(pův. jm. Lawrence Monsanto Ferling)
24. 3. 1919, Yonkers, New York
22. 2. 2021, San Francisko
Básník, spisovatel, dramatik, překladatel, nakladatel, malíř, jeden z hlavních inspirátorů Sanfranciské renesance a beat generation.
LAWRENCE FERLINGHETTI ENCYKLOPEDICKY
Lawrence
Ferlinghetti, původním jménem Lawrence
Monsanto Ferling, se narodil jako pátý syn
dražebníka Charlese Ferlinghettiho,
který si své italské jméno nechal
zkrátit na američtěji znějící Ferling, a
Clemence Monsantové, potomka francouzské matky a
portugalského otce. Matka se
po smrti otce psychicky zhroutila, takže Lawrencovo dětství je
poznamenáno
chudobou a citovým strádáním, častým
střídáním pěstounů a vychovatelů – od dvou
do šesti let žil ve Strasbourgu (Francie), mluvil pouze
francouzsky, jeden rok
v dětském domově v New Yorku, poté se u rodiny
Bislandů
v Plashbourne, která mu zpočátku financovala
soukromou školu. Jako člen
místního gangu byl zatčen pro opakované
krádeže a následně dán do internátní
střední školy Mount Hermont v Massachussetts.
Tam se začal zajímat o literaturu a poezii - určující
vliv na něj měl román Thomase Wolfa K domovu se dívej, anděle! (Look
Homeward, Angel!, 1929, č. 1936). V letech 1937-41 studoval na
Severokarolinské univerzitě v Chapel Hill, kterou ukončil s titulem
bakaláře svobodných umění. V r. 1941 narukoval k válečnému
námořnictvu a až do konce války se účastnil operací při ochraně východní
pobřeží před německými ponorkami a byl jedním z velících důstojníků při
vylodění v Normandii, konec války strávil v Japonsku.
Po válce studoval na Kolumbijské univerzitě
v New Yorku, na níž v roce 1948 obhájil titul Mistr svobodných
umění. V té době se seznámil s díly autorů, kteří mají na jeho
budoucí tvorbu rozhodující vliv – Jacques Prévert, Alfred Kazin, Mark Van
Doren, James Joyce, Henry Miller. Následný pobyt v Paříži a studium na
pařížské Sorbonně (doktorát v roce 1951 za práci ,Symbol města
v současné světové poezii‘) jej přivedl na myšlenku založit v Americe
knihkupectví po vzoru obchodu ,Shakespeare & Company‘, kterou v Paříži
založila Američanka Sylvia Beachová, a zároveň k vlastní tvorbě – básním,
kresbám a malbám.
Zásadním zlomem v dosavadním životě se Lawrenci
Ferlingovi stal rok 1951, kdy se usadil v San Francisku. První dva roky učil
francouzštinu, psal do časopisů, navázal kontakt s komunitou avantgardních
umělců a básníků – Robertem Duncanem, Kennethem Patchenem a Kennethem Rexrothem
–, s nimiž se podílel na formování Sanfranciské renesance.
Své překlady básní Jacquese Préverta – knižně Slova,
výběr (Selection From Paroles, 1958) – nabízí Peteru Martinovi,
vydavateli časopisu City Lights, s nímž se dohodl na založení
výhradně paperbackového nakladatelství. City Lights Pocket Book Shop, otevřený
v r. 1953, se okamžitě stal centrem umělecké avantgardy i politicky
vyhraněných osobností Sanfranciské zátoky. V r. 1954 nahradil Petera
Martina v roli spolumajitele tamější pokladník, vzdělanec a spisovatel
Shig(eyoshi) Murao (+1999).
Vydáním své první sbírky Obrazy zmizelého světa (Pictures
of the Gone World, 1955, č. 1998) se vrací ke svému
pravému jménu Ferlinghetti
a zároveň zahajuje činnost edice City Lights Pocket Poets.
Sbírka představila
prostými slovy psanou poezii o obyčejných lidech a
všedních věcech, které se
však zásluhou Ferlinghettiho lyrického jazyka a
humorného nadhledu stávají
nevšední a neobyčejné. Básně, určené
k veřejnému přednesu a respektující
jazzové frázování a rytmus,
utvářejí nový básnický směr –
jazzovou poezii. Ke sbírce se Ferlinghetti vrátil v roce
2005, kdy ji ve spolupráci se skladatelem a hudebníkem
Davidem Amramem vydal v podobě CD a DVD.
Druhá sbírka Lunapark v hlavě (A Coney
Island of the Mind 1958, č. 1962, kompletně
1998, v novém překladu 2023) patří dodnes pro svůj
expresionistický jazyk, humorný nadhled, surrealistickou
obrazotvornost a
zároveň prostotu, srozumitelnost a průzračnost mezi komerčně
nejúspěšnější a
také nejpřekládanější sbírky
americké poezie. Ve verších plných
laskavé ironie
a obrázků z obyčejného života a zároveň v
politicky angažované, „veřejné“
poezii (v části ,Poselství slov‘), bohatě
citující z poezie jiných
autorů (samotný název sbírky je veršem
Henryho Millera), skládá mozaiku
vypovídající o odvrácené straně
amerického životního stylu. S doprovodem hudebníků
Billyho Conwaye, Johna Sandse, Jeromea Deupreeho a Dany Colley vydal v
r. 1999 stejnojmenné CD
Rok
1958 se stal pro beatnické hnutí rokem průniku do
nakladatelství, akademií, médií a
všeobecného povědomí. Ferlinghetti však pro
své anarchistické přesvědčení brzy odmítl
budovat svou kariéru za pomoci státem
kontrolovaných médií a začal se věnovat
více přímé politické činnosti a
možnostem propagace nového životního stylu –
procestoval Střední Ameriku,
podporoval Castrovu revoluci na Kubě. Tyto především
politické zkušenosti se
promítly do následující sbírky Startuji ze San Franciska (Starting from
San Francisco 1961, č. 1964, kompletně 1998), jejíž název je parafrází
Whitmanova názvu básně Vycházeje z Paumanoku (Starting from Paumanoc, 1855, č.
v tomto překladu 1945) a která byla vydaná i s gramofonou deskou, na
níž autor recituje v knize nezařazené básně ,Berlín‘ a ‘Situace na
západě‘.
