KESEY, Ken (Elton)
O. U. Levon

17. 12. 1935, La Junta (Colorado)
10. 11. 2001, Pleasant Hill (Oregon)




Spisovatel, kultovní postava kontrakultury 60. let, jehož životní styl tvoří přechod mezi generací beatniků a hippies.

 











































Lophophora williamsii





Timoty Leary
(1920 - 1996)















Ken Babbs & Ken Kesey







Jack Kerouac
(1922 - 1969)








































Své dětství prožil v Oregonu, kde jeho otec založil prosperující Eugenské sdružení farmářů a vybudoval největší mlékárenský podnik v kraji s firemní značkou Darigold.

Po střední škole v oregonském Springfieldu přešel na Oregonskou univerzitu v Portlandu, kde byl aktivní ve studentských spolcích a ve sportu. V r. 1956 se oženil s kamarádkou ze střední školy Normou Faye Haxbyovou. Následujícího roku promoval na univerzitě s titulem bakalář svobodných umění a odešel do Los Angeles s úmyslem stát se filmovým hercem. Napsal nikdy nepublikovanou knihu o vysokoškolských atletech End of Autumn a pod vlivem Kerouakova románu On the Road (1957, č. Na cestě) odešel do San Franciska, kde pracoval na románu o bohémech z North Beach s titulem ZOO. Získal stipendium Woodrowa Wilsona a v letech 1958-59 studoval na Stanfordské univerzitě.

Když se mu v r. 1959 nepodařilo najít vydavatele pro svou druhou knihu, začal pracovat jako noční ošetřovatel na psychiatrickém oddělení nemocnice Správy válečných vysloužilců v Menlo Parku. Tam se přihlásil do experimentálního programu zabývajícím se “psychomimetickými” drogami - LSD, psylocybinem, mescalinem, peyotem, IT-290, Ditranem, semeny povijnice. Halucinogeny mu umožnily vcítit se do rozpoložení chovanců ústavu, a když se mu jednou pod vlivem peyotu noční službě zjevila tvář Indiána, napadlo ho téma dalšího románu.

Kniha One Flew Over the Cuckoo’s Nest (1962, č. Vyhoďme ho z kola ven, 1979), dnes hodnocená jako jedno z nejpozoruhodnějších děl poválečné americké literatury, je satirickým obrazem světa, jenž jedince degraduje na pouhé kolečko v soukolí v systému. Román je příběhem profesionálního hráče a bytostného rebela Patricka McMurphyho, který se prohlásil za psychopata, aby pobytem v blázinci unikl práci na nápravné farmě. McMurphy svým životním entusiasmem a “kovbojským” vystupováním takřka rozvrátí ustálený systém, neboť sebevědomí mnoha chovanců ústavu pozvedne předložením jiné alternativy řešení problémů – spolehnutím se na vlastní síly a vlastní úsudek při rozhodování, co je správné a co ne. Takový útok na systém (“Kombajn”), personifikovaný Velkou sestrou, je však předem odsouzen k neúspěchu, McMurphy je pacifikován lobotomií, jeho příklad však dává sílu jiným – zde symbolicky indiánovi, náčelníku Hbité Koště, nejstaršímu chovateli ústavu, který odstraňuje prázdný symbol McMurphyho vzpoury, již pouze McMurphyho živořící tělo, a vydává se na cestu ke svobodě. Vypravěčem je právě tento “němý” a údajně schizoidní Bromden, takže příběh může být stejně tak záznamem skutečnosti jako halucinační vizí.

Román se dočkal několika divadelních adaptací, nejúspěšnější byla adaptace Dalea Wassermana (1963 na Broadwayi s hlavní rolí ztvárněnou Kirkem Douglasem, 1968 San Francisco, 1971 New York) a filmového zpracování (1975, režie Miloš Forman, hl. role Jack Nicholson).

Po úspěchu knihy začal Ken Kesey okamžitě pracovat na dalším románu. Odstěhoval se s rodinou zpátky do Oregonu, kde pracoval na mléčné farmě vedené jeho bratrem Chuckem a sbíral materiál pro knihu Sometimes a Great Notion (1964, č. Tak mě někdy napadá, 1998). Rozsáhlá faulknerovská sága s prvky antické tragédie, která se odehrává v kulisách tajuplné krajiny, lesů, mokřin, jimiž protéká nevyzpytatelná řeka, je příběhem vášní, které vládnou ve vztazích dřevorubecké rodiny Stamperů a přivodí její rozklad. Hlavními soky zde jsou bratři Hank, který pokračuje v rodinné tradici, a zběhlý student Leland, který se domů vrací, aby se svému bratru pomstil za starou křivdu.

Podle scénáře Kena Keseyho a Johna Gaye natočil v r. 1971 film Paul Newman, který v něm ztvárnil postavu Hanka Stampera. Otce Henryho Stampera hrál Henry Fonda.

Zvrat v dobře se rozbíhající literární dráze Kena Keseyho nastal v r. 1962, kdy se v San Francisku potkal s Nealem Cassadym. Kolem nich se začala formovat komunita Merry Pranksters, “veselých šprýmařů”, hledajících způsob, jak nahlédnout “za smysly”, jak intenzivně, “naplno”, prožít každý jednotlivý okamžik. Jako ideální přístup se jim jevila “nikdy” nekončící hra s využitím všech smyslů nejdříve za pomoci LSD, později nahrazovaným (i v důsledku policejní perzekuce a postavením LSD mimo zákon) atmosférou navozenou směsí psychedelické hudby (nejčastěji rocková skupina Grateful Dead), světel, barev a filmových sekvencí.



