházené“ umístění dílčích obrazů/veršů:
... jako když zářivý rytíř ze starých časů
tryskem se řítí krajinou
na koních rána
a potřásá kopím nad námi...

Někdy verše navodí pocit, že sledujeme scénu z nějakého Felliniho filmu („Staří Taliáni umírají“), jindy jsou takřka záznamem filmových sekvencí:
... Dítě na prahu pláče a ztichne a pláče
co mu stačí dech
jak
    míč
když
      skáče
   dolů
po schodech…

Přitom se nevyhýbá ani sběrné metodě vstřebávání prvních myšlenek. Ovšem riziku nadužívaného ginsbergovského přístupu, pro nějž je typický „hlad po informacích“, se vyhýbá svým důrazem na „hlad po souvislostech“. Za příklad můžeme vybrat „Situaci na Západě“. Zde Ferlinghetti záměrně odkrývá své karty a ukazuje, jak báseň vzniká, když začíná prostým popisem výhledu z okna a jakoby zkouší, kam jej banální realitou inspirovaná báseň zavede. Jen pozvolna popouští uzdu fantazii, až jsme nakonec svědky vzniku „satirické tirády“. Pod „veřejným povrchem“ se však skrývají hlubší odkazy na různé projevy (či transformace) sexuální energie, ať již si na pomoc vezmeme učení Edgara Cayce, Wilhelma Reicha či nauku o čchi. Zároveň ovšem můžeme celou báseň chápat jako hippiesovský pamflet horující za zrušení hranic (ať již si pod nimi představujeme cokoliv). „Situace na Západě“ byla publikována v druhém americkém vydání sbírky Startuji ze San Franciska v roce 1967 a ve Ferlinghettiho básnickém vývoji reprezentuje
dům na půli cesty na svahu hory, o níž jsem stěží věděl, že existuje, dokud jsem se nezastavil a neohlédl se zpět do nížin pod sebou. Jako zenový blázen ztracený v lesích, který se směje a leží tváří k zemi a hledá svou cestu.

Zmíněná báseň je ovšem výjimečná ještě z jednoho důvodu – Ferlinghetti, svým slovníkem oproti jiným svým beatnickým přátelům spíše umírněný, zde poprvé použil výraz fuck.

Používání samotného slova v americké literatuře samozřejmě není nijak novou záležitostí, vzpomeňme nejkřiklavější, cenzurou zpopularizované příklady v podobě Lawrencovy Lady Chatterleyové (1928), Obratníků Henryho Millera, Salingerova Kdo chytá v žitě (1951) či Burroughsova Nahého oběda (1959). Ginsberg sám se kdysi prohlásil za toho, kdo „zavedl fuck do textů, jež jsou předmětem studia na školách“10.

Ač je ve Ferlinghettiho poezii erotičnost vždy přítomna, použití fuck v jeho prvotním významu „kopulovat“ nebylo nic samoúčelného a autorův přístup k němu prošel podstatným vývojem: od hippiesovského, provokativního příměru „Šukat opět znamená milovat“, přesně v duchu sloganu Make Love, Not War (viz též „Láskou zblázněný“), k významu opačnému, v němž se odráží pocit zodpovědnosti za planetu (viz například již báseň „Přelidnění“). Naplno je to řečeno v „Blues o množení“: „Tak míň válči a víc se miluj / Víc se miluj, ale nešukej, nešukej.“ V autorově přístupu k fuck se vlastně odráží proměna celé sociálně-politické atmosféry druhé poloviny 20. století – od rušení tabu provokací a nadšeným idealismem přes jakési technicistní využívání (zneužívání) sexu („Sex bez lásky unaví veselé podvodníky") až po hledání zodpovědnosti za tento svět.