Prozaická díla z té doby – metafyzický, imaginativní román Ona (Her,
1960,
č. 1997), směšující různé tvůrčí
postupy a metody, a krátké dramatické
útvary,
experimentální hry na pomezí absurdního
divadla a happeningu a performance Nefér
argumenty života
(Unfair Arguments
with Existence,1963, č. 1998) a Rutiny (Routines, 1964, č. 1998) – byly výrazem autorovy tvůrčí invence, které
nestačila básnická forma a hledala jiný způsob vyjádření.
Od 60. let Ferlinghetti hodně cestoval. Účastnil se básnických čtení
s básníky z celého světa - 1965 v londýnském Albert Hall (film Wholly
Communion režiséra Petera Whiteheada, 1966), 1967 v Berlíně, 1979 na
básnickém Woodstocku v italské Ostii, 1980 na Festivalu poezie
v Amsterodamu.
Intenzivní zájem o praktický buddhismus se projevil ve sbírce krátkých
básní a haiku Postranní cesty do dalekých končin (Back Roads to Far
Places, 1971) a ve sbírce Oko dokořán, srdce dokořán (Open Eye, Open
Heart, 1973), ekologická témata pak ve sbírce Severozápadní ekolog
(Northwest Ecolog, 1978). Sbírka Co jsme teď zač? (Who Are We
Now?, 1976), věnovaná Bobu Dylanovi, je niternou básníkovou výpovědí.
V románu Láska ve dnech vášní (Love in the Days of Rage, 1988, č.
1996, 2004), který je osobitým komentářem k absurdnímu eseji Fernanda
Pessoy Bankéř anarchista (O Banqueiro Anarquista, 1922, č.
1998), zase na pozadí milostného vztahu Američanky a postaršího bankéře
navozuje atmosféru pařížských studentských bouří v revolučním r. 1968.
Začíná se také více věnovat nakladatelské činnosti a
malování - publikoval knihu kreseb Stébla života (Leaves of Life: Fifty
Drawings From the Model, 1983), svou první samostatnou výstavu obrazů měl
v r. 1990, základní přehled výtvarné Ferlinghettiho tvorby podává katalog
k výstavě v Římě Básník coby malíř (The Poet As Painter,
1996).
Na podzim r. 1998 obdržel Lawrence Ferlinghetti nejvýznamnější italskou cenu za poezii Premio Flaiano a přijal titul poeta laureatus San Franciska.
I dnes vydává básně-letáky, manifesty, jimiž se vyjadřuje k aktuálním událostem doma i ve světě – ať již k přítomnosti USA v Afghánistánu či Iráku, nebo k životu ve městě („město chodcům“). Jedna z takových básní byla čtena v Praze na jedné z demonstrací proti vojenskému zásahu USA na Středním východě v roce 2003:
|
TEĎ NESMÍŠ MLČET |
A mezitím budou všichni ti mladí
mužové zas zabíjet všechny ty mladé muže na vražedných polích
|
Ve své poslední sbírce nazvané Americus, Book I (2005)
opět kombinuje všechny prvky, jimiž je jeho poezie charakteristická, to
jest směšování banálních historiek s historickými událostmi,
lyriku s politickou proklamací a dokumentaristikou, fikci a skutečnost, osobní
zážitky se světovými událostmi. Samozřejmě nechybí ani básně o lásce a
nenávisti. Kniha dále rozvíjí literární tradici Walta Whitmana, W. C.
Williamse, Ezry Pounda, Charlese Olsona či Allena Ginsberga.
V dubnu 1998 se spolu s beatnickými legendami ruth weiss (česky vyšel její výbor jazzové poezie A New View of Matter / Nový pohled na věc, 1999) a Carolyn Cassadyovou zúčastnil Beat Festivalu a 8. ročníku Festivalu spisovatelů v Praze, při němž uspořádal jedno ze svých čtení s hudebním doprovodem Vladimíra Merty (viz CD Beatnici v Praze, 2001). Ferlinghettiho návštěvu přibližuje kniha rozhovorů S Ferlinghettim v Praze (1999).
Na jaře 2007 se uskutečnila v Praze a v Karlových Varech výstava Ferlinghettiho obrazů.Lawrenci Ferlinghetti zemřel 22. února 2021 na onemocnění plic. Souvislost s pandemií covid nebyla potvrzena.
l.bosch (psáno pro 2. vydání Lásky ve dnech vášní, Maťa 2004), aktualizováno únor 2021, další odkaz Báseň, která neskončila)
„HISTORII TVOŘÍ LŽI VÍTĚZŮ“
Lawrence Ferlinghetti, básník umírajícího světa
… Ten měsíc co jsem získal Tři orlí pera
chytli mě jak kradu tužky
v obchodním domě…
… Vylodil jsem se v Normandii
ze člunu který se převrhl…
… Viděl jsem vycvičené armády
na pobřeží v Doveru…
Lawrence Ferlinghetti – básník, dramatik, překladatel, nakladatel a malíř (24. 3. 1919, Yonkers, New York) – byl od samého počátku, kdy se u nás objevily první překlady autorů řazených k beat generation – kromě něj i Allena Ginsberga a Gregoryho Corsa, později pak i Diane diPrima a Garyho Snydera –, považován za básníka Jaksi básničtějšího, kultivovanějšího a intelektuálnějšího, evropštějšího, autora lehce zastřených obrázků z dětství či výjevů z běžného života. Pod zdánlivě statickým povrchem, nostalgickou atmosférou či autobiografickou vzpomínkou se však odehrávaly velmi zásadní zvraty v životě jedince či rovnou celé společnosti. S takovým pojetím poezie, jež v socialistickém Československu 60. let souznělo s poezií všedního dne Miroslava Holuba, Karla Šiktance či Jiřího Šotoly, se mohl čtenář poměrně snadno identifikovat. To koneckonců potvrdil zájem o jeho osobu, když se v Praze objevil na pozvání Festivalu spisovatelů a Jazzové sekce v roce 1998, i o jeho obrazy, jejichž výstavu uspořádala Galerie Hlavního města Prahy v roce 2007.