Komunita přesídlila v r. 1963 na farmu poblíž La Hondy v Kalifornii, koupila autobus, který pomalovala zářivými barvami a v r. 1964 vyrazila na cestu přes Ameriku s Nealem Cassadym za volantem.

Cestu, během níž Keseyho šprýmaři navštívili komunitu Timothy Learyho v Millbrooku i Jacka Kerouaka vylíčil ve své knize The Electric Kool-Aid Acid Test (1968, č. Kyselinovej test, 1999) formou nového žurnalismu Tom Wolfe.

V r. 1965 se z Keseyho stala veřejná osoba, jehož kyselinové večírky vzbudily pozornost osobností kontrakultury – Allena Ginsberga, Roberta Stonea, Huntera S. Thompsona –, hippies, motorkářského gangu Pekelných andělů, ale také i policie. Protože LSD bylo v té době ještě legální (na seznam bylo dáno až v dubnu 1966), byl Kesey obviněn z přechovávání marihuany. Před soudním procesem uspořádal v San Francisku třídenní Trips Festival a Fillmore Acid Test, na kterém rocková skupina Grateful Dead zahrála Keseyho Psychedelickou symfonii. V lednu 1966 pak nechal Kesey propadnout kauci a uprchl do Mexika. Po šesti měsících se vrátil, byl zatčen a pět měsíců strávil na pracovní farmě. Z vězení se vrátil v listopadu 1967 a přestěhoval se se svou ženou Fay a dětmi na farmu v Oregonu.

Kromě práce na farmě se věnoval pořádání “Šprýmařského archivu”, osobnímu vypořádávání se s 60. léty, jehož výsledkem je kniha o pěti částech Kesey’s Garage Sale (1973, Keseyho výprodej), k níž předmluvu napsal Arthur Miller. V prvním eseji se zabývá okolnostmi svého vztahu k drogám, práci v blázinci a psaní své prvotiny, v druhé, nejobsáhlejší části ,Over the Border‘ (Za kopečky), pojednávající o útěku do Mexika, předkládá jakousi moderní formu psychedelického komiksu - filmového scénáře s objasňující kresbičkou na každé stránce. Třetí částí je již dříve publikovaný ,Whole Earth Catalog, March 1971, Supplement‘ (Dodatek k Celosvětovému katalogu, březen 1971), který napsal s Paulem Krassnerem jako dodatek k Celosvětovému katalogu spisovatele a vydavatele Stewarta Branda, člena Merry Pranksters. Čtvrtou část tvoří poznámky z pobytu ve vězení a dopis od Cassadyho, pátou částí je pak Krassnerovo interview s Keseym. Jako dodatek je ke knize přirazena korespondence mezi Keseym a žurnalisty Laurencem Gonzalesem.

Založil časopis Spit In The Ocean (1974-81) s úmyslem vydat sedm čísel. Každému číslu dělal redaktora někdo jiný, a ten také vybíral téma - Timothy Leary, Ken Babbs nebo Lee Marrs. Šesté číslo bylo věnováno Nealu Cassadymu a dotváří tak portrét tohoto beatnického a hippiesovského hrdiny, kterého vytvořil Kerouac v románech On the Road a Vision of Cody. V časopise publikoval i několik obsáhlých povídek, jako např. ,Seven Prayers by Grandma Whittier‘ (Sedm modliteb babičky Whittierové, 1974) nebo ,Search for the Secret Pyramid‘ (Pátrání po skryté pyramidě, 1979), mysticko-cestovní deník z cesty do Egypta v r. 1974.

Tyto přepracované a některé starší, avšak teprve v polovině 70. let publikované povídky jako ,The Day After Superman Died‘ (Den poté, co zemřel Superman, 1980), vzpomínku na Neala Cassadyho, ,On the Passing of John Lennon‘ (O míjení s Johnem Lennonem, 1981) a ,Abdul and Ebenezer‘ (Abdul a Ebenezer, 1976), inspirované Keseyho životem na farmě, jsou součástí knihy Demon Box (1986, č. Skříňka s démonem, 1996), jež jsou beletristickým a básnickým pokračováním předchozí knihy v soukromém hodnocení 60. let.

Šedesátým létům se věnuje i posmrtně vydaná kniha Kesey's Jail Journal / Cut the M************ Loose (2003, č. Zápisky z lochu / Nechte ty k****y běžet, 2006), napsaná ovšem již v roce 1968 a bohatě doprovázená autorovými, Blakeovými obrazy inspirovanými ilustracemi.

