Stále báječný a nový Aldous Huxley

Aldous Leonard Huxley je autor sarkasticky laděných románů, v nichž se vyjadřuje ke společenským problémům své doby a v nichž zužitkovává své znalosti z nejrůznějších vědních oborů – od chemie, biologie a fyziky přes filosofii a estetiku až po psychoanalýzu.

Navzdory své pronikavosti i tématické nadčasovosti jsou však tato díla již dlouhá desetiletí zastíněna utopickým románem Konec civilizace (Brave New World, 1933, č. 1970, sprá vněji i výstižněji Báječný nový svět).

V této vizi totalitního světa je člověk, rodící se ve „státních inkubátorech“ již předem odsouzen do role, kterou stát a společnost zrovna potřebuje: jednotlivá, uměle připravená embrya jsou ve státních líhních zařazena do jednotlivých kast (od alf až po epsilony), což je jednak zárukou jejich fyzických i intelektuálních schopností a jednak zárukou jejich poslušnosti. Vše podle hesla KOMUNITA – IDENTITA – STABILITA, což znamená, že prvotní je blaho společnosti (komunita), v níž každý má a zná své místo (identita), jež je zajištěno predestinací (stabilita). Případné problémy pomáhá řešit soma, droga jež je rozpustí v bezbřehém pocitu štěstí:

Aldous Huxley je ale také autorem neméně zajímavé utopie, svého posledního románu, vydaného v roce 1962 pod názvem Ostrov (Island, č. 2000). V něm se pokusil nastínit pozitivní alternativu vývoje společnosti (umístěné na fiktivní ostrov Pálu), společnosti, jež by mohla mít ve znaku sice stejná slova ze zmíněného hesla, ale v jiném pořadí: IDENTITA – KOMUNITA – STABILITA. Prvotní je zde identita, k jejímuž uvědomění jedinci napomáhá rodina, výchova, školství apod., takže jedinec si sám postupně buduje (kladný) vztah ke komunitě, jež tak díky tomu získává dlouhodobou stabilitu. I v pálanské společnosti hraje svou roli droga, mókša, nikoliv však k vytváření permanentního zapomnění, ale naopak jako prostředek k pochopení sebe sama.

Mezi těmito dvěma romány leží „dvacet let přemýšlení a pět let psaní“ a životní zkušenost třiceti let: 2. světová válka, vznik totalitních komunistických systémů na východě Evropy a v Asii, studená válka, atomová a vodíková bomba, rozpad koloniálního systému, národně osvobozenecká hnutí, Gándhí, obrovský vědecký pokrok a technický rozvoj – závislý ovšem na těžbě ropy a bezohledném využívání přírodních zdrojů – a s tím vším související společenské změny a nové postavení jednotlivce ve společenském i rodinném systému.

Ostrov tak sice završuje celoživotní Huxleyho bádání nad smyslem a perspektivami lidské společnosti, ale – ač charakterizován jako protiklad Konce civilizace – zůstává zcela v kontextu autorova filosofického smýšlení.

Obě knihy vycházejí ze stejného inspiračního zdroje. V obou je zúročen autorův „přípravný výzkum“ na poli politiky, filosofie, ekonomie, kolonialismu, literatury, historie, náboženství, mytologie, lingvistiky, antropologie, evoluce, darwinismu, eugeniky, psychologie, farmakologie, neurofysiologie, komunikace a vzdělávání a z něj vycházející úvahy o přelidnění, kontrole porodnosti a umělém oplodňování, rakovině, smrti a umírání, hodnotě lidského života, rodinných a společenských vztazích a vazbách, nadměrné organizaci společnosti, anebo psychologických metodách výuky ve spánku či umění prodávat, reklamě a aplikaci Pavlovových reflexů na ovládání mas.