Vydalo by na seminární práci porovnávat vzájemné narážky, polemiky či rozvíjení témat v rámci tehdejšího volného společenství básníků beat generation. Například Ferlinghettiho „Autobiografie“ je jakousi odlehčenou variací na „Kvílení“, zatímco „Vetešníkův obligát“ je již přes svůj ironický nádech mnohem naléhavější a přímější výzvou k akci než Ginsbergova báseň. Baseball či pravěký člověk je výchozí kulisou pro metaforické vyjádření současnosti jak Ferlinghettimu, tak i Corsovi. Skvěle se doplňuje Ferlinghettiho „machistická“ báseň „Víš“ z Lunaparku v hlavě (1958) a „feministická“ „Noční můra 7“ (1961) Diany di Prima, jež končí:
Ale pak se ráno probudil a zívnul a táhlo mu z pusy a řek tak jo holka kolik to dělá?1
A báseň „Domů domů domů“ můžeme chápat jako hořké pokračování Snyderovy básně „Noční dálnice 99“2, v níž „města, kde jsi jel krokem, mají čtyři jízdní pruhy“. Automobil, kdysi symbol nezávislosti umožňující život „na cestě“, je v ní Ferlinghettimu jen dalším nástrojem, který jedince udržuje v mezích daných zákony a předpisy, jen prostředkem pro přesun z jednoho fádního místa na druhé fádní krajinou okolo dálnice, jejíž okolí netvoří vznešená nádhera hor či magická nehostinnost pouště, ale stěny billboardů, poutačů a dopravních značek.
Přesto Ferlinghetti beatnikem není. Byl s nimi spíše díky „synchronicitě“ místa a času, jak tvrdíval Allen Ginsberg, než na základě nějakého programu. Patřil k nim jako nakladatel, který beat generation svým nakladatelstvím City Lights Books pomáhal utvářet a uvádět do obecného povědomí, čemuž samozřejmě velkou měrou pomohl soudní proces (1957) za publikaci „obscénní“ Ginsbergovy sbírky Kvílení. Měl mnohem blíže k tématům zpracovávaným Sanfranciskou renesancí a byl – a stále je – vědomě lokálním než snaživě kosmopolitním. Nejspíš právě proto je – jak ve svém doslovu „Potkat básníka“ ve výboru Čtu báseň která nekončí3 zmínil Jan Zábrana a jak míní i mnozí současní američtí literární kritici – „v USA spíš dobře známý než jednoznačně pokládaný za významného“. Ostatně Ferlinghetti sám se v roce 2005 v jednom rozhovoru označuje za „spíš populárního než věhlasného“. Tato „popularita“ má původ ve schopnosti sdělovat, veřejně oslovovat, navozovat otázky s humorem, srozumitelně, nevyumělkovaně a s přímostí vyvěrající z mluveného jazyka, jeho přirozeného plynutí, s využitím nahodilých rýmů a rytmů, jazykových hříček, zdvojených či ztrojených významů slov, které čtenáře či posluchače dovedou do větších hlubin lidského vědomí než u stolu vymyšlená formálně i obsahově dokonalá báseň bez života. Nejen pouhá sečtělost, ale skutečná znalost napříč nejrůznějšími obory (umění, technika, architektura, psychologie, filosofie, politika) a značná životní zkušenost činí z Ferlinghettiho skeptika a ironického glosátora, pro něhož každý tzv. převratný vynález navozuje otázku, na kterou je třeba v tomto „boschovském světě“ hledat odpověď z hlediska „snového labyrintu věčnosti“.
