LETMÝ PRŮVODCE POEZIÍ POVÁLEČNÉ AMERIKY, POEZIÍ 

BEAT GENERATION 

PŘEDEVŠÍM

 
MOTTO
Slovo k Akademiím: poezii napadla banda ignorantských a poděšených sucharů, kteří nemají ponětí, jak se poezie dělá & s těmihle obejdy je ta potíž, že by Poezii nepoznali, ani kdyby je přepadla za bílého dne.

                    (Allen Ginsberg - Poznámky ke knize Kvílení a jiné básně, 1956, přeložil Jan Zábrana)


Zleva doprava: Robert LaVigne,
Shig Murao, Larry Fagin, Leland Meyezove (ležící), Lew Welch,
Peter Orlovsky.

Druhá řada: David Meltzer,
Michael McClure, Allen
Ginsberg,
Daniel Langton, Steve
(Ginsbergův přítel), Richard
Brautigan, Gary Goodrow,
Nemi Frost.

Zadní řada: Stella Levy,
Lawrence Ferlinghetti.
(1965)








Robert Rauschenberg







William C. Williams
(1883 - 1963)









Franz Kline











Ezra Pound  (1885 - 1972)









John Cage (1912 - 1992)










William S. Burroughs
(
1914 - 1997)












Herbert Huncke
(1915 - 1996)












John Clellon Holmes
(1926 - 1988)






Neal Cassady  
(1928 - 1968)











Allen Ginsberg
 (1926 - 1997)




Allen Ginsberg, 1982 (foto Ira Cohen)










Philip Lamantia
(1927 - 2005)

























Clifford Still











Robert Duncan
(1919 - 1988)













(1911 - 1972)






Kenneth Patchen






Kenneth Rexroth
(1905 - 1982)














Snyder, Whalen, Welch































Jack Kerouac
(1922 - 1969)







Gregory Corso (1930 - 2001)














Peter Orlovsky (1933)






























































Lawrence Ferlinghetti





















Bob Kaufman (1925 - 1986)














Jackson Pollock










Lew Welch a Allen Ginsberg před City Lights (1963)






Philip Whalen
(1923 - 2002)











Mark Tobey (1890 - 1976)







McClure, Dylan, Ginsberg






























Charles Bukowski
(1920 - 1994)













ruth wei
ss (1928)






Route 66


Když se v roce  1959 „kmotr“ beat generation Kenneth Rexroth (1905 - 1982) veřejně distancoval od celého hnutí,

„Úspěch - jako vždy - vedl k nejhoršímu druhu emoční sebevraždy. Ti, pro které byla úspěšnost pokušením, se stali cvičenými opičkami, šaškujícícmi posluhy Nepřítele. Přišli k nám pozdě, z brlohů v Greenwich Village, a brzy odešli do salónů milionářek.“

jako bývalý anarchista narážel na klasický způsob, kterým Stát likviduje své kritiky - přijme je za své a udělá z nich slavné. A jako  sanfranciský patriot si neodpustil pichlavou poznámku na místo původu beatnických literátů - New York, vedená  určitou hořkostí nad tím, že velký třesk, k němuž v poezii poválečné Ameriky došlo, měli na svědomí právě mladíci z východního pobřeží a nikoliv básníci z oblasti Zálivu, kde básnická revoluce  probíhala již delší dobu.

Hned z kraje je třeba říci, že beat generation jako literární skupina nebyla jedinou skupinou mladých umělců, kteří se snažili vyrovnat se z poválečným světem, svým přímým a bez servítků podaným pojmenováním skutečného stavu věcí ovšem na sebe dokázali strhnout víc pozornosti kritických kruhů i ne-kritické veřejnosti než dokázala uskupení jiná.

Lze říci, že v poválečné Americe existovala tři ohniska změny a čtyři literární skupiny - Black Mountain College v Severní Karolíně, New York se skupinou literátů kolem Harvardské univerzity (později tzv. newyorská škola) a budoucí beat generation, utvářející se kolem Kolumbijské univerzity, a naposled San Francisco procházející básnickou renesancí.

BLACK MOUNTAIN COLLEGE založil mezi válkami Jim Rice. Důležitou postavou, která vtiskla jedinečného a  inspirujícího ducha univerzitě, byl pacifista a komunitářský anarchista, propagátor alternativního způsobu života, filosof, pedagog, básník, dramatik a spisovatel Paul Goodman, který na ní působil po celou dobu její existence (činnost univerzity skončila v roce 1956). Protože univerzita se neustále potýkala s finančními problémy, mohla se stát útočištěm jen skutečně nadšených pedagogů s nekonformními názory. Univerzita se postupně přetvořila v jakousi uměleckou komunu, kde se již tenkrát objevily všechny ty průvodní znaky, které jsou v obecném povědomí spojovány až s generací beatniků a hippies - vousy, džíny, bosé nohy, volný verš, volná láska, volná tráva...

Koncem 40. let  na pozvání rektora, bývalého člena Bauhausu, Josepha Alberse přijal profesorské místo básník Charles Olson (*1910). O tvůrčí atmosféře  vypovídají již pouhá jména učitelů: skladatel John Cage, básníci Robert Duncan (*1919), Louis Zukofsky a Robert Creeley nebo malíř Franz Kline, i studentů: básníci John Wieners a Joel Oppenheimer, spisovatel Michael Rumaker či malíř Robert Rauschenberg.

Příkladem uměleckých snah může být jeden z prvních happeningů, který  tu již v roce 1952 uskutečnil John Cage: představení spojoval Rauschenbergův obraz, tanec Merce Cunninghama a Olsonem, sedícím na žebříku, přednesená báseň za doprovodu klavíru, na nějž hrál David Tudor. Publikum bylo usazeno uprostřed produkce.
 
Podle Olsonova manifestu-eseji Projektivní verš z roku 1950 se básníkům působícím na Black Mountain College začalo říkat „projektivisté...

„Báseň je energie přenesená z místa, kde ji básník nabyl (a bude mít pro to asi několik příčinných spojení), pomocí básně samé do čtenáře, celou tou dlouhou cestou...“         („Projektivní verš“, překlad Miroslav Holub)  

V souladu s novátorskými tendencemi v hudbě i malířství se manifest  odklání od akademické Eliotovy poetiky, především jeho idealistické symboliky, a dále rozvíjí premisy poetiky Ezry Pounda (cyklus Cantos) a Williama C. Williamse (ne ideje, ale věci) (báseň Paterson).

NEDOVOLITI SI....

Nedovoliti si býti
civilizovaným člověkem neboť pak entropie
bude nezvratná,  škody se
nevrátí do Systému          
člověk nebude výsledkem nebo        
rovnomocností toho
čeho či z čeho by některou možností
mohl            (překlad Miroslav Holub)

Robert Creeley (*21. 5. 1926 Arlington, Massachusetts) studoval na Harvardu, ale v roce 1944 byl povolán k pozemnímu vojsku  a sloužil v Indii a v Barmě. Studia dokončil v roce 1947 a následujících pár let žil ve Francii a ve Španělsku. V roce 1954 přišel na základě Olsonova pozvání vyučovat literaturu na Black Mountain College. V roce 1956 se přestěhoval do San Franciska a začal spolupracovat s beat generation.

VŠECKO, CO JE NA MUŽÍCH KRÁSNÉHO

Nic na špinavém chlapovi,
jedině mejdlo ve vaně, ruka

od šmíru, milencovy
koule

možná. Nebo pak

něco jak písek,
a tím ho vydrhnout

na všecko,
co je krásného na ženách
                           (překlad  Stanislav Mareš)

New York byl vždycky tím „tavícím kotlem“, který přetaví rasy, kultury i náboženství, ale přitom dostatečně silným jedincům ponechává možnost uchovat si vlastní názor i bytí sama sebou.

Kromě velkého vlivu francouzských surrealistů - především Maxe Ernsta a André Bretona -, kteří emigrovali do USA před fašismem, zapůsobil na zrání mladé básnické generace nový směr v malířství - abstraktní expresionismus. 

New Yorku nastalo poválečné účtování s minulostí nejdříve v malířství. Abstraktní expresionismus... v každém případě spočíval v zavržení kubismu, geometrické abstrakce, klasicismu, tradice, která svazovala umělce od dob Cézanna či Seurata.    (K. Rexroth - Americká poezie ve dvacátém století, 1971)   

Okruh malířů kolem galerie Art of this Century Peggy Guggenheimové tvořil v letech 1942 - 1947 Mark Rothko, Clifford Still a především Jackson Pollock, po roce 1948 pak i starší malíři, kteří změnili svůj dosavadní způsob tvorby, Willem de Kooning a již zmíněný Franz Kline. Velký vliv na ně měl německý expresionista Hans Hofman, který do USA přišel v roce 1930 a učil zprvu na Kalifornské univerzitě a potom na newyorské Art Students League.