Koncem 80. let se Kesey opět intenzivně vrátil k psaní a v rychlém sledu publikoval několik knih – dialektem psanou pohádku The Little Trickler, the Squirrel (1988), knihu o Nealu Cassadym a jejich společné cestě v autobuse přes Ameriku The Further Inquiry (1990) se stovkou barevných a nepublikovaných fotografií. Román Sailor Song (1992, č. Námořníkova píseň, 2002) je rozsáhlou ságou ze života několika rodin z aljašského městečka Kuinak, “posledního útesu Amerického snu”, se spoustou výjevů a postřehů ze života krajiny, řek, oceánu a Pravých lidí, Tlinkitů, jenž deptá postupující “civilizace”. Ze stejného prostředí čerpá i dětským čtenářům určená kniha Sea Lion: The Story of the Sea Cliff People (1993), jejíž děj se odvíjí kolem sirotka, mrzáka a vyvržence Eemooka, který vyrůstá a žije zcela nezávisle na lidech svého kmene a je proto jako jediný schopen kmen zachránit před pádem do moci Lvouna, boha Zla.

Spolu s dalšími třinácti autory se podílel na detektivním románu Caverns (1989), který vyšel pod společným pseudonymem O. U. Levon. Kesey je v knize zároveň autorem předmluvy.

Se svým přítelem, pranksterem Kenem Babbsem (jenž s Paulem Perrym v r. 1990 vydal knihu On the Bus, ohlížející se za cestou přes Ameriku) napsal knihu Last Go Round (Poslední dokola, 1994), historicko-žurnalistický průvodce po prvním Pendletonském rodeu v r. 1911, která oživuje skutečné postavy Divokého západu Buffalo Billa, Jacksona Sundowna - synovce Náčelníka Josefa či zápasníka Franka Gotche.

Román L. Franka Baumana Čaroděj ze země Oz byl Keseymu východiskem ke scénáři k filmu Twister: A Ritual Reality (1994).

V r. 1999 se u příležitosti zatmění slunce Ken Kesey vypravil se svými přáteli v pomalovaném autobuse do Anglie, kde pátrali po tajemství Svatého grálu. Svůj deník publikoval na svých internetových stránkách. Od poloviny 90. let začíná zveřejňovat archiv Veselých šprýmařů na videokazetách (Acid Test a Merry Pranksters).

Beatnik, hraničář a šprýmař Ken Kesey a jeho cesty za

Hovoří-li se o poválečných dílech americké literatury, která poukázala na dehumanizující tendence americké společnosti a pokusila se nastínit cestu k opětnému nalezení rovnovážného vztahu mezi jedincem a společností, jsou jedním dechem uváděny knihy, jako je Salingerův román Kdo chytá v žitě (The Catcher In the Rye, 1951, česky 1960), Ginsbergova báseň Kvílení (Howl, 1956, č. 1989), Kerouakova beatnická bible Na cestě (On the Road, 1957, č. 1978), Burroughsova jízlivá satira Nahý oběd (Naked Lunch, 1959, č. 1994), Hellerův "válečný román" Hlava 22 (Catch-22, 1961, č. 1964), Vonnegutův "šibeničně humorný" román Matka noc (Mother Night, 1961, č. 1992) a Keseyho kniha Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo's Nest, 1962, č. 1979).

Keseyho kniha se po svém vydání stala okamžitě bestsellerem a dnes je její význam v kontextu americké poválečné literatury mnohdy dokonce přeceňován. Susan Goodwinová a Peggy Whitleyová ve svém rozboru pro internetovou Kingwood College Library napsaly, že Keseyho kniha "měla možná větší vliv na společnost, než měla společnost na Keseyho".

Bylo to především proto, že

"knihu četli univerzitní studenti, zrovna když generace baby boomers začala zpochybňovat autoritu", což neznamená nic jiného, než že kniha vyšla prostě ve správnou dobu. Její dlouhotrvající popularitu udržují především její kompozice a soudržnost, jež také umožňují nejrůznější interpretace a hodnotící soudy a přisuzují knize nálepku "kultovní román".

Ken Elton Kesey, narozený 17. prosince 1935 v La Juntě v Coloradu - absolvent Oregonské university v Portlandu, aktivní sportovec, od roku 1956 ženatý s kamarádkou ze střední školy Normou Faye Haxbyovou - se po neúspěšném pokusu stát se filmovým hercem v Hollywoodu (1957) rozhodl být spisovatelem. Napsal nikdy nepublikovanou knihu o vysokoškolských atletech Konec podzimu (End of Autumn) a pod vlivem Kerouakova románu Na cestě přesídlil do San Franciska. Podařilo se mu získat stipendium Woodrowa Wilsona ke studiu na Stanfordské univerzitě v programu tvůrčího psaní (1958-59).

Ken a  Faye Keseyovi se usadili v sanfranciské bohémské čtvrti Perry Lane,

"kde všichni posedávali kolem a potřásali teskně hlavami nad americkou civilizací obrovských bouráků s křidýlkem vzadu na kapotě, nad civilizací ubytovacích projektů (...) přestože vodovod občas nefungoval, zvládli dokonale umění žít. Občas někdo navrhl uspořádat orgie nebo třídenní mejdan, kdy se ožírali vínem, ale vesměs to tam vždycky fungovalo na základě romantiky podle vzoru Řeka Zorby – sandály a návrat k prvotním zásadám."*

Když Keseyho přítel Vic Lovell přišel s tím, že je možné si jako dobrovolník přivydělat coby pokusný králík při experimentech s "psychomimetickými" drogami v Nemocnici pro americké veterány v Menlo Parku, Kesey se toho hned chytil, a oba v krátké době "vyzkoušeli celou řadu drog, LSD, psilocybin, meskalin, peyotl, superamfetamin IT-290, fujtajbl ditran, semínka povijnice."*

Pak se Keseymu podařilo získat místo nočního hlídače na psychiatrickém oddělení, kde mohl čas věnovat psaní románu o bohémech z North Beach s titulem ZOO. Místo toho ovšem začal psát knihu jinou – Vyhoďme ho z kola ven.