Sám „otec“ Sanfranciské renesance Kenneth Rexroth, který autory beat generation podrobil zdrcující kritice již v roce 1959, ve své knize American Poetry in the Twentieth Century z roku 1971 o Ferlinghettim napsal:
K podobnému úsudku dospěl i překladatel Jan Zábrana:
Přes všechnu ironii, které je plný, Ferlinghetti věří na krásu. Nebojí se toho slova použít, nebojí se té nebezpečné široké a duté rozlohy abstraktního pojmu... Jeho protest rozlišuje, nepřipomíná běsnivý amok za každou cenu; nikde nevylévá s vaničkou i to proslulé dítě z otřelé metafory. Také tuto okolnost, že totiž některé věci bere příliš vážně, vytýkali mu mnozí jeho beat přátelé, jimž se tak zalíbilo v nezávazné roli šašků. Ferlinghetti však vždycky bral vážně právě ty hodnoty, díky nimž člověk nepřestává být člověkem.3
Ferlinghetti neboří tradice, dokonce je i ctí, ale snaží se vymknout jejich sevření nikoliv tím, že je odmítne, ale tím, že je vstřebá, využije a přetvoří podle sebe. Stejný je jeho přístup i k literárním stylům, trendům a módám. Narážky, odkazy, citace a „krádeže“ jsou přirozenou součástí textu, jedním z jeho stavebních kamenů. Stejně jako u zakladatelů modernismu Ezry Pounda a T. S. Eliota. A stejně jako u Boba Dylana, kterému nedávno v časopise Rolling Stone vyčetli, že využívá texty jiných autorů: „Dylan se vyjádřil, že je to jeho způsob tvorby. Podle něj je normální využívat něco starého k obohacení toho nového, ostatně autory, jejichž dílo využil, stejně nikdo nezná a on se tedy stará o jejich zviditelnění“4 A totéž se týká i jiných uměleckých oborů. Výtvarné umění, vážná hudba i film s citacemi, nápodobami, výpůjčkami a parafrázemi pracují od samého svého počátku a inspirace předchozími díly je považována spíše za přednost než za cosi nepatřičného. Pracoval tak Manet i Dalí, Šostakovič i Steve Reich, Woody Allen i Quentin Tarrantino. Proč by to tedy mělo vadit v literatuře? Co to vlastně znamená původní dílo: co je původní a co je „ukradené“? Nespočívá snad tradice právě v tom, že roste ze své minulosti? Který z autorů může říct, že je jeho tvorba zcela původní? A naopak. Nespočívá snad umění právě v umění tvořit „řád z chaosu života“, ber kde ber? Není právě v tom jeho půvab? Ferlinghettiho přístup můžeme tedy chápat i jako jeden z příspěvků k nekonečné diskusi o původnosti díla (a následně i k diskusi o porušování autorských práv), ale neměli bychom pustit ze zřetele, že není důležité že, ale jak. A právě ono jak činí z Ferlinghettiho velkého básníka. Ferlinghetti cituje, parafrázuje, „vykrádá“, naznačuje a odkazuje, jako malíř či skladatel pracuje s převzatými motivy, dává jim opačný význam, zasazuje je do nečekaných kontextů, hraje si s nimi (čímž samozřejmě přidělává nejednu vrásku svým interpretům). Navazuje tak na Pounda a Eliota, kteří mu byli v rané tvorbě vzorem5, ale jejich metoda se mu postupem doby, s plným „rizikem, že se zesměšní“ a nejistoty „hledání vlastní identity“6, stala nástrojem polemiky nejen s nimi, ale vlastně s celým kánonem moderní poezie. Sbírka Daleké končiny srdce je právě takovou polemikou s Poundem, Eliotem, ale i s Jamesem Joycem, Samuelem Beckettem či Pablem Nerudou. A ve svých posledních sbírkách Americus I a následné Americus II (publikované v roce 2012 jako Doba užitečného vědomí) jde ještě dál, když „vykrádání“, odkazy, recyklace a vytržené kontexty z Eliota, Whitmana,Thomase Wolfea, Brechta, Williamse, Olsona, Ginsberga, Eda Sanderse i vlastní poezie učinil samotným základem jejich poetiky. Básníkovou invencí a imaginací tak vznikl „částečně dokumentární, částečně veřejně postelový, částečně osobní epos…, banální historie, pravdivá fikce, politické“ pásmo podobné Poundovým Cantos (ač záměrně ne tak zašifrované a sofistikované), jež předkládá „objektivní“ americké dějiny, které netvoří „lži vítězů“.
Z Ferlinghettiho polemiky s klasiky moderní poezie, která by si jistě zasloužila více místa i jinou volbu básní v tomto výboru, uveďme tu s W. C. Williamsem a jeho známým výrokem z básně „Paterson“: „Ne pojmy, ale věci.“
A polemika s Ginsbergovou ideou „První myšlenka, nejlepší myšlenka“ nás mimo jiné dovede i k pochopení zásadního rozdílu mezi Ferlinghettim a mnohými beatniky:
Na druhé straně, jako redaktor jsem za ta léta přečetl tisíce básnických rukopisů a dospěl k závěru, že spousta básníků se „první myšlenky, nejlepší myšlenky“ drží pořád. To je dobré pro básníka, který má co říct a je schopen to básnicky vyjádřit. Když ale tohle učíte tisíce studentů poezie, řekněme na Narópově institutu, vypěstujete si tisíce takových, kteří nejsou nijak bystří, což se nakonec projeví i v poezii a v jejich pokusech praktikovat první myšlenku, nejlepší myšlenku. Obecně to dopadá tak, že jdete ulicí a zapisujete všechno, co vidíte. Bolinasští básníci v Kalifornii jsou právě takoví, zcela ovlivněni newyorskými básníky, kteří byli ovlivněni Ginsbergem a dalšími. Tak dostanete báseň, kdy jde básník po pláži a při pokusu dostát první myšlence, nejlepší myšlence, vstřebává všechno, ale žádná zajímavá poezie v tom není. Ginsberg měl pronikavou mysl, které absorbovala všechno v dohledu, ale jeho vnímavost mu pomáhala vytvářet cosi neuvěřitelného a mimo běžné vnímání. To je ale velmi vzácný jev.“7
Ferlinghetti si „mor“ v podobě „první myšlenka, nejlepší myšlenka“ prakticky uvědomil v roce 1976, kdy vydal „Populistický manifest“ (kde se objevuje i parodie na první verše z „Kvílení“), který byl určen
Manifest nebylo nijak originální whitmanovské volání po univerzální poezii s tím, čemu říkám „veřejný povrch“ – poezie s velmi přístupným, smyslově selským povrchem, kterou pochopí takřka každý i bez literárního vzdělání. Ale samozřejmě, má-li být něčím víc než žurnalismem, musí mít i další subjektivní a/nebo subverzivní roviny... Co s tím? Jak dostat poezii z ghetta? Odpověď je očividná. Pište poezii, která říká něco nadmíru originálního a nadmíru důležitého, jakou všichni touží slyšet, poezii, která je slyšet, poezii, která je novinou. A je naivní myslet si, že by ji mohla tisknout či vysílat i masmédia, kdyby byla jakýmsi novým typem zpráv? Třeba by dominantní kultura dál ignorovala básníky, protože říkají to, co náš materialistický, „technofilský“ svět nechce slyšet. A posel s nepříjemným poselstvím by byl dál určen na odstřel?8
Ferlinghetti není ginsbergovský prorok či kazatel, stojí pevně na zemi, chodí po ulicích, bývá surrealistický, ale nevzlétá příliš často do nadoblačných výšin. Jeho poezie je vstřícná, čtenáři (posluchači) ponechává možnost vlastního úsudku, ale zároveň mu odkrývá vesmírné prostory imaginace. Někdy si k tomu pomůže hudebním doprovodem9, někdy namaluje obraz. Nehřímá, spíš zvedne varovně ukazováček, případně vztyčí prostředníček, a pokračuje svou vlastní cestou.