Hofman vyvodil pro své žáky poučení plynoucí z evropského expresionismu, vyabstrahoval z něho jeho základní filozofii. Dovedl vzsvětlit její kosmické požadavky, překonání věci o sobě i význam jisté rytmické nutnosti, jejíž vnitřní souvislost dává právě obrazu jeho opravdový význam. Umělecké dílo se stává takto vnitřně souvislou a jednotnou celostí, jejímž základem jsou hlubinná napětí a povrchová uvolnění.       
                            (José Pijoan, Dějiny umění 10, překlad Jiří Pechar)

Abstraktní malíři měli vliv na tvrobu básníků sdružených kolem Harvardské univerzity - Johna Ashberyho (*1927), Kennetha Kocha a Franka O´Hary (*1926) - jádra NEWYORSKÉ ŠKOLY. Právě Ashberyho abstraktní lyrika je vlastně jakousi paralelou k abstraktním malbám.

Bezvládná bezživotná hmota volá do vesmíru:
sedm dlouhých let a zeď ještě nebyla vztyčena,
kůra sílí, rub všeho...
hrozny zvonů a růžová rosa dodatečných nápadů
ji podpírají.
To se mělo zapomenout, vymazat
z dějin. Čas je však zahrada, v níž
vzpomínky obludně bují, dokud
se nepromění v dovádivý květ něčeho jiného,
třeba postání u plotu s tvým pláštěm do deště.
                                (Úryvek z básně „Svita“,  překlad Pavel Dominik)

Stejně jako u projektivistů nachází poezie NEWYORSKÉ ŠKOLY - méně u Eliotovy Pustiny, více u Poundových Cantos, ale hlavně u W. C. Williamse, Walace Stevence a dále až u Walta Whitmana. Ze stejných vzorů vychází i o něco dříve se  formující  skupina kolem Kolumbijské univerzity. To, co však obě newyorské skupiny odlišuje a rozděluje (kromě  názoru na poezii W. A. Audena například), je míra výlučnosti (studium na Harvardské univerzitě bylo vždy známkou výlučnosti a jisté nadřazenosti) a  zdroj inspirace.

Inspirací je míněna  především osobní, na vlastní kůži prožitá zkušenost mimo univerzitu, v potemnělých uličkách mimo nákupní trasy. Hlavní znakem budoucí BEAT GENERATION je především otevřenost všem podnětům a srozumitelnost, přímočarost vyjádření. V jejím případě se jedná o skutečný návrat k Whitmanovi - hledat poezii v běžném, obyčejném životě lidí a opět ji do běžného, obyčejného života lidí vkládat.

Vodítkem a inspirací jim byl při tom  přístup nové generace jazzových hudebníků.  A v New Yorku již od přelomu 30. a 40. let  probíhala jazzová revoluce - v klubech Minton’s Playhouse a Monroe’s Uptown House  se rodil bop, bořící swingová, velkokapelová klišé a aranžmá. Vrchu nabyla improvizace, expresivní tóny,  snaha vychrlit na posluchače momentální pocity, duševní rozpoložení hráče. Dát do toho všechno. Charlie Parker, Dizzy Gilespie a Thelonius Monk. Vědomé ovlivnění jazzem, to dělá beat generation tak jinou od ostatních skupin a tak přitažlivou mladé generaci.

Rokem zrodu BEAT GENERATION je 1944. Tehdy se sešel Frankokanaďan římskokatolického vyznání Jack Kerouac (12. 3. 1922 v Lowellu, Massachusetts - 21. 10. 1969, St.  Petersburg, Florida)

hráč basketballu a amerického fotbalu a jazzový fanoušek se spisovatelskými ambicemi stát se stejně dobrým autorem jako Thomas Wolfe, který se právě vrátil z cesty na válečné lodi do Liverpoolu, aby mohl  pokračovat ve studiu na Kolumbijské univerzitě,

s mladým přesvědčeným komunistou s nevinným úsměvem a dosud nevyhraněnou sexuální orientací, Allenem Ginsbergem, jehož otec Louis byl neúspěšný básník, matka Naomi, trpící duševní chorobou, pocházela  z Ruska, narozeným  Newarku, New Jersey (3. 6. 1926 - 5. 4. 1997, New York)

místem se silnou židovskou komunitou, která dala Americe významné autory Leslieho Fiedlera či Philipa Rotha. -  z blízkého Long Branch pak Normana Mailera - navíc  z Rutherfordu  pocházel William Carlos Williams (1883-1963) -, i černého básníka LeRoie Jonese, který je někdy také řazen po bok beatnickým autorům,

a vytáhlým, sarkastickým absolventem Harvardské univerzity v oboru etnologie a archeologie aristokratického původu a bisexuálního zaměření Williamem Sewardem Burroughsem (5. 2. 1914 Saint Louis, Missouri - 2. 8. 1997, Lawrence, Kansas)

který chtěl po roce 1938 pokračovat ve studiu antropologie na Harvardu, ale znuděn akademickým prostředím odešel do New Yorku, pracoval v inzertní kanceláři, v Chicagu krysaře, od roku 1943 se opět potloukal po New Yorku a navazoval  kontakty s podsvětím, sháněl samopal, nechal se zaučit na kapsáře a zahájil svou dlouholetou závislost na drogách.

Byl to Burroughs, který se ujal Kerouacovy a Ginsbergovy literární výchovy. Seznámil je s s Yeatsovou básní Vision, Kafkovým Zámkem, Korzybského Vědou a zdravým rozumem, Spenglerovým Úpadkem Západu, Cocteauovým Opiem a  poezií Williama Blakea, Harta Cranea, Arthura Rimbauda, a knihami Friedricha Neitzscheho. Oběma to otevřelo netušené prostory.

Kromě literárního vzdělání jim  ovšem zprostředkoval i školu ulice. Byl to Burroughsův přítel, feťák a gangster Herbert Huncke (1915 - 1996) a jeho přítelkyně Vicki Russelová, kteří je uvedli do hip slangu (výraz beat pochází od něj), drogového (morfin a benzedrin) a mimózního světa subkultury v okolí Times Square a 42. ulice i k prvním vážným konfliktům ze zákonem. To všechno se okamžitě promítlo v jejich literárních pokusech.

Termín beat generation vymyslel Jack Kerouac, ale první ho zpopularizoval jeho přítel John Clellon Holmes ve svém prvním románě - a prvním románě o beat generation vůbec -, Jeď (Go, 1952). Beat se kromě svého základního významu zbitý ve smyslu vyřazenosti ze státní mašinérie  vztahuje i k jazzovému beatu, tempu, taktu. Podle Holmese „být zbitý znamená být na dně a hledět vzhůru“. Kerouac pak zbitosti  přiřazuje i mystický význam jakési náboženské blaženosti  a blahoslavenství (beatness a beatific). Ginsbergův ve svém Kvílení hovoří o hipsterech „s andělskými hlavami“, čímž naráží na  Kerouacův mystický význam beat, zároveň  však naráží na Hunckeho slang: na hipstera jako následníka páska 30. let, hep-cata, vyznavače jivu a swingu, který už byl v této době mimo mísu, neboť už nerozuměl nové hudbě, nové módě, zkrátka nebyl in, nebyl hip, nebyl v obraze.  Snyder zase beat vztahuje k bití dřevěnou holí zenového mistra při klimbání u meditace nebo jako odpověď při řešení kóanů.

Když se v roce 1957 zvedl zájem o beat generation, žurnalisté i kritice se začali ptát, koho jednotlivé termíny označují. Norman Mailer ve své eseji Bílý černoch (1957) popisuje hipstera jako „hrdinského zločince, žijícího raději s násilím než v konformitě, protože v totalitní společnosti bylo násilí jedinou možností vyjádření“. A když o rok později sanfranciský sloupkař Herb Caen přišel s termínem beatnik, situace se dále zamotala. Přípona -nik  je v jiddiš pejorativní zdrobnělina, Caen však hovoří o souvislosti s družicí Sputnik (1957), která byla stejně neobvyklá jako hnutí mladé generace. Média ochotně přijala beatnika i hipstera, aniž by se oba pojmy snažila nějak definovat či rozlišit.

O termínu beat generation však dlouho nikdo nevěděl, jestli označuje beatniky nebo hipstery či obojí, a proto kritici začali rozlišovat hipstery a beats. Tím se situace v pojmosloví dále zkomplikovala, neboť někdo považoval za beats beatniky a někdo beat generation.

Nejsnadnější snad bude beat generation považovat za označení literární skupiny, beatnika za všechny ty, kteří se po vzoru románových hrdinů vydali na cestu a hipstery za inspirátory celého hnutí. Beats by snad bylo možné považovat za zkrácený výraz pro beat generation.

Byl to tlak institucí a snaha poznat život ve všech jeho podobách, která je donutila namířit svou pozornost na Západu. V roce 1946 je Huncke  zavřen za loupež a Burroughs se raději  stěhuje i se svou, na drogách závislou, manželkou Joan a její dcerou Julií na farmu poblíž Waverly v Texasu.

