Goldingovo podobenství II
"V hrdle jen žár, rty žhavý cár,
žádný
smích, slzí proud.
Hlas,
co v nás byl, se vysušil.
Hryzal
jsem paži, svou krev pil,
Abych
moh křiknout: „Loď!“
(T.
S. Coleridge, Píseň o starém námořníkovi, překl. Petruše Máchová, 1984)
William Golding se do světové literatury zapsal
svým prvním románem Pán much
(1954, česky 1968, v nakl. MAŤA 2003), podobenstvím, jímž naboural obecné
vnímání pojmů (nejen) britské chrabrosti a vlastenectví. Kromě toho však vznesl
důležitou otázku, co je to vlastně civilizace a do jaké míry je v nás ona
tzv. civilizovanost zakořeněna. Příběhem chlapců z prestižní školy, kteří
ztroskotali na opuštěném ostrově, dokázal, že nijak zvlášť a že stačí poměrně
málo, aby se z lidského společenství stala smečka vlastními pudy
ovládaných jednotlivců.
Jak na jednom místě knihy říká jeden z hochů: „Co
je lepší – mít pravidla a snášet se mezi sebou, nebo lovit a zabíjet?“ a
o kus dál zazní klíčová odpověď: „Zabijem zvíře!
Podřežem! Ať krev stříká pod nožem!“ Že se pronásledovaným zvířetem
velmi snadno může stát i člen takového společenství, je nasnadě.
Ačkoliv tuto knihu původně odmítlo čtyřiadvacet
nakladatelství (převážně kvůli přílišnému pesimismu a nevíře v axiom, že
člověk je v podstatě dobrý), stala se ihned po svém vydání v roce
1954 bestsellerem a podnítila množství diskusí o morálce, etice a hodnotách
civilizace vůbec. Nadčasový význam Pána much potvrdilo v roce 1983
i udělení Nobelovy ceny Williamu Goldingovi, ačkoliv očekávaným, a takřka
jistým laureátem byl Graham Greene. O aktuálnosti tématu svědčí i film
z roku 1963 režírovaný Peterem Brookem a jeho remake z roku 1990
v režii Harryho Hooka.
William Golding se narodil 19. září 1911 v St. Columb Minor
v britském Cornwallu v rodině, která mu nijak nebránila
v rozvoji jeho zájmů, a tak v podstatě s pochopením přijala i
fakt, že původně zvolený obor fyziku při svých studiích na univerzitě
v Oxfordu (1930–1934) po dvou letech změnil na obor anglické literatury.
Příklon k literatuře, především staroanglické poezii, byl první důležitým
zvratem v Goldingově životě – výsledkem bylo v roce 1935 vydání
básnické sbírky s prostým názvem Básně (Poems). Druhý takový zvrat
byl nedobrovolný, ale z hlediska literatury mnohem významnější. Započatou
dráhu učitele základní školy a poklidný rodinný život (v roce 1938 se oženil
s Ann Brookfieldovou, v roce 1940 se jim narodil syn David),
přerušila druhá světová válka.
Roky 1941–1945 strávil u námořnictva Jejího Veličenstva. Sloužil na křižnících
a minolovkách v severním Atlantiku, účastnil se honu na německý křižník Bismarcki
vylodění v Normandii. Na konci války byl již
velícím důstojníkem
v hodnosti nadporučíka na raketové lodi.
S rostoucím postupem ve
armádní hierarchii a přibývajícími
válečnými zkušenostmi však postupně mizely
Goldingovy iluze o člověku a formovalo se hlavní téma,
kterému se ve svých
knihách opakovaně věnoval: chování člověka
v mezních situacích. „Když jsem
byl mladý, před válkou, měl jsem o člověku
bláznivé představy,“ řekl
v jednom rozhovoru.
„Ale prošel jsem válkou a
ta mě změnila. Válka mě toho o ostatních, mně podobných, hodně naučila.“
William Golding se vrátil k učitelství, k rodinnému životu (v roce
1945 se jim narodila dcera Judith Diana) a přestěhoval se do Salisbury.
