BURGESS, Anthony
KELL, Joseph; WILSON, John (Anthony) Burgess


25. 2. 1917, Harpurhey, Manchester – 22. 11. 1993, Londýn



Anglický romanopisec, esejista, básník, překladatel, filmový scenárista, hudební skladatel, pianista, libretista, učitel, jazykovědec.




















































































George Orwell (1903 - 1950)






Aldous Huxley (1894 - 1963)






































William Golding  
(1911 -1993)





Nepříjemně aktuální vize Anthonyho Burgesse

 
Myslím, že vláda, aby nás chránila před námi samými, vyžene ceny alkoholu a tabáku tak vysoko, že budou téměř prohibiční, ale budou muset povolit volný prodej neškodných stimulantů a sedativ. Něčeho, jako byla soma Aldouse Huxleyho... Nové filmy mají slabost pro otevřené násilí, na druhou stranu jsou upřímné k sexuálnímu aktu, který bude zobrazován s menšími a menšími zábranami. Tisk a talk-show budou plné diskusí o rozdílech mezi erotikou a pornografií. A bude spousta zpráv. Průmyslové nepokoje, inflace, investiční injekce... Únosy dětí a letadel rozličnými disidentskými skupinami. Mikrobomby s ohromnou ničivou silou umisťované ve veřejných budovách. Důkladnější filcování na letištích, před vchody kin a na železničních stanicích – doopravdy všude: omezování lidské důstojnosti ve jménu lidské bezpečnosti. Stávky naftařů, ale většina ropy bude v rukou Arabů. Větší a větší islámská propaganda. Islámské náboženství vyučované na školách jako podmínka pro získání ropy. Snaha objevit náhradní pohonné hmoty. Velmi vysoké ceny benzinu. Letecká doprava superconcordy, pekelně rychlými, ale ještě pekelněji drahými. Život složený hlavně z práce a z televize... Staré domy strženy, více a více výškových budov. Všechna místa vypadají stejně, jenže nedosáhnou prostopášné nádhery starého Manhattanu. V nočních ulicích skoro nikdo kvùli nekontrolovatelnému násilí mladistvých. Ženy v kalhotách a muži v sukních – samozřejmě, ne všichni.

Tyto věty byla napsány v roce 1978 v opomíjené knize 1985 „kultovního“1 autora Anthonyho Burgesse – opomineme-li, že jeho dílo je v české překladové literatuře opomíjené již celé roky. Nestalo se tak ovšem v roce 1985, ale děje se to, případně hrozí, že se to stane, nyní.

O autorovi přitom v Čechách nevíme takřka nic. Jaký vlastně byl ten ironický, satirický a mnohdy cynický romanopisec s osobitým smyslem pro humor, básník, filmový scenárista, hudební skladatel, pianista, libretista, učitel, jazykovědec a polyglot (hovořil asi třinácti jazyky), literární, filmový, divadelní i gastronomický kritik Anthony Burgess? Autor kolem padesáti knih, jež zahrnují romány, povídky, dětskou literaturu, poezii, divadelní hry, žurnalistiku, autobiografie a biografie, studie o lingvistice, hudbě a literatuře? Autor, jenž překládal do perštiny a z francouzštiny, němčiny, latiny a ruštiny? Autor mnoha desítek hudebních děl od symfonií, sonát, přes opery, balet a muzikály až po písňovou tvorbu? Co jej dovedlo k takové trefné vizi budoucnosti?  

Dětství a mládí Anthonyho Burgesse přitom jako by bylo opsáno z některé Dickensovy knihy.

Narodil jako John Burgess Wilson 25. února 1917 v Harpurhey, severovýchodním předměstí Manchesteru v katolické rodině s irsko-skotskými předky. Po biřmování se jeho jméno rozšířilo na John Anthony Burgess Wilson.

Matka Elizabeth Burgess Wilsonová byla kabaretní tanečnicí, která však, stejně jako Johnova sestra Muriel, zemřela již v roce 1919 při epidemii španělské chřipky. Otec Joseph Wilson byl „augustiniánský katolík“, který se živil všelijak: jako barový pianista nebo pianista doprovázející promítání němých filmů v kinech, prodejce encyklopedií, řezník, pokladník či trafikant. Malého Johna tedy vychovávala spíše teta, později ji vystřídala majitelka hostince, druhá manželka člověka, jehož Burgess kdesi popsal jako „většinou nepřítomného opilce, který si říkal otec“. Otec zemřel v roce 1938 na chřipku a nevlastní matka v roce 1940 na infarkt.

Výchova a způsob výuky na římskokatolických školách byly důvodem jeho značně polemického vztahu ke katolictví a křesťanství vůbec, ač se z jeho vlivu nikdy zcela nevymanil a ani o to nijak zvlášť neusiloval.

Díky rodinným okolnostem i typu základního vzdělání byl Burgess nucen vždy spoléhat sám na sebe a na to, co se naučí sám. A právě fakt, že byl samoukem, zřejmě stojí v pozadí jeho originálního nahlížení světa.

Zděděný hudební talent jej přiměl k úmyslu stát se hudebním skladatelem, ovšem pro nedostatečné teoretické znalosti nebyl přijat na hudební katedru manchesterské Victoria University. Rozhodl se tedy pro studium anglické literatury tamtéž. Čtyřleté studium ukončil v roce 1940 diplomovou prací o Christopheru Marlowovi na téma „Doktor Faustus jako symbolická autobiografie“ a s titulem bakaláře svobodných umění. Zájem o alžbětinskou Anglii jej již nikdy neopustil.