Na uvolněné scéně se však zjevil přítel Kerouacova a Ginsbergova spolužáka Haldona Chase Neal Cassady (1. 3. 1925, Denver - 4. 2. 1968, San Miguel de Allende, Mexiko), -

 jehož otec, původem holič, byl rozvedený notorický alkoholik. Neal žil u své matky až do její smrti v roce 1936, potom se vrátil k otci. První svoje auto ukradl ve čtrnácti letech.  Bylo to právě  Cassadyho spontánní vypravěčství,

v němž Jack Kerouac ihned objevil to, co tak dlouho hledal. S Nealem Cassadym se mění styl Kerouacova literárního stylu. Konvenčně vystavěný příběh Maloměsto a velkoměsto (The Town and the City, 1950) je jediná jeho kniha (psaná a přepracovávaná v letech 1946-49), která postihuje oba Kerouacovy světy - poklidný svět jeho dětství v Lowellu a svět nejistoty , nevíry a života na hraně. Tento  druhý svět je charakterizován takto:

 „Byla to podivná trojice: jeden byl chuligán, druhý narkoman a třetí byl básník.“

Příchod Casadyho řádně rozbouřil hladiny dosavadního vyprávění. Jím začíná období na cestě (1947 - 1952), kdy pendluje mezi New Yorkem, Denverem, San Franciskem.a Mexikem.  Kerouac se  pouští  do   svého klasického románu Na cestě (On the Road, 1958) - i ten byl v letech 1948 -1956 mnohokrát přepracováván. Konečný impuls k napsání jeho další varianty bylo vydání románu Jeď (Go, 1952), napsaného Kerouacovým přítelem Johnem C. Holmesem (12. 3. 1926 Holyoke, Massachusetts - 30. 3. 1988 Old Saybrook (Middleton), Connecticut), líčící příhody okruhu stejný přátel. Zatímco Kerouac v Maloměstě a velkoměstě pocity své generace nijak nepojmenovává, Holmes zdůrazňuje jejich trýzeň, že chtějí, ale nevědí v co věřit. A jeden z jeho hrdinů  skupinu nazývá

„tou zbitou generací, tím podzemním životem“.

Holmes tento pocit vztahuje na všechny,

„kteří prošli válkou nebo se aspoň mohli snadněji dostat k alkoholu, když válka skončila“.

Zbitá byla celá mladá generace, byla „zbavena domova, hodnoty a víry,“ ale o to víc byli posedlí touhou v něco věřit. Jinak v konvenčním a nijak novátorském románu pokud jde o styl, je zde zjevná snaha o objektivní nadhled. Protože však kniha nevzbudila přílišný čtenářský ohlas, ztratili nakladatelé na dalších pět let o beat generation zájem. Kerouac ovšem usedne k psacímu stroji, založí do něj 6 metrů dlouhou roli papíru  a začne psát svou „poslední“ - a možná nejlepší verzi - své knihy Na cestě:

Poprvé jsem Deana potkal krátce potom, co jsme se rozešli se ženou. Měl jsem zrovna zasebou dost vážnou nemoc, ale o tom mluvit nechci, snad jen, že v tom taky byl ten svinskej rozvod a vůbec pocit, že všechno kolem mě je mrtvý. S příchodem Deana Moriartyho začíná v mém životě období, které se dá nazvat obdobím života na cestě...        (Na cestě, přeložil Jiří Josek)

Knihu dokončí po dvaceti dnech takřka nepřetržitého psaní. Problémem je, že kniha si na své vydání musí počkat až do toku 1958.

Burroughs je pro své drogy štván z Texasu přes Mexiko (kde v roce 1951 nešťastnou náhodou zastřelil svou ženu Joan) až do alžírského Tangeru. Odtud se vydal do Kolumbie hledat posvátnou drogu yage a přes  New York se vrátil zpátky do Tangeru, kde se stále více snaží věnovat psaní – viz kniha Feťák (Junkie), 1953. Jeho rukopisy vzniklé v letech 1955 - 1958 byly za přispění Kerouaca a především Allena Ginsberga uspořádány do jeho základních děl - Nahý oběd (Naked Lunch), Hebká mašinka (The Soft Machine), Lístek, který explodoval (The Tticket That Exploded), Nova Express.

Tak jako Kerouacův literární styl ovlivnilo setkání s Nealem Cassadym na Ginsbergovu poetiku měl stejný účinek jeho pobyt v psychiatrické léčebně (1949), kde se seznámil s Carlem Solomonem, který se v blázinci ocitl, protože se dožadoval lobotomie jako nejlepšího způsobu sebevraždy. Solomon se ze svého pobytu v Evropě znal osobně s Jeanem Genetem, Henrim Michauxem a Antoninem Artaudem. Ginsberga podrobně seznámil se surrealismem a dadaismem, společně diskutovali o Whitmanovi a Henrym Millerovi.

...kteří házeli bramborovým salátem na newyorské City College po přednášejících o dada, kteří se osobně dostavili na žulové schody blázince s oholenými hlavami a šaškovskými řečmi o sebevraždě a dožadovali se neprodleně lobotomie...      
                                (Kvílení, přeložil  Jan Zábrana)

Allen Ginsberg  CIZINEC V RUBÁŠI  1949-1951

Kůži mám jak svrasklý měch
horoucí Apollón když na mě leh                   
Když zchladil můj v hadrech žár
nohy mi hřeje jen juty cár

Tělo pálí, v tváři mám třas     
po kolejích jdu, pak se vrátím zas     
Když v ulicích je noc a žal     
ložem mým je železniční val            

Polévky prošlé vysrkám                     
cukrátka z dlaní si beru sám             
Z Tygří aleje u žalářních stěn            
od popelnic se kradu ven                  

V noci temné, kdy nevidí
nikdo tam za tovární zdi        
bosý tu šlapu na kámen
pojď a slyš ten starcův sten

Jak nahý kluk choulím se, čekám            
pod mostem v krku srdce mám
U ohně sténám na říčním břehu
u starce slizkého hledám něhu

Mám sen, že hoří mi vlasy
že paže s prázdnem zápasí
Z železného krále jen torzo je                                  
a na mých zádech křídlo zlomené

Ó, kdo děvkařit by vyšel dnes
pod hubený měsíc slepých cest                    
panna, hoch, atlet samý sval
v rubáši se mnou by laškoval?

Kdo pohlédne mi do očí                    
a stulí se v mém náručí                     
Kdo mému tělu podlehne   

až k mému stehnu přilehne?

Ke skupině se přidávají další básníci.V roce 1951 se Allen Ginsberg seznámil s dalším mladým básníkem, italského původu Gregorym Corsem (1930 - 2001), který

vstoupil do života jako sirotek se čtyřmi nevlastními rodiči a v 11ti se otec znova oženil a vzal si (ho) zpátky k sobě, ale všechno bylo na draka, protože dva roky nato... utekl z domova... a ve věku 13ti let ... věděl o žalu a nebezpečí lidského života víc než otec a macecha dohromady...

se právě vrátil ze tříletého kriminálu za účast na ozbrojené loupeži, a v roce 1952 Kerouac v San Francisku potkal Philipa Lamantiu (23. 10. 1927 San Francisko - 8. 3. 2005, San Francisco, Kalifornie), se kterým se znal již z New Yorku,

kde Lamantia v letech 1943-45 pracoval jako redaktor v surrealistickém časopise  View, pak „zpřetrhal svazky se surrealismem“ a stal se hipsterem v Greenwich Vilage. Kromě jazzu byly jeho zálibou drogy, za kterými často jezdil do Mexika. Tam se také odstěhoval a v letech 1954-56 navštěvoval Spojené státy jen sporadicky.

Zásadní vliv na další vývoj beat generation měl buddhismus, s nímž se Kerouac a Ginsberg seznámili nezávisle na sobě, ale pokud jde o veřejný projev beat generation jako skutečné literární skupiny, pak to bylo právě San Francisko.

