Indiáni už nejsou to, co bývali, aneb indiánská literatura

Když na vaši si tyran stoupá šíji
a do prachu vás šlape poroby,
tu ku poplachu všechny zvony bijí;
když divoch padlých tančí nad hroby
těch, co mu v hrdlo sami tiskli nůž,
tu divokou je šelmou rudý muž
a děti strašíte tou komedií.
     
  „Na hrobech indiánských“, Josef Václav Sládek, asi 1870






Sherman Alexie (1966)










Walt Whitman (1819 - 1892)







Josef Václav Sládek  
(1845 - 1912)




Charles Alexander Eastman – Ohiyesa (1858–1939)











Černý jelen (1863–1950)




Scott Momaday (1934)




John (Fire) Chromý jelen (1903–1977)




 James Welch (1940–2003)





Forrest Carter (1925–1979)



Leslie Marmon Silková (1948)




Louise Erdrichová (1954)








Leonard Peltier (1944)













Jaime de Angulo
(1887 - 1950)

Literární kritik a spisovatel Gary Carden v recenzi na knihu Shermana Alexieho Deset malých Indiánků píše:

„Pro původní Američany je jedním z nejprovokativnějších anglických slov výraz ,akulturace‘. Za uplynulých tři sta let nabylo řady rozdílných a často protikladných významů. Ať už se pod jeho nablýskaným či různě upravovaným povrchem skrývá cokoliv, federální vláda výraz definuje jako proces,  kterým se menšiny stávají ,významnou a pozitivní součástí naší (americké) kultury‘. Mnoho aktivistů původních Američanů jej však vnímá jen jako další formu genocidy.“

Důvod je zřejmý. Genocida a násilná asimilace po staletí páchaná na obyvatelích žijících na území dnešních Spojených států snížila jejich počet z půldruhého milionu z doby před Kolumbem na pouhých dvě stě čtyřicet tisíc v roce 1900! 
Z více než čtyř set jazyků jich vlastně polovina vymizela a jen necelá padesátka z nich se dnes vyučuje na školách.

Přesto v současnosti na území USA existuje kolem 560 vládou uznaných kmenů a plus několik desítek vládou neuznaných – některé v počtu stovek tisíc (Čerokí, Navahové), jiné ovšem v podobě jen několika jedinců (například kalifornské kmeny Red Wood a Kawaiisu anebo Celilo na severozápadě), každý s vlastní kulturou, systémem víry a zvyklostmi.

Indiáni již dávno nejsou vymírající rasa odsouzená k zapomnění: podle oficiálních údajů žilo v roce 2003 ve Spojených státech amerických 2 787 000 Indiánů (včetně Eskymáků a Aleutů) z celkového počtu 290 810 000 obyvatel (pro srovnání – počet Afroameričanů činil 37 099 000). Při započtení obyvatel, kteří se alespoň jednou svou rodovou linií hlásí k indiánským předkům, počet stoupne na 4 366 000. Samozřejmě, Indiáni jsou stále  menšinou ve vlastní zemi, ovšem menšinou, s níž je třeba počítat.

Za rozrůstající se indiánskou populací stojí v prvé řadě vstřícnější ekonomické a kulturně společenské prostředí, to si však Indiáni  museli vyvzdorovat sami, anebo s pomocí spíše ojedinělých bílých osvícených sympatizantů. 

Vždyť teprve loajální služba Indiánů v armádě Spojených států během 1. světové války přinesla změnu v jejich společenském postavení, když jim v roce 1924 bylo přiznáno americké občanství a volební právo. Další důležitou organizací, která však vznikla bílým zákonům navzdory a uznání došla teprve dodatečně a která odvedla velký díl práce pro udržení kontinuity indiánských náboženství (samozřejmě že propojených s křesťanskými prvky), byla Církev původních Američanů (Native American Church), navazující na zakázané náboženství Tance duchů a oficiálně ustanovená v roce 1922. K církvi, která  má povoleno při svých obřadech používat peyotl, se dnes hlásí asi dvě stě padesát tisíc převážně prérijních Indiánů. K legalizaci tradičních indiánských náboženství došlo až v roce 1978.