Krátce po ukončení studia narukoval k vojenským zdravotnickým jednotkám. Válečná léta 1943–1946 strávil na Gibraltaru jako armádní školitel v hodnosti hlavního seržanta v rámci vládního programu „Britský způsob a cíl“. Působil jako instruktor Ústředního poradního výboru pro vzdělávání armády při ministerstvu školství. Zároveň dirigoval armádní taneční orchestr, vyučoval rétorice, dramatu a jazykům: němčině, ruštině, francouzštině a španělštině. Jeho jazykové znalosti armáda využívala při výslechu válečných uprchlíků.

Jeden z důležitých životních zvratů jej potkal v roce 1944. Tehdy byla jeho těhotná manželka Llewela „Lynne“ Isherwood Jonesová, s níž se oženil v roce 1942 a jež se později stala předobrazem většiny jeho románových manželek, přepadena čtyřmi dezertéry z americké armády a ona na základě zranění a psychického traumatu potratila. Manželství (podle různých svědectví velmi bouřlivé a poněkud netradiční) již zůstalo bezdětné.

Burgess opustil armádu v roce 1946 a následující čtyři roky vyučoval rétoriku a drama na Středozápadní škole všeobecného vzdělání ve Wolverhamptonu a na pedagogickém školícím středisku při Birminghamské univerzitě v Prestonu.

V roce 1949 napsal svůj první román Cimbuří viděti (A Vision of Battlements), jehož děj, inspirovaný Vergiliovou Aeneidou a velmi ovlivněný Jamesem Joycem, se satirickým způsobem vyrovnává s válečnými zážitky na Gibraltaru a s vojenskou mašinérií obecně. Kniha ovšem byla vydána až v roce 1965.

Burgess nijak zvlášť o literární kariéře neuvažoval. Od roku 1950 učil anglickou literaturu na střední škole v Bandury, organizoval místní divadelní scénu, dál si víceméně sám pro sebe skládal symfonie a sonáty, psal do místních novin a zdálo se, že povede spokojený a zabezpečený život ve vesničce Adderbury i nadále.

Ale zřejmě až příliš poklidný život jej přinutil v roce 1953 zažádat o místo učitele angličtiny na ostrově Sark. V tom mu vyhověno nebylo, nicméně v roce 1954, po odmítnutí prvního románu a sbírky básní, byl osloven Koloniálním úřadem, zda by nepřijal místo vzdělávacího důstojníka v britských službách v Malajsii.

Další dva roky tak Burgess s manželkou pobýval v Kuala Kangsaru, kde vyučoval na Malajské koleji, „Etonu Východu“. Svoji zkušenost přetvořil do své první publikované knihy (pod jménem Anthony Burgess), do románu Čas na tygra (Time for a Tiger, 1956) – Tiger mimo jiné znamená název místního piva –, psaného v kiplingovské, conradovské a maughamovské tradici, a zahájil svou kariéru spisovatele. Se dvěma dalšími knihami: Nepřítel v peřinách (The Enemy In The Blanket, 1958) a Lože na východě (Beds In The East, 1959) tvoří tzv. Malajskou trilogii Dlouhý den se krátí (The Long Day Wanes), jejímž ústředním tématem je skomírající vláda Britského impéria ve východní Asii. Dnes je svým významem dávána do stejné roviny s Orwellovými Barmskými dny (Burmese Days, 1934, č. 1998), Forsterovou Cestou do Indie (A Passage to India, 1924, č. 1926) a Greenovým Tichým Američanem (The Quiet American, 1955, č. 1957).

Po krátkém návratu do Británie v roce 1958 Burgessovi přesídlili do Bruneje (v letech 1888 – 1984 sultanát pod britským protektorátem), kde Burgess začal učit na Koleji sultána Umara Alího Sajfuddína.

Zásadní přelom v Burgessovì životě nastal v roce 1959, když zkolaboval přímo při výuce. Byl převezen do Anglie, kde mu lékaři zjistili mozkový nádor a stanovili diagnózu (jak se ukázalo, chybnou), která mu dávala pouhý rok života.

Aby Burgess finančně zajistil svou manželku, napsal během tohoto roku celkem pět románů: Doktor je nemocný (The Doctor Is Sick, 1960), Červ a prsten (The Worm and the Ring, 1961), Pekelný stav (Devil of a State, 1961), jehož děj se odehrává v Bruneji, satiru na televizní kulturu Potlesk jednou rukou (One Hand Clapping, 1961) a Uvnitř pana Enderbyho (Inside Mr. Enderby, 1961), první ze čtyř komických knih o životních peripetiích pana Francise Xaviera Enderbyho, básníka se špatným zažíváním. Enderbyho jméno odkazuje na jméno jezuity sv. Františka Xaviera, jemuž zasvěcený řád Xavierových bratří vedl jednu ze základních škol, kterou Burgess v dětství navštěvoval.

Burgess si uvědomoval, že takové množství vyprodukovaných titulů by mohlo vzbudit značné pochybnosti, a proto dvě poslední knihy vydal pod jménem Joseph Kell.

Když jej list Yorkshire Post, kde působil jako recenzent, požádal o zhodnocení Uvnitř pana Enderbyho, Burgess využil příležitosti a nenechal na románu nit suchou. Celá věc se však prozradila a autor byl nařčen z propagace vlastního díla a vyhozen šéfredaktorem přímo před televizními kamerami v televizním studiu, kde měl svoje jednání vysvětlit.

Burgess se ale nenechal odradit a rozhodl se stát spisovatelem na volné noze (k rozhodnutí také pomohlo Lynneino dědictví po otci). V letech 1960 a 1964 napsal jedenáct románů, včetnì černohumorného románu Právo na odpověď (The Right to an Answer, 1960) o deziluzi, jakou zažívá Angličan, který se vrací po letech do Anglie z východní Asie, v kontrastu s překážkami, jaké čekají přistěhovalce ze Šrí Lanky, který se pokouší včlenit do anglické společnosti. Londýnský pobyt trávil Burgess s manželkou (s jejíž pomocí vydal překlady knihy Jeana Pelegriho a Michela de Saint Pierre) kromě literární činnosti především návštěvami barů, kde jim často dělal společníka americký spisovatel William S. Burroughs, jehož pak v průběhu šedesátých let navštěvovali v Tangeru.