V roce 1952 začal psát knihu Vetřelci zevnitř (Strangers from
Within), která po úpravách vyšla v roce 1954 jako Pán much (Lord of
Flies). Další následovaly v rychlém sledu: Dědicové (Inheritors,
1955, česky 1996), Ztroskotání
Christophera Martina (Pincher Martin, 1955, česky 2005) a Volný
pád (Free Fall, 1959).
V příběhu z blízké budoucnosti Pán much, strhávajícím masku
civilizovanosti, v románu z dávné historie Dědicové,
v němž evolučně vyšší, „nadřazený“ druh homo sapiens využívá svou
intelektuální převahu k vyhlazení „nižších“ neandrtálců, i ve Volném
pádu,
jehož děj je zasazen do zajateckého tábora, ve
kterém si německý
psycholog zahrává s psychikou mladého
malíře Sammyho Mountjoye a vrhá ho
do dantovského pekla lásky a neukojené
sexuální touhy – tam všude jsou
přítomny
válka, boj a násilné chování člověka
vůči člověku.
Zatímco však hrdinové těchto knih, podobenství či
mýtů i přes všechna utrpení mají jakous takous naději, hlavní postava Ztroskotání
Christophera Martina
už od počátku žádnou podobnou naději nemá. Zde je
vyvržena
na pustý, nehostinný útes v oceánu,
kde je jakákoliv snaha ulehčit si svůj
úděl již dopředu zmařena. Člověk, „Pán
tvorstva“, jenž se ještě před malou
chvílí kochal svými životními
„úspěchy“, není náhle ničím
víc než jedním z
mnoha dýchajících živočichů uprostřed
nekonečných vod, pouhou hříčkou v rukou
živlů, zcela závislý na závanu větru,
vzedmutí vln, intenzitě slunečních
paprsků, náladě racků, dostupnosti vilejšů a
slávek.
Pokud by však tato výchozí situace jiné
autory vedla k napsání díla o
hrdinském
boji s přírodními živly a nepřízní
osudu – například jako přibližně ve
stejné době vznikající Hemingwayova kniha Stařec a moře (The
Old Man and the Sea, 1952, č. 1956) –,
je to vlastní válečná zkušenost,
která stojí v pozadí Goldingova
příběhu a
jež čtenáře již v zárodku zbavuje všech
romantických představ. A když postupným
rozkrýváním minulého života
poznáváme Christophera Martina jako člověka zcela
antihrdinského, navíc pak i jako
bezpáteřního, poživačného a sobeckého,
povstává před námi vpravdě obrazoborecký
výjev ze života „Pána tvorstva“.
Tělo vlnami zmítaného námořníka v záchranném
kruhu, jehož oči nedohlédnou dál než k dalšímu hřebeni běžící vlny – kolik
takových temných metafor „velikosti“ člověka v literatuře existuje? Golding
však v boření robinsonovských a
hrdinských mýtů obecně jde ještě
dál. Goldingův trik v závěru knihy
ruší i základní princip
„hrdinského
eposu“ – román začíná Martinovou
smrtí a jeho smrtí také končí – proto
první
americké vydání knihy v roce 1957 neslo
název Dvojí smrt Christophera
Martina (Two Deaths of Christopher Martin). Byl to však právě Goldingův
trik, který poměrně brzy po vydání způsobil sestup z piedestalu „kultovní
knihy“ u universitních studentů a odsunul ji z hlavního proudu čtenářského
zájmu.
To, co se odehrává mezi dvojí smrtí Christophera Martina, nabízí množství
interpretací. Záleží na čtenáři, se kterou z nich se ztotožní.