A pokud jde o ideály hnutí hippies, jehož byl také po jistou dobu součástí (pobýval i v komuně v Novém Mexiku), jeho základní problém nádhernou zkratkou vyjádřil v „Bajce o takzvaných ptácích“:
A ti dva nazí ptáci zjišťují
že nikdy nebudou moci vzlétnout dost vysoko
dokud jim opět nenaroste pravé peří
a nepřijmou opět svůj přirozený stav

Právě vědomí – od samého počátku ve Ferlinghetiho poezii přítomné –, že není možné vyvázat se ze společnosti úplně, že není možné vrátit se do „ráje“, jej vede k angažovanosti (jakkoliv v našich končinách zkompromitované komunistickou minulostí), ke snaze měnit svět s pomocí nikoliv nějakou ideologií zpracovaného lidu či lidových mas, ale s pomocí společenství sebevědomých jednotlivců, beroucích osud světa za svůj.

Jen mrtvý se neangažuje.11

Ferlinghetti tak již šedesát let křísí mrtvé. Činí tak od své druhé sbírky nezastřeně politicko-satirickými básněmi, manifesty, poselstvím slov či letáky, zaměřenými na všechny totalitní, násilné a nedemokratické tendence (nejen) v americké zahraniční či domácí politice. Nejvýraznější z tohoto typu básní je Tyrannus Nix?, která je dosud považována za jeden z nejbrilantnějších politických textů americké poezie12, ale najdeme je v podstatě v každé sbírce. V části „Nezařazené básně“ tohoto výboru se Ferlinghetti dotýká i velmi živého tématu, jako je útok na Twin Towers 11. září 2001, který je podle Ferlinghettiho „začátkem třetí světové války, ovšem války proti třetímu světu“.

Nemá smysl zastírat, že Ferlinghetti své kříšení jednotlivců z politické letargie či nemohoucnosti způsobené filosofií politické korektnosti provádí z pozice levicově zaměřeného umělce – přesněji z pozice „buddhistického anarchisty“, i když dnes „opravdu víc buddhisty než anarchisty“13; umělce z oblasti Sanfranciského zálivu, kde stále přežívá duch filosofů, jako jsou Marx, Sartre, Freud, Jung, Huxley, Fromm, Marcuse či Charles Reich, poloanarchistické organizace Průmyslových dělníků světa, anarchistů (od Kropotkina po Woodcocka a Herberta Reada), radikálů, pacifistů a odpíračů vojenské služby z důvodu svědomí, ale i transcendentalistů, čínského buddhismu či japonského zenu. Ferlinghetti má však i zkušenost veterána 2. světové války a na vlastní kůži poznal neosobní válečnou mašinérii (v Nagasaki se ocitl pár týdnů po svržení atomové bomby). To vše hraje významnou roli, proč v popředí jeho zájmu zůstává jednotlivec se svými drobnými radostmi, každodenními strastmi i existenčními/existenciálními problémy. Právě od jedince pak ve své poezii odvíjí spirálu příčin a následků, jimiž se pokouší dospět k vysvětlení, kdy „je čas nenávidět a je čas milovat“.

Na základě tohoto je pak možno pochopit (i když z pohledu obyvatele dřívějšího sovětského satelitu jen s velkým sebezapřením) jeho vstřícnost vůči Castrovu režimu na Kubě či sandinistickému hnutí v Nikaragui – jako odpor vůči americké zahraniční politice. Nečiňme kvůli tomu ale z Ferlinghetiho revolucionáře castrovského ražení. Už verš:
Věřím v Revoluci
v její dvousečnou podobu
ale hele tvoje není moje...

svědčí o tom, že si dobře uvědomuje odvrácenou stranu komunistické propagandy, když jemně naznačenou stylizací do pozice „profesionálního revolucionáře“ obrácením pořadí („moje není tvoje“ změněné na „tvoje není moje“) trefuje onen pověstný hřebíček přímo na hlavičku: zrady ideálů se povětšinou jako první dopouštějí jejich hlasatelé, jimž zachutnala moc a kteří propadli pocitu, že mohou všechno. K tomu opakuje jednu podstatnou myšlenku, kterou by si měli dát nad postel všichni potenciální revolucionáři, hlasatelé šťastných zítřků a jednoduchých řešení:
Nenič svět, nemáš-li něco lepšího, čím bys ho nahradil,
což je jen jinými slovy vyslovená stará anarchisticko-odborářská myšlenka na vytvoření „nové společnosti v prolukách té staré“.