Zcela logicky se v obou románech objevuje téma poslání a role intelektuálů ve společnosti, jež tvoří náplň Huxleyho románů Antický rej (Antic Hay, 1923) a Paralely lásky (Those Barren Leaves, 1925, č. 1933), téma morálního stavu společnosti pojednané v Kontrapunktu života (Point Counter Point, 1928, č. 1931), ideálu lidskosti a tolerance, jak jej naznačil v románu Raněný slepotou (Eyless in Gaza, 1936, č. 1936), téma absurdity hledání nesmrtelnosti, kterému se věnoval v románu Po řadě let (After Many a Summer, 1939, č. 1946), či povahy sexuální hysterie, již nastínil ve studii Ďáblové z Loudonu (The Devils of Loudon, 1952), a stejně tak i v nesčetných esejích zpracovávané téma války, míru, pacifismu a cenzury.

Román Ostrov rozvíjí téma, které je v Konci civilizace zparodováno: totiž víra ve vědu a technický pokrok, jak si jej představoval H. G. Wells v dílech Moderní utopie (Modern Utopia, 1905, č. 1922), Lidé jako bozi (Men Like Gods, 1923, č. 1926) či Práce, blahobyt a štěstí lidstva (The Work, Wealth and Happiness of Mankind, 1931, č. 1933), stejně jako pojetí vývoje lidstva, jehož hlavními motory je Nietzschova vůle k moci a Bergsonova životní síla, ztvárněné v Shawových dramatech Člověk a nadčlověk (Man and Superman, 1903, č. 1919) a Zpět k Methusalemovi (Back to Methuselah, 1921, č. 1929).

Literární posloupnost od Konce civilizace k Ostrovu vede přes krátký román Opice a podstata (Ape and Essence, 1948), zachycující další pohled na svět, tentokrát zmítaný všeobecným chaosem, a především sbírku esejů Nový konec civilizace (Brave New World Revisited, Báječný nový svět znovu navštívený, 1958). V ní Huxley konfrontuje své názory a představy z třicátých let s novou, poválečnou zkušeností a připomíná: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem.“ V posledním eseji ,Co lze udělat?‘ vidí nápravu společnosti v kvalitnějším vzdělání: „Svoboda je v ohrožení a pro svobodu je více než potřebné vzdělání.“

Čím se však Ostrov a Konec civilizace radikálně liší, je filosofické východisko. Huxley od poloviny 30. let 20. století procházel obrovskou změnou ve svém přístupu ke spiritualitě, především k orientálním naukám a východním náboženským systémům. Ještě v roce 1926 si do deníku, vedeného během cesty do Indie a vydaného v roce 1931 pod názvem Pilátův žert: cestovní deník (Jesting Pilate: An Intellectual Holiday, č. 1931), zapsal, že „náboženství je prostředkem jen vzdáleně využívaným životní silou k podpoře svých evolučních plánů. Ale mělo by mu se dodatečně přiznat, že je také prostředkem využívaným Ďáblem k šíření idiotství, netolerance a servilní poníženosti“ a že „lékem je jedině větší materialismus a nikoliv, jak hlásají falešní proroci Východu, více ,duchovnosti‘ – více zájmu o tento svět, nikoliv o onen. Onen svět – svět metafysiky a náboženství – nemůže být nikdy tak zajímavý jako tento svět, a to ze zjevného důvodu. Onen svět je výmyslem lidské fantazie a sdílí omezenost svého tvůrce“.

V Kontrapunktu života zároveň odhaluje tři hlavní nemoci lidstva: „onemocnění Ježíšem, Newtonem a Henrym Fordem,“ jichž se lze zbavit pouze odmítnutím vědy, technologie a tradičního křesťanství. A ve sbírce esejů Dělejte, co uznáte za vhodné (Do What You Will, 1929) to potvrzuje, když píše, že světu hrozí „tři nebezpečí: 1. monoteismus a hrozba ideálu čehosi nad člověkem; 2. uctívání úspěchu a efektivity a 3. stroj“.

Právě odpor k organizovanému náboženství (jmenovitě kalvinismu) dovedl Huxleyho k podrobnějšímu zkoumání významů základních pojmů, jimiž náboženství operují. Začíná se zabývat mysticismem, šivaismem, višnuovským hinduismem a mahájánovým buddhismem. Spirituální zkušeností navozenou pomocí cviků podobných józe prochází i hrdina románu Raněný slepotou Anthony Beavis, který se na tomto základě stává též vegetariánem a snaží se o očistu metodami, jež připomínají metody ájur-védy, starověkého hinduistického lékařství. Sám Huxley žil dva roky jako vegetarián.