Možností nejrůznějších modernistických (a postmodernistických) přístupů využil i ve svých prózách (romány Ona či Láska ve dnech vášní) i v dramatických útvarech (Rutiny, Nefér argumenty života), kde využívá (kontrolovaného) toku vědomí, řetězení volných asociací, slovních obrazů a konkrétního místopisu, aniž by se navzdory počtu stran opakovaly či stávaly nudnými. Ferlinghettiho předností je právě schopnost v krouživých, ulétávajících či nadoblačných asociacích nezabloudit a vrátit se k výchozímu bodu. Potěžkává každé slovo, naslouchá mu jako hudbě, jím kreslí svůj obraz, jenž v nás vzbuzuje pocit, že jsme jej kdysi již viděli (slyšeli), ale teprve nyní k nám odněkud z podvědomí vyvstal v celé své síle a kráse:
jako stín ze stromu
pod kterým ležíme
v dřevěné bárce postavené z něj
neznámým tesařem za mořem
po kterém plují broskvové pecky...,
konkrétní situace se střídá se snovou či surrealistickou vizí, mnohdy morfují v sebe navzájem:
List papíru použitý jako malířské plátno a zkušenost s jazzovým frázováním má za výsledek „rozházené“ umístění dílčích obrazů/veršů:
Někdy verše navodí pocit, že sledujeme scénu z nějakého Felliniho filmu („Staří Taliáni umírají“), jindy jsou takřka záznamem filmových sekvencí:
míč
Přitom se nevyhýbá ani sběrné metodě vstřebávání prvních myšlenek. Ovšem riziku nadužívaného ginsbergovského přístupu, pro nějž je typický „hlad po informacích“, se vyhýbá svým důrazem na „hlad po souvislostech“. Za příklad můžeme vybrat „Situaci na Západě“. Zde Ferlinghetti záměrně odkrývá své karty a ukazuje, jak báseň vzniká, když začíná prostým popisem výhledu z okna a jakoby zkouší, kam jej banální realitou inspirovaná báseň zavede. Jen pozvolna popouští uzdu fantazii, až jsme nakonec svědky vzniku „satirické tirády“. Pod „veřejným povrchem“ se však skrývají hlubší odkazy na různé projevy (či transformace) sexuální energie, ať již si na pomoc vezmeme učení Edgara Cayce, Wilhelma Reicha či nauku o čchi. Zároveň ovšem můžeme celou báseň chápat jako hippiesovský pamflet horující za zrušení hranic (ať již si pod nimi představujeme cokoliv). „Situace na Západě“ byla publikována v druhém americkém vydání sbírky Startuji ze San Franciska v roce 1967 a ve Ferlinghettiho básnickém vývoji reprezentuje
Zmíněná báseň je ovšem výjimečná ještě z jednoho důvodu – Ferlinghetti, svým slovníkem oproti jiným svým beatnickým přátelům spíše umírněný, zde poprvé použil výraz fuck.
Používání samotného slova v americké literatuře samozřejmě není nijak novou záležitostí, vzpomeňme nejkřiklavější, cenzurou zpopularizované příklady v podobě Lawrencovy Lady Chatterleyové (1928), Obratníků Henryho Millera, Salingerova Kdo chytá v žitě (1951) či Burroughsova Nahého oběda (1959). Ginsberg sám se kdysi prohlásil za toho, kdo „zavedl fuck do textů, jež jsou předmětem studia na školách“10.
Ač je ve Ferlinghettiho poezii erotičnost vždy přítomna, použití fuck v jeho prvotním významu „kopulovat“ nebylo nic samoúčelného a autorův přístup k němu prošel podstatným vývojem: od hippiesovského, provokativního příměru „Šukat opět znamená milovat“, přesně v duchu sloganu Make Love, Not War (viz též „Láskou zblázněný“), k významu opačnému, v němž se odráží pocit zodpovědnosti za planetu (viz například již báseň „Přelidnění“). Naplno je to řečeno v „Blues o množení“: „Tak míň válči a víc se miluj / Víc se miluj, ale nešukej, nešukej.“ V autorově přístupu k fuck se vlastně odráží proměna celé sociálně-politické atmosféry druhé poloviny 20. století – od rušení tabu provokací a nadšeným idealismem přes jakési technicistní využívání (zneužívání) sexu („Sex bez lásky unaví veselé podvodníky") až po hledání zodpovědnosti za tento svět.
A pokud jde o ideály hnutí hippies, jehož byl také po jistou dobu součástí (pobýval i v komuně v Novém Mexiku), jeho základní problém nádhernou zkratkou vyjádřil v „Bajce o takzvaných ptácích“:
že nikdy nebudou moci vzlétnout dost vysoko
dokud jim opět nenaroste pravé peří
a nepřijmou opět svůj přirozený stav
Právě vědomí – od samého počátku ve Ferlinghetiho poezii přítomné –, že není možné vyvázat se ze společnosti úplně, že není možné vrátit se do „ráje“, jej vede k angažovanosti (jakkoliv v našich končinách zkompromitované komunistickou minulostí), ke snaze měnit svět s pomocí nikoliv nějakou ideologií zpracovaného lidu či lidových mas, ale s pomocí společenství sebevědomých jednotlivců, beroucích osud světa za svůj.