Poválečné San Francisco patřilo k jednomu z mála míst v USA, které splňovalo podmínky pro skutečnou Změnu - nejen v literatuře, ale i změnu celého životního stylu,

neboť je „kromě New Orleansu... jediným velkým městem v Americe, které není kolonizováno puritánským étosem, rozšířeným jinak po celé zemi. Bylo osídleno kriminálními a anarchistickými živly, které sem přilákala zlatá horečka, vystěhovalci ze severní Itálie, kteří se stali jednou z nejvyšších vrstev ve městě, a několika židovskými rodinami, většinou ze severního Bavorska, dobře zavedených a vysoce kultivovaných už před jejich odchodem do Ameriky. Než město postihla populační exploze, rasové konflikty a podvodná politika 60. let, bylo... určitě středozemnějším městem než poválečná Barcelona, Marseilles nebo Janov“        .(K. Rexroth - Americká poezie ve dvacátém století)    

Ve vzácné symbióze tu vedle sebe žili „wobblies“ - odboráři z poloanarchistické IWW (Industrial Workers of the World, Průmysloví dělníci světa), členové různých frakcí komunistické strany, anarchisté, radikálové, pacifisté a volnomyšlenkářští bohémové. Kromě zmíněných kulturních vlivů evropských tu existovalo povědomí o kultuře původních obyvatel, ale velký vliv tu měla i východní náboženství, především buddhismus, který na západní pobřeží Spojených států přinášeli od poloviny 19. století čínští přistěhovalci (první čínský chrám byl v San Francisku postaven v roce 1853), a zen, který sem přinesli na přelomu století japonští imigranti (ti se ovšem za 2. světové války nevyhnuli internaci do koncentračních táborů). Velkou měrou se o zpřístupnění buddhistické filozofie západnímu chápání přičinili na začátku 20. století japonští imigranti Nyogen Senzaki a D. T. Suzuki. Buddhismus se ovšem nešířil pouze prostřednictvím přistěhovalců z východní Asie, své příznivce měl již v minulém století v mnoha amerických intelektuálech z východního pobřeží, kteří se za jeho studiem vydali přímo do Číny a do Japonska: Ernest Fenollosa, z jehož překladů a studií čínské poezie čerpal Ezra Pound, anebo Lafcadio Hearn, jehož eseje o buddhismu, evoluci a japonském způsobu života se nepřímo staly odrazovým můstkem jak pro Eugena O'Neilla, tak pro Thomase S. Eliota, Ezru Pounda nebo Kennetha Rexrothe. Konečně vliv východní filozofie je zřejmý i v díle Ralpha W. Emersona, Henryho D. Thoreaua a Walta Whitmana.

Masový nárůst zájmu o východní filosofie ovšem začal až koncem 2. světové války, kdy se domů vraceli příslušníci okupačních armád z Japonska.

Koneckonců Tichý oceán je jenom voda a Čína a Japonsko jsou vlastně sousedi. Hustě obydlená země bývá v takovém případě překážkou. Oceán, stejně jako pouště a stepi v nitru Asie, tvoří dlouhý most." (Rexroth - Americká poezie ve dvacátém století)

Svou neagresivitou se východní náboženství a filosofie stala pro mnohé válečné veterány, ale hlavně mladou generaci, dospívající za války, možností jak uniknout další, tentokrát studené válce, pozitivní alternativou k hrozbě atomové bomby, a pro některé cestou k sobě samému.

A protože jedině San Francisco si uchovalo nezávislost na komerčním trhu, stalo se zaslíbeným městem pro všechny outsidery poválečné Ameriky a útočištěm umělců, hudebníků a spisovatelů.

Existovala tu již dlouhodobá tradice. Žili tu Mark Twain, Bret Hart, Frank Norris, ve 40. letech tu pobývali Aldous Huxley, Christopher Isherwood i Heinrich Mann anebo malíř Clifford Still. Z hudební scény pak připomeňme skladatele Arnolda Schönberga, Igora Stravinského a Daria Milhauda, jehož přednášky na Mills College navštěvovali jazzmani Dave Brubeck nebo Pete Rugolo. V Big Sur žil Henry Miller a Jaime de Angulo a v Carmelu ve své kamenné věži Robinson Jeffers. A ač fyzicky nepřítomni, velké popularity tu požívali surrealisté André Breton, Max Ernst a Marcel Duchamp.

San Francisco tak mělo všechny předpoklady stát se hlavní baštou vzpoury proti establishmentu. Není náhodou, že nejúčinnějším výrazem vzpoury se ukázala být právě poezie, neboť ta jediná byla (a dodnes je) schopna na patřičné umělecké úrovni reagovat na nejaktuálnější témata doby.

V oblasti Zátoky se šířila prostřednictvím letáků, pamfletů a nesčetných časopisů. Z těch nejvlivnějších to byl The Ark vydávaný Sanfranciským anarchistickým kroužkem, Circle vydávaný v Berkeley Georgem Leitem a City Lights, který vydával Pete Martin, syn známého anarchisty Carla Trescy, zavražděného v předvečer 2. světové války v New Yorku. Posledně jmenovaný časopis i s knihkupectvím koupil Lawrence Ferlinghetti (1919), který se v San Francisku usadil v roce 1950. Velký význam měla také nezávislá rozhlasová stanice KPFA, kterou založil básník Luis Hill a na níž uváděli své pořady Robert Duncan, Kenneth Patchen a Kenneth Rexroth.

Robert Duncan (7. 1. 1919 Oakland, Kalifornie – 3. 2. 1988, San Francisko)  až na  dobu svého působení na Black Mountain College v 1. polovině 50. let (spoluvytvářel časopis Black Mountain Review a v Massachusetts Origin) strávil téměř celý svůj život v Kalifornii, kde vydával časopis Phoenix.

... Řeč uposlechla vzplanutí jazyků v temné věci.
Objevujeme tváře v oblacích: rozptylují se.
Vzdušné paláce. Odumírající slunce
se rozžíhá.

Objevuj na potopě stíny z jejího oslnivého tvaru,
nebo na jejím břehu čti runy v písku
z mořské pěny.

Tohle jsem chtěl do své poslední básně.
Uvolnění konvencí a návrat k otevřené formě.

Leonardo viděl postavy ve skvrnách na zdi.
Jen ať se představy, obsažené v půdě,

rozehrávají po vůli...
                            (úryvek z básně „Potrava pro požár, potrava pro myšlenku“, přeložil Stanislav Mareš)

Kenneth Patchen (13. 12. 1911 - Niles, Ohio - 8. 1. 1972, Palo Alto, Kalifornie), neprávem  opomíjený básník (a malíř), který byl nastupující generaci sympatický mimo jiné tím, že „šel vždy svou cestou a na nic se neohlížel“. O jeho otevřenosti vypovídá verš z jedné jeho protiválečné básně: Nechci strašit, ale většinu z nás se chystají zabít.“

A KDYŽ JE SVOBODY DOSAŽENO...

Použili jste slova,
které nic neznamená.
Dali jste škrabošku slova
moci, která posílá muže na smrt.
Muži posílaní na smrt nejsou svobodní.
Jen ti, co je posílají, jsou „svobodní“.
Měli by vám tu vaši svobodu  nacpat do těch
přežranejch tlam.
                            (Přeložil Jan Zábrana)

Kenneth Rexroth (22. 12. 1905 South Bend, Indiana - 1982 Montencito, Kalifornie), bohém,  antipolitický anarchista a odpírač vojenské služby z morálních důvodů, který prošel nejrůznějšími zaměstnáními a prostředími a který byl takřka ve všem samouk pro svou nechuť k „organizovanému myšlení“ (sám se naučil francouzsky, italsky, španělsky, čínsky, japonsky, latinsky a řecky), jedním z prvních abstraktních malířů v Americe, našel v San Francisku ideální místo pro rozvoj svého anarchopacifismu. „Žáky“ nijak hledat nemusel.

Jeho poezie, nastartovaná  francouzskou  poezií (Mallarmé, Rimbaud, Apollinaire), která mu pomohla vymanit se z vlivu Eliotovy Pustiny, se přes období složité kompozice, kubistické koláže až k věcnému, bezprostřednímu a věcnému verši, v němž se prvořadým cílem stala autentická, osobitá výpověď.

NA ROHU STÁTNÍ A DVAATŘICÁTÉ, BLUES CHLADNÉHO RÁNA

U špinavého okna pláče dívka
v roztržené košili.
Ulicí sviští rány do brady.
 
Frajírek zvrací do kanálu.
Psi štěkají z nočních uliček.
Je nade všechny žaly

žal hracích skříní nad ránem.
Jdou domů holky, co dělají v hernách
Kurvy si dávají čínskou směs.
Pasáci jedí ostrý burgr.
Ospalý polda hemenex.
Svítání práce, svítání života.
Je slyšet rachot, jak se budí
staré oběti.
Sníh vane pustou ulicí
před první tramvají.

Milenci si zapalují retka

a s červenýma očima se loučí

a odcházejí do ranního světla.
                        (Přeložil Antonín Přidal)

Nejrozšířenějším a zároveň nejoblíbenějším způsobem šíření poezie byla veřejná čtení, která pokračovala v tradici započaté Waltem Whitmanem a na počátku 20. století rozvinuté Vachelem Lindsayem a Carlem Sandburgem. Kenneth Rexroth, zakladatel San Francisco Poetry Center, Robert Duncan, Kenneth Patchen a Lawrence Ferlinghetti recitaci obohatili o doprovod jazzové kapely a zpočátku nepříliš povedené experimenty dotáhli až k takřka dokonalé formě - jazzové poezii. A byl to Rexroth, který na domácích seminářích soustředil skupinu mladých básníků, později označovaných jako Sanfranciská renesance. Patřili do ní Philip Lamantia (*1927), Lew Welch, Jack Spicer, Michael McClure, Lenore Kandelová (*1932), Ron Loewinsohn, David Meltzer, Philip Whalen, Gary Snyder, Joanne Kygerová (*1934), Albert Saijo (*1927), Will Petersen (*1928) nebo černý básník Bob Kaufman, který se však se základní trojicí beat generation znal již od 40. let z New Yorku.