Jistě, existoval tu, již od roku 1824, Úřad pro indiánské záležitosti (Office of Indian Affairs), ten se však pro zkorumpovanost svých představitelů nesetkával s příliš velkou důvěrou. Úřad prošel reformou až po 2. světové válce, když byl v roce 1947 ustanoven Úřad pro záležitosti Indiánů (Bureau of Indian Affairs).
Ani ten si však nezískal přílišnou důvěru Indiánů, když v roce 1954 inicioval vznik vládní politiky „terminace a relokace“, jako další fázi Reorganizačního zákona (Reorganization Act) z roku 1952, jehož smyslem bylo rezervace zrušit a Indiány z důvodu asimilace přesídlit do měst. Během osmi let tak bylo úředně vymazáno jedenašedesát kmenů (a to i třeba kmen Lumbee ze Severní Karoliny, jenž tvořilo na čtyřicet tisíc příslušníků) a rezervace bylo nuceno opustit několik set tisíc Indiánů. Tito městští imigranti však jen rozšířili počet bezdomovců a zoufalců obývajících ghetta. 

I díky Reorganizačnímu zákonu dnes žije v rezervacích, pověstných vysokou nezaměstnaností a z ní plynoucích problémů, jako jsou alkoholismus, drogová závislost, domácí násilí, vysoká dětská úmrtnost, sebevraždy a kriminalita, pouhá osmina všech Indiánů. K neutěšené situaci v nich přispívá i skutečnost, že takřka polovina jejich obyvatel dnes již nejsou Indiáni, ale příslušníci jiných etnik. 

Jedna z mála organizací, která se snažila skutečně hájit zájmy Indiánů, vystupovala proti politice terminace a hrála podstatnou roli při přípravě vládních vzdělávacích programů a programů na odstranění chudoby, vznikla teprve koncem druhé světové války, v roce 1944, pod názvem Národní kongres Indiánů (National Congress of American Indians).
Zásadní změnu přinesla až padesátá léta 20. století, kdy svůj emancipační a desegregační zápas zahájila početná menšina černošských obyvatel. Po jejich vzoru začala v polovině 60. let růst i politizace a radikalizace Indiánů.

Z lehce pochopitelných důvodů však jen málo Indiánů věřilo v cestu nenásilného odporu, jak ji v duchu Gándhího hlásal Martin Luther King. Po vzoru radikálnější části afroamerického hnutí Černá moc (Black Power) tak vznikla Rudá moc (Red Power), usilující o navrácení indiánských území (či o jejich finanční náhradu) a zrušení různých omezujících zákazů (například zákazu rybolovu v některých řekách). Jejími stoupenci však byli převážně Indiáni z městských ghett, takže často docházelo k nedorozumění s Indiány z rezervací. Nicméně hnutí dosáhlo několika úspěchů v soudních kauzách o finančních náhradách za devastaci tradiční kultury. 

Generační rozpory v hnutí a rostoucí radikalizace mladších stoupenců vedly v roce 1968 ke vzniku militantní organizace Indiánské hnutí (American Indian Movement). Její činnost vešla do povědomí bílé většiny především obsazením bývalého vězení Alcatraz v Sanfranciském zálivu v letech 1969–1971, Úřadu pro záležitosti Indiánů v roce 1972 a v roce 1973 pak obsazením vesnice Wounded Knee v Jižní Dakotě, což se neobešlo bez asistence policie, armády a FBI.
Z dnešního pohledu se mohou násilné akce Indiánského hnutí zdát možná kontroverzní, kontroverzní však bylo celé desetiletí 1965–1975, neboť radikalizací procházeli nejen Afroameričané a Indiáni, ale i mladší generace bílých obyvatel USA, kteří odmítali válku ve Vietnamu, v níž koneckonců bojovalo i mnoho indiánských a černých vojáků. 