Americké sdělovací prostředky považují anarchisty za vrhače bomb, za teroristy. To ale anarchisté nejsou... je to především pacifistické hnutí a jeho ideálem je myšlenka, že člověk si může vládnout sám, že nepotřebuje stát, který ho omezuje.14

Stát se svou mašinérií je pro Ferlinghettiho prostě institucí, jež selhala ve své základní funkci,  institucí, jež svou moc uplatňuje vůči slabým a bezmocným, které by měl chránit, ale je neuvěřitelně slabý vůči těm, jejichž vliv a moc by měl z titulu své původní funkce omezit či zastavit, tedy korporacím a „vojensko-průmyslovému perplexu“. Vinu za tento vývoj samozřejmě z části nesou lidé sami, kteří pro svůj pomyslný klid dali byrokratické mašinérii volné ruce a politicky korektně čekají na spasitele.

Právě proti této mrtvolnosti Ferlinghetti neustále brojí, když tvrdí, že to,
co tahle země vždycky potřebuje, [je] ohromná ekonomická krize... Všichni jsou tu moc dobře krmeni, a to včetně mnohých básníků, celého uměleckého světa...15

Podle hesla: „Mysli globálně, jednej lokálně“ sice vítá akce, jako byla Okupace Wall Street na podzim 2011, ale rozhodně není „předposlední levičák čekající na Obamovu Nirvánu“, neboť už v roce 2009 se obával „že mnoho mladých, kteří si myslí, že [Obama] je revoluční, se těžce zklame…“ Přesto je Barack Obama po dlouhé době prezidentem, do něhož vkládá jisté naděje:
F. D. Roosevelt nebyl napoprvé ve svém úřadu vůbec radikální. Vlastně lidem, kteří se dožadovali radikální změny, řekl: „Dobrá, donuťte mě.“ Doufám, že totéž nastane i v případě Obamy, že jej k tomu donutí. I když to záleží na mladých. Na celé nové generaci.16

Soudit politické postoje Lawrence Ferlinghettiho (i jeho druhů ze Sanfranciské renesance či beat  generation) z našeho středoevropského pohledu je ošemetné. V 60. letech jsme si do jejich tvorby promítali odpor vůči komunistické totalitě, dnes – ve společnosti demokraticky zvolené totality konzumu – nám mohou být jejich postoje snad ještě sympatičtější. Nicméně se asi těžko shodneme v názoru třeba na prezidenta Ronalda Reagana, když v něm kromě viníka masakru v People’s Parku v roce 1969 vidí i toho, kdo v 80. letech osekal veřejné rozpočty, zatímco pro nás je tím, kdo „uzbrojil“ Rusko a přivodil následný rozpad komunistického bloku. Proto bychom měli mít na paměti to, co již zaznamenal básník Miroslav Holub ve své knize Anděl na kolečkách17:
„Pokud se naše nespokojenost týká této země," řekl [Ferlinghetti], „myslím, že není na export. Přeložena a publikována jinde nabývá jiné formy.“

V tomto kontextu bychom měli i chápat Ferlinghettiho odmítání všech výhod a grantů od amerického státu:
Básník laureát USA je akorát k tomu, aby popřál dobrý den.7

To, že nepřijímá ocenění od institucí, jejichž existence je závislá na (amerických) státních dotacích, však neznamená, že se oceněním brání. Obdržel (a přijal) ocenění od amerických univerzit, je členem Americké akademie umění a literatury (2003), získal Pamětní medaili Roberta Frosta, přijal cenu od Národní knižní nadace, obdržel i významná ocenění francouzská či italská (Premio Flaiano v r. 1998). Vždy si však pečlivě prověřuje, zda se přijetím nějakého ocenění neocitne v konfliktu se svým přesvědčením. Proto v říjnu 2012 odmítl Mezinárodní cenu Januse Pannoniuse od maďarského PEN klubu, jejíž součástí bylo 50 000 eur. Důvodem bylo sponzorování maďarské vlády, jež „směřuje k autoritářskému vládnutí a následnému omezování svobody vyjádření a občanských práv…“18