"Život na psychiatrickém oddělení Keseyho dočista pohltil. Celý ten systém – kdyby se rozhodli, že naleznou celou dokonalou anti-léčbu na to, co trápilo lidi na oddělení, nemohli by to udělat líp. Přinuťte je být zbabělí a poslušní. Navlečte to na tu jejich slabost, která je přitom přece dohnala k šílenství. Zblbněte ty pitomce zklidňujícími drogami, a pokud ještě pořád zlobí, odtáhněte je do "šokárny" a potrestejte je. Nádhera –

Někdy šel do práce zfetovaný kyselinou. Viděl do jejich tváří. Někdy psal a někdy kreslil portréty pacientů, a zatímco mastné tahy propiskou vřezávaly do papíru vrásky, stejné vrásky, jaké měli na obličejích, mohl vidět – vnitřek těchhle lidí, který pronikal do těchhle tahů, do trhlin, co vytvářela propiska, byl to naprosto úžasný pocit, úzkost a bolest vylezla na povrch a rozkvetla v trhlinách, v těch stejných – těch samých! – trhlinách na jejich tvářích, teď, černé hrůzné nosní dírky, černé hrůzné oči, slepý černý hrůzný škleb a výkřik na každé tváři: ,Já! Já! Já! Já! Já jsem – Já!' – viděl do nich docela jasně. Ale – jak bys o tomhle mohl někomu vykládat? Řeknou, že jsi sám cvok – ale potom, když nebyl zfetovaný ničím, pořád ještě viděl do lidí."*

Román Vyhoďme ho z kola ven je označován za vzorový příklad prezentace společenského významu beatnické generace a Kesey za kulturní i literární postavu, která stojí přesně uprostřed mezi beatniky let padesátých a hippies let šedesátých. Občas používaná rovnice: hippie = beatnik + LSD byla sestavena možná právě podle Kena Keseyho.

Timothy Leary v knize Chaos a kyberkultura (Chaos & Cyber Culture, 1994, č. 1997) uvádí zajímavou ironizující charakteristiku obou kontrakulturních proudů:

BEATNICI (1950 - 1965)
Nálada: pohodářská.
Esteticko-erotické ladění: umělecké, literární, odvaz. Nadšení poezií, drogami, jazzem.
Životní postoj: sarkasmus, cynismus.
Myšlenkové technologie: technika nic moc, ovšem první psychedelické pokusy.
Intelektuální hledisko: dobře informovaný skepticismus, zdravý rozum.
Lidský rozměr: tolerance k menšinám a homosexuálům, často však mužsky šovinistický.
Politický názor: bohémský, odpor k establishmentu.
Prožitek kosmu: romantický pesimismus, buddhistické kosmologie.
HIPPIES (1965 – 1975)
Nálada: ráj na zemi.
Esteticko-erotické ladění: požitky, nadrženost, volná láska. Tráva, LSD, acid rock.
Životní postoj: mírumilovný idealista.
Myšlenkové technologie: psychedelik, ovšem antitechnický.
Intelektuální hledisko: antiintelektuální vševěd.
Lidský rozměr: mužský šovinismus, občas sexismus, ale společensky tolerantní, světoobčanský vizionář.
Politický názor: beztřídní buřič, příležitostný aktivista.
Prožitek kosmu: vědomí chaotické podstaty vesmíru, ovšem v hinduisticky pasivním pojetí. nevědecký, okultistický, intuitivní.**

Leary však ve své charakteristice opomíjí rozdíly ve vnitřní motivaci, které jednotlivce k takovým postojům vedly.


Beatnik musel v padesátých letech (stejně jako hipster ve čtyřicátých a hep-cat ve třicátých) prokázat notnou dávku osobní odvahy, jestliže odmítl společenské konvence i samotný společenský systém a vydal se na nejistou cestu vyzbrojen vírou ve vlastní síly, schopnost improvizace a v očistnou sílu humoru a sexu, a to s vědomím, že za svůj přístup bude dříve či později nucen zaplatit svou "daň": ať už v podobě psychiatrické, mnohdy elektrošokové léčby, kriminalizace a policejní buzerace, nebo v podobě pádu do drogové či alkoholické závislosti.

Hippie let šedesátých měl již cestu k revoltě poměrně vyšlapanou a se vzrůstajícím počtem stoupenců hnutí stále širší a snazší. Masová a represivními institucemi hůře postižitelná – a tudíž minimálně riziková - revolta, koncem šedesátých let ještě umocněná všeobecným odporem k válce ve Vietnamu, pak mnohdy zakrývala docela obyčejný mezigenerační konflikt.

Je to zřejmé i ze změny ve stylu oblékání a chování. Beatnikovy odrbané džíny a kostkovaná flanelová košile, svou zašlostí blížící se oblečení amerického hobo či vandráka, jsou známkou introvertnosti, snahy o nenápadnost ("dejte mi pokoj"), dobrovolné vykořeněnosti utvrzované předčítáním poezie po kavárnách či návštěvami jazzových klubů (z nichž byl ovšem mnohdy díky vzájemnému nepochopení vykazován samotnými černými muzikanty) a cestami napříč Amerikou a do Mexika v hudsonech a cadillacích.