Byl to však Allen Ginsberg, který se v San Francisku objevil na podzim roku 1954 a

seznámil se zde se svým budoucím dlouholetým partnerem, básníkem Peterem Orlovskym (*8. 6. 1933 New York), který se právě vrátil z armády a byl umístěn v nemocnici jako pomocník saniťáka: „Pocházím z velmi chudé rodiny. Můj otec je Rus, neměl žádné přátele, byl věčně zaneprázdněn svých obchodem, vyráběl kravaty... Moje matka byla hluchá, polovinu obličeje měla ochrnutou od špatné operace. Byla vzhůru celou noc a pila... Měl jsem tři bratry a sestru. Byl jsem třetí nejstarší.“

stal se onou roznětkou uprostřed třaskavé atmosféry.

Vyvrcholením celkově plodné literární atmosféry pak bylo veřejné čtení poezie v Six Gallery 13. října 1955.

Čtení v Galerii Šest proběhlo krátce potom, co se malíř Wally Hedrick zeptal Rexrothe, jestli nezná nějaké básníky, kteří by recitovali. Rexroth požádal McClura, aby to zorganizoval, ale McClure nevěděl jak anebo neměl čas. A tak Rexroth požádal mě, takže jsem se setkal s McClurem, a pak mi Rexroth doporučil, abych navštívil dalšího básníka, který bydlel v Berkeley, což byl Gary Snyder. Přišel jsem k němu a okamžitě jsme se názorově shodli, mluvili jsme o W. C. Williamsovi, protože já měl tenkrát rozepsanou sbírku Prázdné zrcadlo a on začínal psát Mýty a texty nebo Slavnost borůvek nebo něco takového. Snyder mi řekl o svém příteli Philipu Whalenovi, který měl do města přijet druhý den. Já jsem mu pověděl o svém příteli Jacku Kerouacovi, který byl taky ve městě, a tak jsme se během tří nebo čtyř dní všichni setkali... A pak byl ve městě Philip Lamantia, kterého jsem znal od osmačtyřicátého z New Yorku, a taky McClure. To už byla celá skupina básníků. Nakonec jsme se Gary a já rozhodli, že bychom měli pozvat Rexrothe, aby byl šestý - šestý básník - na představení v Galerii Šest, i když byl starší, přesto patřil k nám.   (Allen Ginsberg, in: Jack’s Book, 1978)

Allen Ginsberg přečetl Kvílení (Howl) a skončil - lze-li to tak říci - dostředivé období, během něhož se utvářela - při oboustranné fůzi amerického Východu a Západu - jakýsi neideologicky ideologický základ, od něhož se tvorba beat generation (název Sanfranciská renesance se od té doby stal pro kritiky jen poznámkou pod čarou) mohla rozvíjet dál.

D. D. Stauffer ve své knize Krátká historie americké poezie (1974) podává definici stavu beat

„jako kombinaci drogou či jazzem navozenou halucinaci, infantilního údivu nad obyčejným, uctívání sexu a orgasmu, vyznávání zenbuddhismu, hinduismu a ostatních východních náboženství a snahy oprostit se od všech druhů tyranie“.

 A Gary Snyder v roce 1959 v "beat generation" nachází tři náboženské tendence :

- kontemplaci (pomocí drog i bez nich)
- morálku (láska a úcta k životu, které vycházejí z tak rozdílných zdrojů, jako je kvakerismus, Walt Whitman, spinšu buddhismus a súfismus)
- moudrost (vycházející z disciplíny, estetiky a tradice toho kterého náboženství).         

Po básnické seanci v Six Gallery  začíná - v souladu s krédem Ferlinghettiho nakladatelství

„objevovat, nalézat nové hlasy a dát jim hlas  - a pak je předhodit velkým vydavatelům“.

- další, odstředivé, období, kdy už záleželo na každém mladém, jak naloží z náhle nabytou popularitou a především se svým talentem.

Ginsberg Kvílením nadlouho opustil veršovanou, písňovou formu básní (v 80. letech se k ní ovšem stále častěji vrací), ovlivněnou především poezií Blakeovou (viz báseň „Cizinec v rubáši“),  a začal rozvíjet možnosti poezie vytvářené

na základě zárodků prózy, deníku a škrábanic, sestavovaných frázováním nebo hranicemi dvou nadechnutí do veršových vzorců s krátkými verši podle zásad slabikové míry, jaké platí v američtině a které jsem pochytil z imagistických fixních idejí W. C. Wiliamse. Ale v San Francisku, když mi nezaměstnanost nahradila nutný dostatek času volného času, jsem se od toho náhle odvrátila vydal jsem se za vlastní romantickou inspirací - za hebrejsko-melvillovskou bardickou širokodechostí. Myslel jsem si, že nenapíšu báseň, ale že prostě popustím zcela uzdu imaginaci, otevřu své soukromí a budu škrábat magické verše přímo ze skutečné podstaty své mysli...

...celou První část  (Kvílení) jsem v záchvatu šílenství napsal za jediné odpoledne, ta obrovská komedie divokého frázování, bezobsažné obrazy pro krásu abstraktní poezie mysli, plynoucí volně  a vytvářející neohrabané kombinace jako chůze Charlieho Chaplina, dlouhé verše jako saxofonové chorusy, jejichž zvuk, to jsem věděl, se jistě bude líbit Kerouacovi - protože navazuje na jeho vlastní prozaické řádky, ve skutečnosti novou poezii.              
                                    (Poznámky ke knize Kvílení a jiné básně, přeložil Jan Zábrana)

Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,
vlekoucí se za svítání černošskými a ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy,
hipstery s andělskými hlavami, celé žhavé po prastarém nebeském kontaktu s hvězdným dynamem ve strojovně noci,
kteří v bídě a v hadrech a se zapadlýma očima a podnapilí vysedávali a kouřili v nadpřirozené temnotě bytů se studenou vodou, vznášeli se přitom nad vrcholky velkoměst a kontemplovali o jazzu,
kteří...                                                                                                    
                                       (Kvílení, přeložil  Jan Zábrana)

Ledy se hnuly a Ginsbergova sbírka Kvílení a jiné básně  vyšla v říjnu 1956 ve  Ferlinghettiho nakladatelství City Lights, Kerouacovu knihu Na cestě (On the Road) definitivně přijalo nakladatelství Viking Press (kniha vyšla o rok později). K zabavení knihy Kvílení jako publikace urážející veřejný vkus a morálku došlo hned v březnu roku 1957 a až do června , kdy proces skončil vítězstvím obhajoby, se těšil zájmu tisku. Lepší reklamu by si nedovedl nikdo představit. Zájem tisku, nakladatelů, univerzit i - konečně - literární kritiky  se obrátil na všechny zúčastněné. Ferlinghettiho nakladatelství dostálo svému krédu. 

Jack Kerouac začíná z šuplíku vytahovat knihy, které za ta léta napsal a jimiž obesílal nejrůznější nakladatele - v letech 1951 - 1956 jich napsal jedenáct! Kromě prózy psal i poezii - Mexico City Blues, Písmo zlaté věčnosti (The Scripture of the Golden Eternity), San Francisco Blues.

Charlie Parker vypadal jako Buddha.
Ten Charlie chaplin co nedávno umřel... když se usmíval
na tajtrlíka z televize
po týdnech vypětí a nevolnosti
vyhlásili ho za perfektního muzikanta
a výraz jeho tváře byl
stejně klidný krásný a hluboký
jako Buddhova socha
vytvořená na Východě - s přimhouřenýma očima
výraz který říká: tak to by šlo
                        (úryvek básně ze sbírky Mexico City Blues, přeložil Jan Zábrana)

Gregory Corso (26. 3. 1930, New York - 17. 1. 2001, Minneapolis, Minnesota) díky přátelům z Harvardské univerzity, kde studoval, vydal v roce 1955 sbírku Panenská dáma z Brattlu (The Vestal Lady  on Brattle) a v roce 1958 sbírku Benzín (Gasoline) a báseň-leták „Bomba“, napsanou ve tvaru výbuchu atomové bomby.

Do análů poezie  se zapsal především svými pozdějšími básněmi „Manželství“, „Moc“ nebo například „Armáda“. Pro Corsovu poezii (mimochodem Corso je veliký znalec antiky) je příznačné obracení či nahlížení tématu ze všech možných stran a úhlů, pohrávání si s frázemi a úslovími, čímž dosahuje nejen komického účinku, ale zároveň čtenáře (posluchače) provádí jakýmsi očistcem, v němž ho nutí zbavit se balastu, bránícího vidět věci tak, jak skutečně jsou.