Princip Goldingovy knihy bývá někdy přirovnáván k povídce Ambroce Bierceho
(1842-1914) Případ na mostě přes Soví řeku (An
Occurrence at Owl Creek Bridge, 1891), v níž si odsouzenec
na smrt
oběšením představuje v okamžiku mezi
otevřením propadla a stažením smyčky
svůj útěk na svobodu. Dalším logickým
závěrem je chápat pasáž mezi úmrtími
jako
filmový sled významných okamžiků Martinova života
ve chvíli umírání, záznam
duševních pochodů, kdy zbytky vědomí
opouštějí (zde v obrácené křesťanské
symbolice po sedm dnů) umírající tělo a
v pudu sebezáchovy před cestou do
černé nicoty se chytají vzpomínek, které by
měly být pro ono tělo, pro onen
ubývající život pevným bodem.
Virginia Tigerová, která vedla s Williamem Goldingem letitou
korespondenci, ve své knize William Golding: The
dark fields of discovery (1974)
míní, že kniha „je zprávou o duši
v očistci, nikoliv příběhem ztroskotavšího
námořníka na osamělé skále.
Golding mi řekl, že ji chápe jako rozsáhlé
vykreslení komplexního zákona: ,Kde
chybí vize, lidé umírají.‘
V posmrtné halucinaci si Martin vytváří
skálu
ze vzpomínek na bolavé a nyní
chybějící zuby a tápavě se snaží
ovládnout to, co
je v jeho mysli iluzí.“ A dále
dokládá, že kniha není záznamem
zkoušky
„Martinovy schopnosti přežít, ale zkouškou jeho
víry, že hodnotu lidského druhu
definuje jeho vůle a inteligence.“
Jejímu názoru oponuje Leon Surette ve svém eseji A Matter of Belief: Pincher
Martin’s Afterlife (1994), když dokládá, že celá Goldingova kniha není ani
vyprávěním „v okamžiku smrti“, ani halucinací, ale vyprávěním post mortem.
Jako záznam stavu duše po smrti označil svou knihu i sám Golding.
Vlastně teprve zpětně, když je čtenář poslední větou
příběhu přinucen knihu
projít ještě jednou, se v textu objasní
některé narážky, které se původně
zdály přinejmenším zvláštní
(ať již puchýřky z horka nebo humrovité ruce).
Teprve tehdy se vyjasní, že Martina celou tu dobu sleduje jeho
vědomí (duše),
jež se zpěčuje opustit tělo.
Surette podotýká, že pokud tu prochází víra nějakou zkouškou, pak to není ta
Martinova, ale čtenářova.
Knihy Williama Goldinga jsou v podstatě moralitami a zvlášť tato nás drastickým
způsobem staví před klíčovou otázku: „Co jsem já? Kdo jsem?“
„Jak mohu mít úplnou identitu bez zrcadla?“
ptá se sám sebe na jednom místě Martin a pokračuje:
„...
jsem tady tou věcí, hromádkou bolavých míst
na pohmožděném těle, uzlík
cárů a dva humři na kameni. Tři okenní tabulky
možná dostačovala na světě, ale
tady je k určení mé identity zapotřebí
víc. Byl jsem obklopen lidmi, kteří
mi popisovali, kdo jsem – zamilovávali se do mě, tleskali
mi, laskali mé tělo a
definovali jej. Některým lidem jsem vypálil
rybník, někteří mě neměli rádi,
někteří se se mnou hádali. Tady se nemám
s kým hádat. Hrozí mi, že ztratím
vymezení. Jsem albem náhodných snímků, jako
film poskládaný z upoutávek na
staré filmy. Z tváře mi zbylo jen
škrábání vousů, svědění a pocit
řezavého
tepla.“
Autor nám přibližuje minulý život Christophera Martina, který za sebou celý život
zanechával jen bolest a zmar, a staví před nás otázky: Může pro takového
člověka být smrt vysvobozením? A může i on dojít po smrti odpuštění? Jak bychom
uspěli my v takové zkoušce?
Golding
nám žádnou útěchu nenabízí.
Mrtvé, vyplavené Martinovo tělo se stává
jen položkou v seznamu pohřešovaných, jen
dalším důvodem k panáku
kořalky pro námořníky, kteří jeho tělo
odvážejí.