Ferlinghetti tak již šedesát let křísí mrtvé. Činí tak od své druhé sbírky nezastřeně politicko-satirickými básněmi, manifesty, poselstvím slov či letáky, zaměřenými na všechny totalitní, násilné a nedemokratické tendence (nejen) v americké zahraniční či domácí politice. Nejvýraznější z tohoto typu básní je Tyrannus Nix?, která je dosud považována za jeden z nejbrilantnějších politických textů americké poezie12, ale najdeme je v podstatě v každé sbírce. V části „Nezařazené básně“ tohoto výboru se Ferlinghetti dotýká i velmi živého tématu, jako je útok na Twin Towers 11. září 2001, který je podle Ferlinghettiho „začátkem třetí světové války, ovšem války proti třetímu světu“.
Nemá smysl zastírat, že Ferlinghetti své kříšení jednotlivců z politické letargie či nemohoucnosti způsobené filosofií politické korektnosti provádí z pozice levicově zaměřeného umělce – přesněji z pozice „buddhistického anarchisty“, i když dnes „opravdu víc buddhisty než anarchisty“13; umělce z oblasti Sanfranciského zálivu, kde stále přežívá duch filosofů, jako jsou Marx, Sartre, Freud, Jung, Huxley, Fromm, Marcuse či Charles Reich, poloanarchistické organizace Průmyslových dělníků světa, anarchistů (od Kropotkina po Woodcocka a Herberta Reada), radikálů, pacifistů a odpíračů vojenské služby z důvodu svědomí, ale i transcendentalistů, čínského buddhismu či japonského zenu. Ferlinghetti má však i zkušenost veterána 2. světové války a na vlastní kůži poznal neosobní válečnou mašinérii (v Nagasaki se ocitl pár týdnů po svržení atomové bomby). To vše hraje významnou roli, proč v popředí jeho zájmu zůstává jednotlivec se svými drobnými radostmi, každodenními strastmi i existenčními/existenciálními problémy. Právě od jedince pak ve své poezii odvíjí spirálu příčin a následků, jimiž se pokouší dospět k vysvětlení, kdy „je čas nenávidět a je čas milovat“.
Na základě tohoto je pak možno pochopit (i když z pohledu obyvatele dřívějšího sovětského satelitu jen s velkým sebezapřením) jeho vstřícnost vůči Castrovu režimu na Kubě či sandinistickému hnutí v Nikaragui – jako odpor vůči americké zahraniční politice. Nečiňme kvůli tomu ale z Ferlinghetiho revolucionáře castrovského ražení. Už verš:
v její dvousečnou podobu
ale hele tvoje není moje...
svědčí o tom, že si dobře uvědomuje odvrácenou stranu komunistické propagandy, když jemně naznačenou stylizací do pozice „profesionálního revolucionáře“ obrácením pořadí („moje není tvoje“ změněné na „tvoje není moje“) trefuje onen pověstný hřebíček přímo na hlavičku: zrady ideálů se povětšinou jako první dopouštějí jejich hlasatelé, jimž zachutnala moc a kteří propadli pocitu, že mohou všechno. K tomu opakuje jednu podstatnou myšlenku, kterou by si měli dát nad postel všichni potenciální revolucionáři, hlasatelé šťastných zítřků a jednoduchých řešení:
Stát se svou mašinérií je pro Ferlinghettiho prostě institucí, jež selhala ve své základní funkci, institucí, jež svou moc uplatňuje vůči slabým a bezmocným, které by měl chránit, ale je neuvěřitelně slabý vůči těm, jejichž vliv a moc by měl z titulu své původní funkce omezit či zastavit, tedy korporacím a „vojensko-průmyslovému perplexu“. Vinu za tento vývoj samozřejmě z části nesou lidé sami, kteří pro svůj pomyslný klid dali byrokratické mašinérii volné ruce a politicky korektně čekají na spasitele.
Právě proti této mrtvolnosti Ferlinghetti neustále brojí, když tvrdí, že to,
Podle hesla: „Mysli globálně, jednej lokálně“ sice vítá akce, jako byla Okupace Wall Street na podzim 2011, ale rozhodně není „předposlední levičák čekající na Obamovu Nirvánu“, neboť už v roce 2009 se obával „že mnoho mladých, kteří si myslí, že [Obama] je revoluční, se těžce zklame…“ Přesto je Barack Obama po dlouhé době prezidentem, do něhož vkládá jisté naděje:
Soudit politické postoje Lawrence Ferlinghettiho (i jeho druhů ze Sanfranciské renesance či beat generation) z našeho středoevropského pohledu je ošemetné. V 60. letech jsme si do jejich tvorby promítali odpor vůči komunistické totalitě, dnes – ve společnosti demokraticky zvolené totality konzumu – nám mohou být jejich postoje snad ještě sympatičtější. Nicméně se asi těžko shodneme v názoru třeba na prezidenta Ronalda Reagana, když v něm kromě viníka masakru v People’s Parku v roce 1969 vidí i toho, kdo v 80. letech osekal veřejné rozpočty, zatímco pro nás je tím, kdo „uzbrojil“ Rusko a přivodil následný rozpad komunistického bloku. Proto bychom měli mít na paměti to, co již zaznamenal básník Miroslav Holub ve své knize Anděl na kolečkách17:
V tomto kontextu bychom měli i chápat Ferlinghettiho odmítání všech výhod a grantů od amerického státu:
To, že nepřijímá ocenění od institucí, jejichž existence je závislá na (amerických) státních dotacích, však neznamená, že se oceněním brání. Obdržel (a přijal) ocenění od amerických univerzit, je členem Americké akademie umění a literatury (2003), získal Pamětní medaili Roberta Frosta, přijal cenu od Národní knižní nadace, obdržel i významná ocenění francouzská či italská (Premio Flaiano v r. 1998). Vždy si však pečlivě prověřuje, zda se přijetím nějakého ocenění neocitne v konfliktu se svým přesvědčením. Proto v říjnu 2012 odmítl Mezinárodní cenu Januse Pannoniuse od maďarského PEN klubu, jejíž součástí bylo 50 000 eur. Důvodem bylo sponzorování maďarské vlády, jež „směřuje k autoritářskému vládnutí a následnému omezování svobody vyjádření a občanských práv…“18
Svůj přístup k oceněním poodhalil 11. srpna 1998 ve své řeči při přijímání titulu Básníka laureáta San Franciska z rukou starosty Willieho Browna:
Ve své inaugurační řeči se zabývá i odvrácenou stranou „globální vesnice“ a jako sanfranciský patriot připomíná i faktory, které ničí genius loci města. Jeho připomínky ke konkrétnímu místu se ovšem dají zobecnit:
Co se to děje se svobodným poetickým životem? Co ničí poezii města?