TĚM, CO SPÁCHAJÍ SEBEVRAŽDU

Bylo by lepší být na živu ve světě smrti
než být mrtev ve světě života;

zabíjejí se, protože mají ze smrti strach;

jen ti, kteří milují život, jsou s to zemřít -
                                (přeložil. Jan Zábrana)

Pro Gregoryho Corsa je typické, že když už jednou o sobě prohlásil, že je básník, je prostě básníkem a jako takový je odhodlán nést svou řeholi ať to stojí, co to stojí:

...Nemám žádnýho agenta
to snad ani nejde
aby básníci měli agenty
Ale Ginsy a Ferl je mají
a vynáší jim to spoustu peněz
i slávu
Třeba bych si ho měl taky pořídit?
Jé!
Ne ne, Gregory, radši zůstaň
u básní!!!
                                    (úryvek z básně „Básník promlouvající sám se sebou v zrcadle“, přeložila Klára Tvarůžková)

Peter Orlovsky (8. 7. 1933, NYC) vydal sice jen dvě básnické sbírky - první s názvem Básně z čistý prdele & Úsměvný zelinářský písničky (Clean Asshole Poems & Smiling Vegetable Songs, 1978) s předmluvou Gregoryho Corsa, které si však svůj okruh příznivců získaly především Orlovského originalitou a humorem, se kterým perverzní popěvek povyšuje  na poezii. Jeho básně jsou samozřejmě poučené Ginsbergovou poetikou a Corsovým hraním si se slovy, výsledná poezie je však zcela svébytná.

PÍSEŇ O ROBERTKOVI

jsi můj bertík
robertík
lásko má
ke mně laskavá
mám tě rád
každodenní bertíku
jsi můj bertík
chlapík
chlapíček
chlapík bertík
mám tě rád
chlapíku
lásko má bertíku
lásko má robertku
    1978 NYC

MÉ LOŽE JE ŽLUTOU ZALITÉ

Mé lože je žlutou zalité - Ach, Slunce, sedím na tobě
Ach zlaté pole ležím na tobě
Ach peníze sním o vás -
Víc Víc lože brečelo - říkalo mi víc -
Ach lože které na sebe vzalo tíhu světa -
všechny ztracené sny ležely na tobě
Ach lože, kterému nerostou chlupy, které nejde vošukat
a ono šukat taky nemůže
Ach lože na tobě jsou rozsypané drobky ze všech historických dob
Ach žluté lože mašíruj ke slunci tam končí tvá štreka
Ach  50librové lože které unese přes 400 liber -
jak silné musíš být
Ach lože a jenom pro lidi & ne pro zvířata
žluté lože kdy budou mít zvířata stejná práva?
Ach 4nohé lože z podlahy navždy zvednuté
Ach žluté lože všechny zprávy světa
leží na tobě jednou dvakrát
    1957, Paříž

Ač je Lawrence Ferlinghetti (*24. 3. 1919 New York) s beat generation spojován zcela automaticky,  nikdy se za „člena beat generation nepovažoval a nevidí žádný důvod, proč by s ní měl být spojován i nadále. V souladu s krédem jeho nakladatelství ho totiž nikdy nijak nezajímalo škatulkování poezie do nějakých škol a generací a spíše ho zajímala „síla“ poezie toho kterého autora. Proto se v roce 1995  vydané knížce City Lights Pocket Poets Anthology vedle sebe docela dobře snesou básníci jako je Allen Ginsberg a Pier Paolo Pasolini či Jack Kerouac a Vladimir Majakovskij.

Pokud jde o Ferlinghettiho tvorbu, pak je třeba si uvědomit, že  jeho zájem přesahuje básnickou formu a kromě kloubení poezie a jazzu expanduje do dalších  oborů - dramatu (Ferlinghetti je autorem dvou sbírek krátkých absurdních, „beckettovských“ her Nefér argumenty života a Rutiny), románu (Ona a Láska ve dnech vášní) i malířství.

A pokud jde o samotnou Ferlinghettiho poezii, pak i tam využívá všech možností, které mu tato forma vyjádření poskytuje - ať už jde o volné „roztroušené“ verše uzpůsobené pro jazzovou recitaci,  básně pojaté jako „ústní poselství“ - sbírky Obrazy zmizelého světa (Pictures of the Goine World, 1955) a Lunapark v hlavě (A Coney Island of the Mind, 1958) -, variace na haiku ve sbírce Postranní cesty do dalekých končin (Back roads to far Places,  1971),  básně-letáky, vyjadřující se ke konkrétní politické situaci - např. „Experimentální popis večeře dávané u příležitosti obžaloby prezidenta Eisenhowera“ (Tentative Description Of a Dinner Given to promote the Impeachment of President Eisenhower, 1958) nebo Tyrannus Nix (1969), dlouhá báseň mapující vládu prezidenta Nixona a dobu hippies, nebo dlouhé litanické básně (např. „Čekám“), v nichž může naplno využít svůj smysl pro ironii, grotesku, absurditu a hrát s významy zažitých slovních spojení.

Je mi roduvěrnými beatniky předhazováno, že nemohu být beat a „angažován“ zároveň jak je tomu v Experimentálním popisu večeře. Pravda, pravda, William Seward Burroughs  řekl: „Jen mrtvý a feťák se nestará - jsou nevyzpytatelní.“ To já nejsem... Protože Jean-Paul Sartre se stará  a vždycky vykřikoval, že spisovatel obzvlášť by měl být angažovaný. Engagement  je jedno z jeho nejznámějších oplzlých slov. A asi by se zachechtal  nad ideou Neangažovanosti a Uměním beat generation. A já taky. A ten sněžný muž  moderní poezie, Allen Ginsberg, by nejspíš řekl totéž. Jen mrtvý se neangažuje.  A  nadšený nihilismus beat hipstera, pokud  dospěl ke svým přirozeným koncům, znamená ve skutečnosti smrt tvůrčího umělce samého. Zatímco umělcova „neangažovanost“ je už sama o sobě sebevraždou a klamnou variantou  téhož nihilismu.   1959

BAJKA O TAKZVANÝCH PTÁCÍCH¨
PITORESKNÍ IMBECILITA
Hommage a Jacques Prévert ....A Kristus který visel ukřižovaný

v místním kostele na hlavní ulici
stejně jako visí
v každém kostele na světě
sestoupí dolů k jezeru
a hřeby ze svých rukou hodí
do jezera
a svýma krvácejícíma rukama udeří
A jeho ruce jsou vyléčené
a On říká Děkuji a kráčí někam za kopec
nesa opět svůj kříž
jako by se nikdy nic nestalo
ale dva nazí ptáci Jeho hřeby vyloví
z jezera a donesou je
do Unie ševců ve městě
a ševci jsou vděční
za tyto magické hřeby
a vezmou oba ptáky do učení
A v tom malém ševcovství
vlastní ševcovský mistr párek vran
které vycvičil aby mu vybíraly
a podávaly hřebíky když je jednou za čas
potřebuje
a tak zatímco nosí hřebíky
začínají těm dvěma nahým ptákům
našeptávat
že oni také kdysi bývaly volné jako ptáci
ale teď že byli zotročeny
stejně jako dělníci kdekoliv jinde
protože teď když měly boty
chtěly ponožky
a když dostaly ponožky
chtěly kalhoty a košile
a  když je dostaly
chtěly kabáty a klobouky a podprsenky
a nylonky a kravaty a domy a šperky
a kožichy a sportovní auta
a za všechno co chtěly
musely zaplatit
a musely na to pracovat
a to byl očividně kapitalistický podfuk
na zotročení všech dělníků
A dvě vrány kreslí tak hnusný obrázek
kapitalistického konzumního světa
že oba nazí ptáci
zahodí své nové boty
a běží až za obzor do Sieny
kde samozřejmě běží k velmi podivnému ptáku
který tvrdí že může zařídit aby jim opět narostlo peří
po celém těle
jen pokud ale vstoupí
do Unie mystických pěstitelů peří & chlupů
....
A dva  nazí ptáci zjistí
že nikdy nemohou vyletět tak vysoko
ledaže by jim opravdu narostlo peří
ale to je nemožné
protože jednou vyškubané peří
nemůže narůst tak jako chlupy
a je to vlastně jako ztráta jejich panenství
v Rajské zahradě
zkrátka a jasně už nikdy nepoletí
A tak to hodí všechno za hlavu
v noci se pomalu vrátí do Říma
a věnují se Vědě
a studují aerodynamiku a vymyslí raketu
a odstěhují se do Spojených států amerických
a nechají komunismu
a přidají se k Vesmírnému programu
a vystřelí se raketou na měsíc
a dopadnou zpátky na zem
a pořád zkoušejí lítat
stále výš a výš
ale vždycky padákem dopadnou zpátky na zem
A jak tak padají slyší
pod sebou a zdálky
rozmanitý zpěv malých svobodných ptáků
schovaných v zelených kopcích
v zahradě zvané Láska
v okrese nevyznačeném na mapách
a dosud nezaneseném
ve státní legislativě.
                                   1980

Černý básník Bob Kaufman (1925 - 12. 11 1986, San Francisko), „the Original Be-Bop Man“, je považován za jednoho nejbeatničtějších básníků vůbec.  Za svůj život vydal  tři básnické sbírky - Samoty tísněné osamělostí (Solitudes Crowded with Loneliness, 1959), Zlatá sardinka (The Golden Sardines, 1967) a Prastarý déšť (The Ancient Rain, 1981), v nichž se mísí jak různé náboženské vnímání světa (jeho otec byl ortodoxní žid  z Německa, matka byla katolička z Martiniku, jeho babička vyznavačka voodoo a on sám studoval zenbuddhismus), tak  velice blízký vztah k jazzu, humor, ironie a všímání si paradoxů života, o které ho nepřipravila ani dlouholetá závislost na alkoholu a na drogách.