Pro další kariéru byla Burgessovi klíčová turistická návštěva Sovětského svazu v roce 1961. Burgesse inspirovala k románu Med pro medvědy (Honey for the Bears, 1963), příběhu manželské dvojice, která přijela do Leningradu s představou vydělat peníze na černém trhu. Manželka se však zhroutí a musí být hospitalizována. Manžel mezitím zažívá množství bizarních bisexuálních dobrodružství a zároveň se snaží zajistit svobodu perzekvovanému hudebnímu skladateli. V druhém, „eskatologickém špionážním románu“ Záchvěv rozhodnutí (Tremor of Intent, 1966), psaném po vzoru knih Johna Le Carrého či Iana Fleminga, se v parodii na Jamese Bonda vyjevuje autorovo přesvědčení, že studenou válkou se mažou rozdíly mezi „dobrem“ a „zlem“ a že vztah mezi Ruskem a Západem připomíná spíše vztah mezi jin a jang. V knize se mísí komičnost s napínavým vyprávěním a metafyzikou.

Pobyt v Rusku mu ale poskytl látku zejména pro jeho nejznámější román Mechanický pomeranč (A Clockwork Orange, 1962, č. 1992). Na příběhu mravně pokřiveného Alexe a jeho „frendíkù“ (v němž literárně využil i výše zmíněné přepadení své manželky) se zabývá rostoucím násilím v mravně pokřivené společnosti, úvahami o svobodné vůli a psychologickém behaviorismu. Burgess zde naplno formuluje to, co dosud z jeho děl pouze probleskovalo: že cynismus státu je vždy větší než cynismus jedince. Sžíravá satira na všechny formy uplatňování moci však byla špatně pochopena a Burgess byl obviněn z propagace násilí a dávání špatného příkladu mládeži. Totéž se týkalo i filmové podoby Mechanického pomeranče (r. Stanley Kubrick, 1971), který byl ze stejných důvodů na dlouhá léta stažen z produkce.

Mechanický pomeranč je kromě ústředního tématu zajímavý i jako literárně-lingvistický experiment. Burgess zde používá uměle vytvořeného pouličního slangu („nadsat“), což je především kombinace angličtiny a ruštiny: „Trocha zbytků původního městského slangu... Taky trocha cikánštiny. Ale většina slov má anglosaské nebo ruské kořeny. Propaganda. podprahová infiltrace.“ Možným směřováním jazyka (a společenského vývoje) se Burgess nepřestane zabývat už nikdy.

Takový nezvyklý literární experiment si okamžitě našel i svoje kritiky. Clive James se ve své recenzi na 1985 v roce 1978 zmiňuje i o mixu angličtiny a ruštiny v Mechanickém pomeranči:

... proč mladí lupiči mluví směsí angličtiny a ruštiny? Byla snad Británie obsazena? Očividně nikoliv. Zodpovědnost za tuto hybridní řeč má mít podle matných náznaků cosi, čemu se říká ,propaganda‘, podle všeho levičácká. Ale i když ponecháme možné příčiny stranou a prozkoumáme samotný jazyk, jak by mohlo být takové základní slovo jako ,věc‘ nahrazeno ruským slovem [věšč], aniž by byla nahrazena jiná taková, stejně základní slova?

Clive James ovšem zapomíná, že slang se nemusí řídit žádnými pravidly, že jeho uživatelé mohou prostě přijmout do svého slovníku slova, která se jim (a jen jim) z nějakého důvodu hodí (třeba jen líbí) a že jedním z důvodů využívání slangu je lišit se, provokovat, být nesrozumitelný všem, kdo jsou mimo skupinu jeho uživatelů.2

Faktem zůstává, že po vydání Mechanického pomeranče se Burgess rázem stal ikonou univerzitní mládeže i rockových hudebníků: např. Mick Jagger a jeho spoluhráči si přáli hrát v Kubrickovì adaptaci hlavní role.

Román je populární dodnes: Moloko se jmenuje jedna sheffieldská rocková skupina vzniklá v roce 1995, k románu se svým albem Ein kleines Bisschen Horrorshow (1988) hlásí německá skupina Die Toten Hosen a britská skupina U2 nahrála v roce 1991 píseň „Alex Descends Into Hell For A Bottle Of Milk / Korova I“, která byla použita ve filmu Johnny Mnemonic (r. Robert Longo, 1995).

Burgess také někdy bývá nazýván praotcem punku. Paradoxem je, že Burgess populární hudbu vzniklou po druhé světové válce – kulantně řečeno – neměl rád. Vyplývá to i z knihy 1985, ale satirický obraz jejích představitelů i hudby samotné podal v druhém díle o básníku Enderbym Enderby navenek (Enderby Outside, 1968).

Podobně laděným a neméně bezútěšným románem jako Mechanický pomeranč je Zlotřilé sémě (The Wanting Seed, 1962), jehož děj se odehrává v přelidněném světě, v němž je proto před heterosexualitou upřednostňována homosexualita. Ve společnosti se však začíná vzmáhat dosud potlačované náboženství založené na rituálech plodnosti. Následný rozpad společnosti je doprovázen kanibalismem

(Zpracované lidské maso je prodáváno v supermarketech a nazývá se Člověčina nebo tak nějak.)

a válkami vedenými z jednoho jediného a skrytého důvodu – snižování populace.