Automobily ji ničí, ale ty ničí víc než ji. Celá Amerika, vlastně celá Evropa, velkoměsta i města jsou pod útokem automobilů, jsou doslova ničeny automobilovou kulturou...
A zmíním i dalšího ničitele: obchodní řetězce... vyhlazující dlouho zavedené nezávislé prodejce, hubící místní barvu, místní tradice a – v případě knihkupectví – literární historii…
A... dovolte mi připomenout, že centrum kulturní vzdělanosti ve městech se vždy nacházelo jak ve velkých knihovnách, tak ve velkých nezávislých knihkupectvích...
Další troufalosti z mého seznamu přání jsou: Za prvé – dejte cyklistům a chodcům absolutní přednost před automobily a uzavřete většinu původně vnitřního města autům... Za druhé – udělejte z města centrum pro alternativní rozhlas a televizi s daňovými úlevami pro vysílající. Za třetí – odkryjte opět městské potoky a řeky a otevřete pobřežní koridory k Zálivu. Za čtvrté – Přemalujte Zlatou bránu nazlato. Za páté – Nakloňte Coit Tower – jen uvažte, co to znamenalo pro Pisu…8
Je zřejmé, že zde již nabývá poezie vrchu nad „reálpolitikou“. Ale nejsou právě takové troufalosti (jako u nás třeba svého času diskutovaný Kaplického blob Národní knihovny) tím, co činí město městem výjimečným, zvláštním a oblíbeným pro turisty i místní, skutečným originálem, oslavou imaginace, oslavou tvůrčího ducha?
Je samozřejmě předčasné hodnotit Ferlinghettiho poezii „v zrcadle věčnosti“, ale není bez zajímavosti pohlédnout na vývoj angažovanosti básníka z hlediska „konceptu smrti“5. V prvních sbírkách byla smrt symbolem ztráty dětství, ztráty nevinnosti, v pozdějších pak symbolem smrti umělecké a občanské způsobené neangažovaností básníka, v těch zatím posledních pak symbolem umírání celého světa ve smyslu ekologickém i ve smyslu zkázy lidstva, jež ve svém technologickém opojení rezignovalo na vlastní lidství, když obyčejnou slušnost a úctu k jedinci odhodilo jako nepotřebnou veteš a lež a mamon povýšilo na úroveň Boha.
Přesto není ani ta poslední Ferlinghettiho poezie pesimistická. Ferlinghetti stále věří v imaginaci, volnost, svobodu, nespoutanost, jejichž symbolem je
Kdykoli ho sestřelím,
pokaždé vstane znova.
A třebaže jsme jej – podle olympijského hesla „rychleji, výše, silněji“ – již dávno technicky překonali, stále tu s ním zůstává cosi, co nás – ať děláme, co děláme – přesahuje:
v prázdné věčnosti...
Klíčovou otázkou zůstává, zda jsme schopni ještě dohlédnout moudrost prostého výroku:
Až nám už jenom „zazpívá nekrolog“, bude pozdě.
1 Střípky písně (Maťa, Praha 2004)
2 Hory a řeky bez konce (Maťa, Praha 2007)
3 Československý spisovatel, Praha 1984
4 „Bob Dylan reaguje na kritiku po svém“, ema, Literární noviny 14. 9. 2012
5 Ferlinghetti kritikovi Jacku Foleymu („A Second Coming / A Coney Island of the Mind: 50th Anniversary Edition“, 2008, http://www.cprw.com/Foley/ferlinghetti.htm) vysvětlil, že „jeho původní dílo byla čirá imitace T. S. Eliota…“ a že titul básně „Experimentální popis večeře dávané u příležitosti obžaloby prezidenta Eisenhowera“ odkazuje k Prévertově básni „Pokus o popis hostiny hlav v Paříži, Francie“ z r. 1931.