Jak to u všech takových knih bývá, pustili se kritici ve své snaze nalézt i ty
nejmenší pohnutky a skutečnosti, které Goldinga přivedly k napsání tohoto
faustovského – jak zní také jedno z přirovnání – mýtu. A tužili se i
Goldingovi biografové, takže dnes víme, že kniha není jen výplodem autorovy
imaginace, ale že má i reálný základ.
Skála, na níž se Martin „zachránil“, má údajně předobraz v útesu
Rockall v třetině cesty mezi Irskem a Islandem.
Další podobnost lze nalézt u lodi Wildebeeste. Původně nákladní americká
loď jménem West Ekkonk byla postavena v roce 1918, Anglii byla
předána na počátku roku 1941
a přejmenována na Empire Wildebeeste. 24. ledna
1941 byla torpédována v severním Atlantiku.
Větší debaty se však vedly o podobnostech
jednotlivých literárních a reálných
postav.
Jisté je, že postava Nathaniela má předobraz v celoživotním Goldingově příteli
od dob studií na Oxfordu, Adamu Brittlestonovi (1911 – 1989), který byl
v mnoha případech Goldingovým pravým opakem. Adam Brittleston byl oproti
spíše ateisticky založenému Goldingovi stoupencem učení Rudolfa Steinera a
antroposofie. Právě on Goldingovi během společných studií pomohl k vydání
jeho básnické sbírky. Témata jejich diskusí se promítají i do témat
Goldingových knih. Ve Ztroskotání Christophera Martina Nathaniel
připomíná Adama Brittlestona svou prostotou, excentričností, výškou postavy a
nekoordinovanými pohyby a bezvýhradnou vírou. Adam Brtittleston však na rozdíl
od knižního Nathaniela ve válce nikdy nebyl.
Tento fakt samozřejmě vedl k úvahám, zda Golding do
postavy Christophera
Martina nepromítl sám sebe. To Golding vždy příkře
odmítal. Jsou zde sice jisté
styčné body, zvláště v pasáži o
neočekávané Nathanielově návštěvě, ale to
je asi tak vše. Golding takové úvahy nelibě nesl,
neboť se s postavou
Martina, člověka tak sobeckého, jehož vášeň a
nenávist nepřímo i přispěla ke
zkáze lodi a zmaru mnoha životů, nijak neztotožňoval.
Goldingovo dílo
se snad může zdát temné a bezútěšné, nevybočuje však z kontextu anglické
(anglo-americké) experimentální literatury své doby. Tématem smrti a životem po
smrti se zabýval jak William Butler Yeats, tak i James Joyce, jehož Plačky
na Finneganem (Finnegans Wake, 1939) zpracovávají (nejen) mýtus
zmrtvýchvstání. Leon Surette dále připomíná Cantos Ezry Pounda, poezii
T. S. Eliota, Becketův antiromán Malone umírá (Malone Meurt, 1951, č.
1997) či takřka šestisetstránkový „apokalyptický epos“ Jamese Merrila Proměnlivé
světlo v Sandoveru (The Changing Light at Sandover, 1980).
A ve všech najdeme odkazy na Homérovou Odysseu, Dantovu Božskou
komedii či Miltonův Ztracený ráj.
Surette dále upozorňuje na názorový soulad v otázce nesmrtelnosti, života
po smrti mezi Goldingem a Aldousem Huxleym, jak je prezentoval
ve své Věčné filosofii (The Perennial Philosophy (1946, č. 2002):
„Dobří
lidé spiritualizují svá myšlenková
těla, špatní inkarnují a mentalizují
svého
ducha.“
V Goldingově Ztroskotání Christophera Martina je množství
skrytých citací a parafrází Shakespearových děl (např. z Jindřicha IV.
a Richarda III.), které by stály za bližší prozkoumání, ale není bez
zajímavosti alespoň zběžně porovnat Goldingovo dílo s Coleridgeovou Písní o
starém námořníkovi (The Rime of Ancient Mariner, 1798, č. 1896 jako Skládání
o starém námořníkovi) a Eliotovou částí Pusté země.