Oproti tomu hippieho barevné, psychedelické oblečení prazvláštního střihu, účast na představeních hlučných rockových kapel v obrovských halách či ve veřejných parcích a cestování vysloužilými školními – a pomalovanými - autobusy (což odkazuje na život a "sdílení všeho" v komunách) je známkou excentričnosti a důrazu na vizuální efekt, pod níž se skrývá vědomá jistota o "zabydlenosti" své kontrakultury v americké společnosti.

Z uvedeného vyplývá, že hlavní postava Keseyho románu Randle Patrick McMurphy naplňuje všechny atributy beatnika. Výrazná je u něj především odvaha bouřit se bez ohledu na následky. Josef Jařab to v doslovu k prvnímu českému vydání knihy ,Románové rozpočitadlo Kena Keseyho' dokládá slovy:

"Kesey (...) těží z poznání lícové i rubové stránky heroismu a obdařuje McMurphyho i z tohoto důvodu významnou dvojrolí ,spasitele' a ,mučedníka'. Zatímco první z obou úloh vyplývá už z podstaty Mackova hrdinského potenciálu, jehož je přirozenou složkou, druhá je mu vnucována, a to nejen okolnostmi, ale i vůlí ostatních, někdy zřejmě i proti jeho vůli vlastní. Toto nerozlučné spojení obou rolí dodává revoltě McMurphyho tragický rozměr. Je nejen vybrán, ale sám také souhlasí s tím, aby při rozpočítávání vypadl ,z kola ven'. A v tom je také katarzní poslání jeho hrdinství pro zbývající postavy příběhu; ve společenském smyslu je pak právě zde možno vidět i katarzní poslání Keseyho románu."

Souvislost s beatnickou literaturou vyplývá i ze základní metafory románu. Jack Kerouac ve svém románu Dharmoví tuláci (Dharma Bums, 1958, č. 1992) vidí základní

“problém… v tom, že tyhle lidi vidí kytky, jako kdyby byly v nějakým snu, ale doprdele, celej svět je skutečnej, Smith a Goldbook a všichni ostatní se chovaj jako blázni, jako kdyby to byl sen (...) a oni samotný jako kdyby byli nějaký sny nebo tečky”***.

Kesey očima náčelníka Bromdena vidí prostředí blázince "jako svět z kreslené grotesky, kde se placaté postavy, obtažené černou konturou, procukávají nějakou přiblblou historkou, která by mohla být i k smíchu, kdyby to byly kreslené figurky, a ne opravdoví lidi".

I v těchto krátkých úryvcích je však zřejmý jistý posun od vnitřním smutkem prodchnutého beatnikovského nazírání k barevnému, “ujetějšímu” a pokleslým formám kultury nakloněnému (podle Learyho antiintelektuálnímu) nazírání hippieho.

Svůj podíl na tom má i jiná k inspiraci používaná droga – přechod od Kerouakova benzedrinu či vína ke Keseyho LSD či peyotlu. (Pod vlivem peyotlu ovšem začal mezi prvními programově psát beatnický básník Michael McClure a Philip Lamantia. Pod jeho vlivem napsal Ginsberg i první část svého Kvílení.)

Právě peyotl má na svědomí "vznik" klíčové postavy románu - náčelníka Bromdena:

"Tváře Tváře... samý tváře, co se ti objevujou pod víčky, tváře, které jsi nikdy neviděl, dokonalé a s průsvitnými lícními kostmi, s těhotnýma očima, s provazčitými vousy, a zničehonic je tu: Náčelník Bromden. Bůh ví, proč tohle peyotl způsobuje... Kesey začíná za očními víčky zažívat film sestávající z tváří, z celých galerií podivných tváří, co se vlní za víčky, tváří odnikud. Neví nic o Indiánech a žádného Indiána v životě nepotkal, ale najednou je tu dokonalý Indián – Náčelník – řešení, celý základní klíč, k románu..."*

Bez autorova literárního nadání, jeho schopnosti vytvořit nosný příběh a umět napsat přirozené dialogy by ovšem pouhá droga neměla tu moc dát vzniknout takovému mnohovrstevnému (ačkoliv mu dodala onen "halucinační" rámec) románu, který americké společnosti předložil k přemýšlení množství závažných témat – represivní povaha moderní společnosti, destruktivní a mechanické konání jejích autorit, které z jednotlivce dělají slabého, ustrašeného a bezpohlavního tvora, oběť racionálních, ale necitelných sil, na které on sám nemá žádný vliv. Není pak v takové společnosti hoden obdivu jakýkoliv čin, který je výrazem fyzické a morální odvahy, sebedůvěry, nezávislého (vlastního) názoru, sexuální touhy či smyslu pro humor? A vlastně: Co je to šílenství? Je šílený bouřící se jedinec nebo okolní společnost?

Drogové vize se Keseymu staly jakýmsi spouštěcím mechanismem, inspirací, která mu umožnila jednotlivá témata důsledně rozvinout a vnitřně propojit. Způsob, jakým je kniha napsána, vlastně jaksi "spontánně" a na základě vlastní zkušenosti již předem přesahuje cíle "studia zkušeností tady a teď", kterými se s vědeckou důkladností začal zabývat harvardský tým Timothyho Learyho teprve v roce 1961.