K tématùm navozeným v těchto dvou knihách se Burgess příležitostně, ale často vracel, ať již v humoristickém románu Enderby (1968), Mechanické závěti, neboli Enderbyho konci (The Clockwork Testament, Or Enderby’s End, 1975), v knize 1985 (1978), anebo v divadelní hře Mechanický pomeranč: Hra s hudbou (A Clockwork Orange: A Play With Music, 1987).

Literárně-lingvistický experiment v Burgessově díle má zřejmě vrchol v „komickém“ románu M/F (1971), což je zkratka hlavního hrdiny, životního ztroskotance Milese Fabera, který se vypraví do Karibiku odkrýt rodinné tajemství. Po nejrůznějších, vždy však velmi bizarních zážitcích odhaluje, že rodinné tajemství se týká jeho osobně – jeho zplození má co dělat s incestem. Zkratka v názvu tak dostává i druhý význam – motherfucker.

V románu je znát vliv prací francouzského antropologa a strukturalisty Clauda Léviho-Strausse. Sám Burghess považoval M/F za své nejlepší dílo.Velký úspěch u kritiky ovšem zaznamenala diametrálně odlišná Burgessova kniha, fiktivní biografie Williama Shakespeara Všechno, jen slunce ne (Nothing Like the Sun, 1964, č. 2003), a Burgess byl náhle označován za jednoho z nejpřednějších spisovatelů své generace. Na stejném principu je vystavěn i poslední román vydaný za Burgessova života Mrtvý muž v Deptfordu (A Dead Man in Deptford, 1993) o anglickém renesančním básníku Christopheru Marlowovi (1564–1593).

Další důležitý předěl v Burgessovì životě nastal v roce 1968, kdy na cirhózu jater zemřela jeho manželka Lynne. Burgess se ovšem hned v témže roce podruhé oženil – s italskou hraběnkou, lingvistkou a překladatelkou Lilianou (Lianou) Macellariovou (+ 1976), s níž udržoval známost již dávno před Lynneinou smrtí a později i adoptoval jejího syna Paola-Andreje. Čerstvě nabytou (ač krátkou) zkušenost vdovce zúročil v románu Beardovy římské ženy (Beard’s Roman Women, 1977) o autorovi píšícím scénář o Byronovi a Shelleym.

V Římě se také odehrává kniha Abba Abba (1977) věnující se sklonku života básníka Johna Keatse, který se setkává s básníkem Giuseppem Gioacchinem Bellim (1791–1863). Druhou část knihy tvoří Belliho básně, přeložené autorem románu. Slova z názvu jsou též epitafem na Burgessově náhrobku. V aramejštině znamenají Ježíšovo zvolání na kříži: „Otče, otče,“ zároveň se však jedná i o iniciály Anthony Burgesse.

Burgess s Lilianou začínají žít téměř jako nomádi. Důvodem je neochota platit v Anglii velké daně. Jako daňoví emigranti putují Evropou Bedfordovým dormobilem, což býval Martinem Walterem na základě vauxhallu vyráběný obytný karavan. Pro Burgesse se vozidlo stává „zázrakem britského designu, který však hodně utrpěl britským lajdáctvím – chybějí šrouby, prkna jsou špatně ohoblovaná...“ Řídila Liliana (Burgess se řídit nikdy nenaučil) a on psal.

Místem pobytu se postupně stává Malta (1968–70), Itálie, USA (1969, 1970–72), kde působil jako hostující profesor na několika univerzitách, Monako (1976), Francie, Švýcarsko. Z té doby pochází zajímavý nevážný román Napoleonova symfonie: román ve čtyřech větách (Napoleon Symphony: A Novel in Four Movements, 1974), jehož stavba kopíruje Beethovenovu Eroiku. Román přináší množství velmi cenných postřehù ze života muslimské a arabské země okupované evropským a navíc křesťanským státem.

Konec sedmdesátých a především osmdesátá léta 20. století patří k Burgessovým nejplodnějším. Ústředním tématem se mu stává náboženství. Parodie na thriller Pozemské síly (The Earthly Powers, 1980), jež se dotýká homosexuality, rozvodu manželství a hříchu z náboženského hlediska, práv homosexuálù, cenzury, exorcismu, euthanasie, ekumenismu i vlivu Hollywoodu na mezilidské vztahy, byla v roce 1980 nominována na Bookerovu cenu (tu však nakonec získala kniha Williama Goldinga Rituály přeplavby (Rites of Passage).

Ježíšùv život je převyprávěn v románu Muž z Nazaretu (Man of Nazareth, 1979), který vznikl na základě scénáře psaného pro televizní miniseriál Franka Zeffirelliho Ježíš Nazaretský (Jesus of Nazareth, 1977).

Na knihu bezprostředně navazuje román zabývající se vznikem křesťanství jako instituce Království bezbožných (The Kingdom of The Wicked, 1985).

Moderní odezvou legendy o meči krále Artuše je román Všechno staré železo (Any Old Iron, 1988), generační sága o dvou rodinách, rusko-velšské a židovské, jako personifikace střetu rozdílných kultur. Román postihuje potopení Titaniku, první i druhou světovou válku, ruskou revoluci, španělskou občanskou válku a vznik státu Izrael. Počátkem 90. let se Burgessovi vrátili do Anglie a usadili se na londýnském předměstí Twickenham. Anthony Burgess zemřel 22. listopadu 1993 (na den přesně třicet let po Aldousi Huxleym) v nemocnici sv. Jana a sv. Alžběty v londýnské čtvrti St. John’s Wood na rakovinu plic. Pohřben je v Monte Carlu, ač si prý údajně přál být pohřben v Manchesteru.

Posmrtně byl publikován veršovaný román Byrne (1995), příběh Michaela Byrnea, pornografa a umělce, který se dal v Německu do služeb nacismu.