Dalšímu filosofickému Huxleyho vývoji rovněž napomohlo pacifisticky motivované přesídlení do Kalifornie v roce 1937, kde již bylo vyznávání buddhismu poměrně běžnou záležitostí. Už samotné názvy esejistických spisů napovídají, jakým směrem se jeho úvahy ubíraly: Cíle a prostředky: Průnik do podstaty idejí a metod jejich uskutečňování (Ends and Means: An Inquiry into the Nature of Ideas and into the Methods Employed for Their Realization, 1937), Slova a jejich významy (Words and Their Meanings, 1940), Umění vidět (Art of Seeing, 1942), Šedá eminence: Život v náboženství a v politice (Grey Eminence: A Study in Religion and Politics: A Biography of Father Joseph, 1941, č. 1948, 1998).

Významným dílem je v tomto směru především Věčná filosofie (The Perennial Philosophy, 1946, č. 2002), antologie textů s komentářem mystických a náboženských přístupů k duchovně zdravému životu v duchovně zdravé společnosti. Nyní již – podle Huxleyho – náleží prvořadý zájem „jediné, Božské skutečnosti, která je tím základním pro rozmanitý svět věcí, životů a myslí. Ale je v povaze této jediné Skutečnosti, že ji nelze uchopit přímo či okamžitě. Výjimkou jsou za jistých podmínek ti, kteří jsou naplněni láskou, mají ryzí srdce a jsou chudí duchem“.

V románu Ďáblové z Loudonu (1952) se zase zabývá rozdíly mezi hínajánovým a mahájánovým buddhismem: „Pro bóddhisattvu mahájánové tradice nejsou ony svět ničící extáze hínajánového buddhismu žádným vhledem do podstaty věcí, neboť tomuto vhledu naopak brání.“ Právě mahájánová tradice se stala filosofickým základem pálanské společnosti v románu Ostrov.

Ovšem zásadním zlomem ke skutečnému pochopení odlišných a nikoliv na intelektuálním chápaní založených učení se Huxleymu, pokoušejícímu se dosud striktně vědeckými prostředky vysvětlit princip nejrůznějších paranormálních jevů, meditace, mystiky apod., stala psychedelická zkušenost.

První pokus s meskalinem učinil v roce 1953 a jeho zásluhou poprvé prožil mystický stav mysli a ztrátu dualismu mezi objektem a subjektem. Tato zkušenost je náplní eseje Brány vnímání (Doors of Perception, 1954, č. 1996, 2011), v historicko-uměleckém kontextu pak i eseje Nebe a Peklo (Heaven and Hell, 1956, č. 1999, 2011), které se staly základními díly pro výzkum účinků halucinogenních drog na počátku 60. let (Timothy Leary, Richard Alpert, Stanislav Grof) a kultovním čtivem pro celou psychedelickou generaci – generaci hippies.

A tak zatímco soma v  Konci civilizace je nástrojem totalitní moci, prostředkem, který nabízí útěchu a zapomnění – a uměle navozeným pocitem štěstí brání lidem uvědomit si nejen zoufalý nedostatek svobody, ale přemýšlet vůbec –, mókša na ostrově Pála plní ryze pozitivní, náboženskou funkci. Je jakýmsi „kamenem mudrců“, neboť skýtá možnost dosáhnout milosti – sice „nezasloužené“, nicméně milosti, která člověku pomáhá na jeho cestě k prozření, k vhledu do podstaty věcí.

Změnu v přístupu k drogám charakterizuje již samotný fakt, že zatímco soma – jak upozorňuje Brock Bakke v internetovém článku Témata v životě a díle Aldouse Huxleyho (Themes in Aldous Huxley’s Life and Literature) – vyvolává účinky podobné heroinu (význam slova soma – ve védských textech synonymum pro extázi – je tu Huxleym záměrně ironizován), účinky z hub získávané mókši (hindsky osvobození, spása, vyvázání se z koloběhu znovuzrození) zcela nezastřeně odkazují k účinku psilocybinu.