Coleridgův námořník, jenž zabil albatrosa a způsobil tak smrt svých druhů,
platí daň samotou v zajetí vlastní děsivé obraznosti, je metaforou odvěké
lidské touhy objevovat neznámé světy. Tato touha však v sobě nese i akt
násilí namířený proti přirozenému řádu, za což je třeba zaplatit trest,
v tomto případě trest v podobě věčného bloudění.
Goldingova námořníka je oproti tomu možno chápat
jako symbol lidstva propadlého
pocitu, že je pánem světa. Jeho pád tudíž
musí být o to hlubší a
beznadějnější
a jeho trest o to horší, že žádné
vykoupení nenastává.
Coleridgův hrdina budí čtenářův soucit („Sedm dní a
nocí trpěl jsem, a přece nezemřel!“),
neboť jeho trest se zdá za jedno
jediné pochybení (ač se jedná o protivení
se přirozenému řádu věcí) příliš
velký. Je to samozřejmě dáno i tím, že
neznáme námořníkovu minulost, takže
pokud jde o ztotožnění se s ním, naší
fantazii se meze nekladou. Golding
nám však ztotožnění se s námořníkem
Martinem ztěžuje právě jeho průhledy do
klíčových okamžiků minulosti.
Stejně tak lze Goldingovo podobenství chápat jako temnou variaci na
Eliotovu ,Smrt utonutím‘ v Pusté zemi (The Waste Land, 1922, č.
1947):
„Féničan Flébas, mrtvý čtrnáct dní,
zapomněl na
křik racků, na vzedmuté moře,
na zisky,
ztráty.
Podmořský proud s šepotem
obíral jeho
kosti. Stoupaje a do hlubin se noře,
ve víru
prodělal si výjevy
z mládí
i starších let.
Ty u kormidla, křesťane či žide,
ó štíhlý,
krásný, který hledíš k návětrné straně,
pomysli na
Fléba, jejž obdivovali tak jak tebe lidé.“
(Pustina, překlad Jiří Valja, 1967)
I tak by se dal shrnout
i příběh Christophera Hadleyho Martina.
Tato část Eliotovy Pustiny před radikálními Poundovými redakčními škrty
zpracovávala motivy Homérovy Odyssey, Coleridgovy básně a Dantovo Peklo.
Samotný Féničan Flébas odkazuje k mýtu o
králi Rybáři, strážci svatého grálu,
jehož nemohoucnost (jejíž důvody se v legendách
liší) způsobila to, že
krajina kolem jeho hradu se změnila v pustinu. Jeho
vysvobození a nápravu
věcí mohl způsobit pouze „Vysvoboditel“, člověk
s čistou duší. Takovým se
stal „Féničan Flébas“, který obětuje
vlastní život k záchraně krále a jeho
země.
Christopher Martin jako symbol Lidstva tvrdošíjně
setrvávajícího na pozici
všemocného, Bohu rovného však
žádné takové dobrovolné oběti schopen
není,
taková myšlenka jej ani nenapadne: „Netvrdím, že
jsem hrdina. Ale jsem zdravý, vzdělaný a inteligentní. Porazím tě.“
Koneckonců, považuje-li se člověk za Boha, kdo potom může vykoupit Boha?
Zatímco Flébas zůstává navěky
v myslích lidí jako varování, co by se
mohlo
stát bez jeho oběti, po Martinovi nezůstává nic
(vyjma plechového
identifikačního štítku), jen pustina moře.
Tak jako lze postavu Christophera Hadleyho Martina brát coby odvrácenou tvář
sympatických hrdinů z výše zmíněných knih, je třeba zmínit ještě
temnějšího Martinova následovníka, a sice postavu z románů Williama S.
Burroughse.