6 Jiří Flajšar – Dějiny americké poezie (OFTIS, Ústí nad Orlicí 2006)
7 Ray González – „Tracing the Public Surface / An Interview With Lawrence Ferlinghetti“, The Bloomsbury Review, Vol. 23, #2, 2003
8 Lawrence Ferlinghetti – „Poetry & City Culture“, Poetry Flash, Nr. 279, November/December 1998
9 Nahrával s jazzovým Cellar Jazz Quintet, s multiinstrumentalistou Davidem Amramem, saxofonistou Stanem Stricklandem, kytaristy Stevem Taylorem, Vladimírem Mertou i se 150tičlenným Sanfranciským symfonickým sborem, někdy si vystačí sám na harmonium, ale neztratí se ani ve společnosti Jella Biafry či Toma Waitse (který v r. 2010 zhudebnil jeho báseň „Štěstěna/Fortune“). Nejde mu o nástroje či hudební styl, ale jen a především o sdělnost vůči publiku. Poznal všechny těžkosti spojené se zrodem jazzové poezie, kdy „básník na nahrávce zněl jako prodavač v rybárně na rohu, který se snaží překřičet hudebníky, kteří ho povzbuzují stylem: jeď chlape, přečti svou básničku, ale my se s tím mazat nebudem...“ (Lot’s Wife, March 27, 1972), ale podle reakce na vydání hudební verze sbírky Coney Island of My Mind (1999) se saxofonistkou Danou Colley ze skupiny Morphine, s níž prý nikdy osobně nemluvil, nesnáší studiové nahrávání: „Je pekelné tvořit nahrávku a nebýt s muzikanty v jedné místnosti, kde by hráli při básníkově četbě. Je absurdní dělat to jako konzervovanou hudbu… Říkají tomu noir-jazz a moje poezie je velmi lyrická, noir-jazz lyrický není vůbec... vyrukovali s hudbou, kterou nenávidím.“ (Graham Reid – „Lawrence Ferlinghetti interviewed: The angry old man“) (2000, http://www.elsewhere.co.nz/writingelsewhere/469/lawrence-ferlinghetti-interviewed-2000-the-angry-old-man/)
10 C. Day Lewis – Contemporary Poets (St. James Press London & St. Martin’s Press New York, 1973)
11 Donald M. Allen – New American Poetry: 1945–1960 (Grove Press, New York, 1960)
12 Báseň se stala inspirací pennsylvánskému investigativnímu žurnalistovi a politickému aktivistovi Haroldu Thomasi Beckovi v roce 2004 k sepsání traktátu Tyrannus Bush?
13 S Ferlinghettim v Praze: Rozhovory (Meander, Praha 1999)
14 Karel Srp, Soňa Vedralová – „Dneska by si hippies neškrtli“, Salon 441, 27. 10. 2005
15 Josef Rauvolf – „Muž s kanónem“, Reflex 15, 1998
16 Calvin White – „Lawrence Ferlinghetti, Iconoclast“, Toronto Globe and Mail, March 7, 2009
17 Československý spisovatel, Praha, 1966
18 Tisková zpráva nakladatelství New Directions z 11. října 2012
Poezie:
Tentative Description of a Dinner To Impeach President Eisenhower (1958, č. 1960)
Where Is Wietnam? (1965)
An Eye on the World: Selected Poems (1967)
Open Eye (společně se sbírkou Allena Ginsberga Open Head, 1972)
Endless Life: Selected Poems (1981)
Inside the Trojan Horse (1987)
Wild Dreams Of A New Beginning (sbírky Who Are We Now? a Landscapes of Living and Dying v jednom svazku, 1988)
When I Look at Pictures (1990)
The Canticle Of Jack Kerouac (1993)
The Street’Kiss (1998)
Ferlinghetti: Portrait (fotografie Christophera Felvera, 1998)
History of the Airplane (2001)
How to Paint Sunlight: Lyric Poems & Others (2002)
Americus I (2005)
Poetry As Insurgent Art (2007)
Time of Useful Consciousness (Americus II) (2012)
Próza, drama:
Howl of the Censor (ed. J. W. Ehrlich, 1961)
The Cool Eye: Lawrence Ferlinghetti Talks To Alexis Lykiard (1993)
What is poetry? (2000)
Routines, Expanded Edition (2001)
Real Conversations (s Billym Childishem, Jello Biafrou a Henrym Rollinsem, 2001)
Little Boy (2019)
Editorská činnost:
City Lights Anthology (1974)
City Lights Review, Nos. 1, 2, 3, 4, and 6 (Přelom
City Lights Pocket Poets Anthology (1995)
Tisky:
Drawing of Two Nudes: Signed Print (1984)
Audio:
Poetry Readings in “The Cellar” (s K. Rexrothem, 1958)
Tentative Description of a Dinner To Impeach President Eisenhower, and Other Poems (1959)
Starting from San Francisco: Selections (1961)
Tyrannus Nix?, Asassination Raga, Big Sur Sun Sutra, Moscow in the Wilderness (1969)
Tyrannus Nix? (1971)
The World’s Greatest Poets (1971)
Mantras Sung in English: L. Ferlinghetti with harmonium (1971)
Ginsberg, Ferlinghetti, Kesey reading (1982)
Into the Deeper Pools (1984)
An Evening with Stan Strickland and Lawrence Ferlinghetti (1985)
Vitres de Son: 10 Micro-Operas Jazz (1987)
Come Lie With Me and Be My Love (1988 s doprovodem San Francisco Symphony Chorus s dirigentem Sanfordem Dolem)
Culture, Democracy, and Revolution in Nicaragua (1989)
Howls, Raps & Roars: Recordings from the San Francisco Poetry Renaissance (1993)
Mob Action Against the State: Collected Speeches from the Bay Area Anarchist Bookfair (LF, Jello Biafra, Christian Parenti, Craig O'Hara, Ruth Gilmore, Barry Pateman (CD)
Kerouac: Kicks Joy Darkness (Track Nr. 8 - "Dream on a Sunny Afternoon..." with Helium), 1997
Lawrence Ferlinghetti Live at The Poetry Center (2003)
Film, video:
West Coast: “Beat & Beyond” (1982)
Kerouac, The Movie (1985)
The Beat Generation: An American Dream (1987)
The Beats: An Existential Comedy; Ferlinghetti at the Italian Cultural Center, SF (1991)
The Coney Island of Lawrence Ferlinghetti (1996)
Ferlinghetti, City Lights, and the Beats in San Francisco: From the Margins to the Mainstream (1996)
Little Italy (1996)