Pro mladé příslušníky bílé většiny to byla doba revolučních sloganů, protiválečných demonstrací, otevřené sexuality, ženské emancipace, experimentů s drogami, politického a ekologického aktivismu, včetně pokusů o zakládání komun a hledání funkční alternativy životního stylu. Vzory k němu mladí lidé hledali v Indii, u nezávislých odborářských hnutí – a také u Indiánů, u nichž se mladí lidé inspirovali strukturou kmene. Postava Indiána se stala jedním z hlavních symbolů hippies, jejichž jedním z protiválečných hesel bylo:

„Bílý muž posílá černého muže zabíjet žlutého muže, aby ,bránil‘ zemi, kterou ukradl rudému muži!“ 

Indián v rodokmenu přestal být znamením méněcennosti a stal se předností.

Rudý muž byl prostě zde a velmi důrazně dával vědět o své existenci.
 
Ruku v ruce s politikou se postupně měnil i obraz Indiána, jak jej v ustálených klišé představovala bílá literatura minulých století. Ten kolísal vždy mezi dvěma krajnostmi – „rudým ďáblem“ a „ušlechtilým divochem“. Bylo tomu tak v knihách Jamese Fenimora Coopera (1789–1851), v Písni o Hiawathovi (1855)1 Henryho Wadsworthe Longfellowa (1807–1882) i v povídkách Marka Twaina (1835–1910), který v názoru na indiánskou otázku zůstával spíše dobyvatelem a konfederačním vojákem. Realističtější pohled na Indiány v té době nabídl Francis Parkman ve své knize Oregonská stezka (The Oregon Trail, 1849, česky 1968), „bibli“ pozdějších westernů, či v Historii Pontiacova spiknutí (History of the Conspiracy of Pontiac, 1851).

Vždyť i věrozvěst americké demokracie a amerického národa Walt Whitman (1819–1892) nacházel ve svých vizích, ať již ztvárněných ve Stéblech trávy (Leaves of Grass, 1855, česky uceleně 1906) či v eseji Vyhlídky demokracie (Democratic Vistas, 1871, česky 1903), budoucnost Ameriky veskrze bílou,2 což vysvětluje básník a ekolog Gary Snyder v knize Místo v prostoru (Place in Space, 1995, česky Maťa 2001), v eseji Starý „nový svět“ Walta Whitmana takto:

„Whitman byl ve svém osobním chování a hodnotách zcela jasně prost předsudků. Ale předpokládal do budoucna jakýsi tavicí tyglík, ve kterém se ostatní rasy a etnické skupiny případně ztotožní s liberální protestantskou metafyzikou, která se skrývá v pozadí jeho snu. Dnes víme, že se tyto naděje nesplní. Vlastní ideologie Whitmanovy vysněné budoucnosti nerespektovala skutečnou rozmanitost, neboť ani netušila, že odlišné kultury tvrdohlavě zůstanou, budou-li si to přát, odlišné.“
 
V tomto ohledu byl mnohem dál český básník Josef Václav Sládek (1845–1912),3 který se s konfliktem bílé a indiánské civilizace seznámil osobně při své cestě do Ameriky v letech 1868–1870 a svou deziluzi z rodící se americké demokracie ztvárnil v podobě časopisecky publikovaných básní (Na hrobech indiánských), povídek a fejetonů, které v roce 1914 vyšly ve dvousvazkových Amerických obrázcích a jiné próse. Jeho postřehy jsou dodnes aktuální svým vnímáním základního rozporu v obecném pohledu na Ameriku: na jedné straně vzhlížení k „zemi neomezených možností“, na druhé straně sympatie s národem, který na šíření americké demokracie doplatil vlastní existencí. 