Mókša je na ostrově rituálním prostředkem transcendence, nikoliv pouhou plytkou kratochvílí, a už vůbec ne únikem ze skutečnosti. Tímto „pálanským“ pravidlem se řídil i Huxley a nelibě nesl, že z bran vnímání, jež měly otevřít cestu k hlubšímu poznání sebe sama a skutečnosti, se pro mnohé velmi brzy staly lítací dveře. Jak podotýká Laura Huxleyová ve své knize V tom bezčasém okamžiku: Osobní pohled na Aldouse Huxleyho (This Timeless Moment: A Personal View of Aldous Huxley) z roku 1968, Aldous Huxley měl v letech 1953 – 1963 pouze „deset nebo dvanáct chemicky navozených psychedelických zkušeností: celkové množství chemikálií, které během těchto deseti let požil, nedosahovalo množství, jaké dnes mnoho lidí spolyká za týden, a to mnohdy v jedné dávce“. Na tento problém zneužívání a nadměrného užívání drog (piva, lihovin, tabáku, kávy, hašiše a opia) v kontextu evropských dějin Huxley upozornil už v dodatku ke knize Ďáblové z Loudonu.

Tak jako Konec civilizace a ostatní Huxleyho romány je i Ostrov všeobecně didaktický a nijak se nevymyká označení „román idejí“, v němž jsou úvahy a dialogy sókratovské povahy upřednostněny před psychologickou drobnokresbou postav. Nejinak je tomu  i v případě pro Huxleyho typickém promítání vlastní osoby do postav svých knih. Bylo tomu tak v ironickém autoportrétu v postavě Denise Stonea v  prvotině Žlutý Crome (Crome Yellow, 1921), v případě Filipa Quarlese z Kontrapunktu života nebo Anthonyho Beavise z románu Raněný slepotou a je tomu tak – dokonce hned ve dvou postavách – i v Ostrovu.

Novinář Will Farnaby vykazuje znaky intelektuála a sžíravého kritika technické civilizace – Aldouse Huxleyho let dvacátých –, Robert McPhail pak není nikdo jiný než Aldous Huxley poválečný, který se díky experimentům s drogami a příklonem k východním filosofiím oprostil od křesťanského strachu z hříchu i dogmatu o věčném sváru duše a těla a objevil možnost, kterým směrem by se mohlo lidstvo ubírat.

Vedle své vlastní osoby promítal do románových postav ovšem i další skutečné osobnosti – např. celý Kontrapunkt života je poctou spisovateli D. H. Lawrencovi –, anebo jména skutečných představitelů společenského a politického života používal k označení určitého lidského typu či světonázoru. Samozřejmě, mnohdy je to výhradně Huxleyho sarkasmus a ironie; v Konci civilizace tak defilují jména jako Bernard Marx, Lenina Crowneová, Joanna Dieselová, dr. Shaw či Benito Hoover, přičemž modlitby směřují nikoliv k Ježíšovi, ale k Fordovi.

V Ostrovu je však ironie oproti předchozím knihám výrazně potlačena, takže jména postav (odvozené z hindštiny či sanskrtu) jsou striktní charakteristikou ideje, kterou zastupují. Murugan je tamilské jméno boha války, Rání znamená královna, Báhu je označení pro paži, Rádhá je jméno jedné z milenek boha Kršny, jinak ztělesnění mystické lásky lidské duše k bohu, Lakšmí je jméno bohyně štěstí apod.

Jak již bylo řečeno, román Ostrov má s Koncem civilizace společné nejen inspirační zdroje, ale i společné téma: svoboda jednotlivce versus fungování společnosti. Zatímco v Konci civilizace je jedinec nucen (a předurčen) pracovat pro dobro společnosti, aniž by mu byla dána možnost uplatnit vlastní vůli, v Ostrovu je ke stejnému cíli jedinec veden výchovou k nesobeckosti a k hledání svého místa ve společnosti tak, aby svou individualitu mohl co nejlépe a nejplněji využít. K uskutečnění takového ideálu napomáhá (rozšířená) rodina, školství, zdravotnictví, náboženství, ekologické hospodářství i politické uspořádání.