Ten ve svých knihách, např. Lístek, který explodoval (The Ticket that
Exploded, 1962, č. 2019) a Nova Express (1964, č. 1994), vytvořil z postavy
Kupce Bradleyho –
„Nejlepší agent přes narkotika
v celé branži... Je tak anonymní, šedý a přízračný, že si ho překupník
vůbec nezapamatuje. Takže zametá jednoho za druhým...“ – ze svého
románu Nahý oběd
(1959, č. 1994) a z Goldingova pana Martina, chápaného jako metafora viru snahy
ovládat, dvojitou entitu Pana Bradleyho pana Martina, též známou jako Ohyzdný
duch. Pan Bradley pan Martin charakterizovaný v těchto knihách jako kápo
Gangu Novy, organizace pokoušející se vyhodit Zemi do povětří, přerůstá
v pozdější knize Ohyzdný duch (Ghost of Chance, 1995, č. 1995)
v symbol člověka jako zlého živočicha, „který ničí zeměkouli a je uvnitř
plný sedmi smrtelných hříchů“.
Na závěr ještě
několik poznámek k názvu knihy, Pincher Martin. Anglické slovo pincher
v sobě skrývá množství významů a bylo Goldingem zvoleno bezpochyby po
zralé úvaze.
Etymologie slova pinch se odvíjí snad od
latinského „punctum“, bod, a
„punctim“, propíchnout, probodnout (angl. pierce).
Od 14. století znamená též
lakomý i mizerný, bídný, od 17.
století pak i štípnout, čmajznout, ukrást.
Od
13. století je také zaznamenán výskyt
anglo-normanského slova pincher,
jako varianty francouzského pincier, odvozené z vulgárního
latinského pinctiare, z něhož pochází dnešní anglické prick:
bodnout, píchnout, ale i vulg. penis, odvozeně pak hajzl, parchant.
Slovníky současné angličtiny udávají jeho význam jako štípnout, sevřít,
skřípnout (odtud pak pincher v technickém významu štípací kleště).
Jako podstatné jméno pincher znamená i člověka, který svírá, tísní, je
zdrojem strádání, tedy „utiskovatele“, ale zároveň znamená i nouzi, tlak,
nedostatek, a také špetku, ždibec, malé množství. Fráze be in the pinch znamená
„být ve srabu, v úzkých“.
Z dalších významů je zajímavé
použití slova ve významu zkřivit, svraštit
(tvář), křeč či být ochromený křečí,
ale také i slangově prásknout, shodit či tahat za nos,
anebo také sebrat,
zavřít (do kriminálu).
Suma sumárum, máme tu Lumpa Martina, Kriminálníka Martina, Hamouna Martina,
Utiskovatele Martina, Chudáka Martina a Nicku Martina.
Stěžejní však pro název knihy byl původ slova v námořnické hantýrce. Pinch
znamená „střídavě stáčet k větru a odpadat od větru“, podle jiných slovníků pak
„natočit loď po větru tak, až ztratí vítr z plachet“. Námořník Martin,
Plavec Martin.
Přezdívka „Pincher Martin“ má ale zřejmě i reálný základ u sira W. F. Martina,
který jako kapitán lodi Prince Regent sloužil ve flotile kontradmirála
sira Charlese Napiera a jako admirál pak v roce 1860 působil na jedné
z britských základen ve Středozemním moři. Svoji přezdívku si pro sebe a
své jmenovce vysloužil posedlostí trestat všechny možné přečiny a přestupky.
Připomeňme jen, že takových přezdívek se v britském (ale i kanadském či
americkém) námořnictvu vyskytuje spoustu: např. Daisy Bell nebo Dinger Bell,
Nobby Clark(e), Jimmy Green, Taffy Jones, Dusty Miller, Spud Murphy, Nosey
Parker, Spike Sullivan, Buck Taylor, Knocker White anebo Tug Wilson.
Domnívám se, že český název Ztroskotání Chritophera Martina tak výstižně
charakterizuje veškerou tragičnost osudu Goldingova „hrdiny“.
William Golding zemřel 19. 6. 1993 v St. Columb Minor v Cornwallu.
l.bosch, červen 2005 (psáno jako
doslov k českému vydán Ztroskotání Christophera Martina (Maťa 2005)
|