Svůj přístup k oceněním poodhalil 11. srpna 1998 ve své řeči při přijímání titulu Básníka laureáta San  Franciska z rukou starosty Willieho Browna:
Očekával jsem otázku: „Proč jste přijal takový post, když jste tak kritický vůči Básníkům laureátům?“ San Francisco je jiný příběh, protože se neangažuje ve vražedné, imperialistické politice vůči světu. Neviděl jsem žádný konflikt, abych se stal Básníkem laureátem, protože tohle město má bohatou a úžasnou literární tradici, která vede daleko před beatniky.8

Ve své inaugurační řeči se zabývá i odvrácenou stranou „globální vesnice“ a jako sanfranciský patriot připomíná i faktory, které ničí genius loci města. Jeho připomínky ke konkrétnímu místu se ovšem dají zobecnit:
Přišel jsem s mnoha lehkovážnými i vážně míněnými návrhy…
Co se to děje se svobodným poetickým životem? Co ničí poezii města?
Automobily ji ničí, ale ty ničí víc než ji. Celá Amerika, vlastně celá  Evropa,  velkoměsta  i  města  jsou  pod  útokem  automobilů,  jsou doslova ničeny automobilovou kulturou...
A zmíním i dalšího ničitele: obchodní řetězce... vyhlazující dlouho zavedené nezávislé prodejce, hubící místní barvu, místní tradice a – v případě knihkupectví – literární historii…
A...  dovolte mi připomenout, že centrum kulturní vzdělanosti ve městech se vždy nacházelo jak ve velkých knihovnách, tak ve velkých nezávislých knihkupectvích...
Další troufalosti z mého seznamu přání jsou: Za prvé – dejte cyklistům a chodcům absolutní přednost před automobily a uzavřete většinu původně vnitřního města autům... Za druhé – udělejte z města centrum pro alternativní rozhlas a televizi s daňovými úlevami pro vysílající. Za třetí – odkryjte opět městské potoky a řeky a otevřete pobřežní koridory k Zálivu. Za čtvrté – Přemalujte Zlatou bránu nazlato. Za páté – Nakloňte Coit Tower – jen uvažte, co to znamenalo pro Pisu…8

Je zřejmé, že zde již nabývá poezie vrchu nad „reálpolitikou“. Ale nejsou právě takové troufalosti (jako u nás třeba svého času diskutovaný Kaplického blob Národní knihovny) tím, co činí město městem výjimečným, zvláštním a oblíbeným pro turisty i místní, skutečným originálem, oslavou imaginace, oslavou tvůrčího ducha?

Je samozřejmě předčasné hodnotit Ferlinghettiho poezii „v zrcadle věčnosti“, ale není bez zajímavosti pohlédnout na vývoj angažovanosti básníka z hlediska „konceptu smrti“5. V prvních sbírkách byla smrt symbolem ztráty dětství, ztráty nevinnosti, v pozdějších pak symbolem smrti umělecké a občanské způsobené neangažovaností básníka, v těch zatím posledních pak symbolem umírání celého světa ve smyslu ekologickém i ve smyslu zkázy lidstva, jež ve svém technologickém opojení rezignovalo na vlastní lidství, když obyčejnou slušnost a úctu k jedinci odhodilo jako nepotřebnou veteš a lež a mamon povýšilo na úroveň Boha.

Přesto není ani ta poslední Ferlinghettiho poezie pesimistická. Ferlinghetti stále věří v imaginaci, volnost, svobodu, nespoutanost, jejichž symbolem je
nějaký němý pták.
Kdykoli ho sestřelím,
pokaždé vstane znova.