Jak vysvětluje Leary ve své knize Velekněz (High Priest, 1968, č. 2001), snažil se

"vyvinout existenciálně transakční přístup ke studiu jednotlivých lidských případů. Existenciální znamená, že studujete přirozené události, přičemž je necháte vyvíjet, aniž byste je předem posuzovali podle vlastních koncepcí. Svou mysl podřizujete případu. Transakční znamená, že vidíte zkoumanou situaci jako společenskou síť, jejíž součástí je i experimentátor. Psycholog nestojí mimo událost, ale přiznává zde svou úlohu a spolupracuje se subjektem na společně vybraných cílech. Přijetí tohoto filosofického postoje vyvolává spoustu pocitů. Jednak je tu obejití tradičních vztahů experimentátor-subjekt a lékař-pacient. To vybízí lékaře a vědce, aby rozvolnili svou řídící úlohu, a nutí každého být sám sobě vědcem, dělat si svůj vlastní výzkum. Tím se vyhneme řízeným experimentům ve prospěch sledování přirozeného chování."

Kesey však ve své knize i ve svém pozdějším životním stylu praktikovaném se skupinou Veselých šprýmařů (Merry Pranksters) jde v tomto "existenciálně transkačním" přístupu mnohem dál, neboť jeho "lidské případy" se odehrávají a řeší přímo "tady a teď", v reálném životě, kde se nějaké Learyho "set and setting" (formulování cíle a příprava prostředí experimentu), výběr účastníků tripu a jejich předchozí příprava prostě nekoná.

Kesey tak "mluví o čemsi zvaném Kyselinový test a o způsobech vyjádření, ve kterých nebude on sám oddělen od diváků. Bude to celé jeden zážitek, se všemi smysly doširoka rozevřenými, se slovy, hudbou, světly, zvuky, dotekem –
bleskem."*


Otázka: A co vy? Projdete kyselinovým testem? přímo a kovbojsky neomaleně míří ke stejnému cíli, který Leary balí do vědecké terminologie: Jste schopni přijmout novou, neznámou, širší ("rozšířenou") realitu? Jak se zachováte na neznámém území? Jak naložíte s novými možnostmi?

Keseyho výzva, kterou učinil v průběhu roku 1967, že je třeba "postoupit za kyselinu", a která se nesetkala s velikým nadšením mezi prankstery ani mezi hippies, pak dává otázce prorocký význam: Budete schopni čelit dalšímu společenskému (vědeckému, technologickému, politickému, kulturnímu) vývoji?



Budoucnost dala Keseymu za pravdu – kdo na přelomu šedesátých a sedmdesátých let nedokázal postoupit "za kyselinu" a naložit se svým životem odpovídajícím způsobem, skončil skutečně jako ztroskotanec, vykořeněný, bez víry, "burned out", vyhořelý. Naopak ti, kdo "za kyselinu" postoupili, měli všechny předpoklady uplatnit se (samozřejmě že bez studiem získaných vědomostí v jednotlivých oborech postup "za kyselinu" nestačil) při vývoji nových technologií v počítačovém nebo hudebním průmyslu či ve vesmírném programu, ve vědeckých oborech, jako jsou ekologie, biologie, chemie či psychologie, anebo v umění a literatuře, neboť získali schopnost nahlížet problém z nejrůznějších, mnohdy velmi neobvyklých úhlů.

To, čím je román
Vyhoďme ho z kola ven významný, není pochopitelně drogová inspirace (ta ostatně vyšla najevo až později), ale především již zmíněná mnohovrstevnost. Ralph Porzio, redaktor Lex at Scientia, oficiálního časopisu Mezinárodní právnické a vědecké akademie, v roce 1977 shledal, "že pokud jde o problém mysli a imaginace, nachází se [v knize] nepřeberné množství materiálu z mnoha různých oborů" – z psychologie, psychiatrie, medicíny, literatury, mezilidských vztahů, dramatu, umění, kosmologie, práva s přídechem náboženství, americké a lidové kultury, které dohromady vytvářejí směsici tragédie, patosu a humoru.

Další kritici rozvádějí archetypálnost jednotlivých postav s odkazy na antickou mytologii, Shakespearovy tragédie a postavy z amerického pomezí. Pomezím, hranicí (angl. frontier) se přibližně do 80. let 19. století označovalo pohyblivé "území nikoho", oblast mezi územím kolonizovaným bílými přistěhovalci a územím svobodně žijících Indiánů.

Gary Snyder ve své knize Praxe divočiny (Practice of the Wild, 1989, č. 1999) říká, že

"hranice je žhavým rozhraním, lemem, podivnou obchodní zónou mezi dvěma odlišnými světy. Je pásmem, kde jsou k mání kůže, jazyky i prsa. Je téměř znatelnou linií, kterou mohl člověk dobyvačné kultury překročit a z historie vstoupit přímo do nekonečné přítomnosti, do životního stylu sladěného s pomalejšími a přímočařejšími přírodními cykly".****

Právě tam se pohybují postavy Keseyho knih. V rozhovoru s Robertem Faggenem, otištěným v roce 1994 v srpnovém čísle Harper’s Magazine, Kesey říká:

"To, co v celém svém díle prozkoumávám, je divočina. Osadníci na tomto kontinentu od samého počátku hledali divočinu, jeho divočinu. Cestovatelé a pionýři tuto divočinu hledali, protože si uvědomili, že v Evropě již bylo všechno pod zámkem... Když jsme se dostali sem, byly tu možnosti a nový směr, a to mělo co do činění s divočinou."