Samozřejmě, že ke knize lze mít nejrůznější výhrady – politici mohou pochybovat o životnosti osvíceného vládce jakým byl Starý Rádža, ekologům zatrne při zmínce o výrobě fosfátového hnojiva, genetici, lékaři a etikové se pousmějí nad zmínkami o eugenice a budou kroutit hlavami nad umělým oplodňováním, učitelé a moralisté zase nad způsobem výuky a pohlavní zdravovědou či nad podáváním drogy nezletilým.

Zatímco Konec civilizace byl ceněn již v době svého vzniku, Ostrov se dočkal výsměchu ihned po vydání v roce 1962. Nicméně během pěti let vyrostly po Spojených státech desítky komun, z nichž některé existují a fungují dodnes (např. Hog Farm v Kalifornii). Metody školní výuky prošly výraznou proměnou a sexuální výchova je ve světě samozřejmostí. Ukazuje se účinnost zakládání občanských sdružení a non-stop center poskytujících pomoc dětem z chudinských čtvrtí. Ekologická témata plní přední stránky deníků a vážně se jedná o trvale udržitelném rozvoji. (Aldous Huxley je také autorem dodnes ceněné esejistické knihy Politika ekologie: Otázka přežití (The Politics of Ecology: The Question of Survival, 1963). Spory o tom, co je pro vývoj mládeže škodlivější, zda marihuana či alkohol, se vedou na všech úrovních. Diskutuje se o etice širšího využívání umělého oplodňování. Atd.

Nicméně pokud jde o praktické uvedení Huxleyho vize ve skutečnost, pak je román Ostrov stále pouhou utopií a má blíž spíše k  dílům, jako jsou Sluneční stát (Civitas Solis, 1602, č. 1934) Tommase Campanelly, anebo Platónova Atlantida (Timaios, Kritias, č. 1996). Přesto však nabízí témata, která jsou stále aktuální a nutí přinejmenším k zamyšlení.

„… štěstí je štěstí a svoboda je velice příjemná. A není pochyb o tom, že politika, již zavedli původní Reformátoři a jež se po léta rozvíjela, se obdivuhodně dobře přizpůsobila dosažení těchto dvou cílů.“

„A vy máte pocit, že jde o nežádoucí cíle?“ zajímal se Will.

„Naopak, jsou žádoucí pro každého. Avšak naneštěstí jsou to cíle, jež leží mimo jakékoli souvislosti, cíle v současné obecné světové situaci zcela bezvýznamné…“

Pokud budeme porovnávat, zda je současný trend vývoje lidské společnosti bližší vizi z Ostrova či Konce civilizace, pak je to zcela jistě ta druhá. Ta bývá často porovnávána s neméně strhující vizí George Orwella, románem 1984 (1948, č. 1984, 1991)*.

Orwellova kniha je nedostižná ve vystižení poměrů v totalitním (jedno zda fašistickém, či mnohem pokrytečtějším komunistickém) režimu. Taková vládla v celém komunistickém bloku 50. a 60. let 20. století, nedávno ještě v Husajnově Iráku, talibánském Afghánistánu a dodnes vládne v Severní Koreji, Barmě, Lukašenkově Bělorusku anebo v Mugabeho Zimbabwe.

Technologicky rozvinuté společnosti západního světa však Huxleyho Konec civilizace vystihuje mnohem lépe a případněji. Dobře to vystihl Neil Postman v knize Ubavit se k smrti: Veřejná komunikace ve věku zábavy (Amusing Ourselves to Death: Public Discourse in the Age of Show Business, 1985, č. 1999):

„Huxley... učí, že ve věku rozvinuté technologie lze devastaci ducha očekávat spíše od nepřítele s úsměvem na tváři než od toho, jehož vzezření vyvolává podezření a nenávist. V huxleyovském proroctví nás nesleduje ze své vůle Velký bratr. Sledujeme my jeho, a děláme to z vůle vlastní. Dozorci ani ministerstva pravdy nejsou potřeba. Nechávají-li se lidé rozptylovat trivilitami, stane-li se z kulturního života nekonečný koloběh zábavy, změní-li se seriózní veřejná komunikace v dětské žvatlání – stručně řečeno, stane-li se z lidí obecenstvo a z veřejných záležitostí zábavná show –, národ se ocitá v nebezpečí a smrt jeho kulturyse stává reálnou možností.