NEHISTORICKÉ UDÁLOSTI

APPOLINAIRE
NIKDY NEPOZNAL CHARLIEHO KAMENNEJ PAJŠL
KTEREJ DAL PADESÁT CENTŮ POLICAJTOVI
KDYŽ HO MÍJEL V NASHI Z ROKU 1927

APPOLINAIRE
NIKDY NEPOTKAL HOBOSÁKA BLUEA
TLUSTÝHO SAXOFONISTU KTEREJ SE SMÁL
 KDYŽ HRÁL A MĚL ŽELEZNÝ ZUBY

APPOLINAIRE
NIKDY NETRAMPOVAL V LESECH NA PAPÍR           
NEMĚL SKAUTSKÝHO VEDOUCÍHO KTEREJ PSAL BÁSNĚ
O
BĚLOSTNÝM MEJDLE A NEMĚL BAPTISTICKEJ POHŘEB

APPOLINAIRE
SE NIKDY NEPLAVIL SE SÍGREM ROLFEM
 KTEREJ BYL BOHÁČEM V KALIFORNII ALE
 MUSEL ZDRHNOUT PROTOŽE BYL TEPLEJ

APPOLINAIRE
SE NIKDY NEOPIL S LEJDY ŘEDĚNÝ VÍNO
JEDINEČNOU NÁSOSKOU KTERÁ MLUVILA DO DUBU
A ROZEZPÍVALA DĚTI V ULICÍCH

APPOLINAIRE
NIKDY NEPROSPAL CELOU NOC V LEDÁRNĚ
PŘI ČEKÁNÍ NA SEBASTIANA AŽ VYLEZE
Z NÁDRŽÍ SE ČPAVKEM
A NEUKÁZAL MU MALÝ NENALAKOVANÝ ŠÍPY

Básníci  Lew Welch, Philip Whalen a Gary Snyder se setkali na Reed College v Portlandu v roce 1947, takže jejich literární vzory jsou stejné - William C. Williams a dálněvýchodní filozofie. Všichni významnou měrou přispěli k tomu, že pozornost beat generation se upřela k zenbuddhismu, k přírodě a filozofii „primitivních“ národů.

Jako básník byl Lew Welch (16. 8. 1926 Phoenix, Arizona - 23. (?) 5. 1971) ovlivněn japonskou a čínskou poezií a filozofií, jako člověk se však nemohl vymanit ze závislosti na alkoholu (je předlohou Davea Waina v Kerouacově knize Big Sur). Po vzoru svého přítele Garyho Snydera se v roce 1971 rozhodl postavit asi dům v horách. Téhož roku však ponechal dopis na rozloučenou, vzal si revolver a odešel do lesů. Jeho tělo se nikdy nenašlo.

BÁSNĚ POUSTEVNÍKA (úryvek)

1.
Ještě mi není ani 40 a už mám bílé vousy.
Ještě jsem se ani neprobudil a už mám oči 
oteklé a  rudé    
jako dítě které strašně moc brečelo.

Co může být horšího
než víno přešlé noci?

Oholím se.
Strčím hlavu do chladné studánky a
poohlédnu se po oblázcích.
Možná si dám broskvový kompot.

Pak dorazím zbytek vína
píšu básně dokud jsem zase opilý
a když se zvedne odpolední vítr

budu spát dokud neuvidím měsíc
a tmavé stromy
pasoucí se laň

a neuslyším
rozhádané kuňkání

2.
Já vím, lidi si myslí, že vlasy mají být nakrátko
ale já mám krásné vlasy.
Rád si nechávám narůst dlouhou bronzovou hřívu.

Ve svých botách. Ve své modré vlněné košili
Se svou puškou hozenou přes rameno.
Mezi obrovskými balvany v temné strži

Jsem Duch Grošovaný hřebec
Lief Erikson.
Překrásná Zlatá dívka!

V létě se většinou ostříhám dohola.
Udělám to sám, nůžkami a
malým Jimi Beamem.

Jak jsou všichni zklamaní!
Uběhnou měsíce a měsíce než se můžou
přestat trápit mým sestřihem

a vítr
je tak chladný

Philip Whalen (20.10 1923, Portland, Kreton - 26. 6. 2002, San Francisko) platil mezi beat generation za skutečnou autoritu v oboru  klasické řecké, římské, čínské a japonské literaturu. Žil poblíž San Franciska v domku zařízeném nábytkem z beden. V šedesátých letech studoval zen v Kjótu. Po návratu v roce 1971 žil v Sanfranciském zenovém centru a stal se mnichem. Po čtyřech letech se stal hlavním mnichem v Zen Mountain Center v kalifornském Tassajara Spring a v roce 1991 se stal opatem v Zenovém centru na Hartford Street v San Francisku.  V souladu svým přesvědčením již mnoho nepublikuje. Protože začátkem 50. let trávil jako hlídač lesů před požáry mnoho času na stejných místech jako Gary Snyder, mají jejich  básně mnohdy stejné společné místo, čas i vyznění. Oproti Snyderově poezii je Whalenova  pro neobeznámeného čtenáře možná poněkud překomplikovaná pro své narážky, citace a parafráze.

VYHLÍDKA NA HOŘE SOURDOUGH (úryvek)
pro Kennetha Rexrothe

Vždycky si říkám že už bych se neměl vracet do hor
jsem už moc starý a tlustý a jsou tu brouci a podlí mezci
a každé ráno, bože dobrej, omelety

Edward Wyman (63)
funí po stezce před námi
a naříká: „Chudáci moje starý nohy, moje záda
jsem utahanej a kotník mám vrklavej.“
Vyvrácená olše kvete v dešti

Pak jsem sám ve skleněném domě na hřebeni hor
obklopen znějícími horami
s jedním sluncem které putuje domem celý den
& dalšími které se derou do oken celou noc
Vím o nich i když spím

Ranní mlha v jižní kráse
Třpytící se pěna obnovující starou mořskou hladinu
jezera ve dvou světlech: zelené mýdlo & indigo
 Vysokohorské pleso černé napůl otevřené oko.

Bělokur loví brouky ve sněhu
V poledne koukne medvěd do okna
Jelen se přihrne aby viděl světlo lampy
Myš se skoro utopí v medu
Vidím své stopy jak se mísí se stopami jelenů
medvědů mezků v prachu cesty do ztracena

O hodně později jsem si zapsal:
„zuřím.      Vikingský východ slunce
Nádherná smrt léta na východě“
(Ovlivněno byronovskou krajinou
Přehnuté stránky ukazující zkaženost stylu.)....

1955-56

Poslední z této trojice, Gary Snyder (* 8. 5. 1930 San Francisko), předloha Kerouacova hrdiny z Dharmových tuláků Japhyho Rydera,  je vedle Ferlinghettiho  a Ginsberga zřejmě nejvýraznější osobnost, která se objevila po boku beat generation.  Na rozdíl od Ginsberga, který dovedl beze zbytku využít zájmu médií pro reklamu svou, svých přátel i celého hnutí,  volil klopotnější - a tišší - cestu vedoucí přes důkladné studium zenu  a způsobu života přírodních národů k ohlašované  změně v lidském vědomí - k důvěrném pochopení smyslu toho, co je to být  TADY. TADY znamená  žít v místě, důvěrně poznat místo, kde člověk žije, spojit přírodu vnější (okolí) i vnitřní (mysl) v jedno. Snyder, ač si nedělá o lidstvu příliš veliké iluze, je přesvědčen, že toto je jediná cesta k nápravě, k přeměně světa. Gary Snyder žil od roku 1956  do roku 1966 střídavě v Japonsku a v Americe, v současné době žije v kalifornských horách ve srubu a věnuje se poezii a ekologickým aktivitám.