Lillie Langloisová v internetovém článku ,Rozhodující význam Ameriky v díle Kena Keseyho' (American Dominance in Works by Ken Kesey) upozorňuje, že všechny Keseyho knihy se vztahují k prvotnímu americkému ideálu být schopen objevit zcela nové území a ovládnout jej, to znamená zkrotit divoké a drsné prostředí a uzpůsobit jej podle vlastních představ.

Jak říká jedna z postav v Kerouakových Dharmových tulácích:

“Právě proto jsou hraničáři vždycky hrdinové (…) jsou pořád ve střehu, v realitě, která může bejt stejně tak skutečná jako neskutečná, v tom není žádnej rozdíl…”***

Tak McMurphy ve Vyhoďme ho z kola ven ukončí vládu Velké sestry a uvádí chovance ústavu do nebezpečné, ale svobodné divočiny světa. Divočinu si podmaňují Hank a Joe Ben Stamperovi v románu Tak mě někdy napadá (Sometimes a Great Notion, 1964, č. 1999) a jsou za svou snahu připraveni platit i svým životem. Ve stejném kontextu vysvětluje Kesey v první eseji své knihy Keseyho výprodej (Kesey's Garage Sale, 1973) i svůj vztah k drogám – LSD či peyotl je prostředkem, který umožňuje vstoupit do dosud neprobádané oblasti vědomí, stejně vyznívá i cesta Veselých šprýmařů autobusem přes Ameriku a jejich (nejen kyselinové) testování, zda jsou lidé ochotni vydat se na takovou cestu do divočiny, do divočiny mysli.

Pomezí a překračování hranice mezi "odlišnými světy" jsou tématy i pozdějších Keseyho knih: ať již je to hranice mezi mýtem a skutečností, jak je tomu v povídce ,Hledání tajné pyramidy', či široké pomezí mezi duševním stavem kultovního šprýmaře a ve své podstatě bytostného farmáře v povídkách ,Abdul & Ebenezer' či ,Teď už víme, kolik prdelí se vejde do Albert Hall' v knize Skříňka s démonem (Demon Box, 1986, č. 1996), nebo v převyprávěném aljašském mýtu Lvoun (Sea Lion, 1993), kde je pomezí mezi dobrem a zlem velmi nebezpečným a záludným územím, neboť jedno prorůstá druhým.

Na "klasickém", historickém pomezí se odehrává ambiciózní Keseyho román
Námořníkova píseň (Sailor Song, 1992, č. 2003), který je ságou o životě několika rodin potomků původních rybářských obyvatel aljašského městečka Kuinak, "posledního útesu amerického snu", do něž vpadne hollywoodská společnost, která tam chce zfilmovat starý dětský příběh o Lvounovi, a kniha Poslední kolo (Last Go Round, 1994, č. 2005) o prvním Pendletonském rodeu s postavami jako jsou Buffalo Bill či zápasník Frank Gotch.

S  objevováním pomezí a území za hranicí jako hlavním tématem Keseyho knih souvisí i již naznačená forma zpracování. Jak v souvislosti s knihou Vyhoďme ho z kola ven poznamenává autor hesla ,Ken Kesey' v knize Hlavní autoři dvacátého století (Major 20th Century Writers, 1991):

"[Kniha] obsahuje následující různorodé položky: odkazy na romantiku, komedii, tragédii, černý humor, absurditu, předvádí hrdinu v moderním oděvu, komického Krista, lidové a kovbojské hrdiny, blázna jako učitele, Rytíře Grálu, názory týkající se sexu, rezignace na mužskost, politiku smíchu, mechanistickou a totemovou symbolizaci, komiks, rituální postavu otce i psychopatického vykupitele".

Tyto položky se však přelévají nejen z jedné Keseyho knihy do druhé, ale i do osobního života – v dobách Veselých šprýmařů a jejich cest po Americe s beatnikem Nealem Cassadym za volantem byl oslovován Náčelník (!), přičemž se často stylizoval do komiksových postaviček jako Captain America (kapitán Amerika), Captain Marvel anebo vystupoval jako Captain Flag (kapitán Vlajka), v sedmdesátých a osmdesátých letech se věnoval farmaření a v srpnu roku 1999 si zase se svými přáteli zahrál na rytíře od kulatého stolu a v době zatmění Slunce uskutečnil v autobuse cestu do Anglie za "rozřešením" záhady svatého Grálu.

Prostě neustálé překračování hranice mezi "odlišnými světy" spisovatele, postavy z komiksu, hledaného zločince, psychedelického guru, kovboje či rytíře.