Obojí plyne z pochopitelných pocitů příslušníka národa se zkušeností útlaku jiným národem, který v Americe viděl možnost „lepší budoucnosti“, zároveň se však dokázal vcítit do role porobených. Patří ke známým paradoxům, že vstupem na půdu „svobodné země“ (jak praví verš Emmy Lazarusové na Soše svobody: „Pošlete mi své stísněné masy toužící po svobodě…“) se nově příchozí mění z evropských emigrantů (byť třeba z Evropy odešel z náboženských či ekonomických důvodů) na „dobyvatele Nového světa“, pro něhož se Indiáni na „dosud neobývaných územích“ stávají nepříjemnou překážkou.

Měli bychom připomenout ještě jednoho Čecha, který již v polovině 19. století volal po nápravě nespravedlností, jež se děly jak na Indiánech, tak i na černoších v Americe. Lékař Antonín Michal Dignowity (1810 - 1875), účastník polského povstání proti ruské nadvládě, emigrant z Rakouska usazený se svou rodinou v texaském San Antoniu, přítel Čerokíjů, byl svědkem nejrůznějších krutostí ze strany bílých vůči původním obyvatelům a otrokům. Tím, že kromě zrušení otroctví pro ně žádal i možnost vzdělání, si získal nenávist místních bílých usedlíků a jen díky včasnému upozornění staré černošky ušel v roce 1861 lynčování. Již v r. 1859 vydal knihy Bohemia under Austrian Despotism (Čechy pod rakouským despotismem) a (Despotismus v Americe), "pravědpodobně... první knihy českého autora, které vyšly v Americe"3a, později pak Zločiny a krutosti, které páchají na svatých právech lidí takzvané soudy spravedlnosti.

O tom, komu budou patřit sympatie českých čtenářů, bylo rozhodnuto již dávno. Poslední Mohykán (The Last of the Mohicans, 1826) Jamese F. Coopera dojímal smutným osudem Indiánů již v roce 1852 a příběhy Vinnetoua a Old Shatterhanda z pera Karla Maye (1842–1912) v českých končinách vycházely již od roku 1901. K nim později přibyly příběhy odehrávající se v divočině Divokého západu sepsané Ernestem Thompsonem Setonem (1860–1946), Zanem Greyem (1872–1939), Jackem Londonem (1876–1916), anebo českým dobrodruhem Otakarem Batličkou (1895–1942), případně etnografem, znalcem kaktusů a cestovatelem Alberto Vojtěchem Fričem (1888–1944) nebo Enriquem Stankem Vrázem (1860–1932), lhostejno, že poslední dva navštěvovali spíše Střední a Jižní Ameriku. V praktickém smyslu pak takový obraz Indiána jako šlechetného hrdiny z divočiny posilovalo i hnutí woodcraftu a skautingu.
 
Přesto lze i v americké literatuře 19. století nalézt knihu, která nabourává ustálenou představu o Indiánovi a na základě důkladného studia podrobuje kritice postup americké vlády vůči Indiánům. Touto čestnou výjimkou je kniha Helen Hunt Jacksonové (1830–1885) Sto let hanby (A Century of Dishonor, 1881). Kniha vzbudila velikou pozornost a Kongres dokonce ustanovil komisi, která měla situaci Indiánů prověřit. 
Výsledkem však bylo v roce 1887 přijetí velmi špatného Zákona o rozdělování půdy, tzv. Dawesova zákona, jehož smyslem bylo učinit z Indiánů americké občany a integrovat je do společnosti. Území rezervací bylo přeměněno na soukromá vlastnictví, přičemž Indiánům byly přiděleny pozemky od 40 do 160 akrů, které se nesměly následujících pětadvacet let pronajmout ani prodat. „Zbývající“ území bylo rozprodáno, ovšem bílým osadníkům, takže množství půdy v indiánském držení se drasticky snížilo na pouhou jednu třetinu. Zákon tak přispěl k další destrukci kmenových společenství. K jeho zrušení došlo až v roce 1934 zákonem, který mimo jiné povoloval indiánským kmenům i zřízení vlastní samosprávy.