***

Podle výše řečeného nepříliš známá a mnohdy z výčtu Burgessových děl vynechávaná kniha 1985 shrnuje Burgessova celoživotní témata: totalita, násilí, nemohoucnost státní moci, anarchismus, význam vzdělání, hledání definice svobody a lásky.

Při jejím uvedení do kontextu české překladové literatury nelze pominout, že řadu „klasických“ utopií3 – v českých tiskovinách nejrůznějšího druhu mechanicky omezené pouze na ty Huxleyho a Orwellovy – budeme muset rozšířit o další významnou položku.

Ačkoliv Orwellův román 1984 obnažil vnitřní podstatu totalitního (fašistického a komunistického) systému a sehrál důležitou roli při „rozkladu“ sovětského impéria ve východní Evropě, zůstal „pouhou“ vizí, jež se nemùže – jak nás ujišťuje Burgessova kniha – stát nikdy skutečností.

Přesto se však jistého přízraku „orwellovštiny“ nemůžeme zbavit ani v 21. století. Porovnejme Burgessovy úvahy z roku 1978:

... tajné informace unikly ke komerčním organizacím. Jedna firma vychloubačně prohlásila, že bude mít do roku 1980 ve svých počítačích podrobnosti o devadesáti procentech populace. Policie má snadný přístup k tomuto druhu uchovávaných informací. 152 000 lidí, kteří byli hospitalizováni v psychiatrických léčebnách, má své nejintimnější podrobnosti svých životů kompjuterizovány. Stupeň inteligence, zda byli či nebyli ve vězení, stupeň nátlaku potřebný k jejich hospitalizaci, celá diagnóza jejich duševní nemoci, speciální složky pro takové drobnosti, jako drogová závislost, epilepsie, alkoholismus... V Evropě může povstat nový Hitler a bude velmi potěšen informacemi, jež mu poskytne státní správa myslící ve starých pojmech omezování svobody a demokratických práv. V počítačích ve světě jsou nepochybně přehledné seznamy Židů, stejně jako nebezpečných nezávislých intelektuálů... Krevní skupiny celého národa jsou zaznamenány v počítačích. Stát zná adresy všech mužů se zrzavými vlasy.

a holá fakta ze současnosti, doby mobilních telefonù, kreditních karet a internetu:

... 650 000 zákazníkù, jejichž záznamy z firmy America On Line prosákly loni v létě na veřejnost... Ještě znepokojivější akci má v tomto smyslu za sebou firma Yahoo. Její pobočka v Hongkongu údajně předala komunistickým úřadùm obsah e-mailové korespondence čínského disidenta Ši Taa, který na základě tohoto úniku skončil ve vězení... (Respekt 16, duben 2007)

Huxleyho Konec civilizace (1932) zase dokládá, že „devastaci ducha lze očekávat spíše od nepřítele s úsměvem na tváři než od toho, jehož vzezření vyvolává podezření a nenávist“, jak píše Neil Postman v dnes již také klasické knize Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy:

V huxleyovském proroctví nás nesleduje ze své vůle Velký bratr. Sledujeme my jeho, a děláme to z vůle vlastní... Nechávají-li se lidé rozptylovat trivialitami, stane-li se z kulturního života nekonečný koloběh zábavy, změní-li se seriózní veřejná komunikace v dětské žvatlání – stručně řečeno, stane-li se z lidí obecenstvo a z veřejných záležitostí zábavná show – národ se ocitá v nebezpečí a smrt jeho kultury se stává reálnou možností.

Tento vývoj lze docela dobře již dlouhou dobu sledovat v USA a západní Evropě, ale naplno se projevuje právì v postkomunistických státech východní Evropy, jež se po zbavení se velkobratrských okovů útlaku okamžitě a dobrovolně vzdaly totalitě obrazovky, která „může být mnohem horší než Orwellův děsivý svět“. Postman vlastně (ať už vědomě či nevědomě) navazuje na Burgesse:

Techniky moderní výroby nedovolují potěšení nebo hrdost na práci. Dělníkův den je očistec, kterému jste se podrobil, abyste byl dobře zaplacen, dobře zaplacen penězi a požitky. Skutečný den začíná, když dělníkův den končí. Práce je nutné zlo.

Nicméně obě zmíněné utopické vize skřípou a zadrhávají v jedné podstatné věci. Jako valná většina sci-fi románů či utopií předpokládá, že společenské útvary ve všech částech světa budou přibližně na stejné úrovni – drobné výjimky jsou povoleny pro zpestření děje. Nepočítá s tím, že by významná část světa mohla vyznávat jinou formu vlády a jiné společenské hodnoty, než ty, které předpokládá Orwell (totalita stranické moci) nebo Huxley (totalita technologického „pokroku“).

Anthony Burgess ve své knize 1985 zůstává „při zemi“, když si vedle Východu, podle mlhavých poznámek směřujícímu k orwellovskému „ideálu“, a na základě svých tezí domýšlené reality Západu uvědomuje i obrovskou sílu islámu jako velmi schopné náboženské ideologie, v jejíž moci je porazit technologicky mnohem vyspělejší západní svět jeho vlastními zbraněmi – jeho demokracií, jeho proklamovanou náboženskou a rasovou tolerantností, a z toho vyplývající neochotou sáhnout k silovým řešením.

Současné šíření islámu křesťanskou Evropou se v mnoha případech blíží Burgessově představě v románu. Slovy sociologa Karla Černého:

Na území Evropské unie žije podle odhadů více než 14 milionù muslimů. V některých evropských městech stojí již dnes více mešit než kostelů (Bradford, Birmingham aj.). Ve Francii funguje přes 2000 mešit, v Německu dokonce 2500. Přitom ještě v roce 1980 zde bylo pouze 260, respektive 700 muslimských svatostánků. Podobná situace je i ve Velké Británii a dalších zemích.