Smysl toho všeho přibližuje Kesey v rozhovoru s Robertem Faggenem:

"Je to pořád ta stejná stará divočina, jenom už ne na támhletom kopci, kolem ohybu řeky nebo v tamté rokli. To proto, že už tu nejsou kopce a rokle, ve kterých by nějaké průrvy byly a které byste mohli s vírou prozkoumávat. Ale pokud vám chybí víra, že tam dole nějaké jsou, pak ovšem, pokud se v takové průrvě ocitnete, dostanete velmi brzy strach a celý se rozklepete... Skuteční válečníci jako William Burroughs, Leonard Cohen nebo Wallace Stevens prozkoumají průrvu stejně dobře jako kdokoliv jiný, vstoupí do ní, hledí do tmy, ale navíc z ní vyjdou s poezií."

Což nás v podstatě opět vrací k náčelníku Bromdenovi, který prohozením rozvodného bloku oknem opouští temnou průrvu na dně své duše, protože "jsem chtěl znovu vidět ten kraj kolem vodopádu, abych si ho zas osvěžil v paměti. Dlouho jsem byl pryč".

Keseyho román Vyhoďme ho z kola ven se dočkal i divadelní a filmové podoby. V roce 1963 jej do divadelní hry o třech jednáních převedl a na Broadwayi uvedl režisér Dale Wasserman, roli McMurphy ztvárnil Kirk Douglas. Hra nesklidila sice žádoucí ohlas, nicméně v přepracované podobě (hra o dvou jednáních) byla ve stejné režii a s větším úspěchem uvedena v roce 1968 v San Francisku a v roce 1971 v New Yorku. Tato verze se od té doby hraje po celém světě – v polovině osmdesátých let dokonce i v Gogolově divadle v Moskvě a v Divadle M. Gorkého v Berlíně.

Práva na divadelní a filmové zpracování získal Kirk Douglas, který je přenechal svému synu Michaelovi, a ten pak v roce 1975 produkoval pětioscarový film režiséra Miloše Formana Přelet nad kukaččím hnízdem. Za zmínku stojí, že Kesey má k filmovému zpracování

"jednoznačně odmítavý postoj. Jednou z podstatných příčin je možná to, že se jako naivní začátečník nechal při prodeji filmových práv vzít krutě na hůl (dostal za ně tehdy pouhých dvacet tisíc dolarů), ale klíčovým důvodem bude asi to, že přímo hystericky nenávidí představitele McMurphyho Jacka Nicholsona (Keseyho ideálem pro tuto roli je prý zcela jednoznačně Gene Hackman). Za daných okolností se prý svatosvatě zařekl, že ho nikdy nikdo nepřinutí, aby film zhlédl."*****

Svůj díl na odmítavém přístupu k filmu má možná i Keseyho nezdařený pokus o napsání scénáře – tyto okolnosti vysvětluje v knize Skříňka s démonem. Scénář k Formanovu filmu napsali Bo Goldman a Lawrence Hauben.

Existuje i audionahrávka románu v podání Kena Keseyho a z roku 1971 i v podání Kingsleyho Widmera.

U nás byla Wassermanova divadelní adaptace románu pod názvem Tam, kde má hnízdo kukačka) poprvé nastudována v režii Jana Kačera ve Státním divadle v Brně a její premiéra se měla uskutečnit v lednu 1979 současně s vydáním románu (celkově se ho u nás prodalo na 380 000 výtisků). Inscenace však byla těsně před premiérou zakázána.

Poprvé tak byla hra uvedena až v roce 1985 v Divadle SNP v Martině pod názvem Enyky benyky, v Praze pak v Divadle ABC jako Přelet nad hnízdem kukačky v roce 1986 v režii Ladislava Vymětala.

V novém českém překladu Jaroslava Kořána a opět v režii Jana Kačera měla Wassermanova adaptace Keseyho hry pod názvem Kukaččí hnízdo premiéru 20. dubna 2000 v pražském Divadle Na Fidlovačce.

Formanův film se kromě ojedinělých produkcí v rámci Filmového klubu do běžné filmové distribuce dostal až po roce 1989.

l.bosch (doslov k vydání Vyhoďme ho z kola ven v nakladatelství Maťa, Praha 2001)
* Tom Wolfe – Kyselinovej test (The Electric Kool-Aid Acid Test, 1968, č. 1999), překlad Iva Pekárková.
** Překlad Alexandr Neuman.
*** Překlad Josef Rauvolf.
**** Překlad Luboš Snížek.
***** Miroslav Jindra – ,Keseyho americké rozpočitadlo po pětadvaceti letech', Program Městských divadel pražských č. 380 k premiéře hry Dalea Wassermana Přelet nad hnízdem kukačky, 5. prosince 1986.

Další dílo:

Kesey (ed. Michael Strelow, 1977)


Audio -

Ginsberg, Ferlinghetti, Kesey reading
(1982, Kesey doprovází Ginsberga hrou na kytaru)
Ken Kesey / Cassette (1989), One Flew Over the Cuckoo’s Nest (1993)
Last Go Round (s Kenem Babbsem, 1994), One Flew Over the Cuckoo’s Nest (čte Jonathan Marosz, 1999)
One Flew Over the Cuckoo’s Nest (čte Tom Parker, 2000), The Merry Pranksters: Acid Test Volume 1 (2000)

Film, TV, video -

Even Cowgirls Get the Blues (1993)
The Life and Times of Allen Ginsberg (1993)
Drug-Taking and the Arts (1994),
Conversation with Ken Kesey (1995)
imothy Leary’s Last Trip (1996)
The Beatles Revolution (2000)