První Indián, který získal jistou reputaci mezi bílými čtenáři a který své knihy psal skutečně sám, bez bílého prostředníka, byl Charles Alexander Eastman – Ohiyesa (1858–1939) z kmene Santí, patřícího k národu Dakotů (Siouxů). Svou literární činností i výchovnou prací ve skautském hnutí se celý život snažil zmenšit propast mezi bělochy a Indiány. Jeho knihy bývaly populární, o čemž svědčí i to, že byly přeloženy do francouzštiny, němčiny, dánštiny a češtiny: Indián v mládí (Indian Boyhood, 1902, česky 1915), Večery ve wigwamu: Povídky Siouxského kmene (Wigwam Evenings: Sioux Folk Tales Retold, 1909, česky 1922), které napsal se svou manželkou Elaine Goddale Eastmanovou, Hakada / Vzpomínky z mládí indiánského lékaře dra Ch. A. Eastmanna (1923) či Duše Indiánova (The Soul of the Indian: An Interpretation, 1911, česky 1923), případně Duše Indiána (The Soul of an Indian, ed. Kent Nernburn, 1993, česky Maťa 1998).3b
 
Ohiyesa ovšem nebyl první publikující Indián. Prvenství zřejmě patří náčelníku kmene Potawatomi Simonu Pokagonovi (1830–1899), autoru částečně autobiografického románu Královna lesů (Queen of the Woods, 1899), jehož podstatnou část tvoří vztah Simona a Lonidaw, jež rozumí řeči ptáků a zvířat. Jedná se o tématicky nevyvážený román, který se navíc místy mění v kázání o škodlivosti kouření a alkoholismu („Démon Rum“). Kniha vyšla v bezvýznamném nakladatelství a neměla v podstatě žádný větší vliv. Znovuobjevena byla až v sedmdesátých letech 20. století. 

Jisté reputace dosáhla Gertrude Simmons Bonninová (Zitkala-Sa) (1876–1938) z kmene Siouxů svými povídkami v různých dobových časopisech a knihami Staré indiánské legendy (Old Indian Legends, 1901) a Indiánská vyprávění (American Indian Stories, 1921).

Obecně poctivější přístup ke společenskému postavení Indiána v literatuře psané bělochy se zvolna objevuje až po první světové válce. To je zřejmé, byť postavy Indiánů nejsou pro tyto autory typické, například v povídce ,Indiánský tábor‘ (Indian Camp) ze sbírky Za našich časů (In Our Time, 1925) Ernesta Hemingwaye (1899–1961) nebo v povídkách Williama Faulknera (1897–1962) Rudé listí (Red Leaves, 1930) a Spravedlnost (A Justice, 1931).

Širšímu povědomí v té době bohužel zůstala utajena kniha, kterou na základě rozhovorů s lakotským šamanem Černým jelenem (1863–1950) sestavil John G. Neihardt  (1881–1973) a v roce 1932 vydal pod názvem Mluví Černý jelen (Black Elk Speaks, česky 1998). Dosud nevyřešenou otázkou zůstává, jaký podíl na této knize měl sám Černý jelen a jaký zapisovatel John G. Neihardt. V každém případě se jedná o naléhavé svědectví přímého účastníka a oběti konce indiánských válek. Úspěchu a ocenění se kniha dočkala až při svém druhém vydání v roce 1961, kdy již byla situace a nálada ve společnosti zcela jiná.
Významným, avšak stejně nepovšimnutým dílem je román Obklíčen (The Surrounded, 1935) od D’Arcyho McNicklea (1904–1977) z kmene Sališ-Kutena, historika a antropologa a jednoho ze zakladatelů Národního kongresu Indiánů. Částečně autobiografický, dobře vystavěný příběh polovičního Indiána Arshila, jemuž se dostalo dobrého vzdělání a jenž se stal houslovým virtuosem, je prodchnut základní úvahou o možnosti skloubit bělošskou vzdělanost s indiánskými tradicemi a indiánským přístupem k životu. Zároveň je tu velmi realisticky vykreslena bída a bezútěšnost života v rezervacích, kde tradiční kmenovou soudržnost rozleptává alkohol, vzájemná  nesnášenlivost Indiánů a jejich  nechuť se vzdělávat.