A třebaže jsme jej – podle olympijského hesla „rychleji, výše, silněji“ – již dávno technicky překonali, stále tu s ním zůstává cosi, co nás – ať děláme, co děláme – přesahuje:
Skřek mořských ptáků vysoko nad tím vším
v prázdné věčnosti...

Klíčovou otázkou zůstává, zda jsme schopni ještě dohlédnout moudrost prostého výroku:
To, co nám dává štěstí, je zpívající pták.

Až nám už jenom „zazpívá nekrolog“, bude pozdě.

Psáno jako doslov pro výbor Ve snu ve snu snil jsem sen (Maťa, 2013)
l.bosch, únor 2013


1 Střípky písně (Maťa, Praha 2004)
2 Hory a řeky bez konce (Maťa, Praha 2007)
3 Československý spisovatel, Praha 1984
4 „Bob Dylan reaguje na kritiku po svém“, ema, Literární noviny 14. 9. 2012
5 Ferlinghetti kritikovi Jacku Foleymu („A Second Coming / A Coney Island of the Mind: 50th Anniversary Edition“, 2008, http://www.cprw.com/Foley/ferlinghetti.htm) vysvětlil, že „jeho původní dílo byla čirá imitace T. S. Eliota…“ a že titul básně „Experimentální popis večeře dávané u příležitosti obžaloby prezidenta Eisenhowera“ odkazuje k Prévertově básni „Pokus o popis hostiny hlav v Paříži, Francie“ z r. 1931.
6  Jiří Flajšar – Dějiny americké poezie (OFTIS, Ústí nad Orlicí 2006)
7 Ray González – „Tracing the Public Surface / An Interview With Lawrence Ferlinghetti“, The Bloomsbury Review, Vol. 23, #2, 2003
8 Lawrence Ferlinghetti – „Poetry & City Culture“, Poetry Flash, Nr. 279, November/December 1998
9 Nahrával s jazzovým Cellar Jazz  Quintet, s multiinstrumentalistou Davidem Amramem, saxofonistou Stanem Stricklandem, kytaristy Stevem Taylorem, Vladimírem Mertou i se 150tičlenným Sanfranciským symfonickým sborem, někdy si vystačí sám na harmonium, ale neztratí se ani ve společnosti Jella Biafry či Toma Waitse (který v r. 2010 zhudebnil jeho báseň „Štěstěna/Fortune“). Nejde mu o nástroje či hudební styl, ale jen a především o sdělnost vůči publiku. Poznal všechny těžkosti spojené se zrodem jazzové poezie, kdy „básník na nahrávce zněl jako prodavač v rybárně na rohu, který se snaží překřičet hudebníky, kteří ho povzbuzují stylem: jeď chlape, přečti svou básničku, ale my se s tím mazat nebudem...“ (Lot’s Wife, March 27, 1972), ale podle reakce na vydání hudební verze sbírky Coney Island of My Mind (1999) se saxofonistkou Danou Colley ze skupiny Morphine, s níž prý nikdy osobně nemluvil, nesnáší studiové nahrávání: „Je pekelné tvořit nahrávku a nebýt s muzikanty v jedné místnosti, kde by hráli při básníkově četbě. Je absurdní dělat to jako konzervovanou hudbu… Říkají tomu noir-jazz a moje poezie je velmi lyrická, noir-jazz lyrický není vůbec... vyrukovali s hudbou, kterou nenávidím.“ (Graham Reid – „Lawrence Ferlinghetti interviewed: The angry old man“) (2000, http://www.elsewhere.co.nz/writingelsewhere/469/lawrence-ferlinghetti-interviewed-2000-the-angry-old-man/)
10 C. Day Lewis – Contemporary Poets (St. James Press London & St. Martin’s Press New York, 1973)
11 Donald M. Allen – New American Poetry: 1945–1960 (Grove Press, New York, 1960)
12 Báseň se stala inspirací pennsylvánskému investigativnímu žurnalistovi a politickému aktivistovi Haroldu Thomasi Beckovi v roce 2004 k sepsání traktátu Tyrannus Bush?
13 S Ferlinghettim v Praze: Rozhovory (Meander, Praha 1999)
14 Karel Srp, Soňa Vedralová – „Dneska by si hippies neškrtli“, Salon 441, 27. 10. 2005
15 Josef Rauvolf – „Muž s kanónem“, Reflex 15, 1998
16 Calvin White – „Lawrence Ferlinghetti, Iconoclast“, Toronto Globe and Mail, March 7, 2009
17 Československý spisovatel, Praha, 1966
18 Tisková zpráva nakladatelství New Directions z 11. října 2012