A anglický historik Bernard Lewis pokračuje:

V Evropě, stejně jako ve Spojených státech, se často setkáváme s postojem, kterému se obvykle říká multikulturalismus nebo politická korektnost. V muslimském světě takové zábrany neexistují. Oni jsou si velmi dobře vědomi své identity. Vědí, kdo jsou a co jsou a co chtějí, a tuto schopnost jsme my zřejmě do značné míry ztratili. To je zdrojem síly na jedné a slabosti na druhé straně.

Burgess již koncem 70. let minulého století předvídá past, jíž na sebe Evropa sama políčila, když její státy poskytly ekonomický azyl mnoha etnickým menšinám, aniž by se dále zajímaly a staraly o jejich skutečnou integraci do evropské společnosti, a ony se nyní, sebevědomě využívajíce evropskou demokracii, dožadují svého práva žít v demokratické společnosti podle pravidel svých, nedemokratických společenství. To potvrzuje Karel Černý:

Zatímco rodiče, kteří přišli do Evropy v období závratného poválečného hospodářského růstu, byli skromní a tvrdě pracovali, mezi jejich potomky se slovy studie londýnského East Endu (2006) rozmohla jakási „kultura požadavku“. Potomci imigrantů se staví aktivně do role obětí diskriminace a islamofobie.

Důsledky této krize jsou nasnadě: Aktéři útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku 11. 9. 2001 prošli pilotními kurzy na Floridě, studovali a pracovali v USA a své schopnosti a vědomosti obrátili právě proti spoleènosti, která jim je umožnila získat. Totéž i v případě strůjců pumového útoku na londýnské metro 6. 7. 2005.

A tak, když se nizozemská spisovatelka Margriet de Moorová táže,

zda už některý spisovatel píše román s titulem 2084. Nesmírně mě zajímá, zda islám, který se pevně a definitivně usazuje v našem středu, sem bude jednou opravdu patřit, a bude integrovaný v sekulární, osvícené, demokratické, blahobytné Evropě,

musíme odpovědět, že takový román již existuje téměř čtyřicet let. Optimismem ovšem nijak neoplývá. 

Druhé základní téma románu spočívá na Burgessových hrátkách s představou, že odbory v Anglii získají neomezenou moc. Zde román s obrovskou dávkou sarkasmu domýšlí tendence odborové politiky v 70. let 20. století ve Velké Británii. Podle některých kritikù 1985 již předem ospravedlňuje protiodborovou politiku vlády Margaret Thatcherové, která se dostala k moci rok po vydání knihy. Její vláda se vyznačovala tvrdým postojem vůči dělnickým požadavkům, zvláště v letech 1984 – 1985, kdy došlo k tvrdým a složitým konfrontacím mezi vládou a Národním odborovým svazem horníků.

Sociálně-politický vývoj v Británii se samozřejmě ubíral jiným směrem a pro dnešek je spíše zajímavý Burgessův popis přístupu vlády (vládnoucích odborů) ke vzdělání. Nelze ovšem přijmout tvrzení Thomase H. Eriksena v jeho článku „K čemu vzdělání“ z roku 1996, v němž dokládá Burgessovo neodhadnutí budoucího vývoje poznámkou, že

nepochopil, že Británie se koncem 70. let chystala stát se postindustriální společností, kde nárůst využívání informací probíhá souběžně s úpadkem tradičního průmyslu... a že kdyby Burgessův hrdina zůstal v cihlové universitě, dočkal by se brzké a nejpůsobivější studentské exploze od 60. let. V této společnosti méně a méně lidí pracuje manuálně...

V románu 1985 se samozřejmě jedná o nadsázku. Přetrvává ovšem otázka, jaká vlastně je ta současná úroveň vzdělání a zda množství vstřebaných informací lze nazývat vzdělaností. K tomu můžeme připojit úvahy (viz str. 137), zda „práci“ Burgessových odborů na poli všeobecné vzdělanosti v současnosti nesuplují (a mnohem úspěšněji) sdělovací média – především televize.

Zároveň je třeba přiznat, že Burgess se v druhé, románové části knihy příliš nesnaží o „velkou“ literaturu. Oproti Orwellovu 1984 má mnohem blíž k románu „idejí“, jak jej prezentuje třeba Huxleyho Ostrov (1962, č. 2001), a jeho stavba záměrně směřuje k prozaickému vyzkoušení platnosti a funkčnosti tezí, které zastává ve své esejistické první části. Burgessova společnost v roce 1985 by byla stejně neživotná – jak dokazuje Burgess ve svých esejech – jako ta Orwellova v roce 1984. Také to v závěru knihy přiznává:

Těmi odbory myslím však spíše stále agresivnější odborové předáky. Také jsem nevzal v úvahu, což Orwell udělal ještě mnohem okatěji, zdravý rozum a lidskost obyčejného dělníka.