VOLÁNÍ DIVOČINY  (1974)

Unavený stařec v posteli
slyší v noci Kojotí zpěv
z louky za domem.
Celý život farmařil, doloval a kácel.
Katolík.
Rozený Kaliforňan
a Kojoti vyjí
když je mu osmdesát.
Zítra
zavolá vládního
lovce kožešin
který Kojoty chytá do želez.
Moji synové přijdou o tuhle
hudbu právě když ji začali
milovat.
*
Bývalí hipíci z měst
konvertovali ke svému guruovi nebo svámímu
konají pokání s rozšířenýma
sjetýma očima a přestali jíst maso.
V severoamerických lesích
zemi Kojota a Orla
sní o Indii, o věčném
blaženém nepohlavním opojení.
A přitom spí v geodetických maringotkách
vyhřívaných naftou, které
se drží lesů jako
bradavice.

Kojotí zpěv
je umlčen
protože oni se bojí
volání divočiny.
          
Prodali své panenské cedrové stromy
nejvyšší stromy v okolí
dřevařům
kteří jim řekli
„Stromy jsou plný všelijaký havěti.“
*
vést válku            totální. Porážka

je neamerická.
A vznesli se do vzduchu
i se svými ženami
s natupírovanými vlasy
a lakem na nehty
natřeli spouště kulometů.
A už nikdy nepřistáli
protože zjistili
že země
je prokomunistická. A špinavá
A hmyz je na straně Vietkongu.

A tak den co den bombardují
a hážou bomby na celou planetu
oslepují vrabce
sovám proděravují ušní bubínky
lámou kmeny třešní
a zauzlovávají
střeva jelenům
v otřesených skalách plných prachu.
          
Všichni tihle Američané ve speciálních nebeských městech
shazují jedy a výbušniny
nejdřív na Asii
a příště na Severní Ameriku

Válka proti zemi.
Až skončí už nebude
nic

kam by se mohl Kojot skrýt.

poselství

Rád bych řekl
že Kojota máte navždy
v sobě.

Ale není to pravda.

Michael McClure (20. 10. 1932 Maryville, Kansas) se od svých sedmnácti let pohyboval mezi bebopovými fanoušky, a tak právě v tomto hudební stylu lze hledat původ jeho snahy převést do slov, do formy básně naléhavost či hlasitost přednesu. Jeho básně, velmi často psané v symetrické formě jsou určeny k veřejnému přednesu. Obsah i forma básní - McClure byl jeden z prvních, který psal pod vlivem peyotlu - jsou zhuštěnými studiemi pocitů, vjemů, bolesti i radosti, rození myšlenek, abstraktních idejí vnímaných zjitřenými smysly. Klíčová slova - sítě, gesto, žaludek jako centrum, z něhož vychází bolest; světlo, vzduch, svoboda, volnost, nervy. Báseň je pro McClurea procesem, kterým se strhávají z tématu (objektu) jednotlivé vrstvy, dokud se neobjeví skutečná (nahá) podstata.

Veřejná recitace jej dovedla až ke svéráznému pojetí divadla - k dramatickému ztvárnění básně - statickým hrám, bajkám, v nichž vystupují květiny, minerály, asteroidy, pavoučí králíci či prasečí lidé postupem doby  k originálním adaptacím klasiků (např. Goethův Faust).

KONEČNĚ

Konečně jsme všichni
lidé:
krásná dívka s blonďatou
nebo zrzavou hřívou,
stařec
ničema, démon
anděl opeřený
ctnostmi a láskami.
A
hýbeme
se
na
stejné
matraci,
objevujíce
že jsme bohové
a konečně lidé - a savci.

Jak skvělý podklad!

Diana di Prima (* 6. 8. 1934, New York) se s Ginsbergem, Kerouacem  a Corsem potkala až v době jejich slávy, v roce 1957. Její první sbírky Tento pták létá pozpátku (This Kind of Bird Flies Backward, 1958) a Večeře a noční můry (Dinners and Nightmares, 1960) se od básní jejích nových přátel liší - kromě ženského pohledu, v literatuře beat generation jen velice málo zastoupenému -, především úsporností slova, jakoby doslovným přetlumočením hovorů a rozhovorů, většinou ne příliš optimistických.

VÍCE ČI MÉNĚ MILOSTNÉ BÁSNĚ

12
Jestli mě necháš já tě taky nechám
já už ti broučku
dávno vidím do karet

Jestli mě necháš já už vím dávno
kde najdu lepší polibky než tvoje
rozparáděnější těla
vášnivější scény než tyhle

Jestli mě necháš nebude mi to moc platný
                    (přeložil Jan Zábrana)

Diana di Prima vydávala s básníkem LeRoi Jonesem časopis The Floating Bear, od roku 1962 se v San Francisku soustavně věnuje studiu zenu, tibetského buddhismu, magie, alchymie a léčitelství. V roce 1983 založila Sanfranciský institut magických a léčitelských umění.

Svým přístupem k životu i poezií, svou šokující přímočarostí a bezohledností, s jakou boří všechna tabu prudérní Ameriky, lze ke generaci beat generation přiřadit i Charlese Bukowského (1920 - 1994), ač on sám se za autora beat generation - a ani jiné generace - nikdy nepovažoval.

BÁSNÍKOVA MÚZA

to byl jeden
který jednou vydělal
tisíc dolarů
ve městě ne větším
než El Paso
tím že chytal taxíky mezi

univerzitami a dámskými
kluby
sakra, neměj mu to za zlý;
pracoval jsem za 16 babek týdně
dal padáka a žil z toho
měsíc.
jeho žena požádala o rozvod

a chce 200 babek týdně
na alimenty.

teď  musí zůstat slavný a
a pořád
mluvit.

vidím jeho dílo
kam se podívám.


Výčet básníků, které byly tak či onak spojeny se sanfranciskou renesancí nebo beat generation, je takřka nekonečný a hlavně neukončený, což svědčí o skutečně tvůrčí atmosféře, která v oblasti Zálivu vládla a vládne. U nás zcela neznámí jsou básníci Jack Hirschman, Paul Laundry, Tony Seymour, Fanny Renoir, Jack Mueller, Howard Hart, Tommy Roberts, Bobby Black, Neeli Cherkovski, Stephen Schwartz, Kirby Doyle, Tisa Walden, Rose Marie Botts, Jacques Lasseau, Ellen Harper, Piney Poobah, Mary Rudge, Marc Zimmerman, Alice Rogoff, Lonnie Hull-Dupont nebo George Tsongas.
Mezi ně patří například i ruth weiss, básnířka, jejíž poezie není skládaná ani pro recitaci při jazzu, ani na jazzovou hudbu, ale přímo s jazzem. Spolu s Bobem Kaufmanem je považována za nejautentičtějšího představitele básnické beat generation.

POUŠTNÍ DENÍK (úryvek)

... člověk se musí vrhnout do pouště
aby proséval
tam
i démoni
ztratí své deformace
obrovská plocha
zbavuje
všeho balastu
srdce ---
zranitelné ---
každou zkázu
vrací k životu
pulzujícímu...

Lze bez nadsázky  prohlásit, že beat generation, kritiky vehementně pohřbívaná již od poloviny 60. let,  ovlivnila další generace básníků a autorů. Jen těžko lze v americké literatuře najít někoho, v jehož tvorbě by se vliv beat generation nějakým způsobem neprojevil.

A tak alespoň jmenujme Anne Waldman (*1945), přítelkyni Diany di Prima i Allena Ginsberga, která však do své poezie nasála i přístup Roberta Duncana a Charlese Olsona, nebo básníka a novelistu Richarda Brautigana (1935 - 1984), jednoho z mála literárních představitelů éry hippies.

Éra dětí květin byla dobou hudby a zhudebnělé poezie. Bob Dylan, Joan Baez, Joni Mitchel, Grateful Dead, Jefferson Airplane, ale i Tom Waits nebo Captain Beefheart, tak rozdílné skupiny jako, Fugs, Doors či Velvet Underground a Mothers of Invention, u všech vyklíčilo semínko zaseté beatnickým kvílením.

A dnešní revival hudby 60. let a  stálý zájem o Ginsbergovo Kvílení, Kerouacův román Na cestě  svědčí o tom, že poezie beat generation má stále co říct i dnešní dorůstající generaci, která se teprve rozhoduje , jakou cestou se dát. Faktem je, že San Francisko se hemží básníky, o kterých tady v Čechách, bohužel,  nic nevíme, neboť o poezii prý podle průzkumů není v současné době zájem. Podle zájmu o beat generation však není třeba vidět dnešní stav tak černě, jde jenom o to vybrat si básníka z „kalifornské líhně“ a  odpovídajícím způsobem „předhodit“ českému čtenáři.
(pokud není uvedeno jinak, ukázky a citace přeložil lb)

7. - 17. 3. 1998, upraveno 23. 10. 2005, 19. 9. 2011, Praha

Původně publikováno jako „Průvodci Beat Generation Fest“, Artforum 98 & 8. Festival spisovatelů, Zvláštní číslo týdeníku Knihy 98, duben 1998