ZPĚT
Další dílo:
Poezie:
Tentative Description of a Dinner To Impeach President Eisenhower (1958, č. 1960)
Where Is Wietnam? (1965)
An Eye on the World: Selected Poems (1967)
Open Eye (společně se sbírkou Allena Ginsberga Open Head, 1972)
Endless Life: Selected Poems (1981)
Inside the Trojan Horse (1987)
Wild Dreams Of A New Beginning (sbírky Who Are We Now? a Landscapes of Living and Dying v jednom svazku, 1988)
When I Look at Pictures (1990)
The Canticle Of Jack Kerouac (1993)
The StreetKiss (1998)
Ferlinghetti: Portrait (fotografie Christophera Felvera, 1998)
History of the Airplane (2001)
How to Paint Sunlight: Lyric Poems & Others (2002)
Americus I (2005)
Poetry As Insurgent Art
(2007)
Time of Useful Consciousness  (Americus II)
(2012)

Próza, drama:
Howl of the Censor (ed. J. W. Ehrlich, 1961)
The Cool Eye: Lawrence Ferlinghetti Talks To Alexis Lykiard (1993)
What is poetry? (2000)
Routines, Expanded Edition (2001)
Real Conversations (s Billym Childishem, Jello Biafrou a Henrym Rollinsem, 2001)

Editorská činnost:

City Lights Anthology (1974)
City Lights Review, Nos. 1, 2, 3, 4, and 6 (Přelom 80. a 90. let)
City Lights Pocket Poets Anthology (1995)

Tisky:

Drawing of Two Nudes: Signed Print (1984)

Audio:

Poetry Readings in “The Cellar” (s K. Rexrothem, 1958)
Tentative Description of a Dinner To Impeach President Eisenhower, and Other Poems (1959)
Starting from San Francisco: Selections (1961)
Tyrannus Nix?, Asassination Raga, Big Sur Sun Sutra, Moscow in the Wilderness (1969)
Tyrannus Nix? (1971)
The World’s Greatest Poets (1971)
Mantras Sung in English: L. Ferlinghetti with harmonium (1971)
Ginsberg, Ferlinghetti, Kesey reading (1982)
Into the Deeper Pools (1984)
An Evening with Stan Strickland and Lawrence Ferlinghetti (1985)
Vitres de Son: 10 Micro-Operas Jazz (1987)
Come Lie With Me and Be My Love (1988 s doprovodem San Francisco Symphony Chorus s dirigentem Sanfordem Dolem)
Culture, Democracy, and Revolution in Nicaragua (1989)
Howls, Raps & Roars: Recordings from the San Francisco Poetry Renaissance (1993)
Mob Action Against the State: Collected Speeches from the Bay Area Anarchist Bookfair (LF, Jello Biafra, Christian Parenti, Craig O'Hara, Ruth Gilmore, Barry Pateman (CD)
Kerouac: Kicks Joy Darkness (Track Nr.  8 - "Dream on a Sunny Afternoon..." with Helium), 1997
Lawrence Ferlinghetti Live at The Poetry Center (2003)

Film, video:

West Coast: “Beat & Beyond” (1982)
Kerouac, The Movie (1985)
The Beat Generation: An American Dream (1987)
The Beats: An Existential Comedy; Ferlinghetti at the Italian Cultural Center, SF (1991)
The Coney Island of Lawrence Ferlinghetti (1996)
Ferlinghetti, City Lights, and the Beats in San Francisco: From the Margins to the Mainstream (1996)
Little Italy (1996)