Orwellova proroctví mají pro Ameriku jen malý význam; Huxleyho vize jsou naopak na nejlepší cestě ke svému naplnění... Rozpoznat orwellovský svět a postavit se mu na odpor je totiž mnohem snazší než u světa podle Huxleyho. Celou svou minulostí jsme vychováváni k tomu, abychom se dokázali vzepřít, začnou-li se za námi zavírat brány vězení... Co ale činit, jestliže se úzkostný křik a volání o pomoc neozývá? Kdo je připraven pozdvihnout zbraň proti zábavě?“

Tento text z poloviny 80. let 20. století dnes již neplatí pouze pro Ameriku či západní Evropu, ale týká se i postkomunistických zemí střední a východní Evropy. Stačilo patnáct let a masa k smrti unavených lidí z nesmyslné práce v továrnách, nicméně kriticky smýšlející o komunistickém režimu, se svobodně a ráda sešikovala do řady k smrti ubavených diváků televizních zábavných pořadů, kvízů, reklamních soutěží a reality show.

A přece skutečnost překonala i Postmanovy teze. Jedenáctým zářím 2001, kdy Al-Káida provedla teroristický útok na USA, vklouzlo nebezpečí analyzované Orwellem i do euroamerického světa.

Tento svět sice dál holduje „somě“ servírované všemi dostupnými médii a využívá pohodlí poskytovaného vyspělými technologiemi; přesně podle Huxleyho vyznává kult mládí, řídí se příručkami, jak zdravě žít a vypadat, a těší se na možnost, jež lidem dovolí předem získat ideální genetickou výbavu, případně si ji dodatečně upravit, ale zároveň je v zájmu zachování tohoto statu quo ochoten se dobrovolně a s úsměvem vzdát práv a výsad, která Velký Bratr svým poddaným musel odebrat násilím.

Děje se tak pod heslem ,V zájmu bezpečnosti‘, což je jen jiné vyjádření STABILITY z Huxleyho hesla, tentokrát v posloupnosti STABILITA – KOMUNITA – IDENTITA.

V okamžiku, kdy televizní válečné záběry doprovázené extatickým komentářem začínají splývat s akcí z počítačové střílečky, jsme již vtaženi do světa podle Orwella a začínáme milovat Velkého Bratra: „Jedinečný strategický manévr – dokonalá koordinace – naprostá porážka – půl milionu zajatců – úplná demoralizace – celá Afrika pod kontrolou – dovést válku v dohledné době k vítěznému konci – vítězství – největší vítězství v dějinách lidstva – vítězství – vítězství!“

Bezstarostně souhlasíme s preventivním odebíráním otisků prstů, smiřujeme se s možností, že pokud „ministerstvo pravdy“ uzná za vhodné, může nám odposlouchávat telefonní hovory, číst e-maily, kontrolovat bankovní účty či sledovat náš pohyb podle toho, kde a kdy jsme použili kreditní kartu. Nekriticky přejímáme oprášenou orwellovskou novořeč, podle níž se válka nazývá „bezpečnostní akce“ nebo „nekonečná spravedlnost“ (u komunistů „boj za mír“, u Orwella „válka je mír, mír je válka“), vlastní voják se zaměřovačem je nazýván ostřelovačem, zatímco nepřátelský odstřelovačem, bojovník za svobodu je teroristou a terorista bojovníkem za svobodu (volně podle potřeby) a mrtví ve válce jsou „náhodné civilní oběti“.

Byl to Orwellův román 1984 a Huxleyho Konec civilizace, které u několika generací čtenářů sehrály významnou roli při střízlivění z ideového a ideologického poblouznění či halucinačního opojení „šťastnými zítřky“. Zdá se však, že ani ony neprošly dostatečnou odvykací kůrou. A tak tyto knihy zůstávají o nic méně aktuální, než byly v době svého vzniku.

l.bosch (psáno pro Labyrint 15-16, 2004)