Pokud však nahradíme chování Burgessových odborů chováním institucí demokratického státu, vyjde nám kupodivu přesná charakteristika základní slabiny demokracie – zajišťování práv bez požadavku plnit elementární základní povinnosti:

„... zlo existuje a nemůže být odstraněno zákonem, nápravou ani trestem. Ale ostatní mají povinnost zabránit tomu, aby se zlo dělo. Právě tahle povinnost je činí lidskými bytostmi. Jestliže selžou a tuto povinnost nesplní, musejí být vinni. Vinni a potrestáni.“

„Žádná taková povinnost už neexistuje,“ řekl Devlin. „To přece víš. Existují jenom práva. Výbor pro lidská práva – to dává smysl. Výbor pro lidské povinnosti – to je pitomej nesmysl, ne? Vždycky to byl nesmysl, a ty to víš.“

„Povinnost k rodině,“ řekl Bev. „Povinnost k vlastnímu nadání a schopnostem. Povinnost k vlastní zemi. Pitomý nesmysly. Chápu.“

A tak můžeme číst denně v novinách nejrůznější pel-mel: o šikaně ve školách, o rostoucí brutalitě násilných činů ze strany mladistvých (přičemž aktéři nejsou nutně děti ze sociálně slabých rodin), o právu na zachování lidské důstojnosti souzeného zločince oproti absolutní ztrátě soukromí oběti, o faktické beztrestnosti těch, co mají peníze a vliv, o požadavcích na zrušení maturit, o stupňovaných požadavcích na státní podporu pro zemědělce (že nepršelo nebo že pršelo moc), i o takových absurditách, jako že se myslivci cítí uraženi večerníčkem Madla a Ťap, který je „nevyváženě“ vykreslil jako ty, co střílejí zvířata pro potěšení (Lidové noviny, 12. 3. 2007).

Clive James vyčítá Burgessovi chabou argumentaci, když

si myslí, že kdyby bylo méně vlády, bylo by méně byrokratických institucí, jež se věnují tomu, aby dělaly život méně snesitelný tím, že zavádějí takové bezduché novoty, jako je desetinná měnová soustava. Před pár lety, když žil ještě v Itálii, napsal Burgess článek pro britské noviny, že Britové by mohli být více jako Italové, kteří se naučili žít s chaosem. To napsal ještě před náhlou popularitou únosů dětí a terorismu, což svědčí o tom, že Itálie by potřebovala chaosu spíše méně, než se jí dostalo.

Zde se jedná o zřejmé nepochopení, co měl Burgess na mysli svým voláním po hledání rovnováhy mezi právem a povinností. Clive James své nepochopení dokládá tvrzením:

Burgess extrapoluje současné levičácké tendence, aniž by extrapoloval i současné tendence pravičácké. Jestliže všichni ti Arabové přišli, co se stalo s Národní frontou? Člověk je nucen dospět k závěru, že tato fikce je fragmentární, protože pro Burgesse je fragmentární i realita. Nevidí politiku jako něco koherentního. Místo toho vidí množství různých těžkostí, jež se spolčují proti němu.

Vše se dá shrnout v Burgessovo takřka neslyšné, ovšem celou knihou procházející povzdechnutí: v současné společnosti mizí obyčejná lidská slušnost, ohleduplnost a úcta k lidskému životu, jež by mnoho současných problémù mohlo bezbolestně vyřešit. Jedna z Burgessových esejù má název „Smrt lásky“.

A přesto se Burgess z případné pozice idealistického moralisty vyvazuje důrazným – a pro mnohé z nás nepříjemným – lpěním na názoru, že ať je kompromis mezi právem a povinností jakýkoliv, měl by být vždy posuzován z hlediska individuální svobody volby:

Je lepší mít ulice zamořené mladými vraždícími chuligány, než popřít individuální svobodu volby. Je kruté to, co říkám, ale musel jsem to říct, jelikož si to žádá morální tradice, kterou jsem zdědil jako člen západní civilizace. Ať se podmínky nutné pro zachování společnosti mění jakkoliv, základní lidský dar nesmí být popřen...

Lidská bytost nemá pouze svobodu jednat podle svých vlastních rozhodnutí, má také svobodu podle nich nejednat. A především tohle mùže být podstatou její humanity, má svobodu jednat v protikladu ke svým rozhodnutím.

Jeho osobní život měl k zářnému životu světce rozhodně velmi, velmi daleko,4 na druhou stranu si život nijak usnadňovat nesnažil. Jeho tvrdošíjné setrvávání na svobodě volby mu přivodilo množství problémů s byrokratickou mocí Státu: v Malajsii byl považován za bolševika, protože se choval vstřícně k místním obyvatelům, a jeho malajská trilogie Dlouhý den se krátí (The Long Day Wanes) se ocitla na indexu zakázaných knih, na Maltě měl zase problémy se státní cenzurou a jeho dům byl v roce 1974 zkonfiskován, dlouhá léta cestoval Evropou jako daňový emigrant.

Je dobré mít stále na paměti jeho prohlášení:

Vyberte si vlastní typ tyranie – jste svobodní. Já bych si vybral mírnou tyranii spotřební filosofie.

Anebo v textu zmíněné španělské rčení: „Vezmi si, co chceš, ale zaplať za to.“

 ***

Ne všechny Burgessovy knihy jsou dokonalé, jejich postavy i zápletky jsou mnohdy až příliš lehce nahozené a zvláště z počátku je zřejmé, že Burgessovi šlo v prvé řadě o výdělek, aby zabezpečil rodinu. Všechny nesou punc osobní zkušenosti, což bývá někdy posuzováno jako autorovo přílišné zaujetí sama sebou. Oprostíme-li se ovšem od těchto jistě oprávněných výhrad, odhalíme v pozadí Burgessovy tvorby ústřední autorovo osobní přesvědčení, že

Bůh je vtipálek nebo blázen a lidskost se v každodennosti projevuje poměrněì chytře, ale v závěru pak hloupě. Každá politika, která slibuje pokrok, nevzbuzuje důvěru, stejně jako poválečný svět konzumu a velkoprodeje. (Cult Fiction)

Bývá také někdy těžko rozpoznat, zda Burgess své úvahy o daném tématu míní opravdu vážně, anebo si ze čtenářù střílí – ironický úšklebek, satirický šleh či komiku lze nalézt téměř v každém jeho románu i v mnoha esejích, a stejně tak i jeho dvoudílná autobiografie Malý Wilson a Velký Bůh (Little Wilson and Big God, Being the First Part of the Confessions of Anthony Burgess, 1986) a Měls svůj čas (You’ve Had Your Time, Being the Second Part of the Confessions of Anthony Burgess, 1990) je plná sebeironie a poťouchlostí.

Je třeba se tedy mít i na pozoru před údajným koketováním Anthonyho Burgesse s islámem, jestliže v jednom rozhovoru v roce 1969 tvrdil:

Věříte v jednoho Boha. Modlíte se pětkrát denněì. Máte obrovskou spoustu svobody, sexuální svobody, můžete mít čtyři manželky. Vaše žena má svobodu stejně tak velkou. Může se rozvést úplně stejně jako muž.

Mnoho věcí v jeho životě i v díle lze vysvětlit neustálým puzením pouštět se po nových, neotřelých cestách, zkoušet nové styly a postupy a hledat historické souvislosti.

Díky tomu se na rozdíl od svých současníků na počátku své literární kariéry – především Rozhněvaných mladých mužů Johna Osborna, Johna Wainea, Kingsleyho Amise či Johna Brainea, kteří v podstatě navazovali na tradiční realistický román a hledání nové literární formy, či přímo literární experiment z principu odmítali – ocitl po boku svých kolegů, na přelomu 50. a 60. let stejně tak, podle Martina Hilského, „výjimečných, atypických zjevù“ britské literatury: Williama Goldinga a Lawrence Durrella:

Golding ve své studii zla rozvíjel odkaz Bunyana, Miltona a Josepha Conrada, Durrell svébytně modifikoval postupy proustovské a joyceovské, Burgess svou virtuózní jazykovou hrou navazoval na joyceovské slovní hříčky.

Burgess ostatně svému vzoru a učiteli věnoval dvě kritické studie Here Comes Everybody: Úvod k Jamesi Joyceovi pro obyčejného čtenáře (Here Comes Everybody: An Introduction to James Joyce for the Ordinary Reader, 1965, také publikováno jako Re Joyce) a Joysprick: Úvod do jazyka Jamese Joyce (Joysprick: An Introduction to the Language of James Joyce, 1973). Editorsky zpracoval též vydání Zkrácených „Plaček nad Finneganem“ (A Shorter ‘Finnegans Wake‘, 1969).5

Své eseje ovšem Burgess věnoval i dalším jazykovým či stylistickým inovátorům – kromě Shakespearova díla se věnoval též D. H. Lawrencovi či Ernestu Hemingwayovi. Právě z tohoto hlediska ze zabýval i romány anglo-amerických autorù ve své studii Devadesát devět nejlepších románů v angličtině od roku 1939 – osobní výběr (Ninety-Nine Novels: The Best in English since 1939 — A Personal Choice, 1984).

Objevné jsou i jeho vědecké práce Jazyk zjednodušený (Language Made Plain, 1964) či Ústa plná vzduchu: Jazyk a jazyky, zvláště anglické (A Mouthful of Air: Language and Languages, Especially English, 1992).

Zájem o jazyk jej dovedl i k překladu Eliotovy Pusté země (The Waste Land, 1922, č. 1947) do perštiny – v Íránu ovšem nikdy nevydanému. Nepřekvapí ani, že byl pozván k přípravě filmu Boj o oheň (Quest for Fire, r. Jean-Jacques Annaud, 1981), natočeného podle stejnojmenného románu Josepha Henri Rosnyho (La guerre de feu, 1911, č. 1920), aby vytvořil prehistorický jazyk, jakým se mohlo hovořit před 80 000 lety.

Anthony Burgess ani dnes nepřestává udivovat šíří svých zájmů, rozsahem svého díla i naléhavostí a aktuálností svých vizí. Nebylo by jistě marné, kdyby se jeho dílu věnovala u nás větší a soustavnější pozornost.

Přinejmenším alespoň taková, jakou čeští překladatelé věnují pozornost argentinskému spisovateli Jorge Luisi Borgesovi, jemuž se v Británii říká argentinský Burgess, zatímco Burgessovi se v Argentině přezdívá britský Borges.

l.bosch, červen 2007; psáno jako doslov k českému vydání Burgessova 1985nakladatelství Maťa (2007)

1 Viz kniha Cult Fiction: Průvodce po kultovním románu.
2 Jako příklad za všechny uveďme slang afroamerických jazzmanů či raperů. Na Jamesovu konkrétní poznámku lze v česk(oslovensk)ém prostředí odpovědět příkladem nezvykle libozvučného, původem maďarského slova „bazmek“ („hen ten oný bazmek“), ještěì před dvaceti lety bohatě využívaného všemi, kteří měli to štěstí trávit nějaký čas v Československé lidové armádě. Slovem se dalo označit cokoliv od tanku přes jídlo až po tkaničky u bot, aniž by to byl důsledek obsazení Československa Maďary.

3
Máme na mysli též Zamjatinovo My, Boyeové Kallocain, Vonnegutovo Mechanické piano, Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita, ale bez povšimnutí bychom neměli nechat ani vize Wellsovy, Shawovy či Čapkovy.

4
Burgess byl náruživý kuřák (existuje jen velmi málo fotografií, kde by nedržel v ruce cigáro, cigaretu nebo doutník), k soustředění při tvorbě užíval dexedrin, marihuanu neodmítal a alkoholu (později pekelně silného čaje) vypil víc než dost.

5
O jeho vztahu k Joyceovu dílu svědčí i příhoda, kdy Odyssea, v Anglii tehdy zakázanou knihu, pašoval v patnácti letech z Francie rozřezaného na několik částí a přilepeného k tělu. Působivá je i historka, že když v roce 1941 vojenská policie objevila u Burgesse Plačky nad Finneganem, považovala je za seznam tajných kódů.