Klíčovým pro růst sebevědomí Indiánů se ukázal román spisovatele z kmene Kiowa Navarre Scotta Momadaye (nar. 1934) Dům z úsvitu (House Made of Dawn, 1968, česky 2001), který na příběhu navažského válečného veterána Abela velmi poutavě a přitom nezjednodušeně podrobil kritice americkou asimilační politiku. Kniha má zároveň rysy, které jsou dnes již pro indiánskou literaturu typické – stírání žánrů (zde faulknerovské, hemingwayovské či joyceovské narativní techniky skloubené s indiánským způsobem vyprávění a prokládané navažskou poezií). Pro svou stylistickou vytříbenost prodchnutou imaginací vycházející z indiánského cyklického vnímání času a politickou naléhavost získal román v roce 1969 Pulitzerovou cenu, což měla mimo jiné za následek, že se indiánskou otázkou začala zabývat široká veřejnost.
Jako dokumentární doplněk k Momadayovu románu lze chápat vzpomínky Johna (Fire) Chromého jelena (1903–1977) sepsané s pomocí Richarda Erdoese (1912) Chromý jelen / Vyprávění siouxského medicinmana (Lame Deer, Seeker of Visions, 1972, česky 2004). 4

Obrovský dopad na měnící se postoj většinové společnosti vůči Indiánům měla dokumentární kniha bílého autora Dee Browna (1908–2002) Mé srdce pohřběte u Wounded Knee (Bury My Heart at Wounded Knee, 1970, česky 1976), dokument, který bez příkras vykreslil násilnou podstatu osídlování severoamerického kontinentu a donutil běžného Američana přehodnotit svůj pohled na historii své země. Kniha sklidila pochvalu i samotných Indiánů. Například indiánský mluvčí Vine Deloria, Jr,. z kmene Dakotů, básník a spisovatel, autor manifestu Custer zemřel za vaše hříchy (Custer Dies for Your Sins, 1969), ke knize poznamenal:

„Každý Indián si knihu velmi rád přečte a bude mu líto, že ji nenapsal sám.“

Neměli bychom ovšem zapomenout na dílo, které Brownovu knihu dotváří beletristickými prostředky. Fiktivní příběh bělocha Jacka Crabba, který je vychován Čejeny, je svědkem vyvraždění skupiny Černého kotle  generálem Custerem u řeky Washita, „vrací se“ do bílé civilizace, aby se v závěru zúčastnil bitvy u Little Big Hornu na straně bílých vojáků, román Malý velký muž (Little Big Man,1964, česky 1977) bílého autora Thomase Bergera (1924) věrně přibližuje způsob myšlení obou stran tragického konfliktu. Kniha byla v roce 1970 zfilmována Arthurem Pennem, který do hlavní role obsadil Dustina Hoffmana. 

Zatímco dříve byla rezervace vnímána jako místo, odkud je nejlépe co nejdříve utéct, v šedesátých letech se vyskytli autoři, kteří se pokusili z rezervace udělat místo, kde by mohla přežít a dále se rozvíjet indiánská kultura. Podmínkou ovšem bylo, aby sami Indiáni drželi při sobě a pokusili se obnovit rodinné a kmenové vztahy. To je z velké části tématem depresivní (za jakou ji ve své době označovali bílí čtenáři) knihy o hledání osobní i rasové identity, románu Zima v krvi (Winter in the Blood, 1974, č. 2018) Jamese Welche (1940–2003) z kmene Černonožců a Gros Ventre. Depresivní je i další Welchova kniha Smrt Jima Looneyho (The Death of Jim Looney, 1979, č. 2019), která čtenáře vede k pochopení povahy života v rezervaci v širším kontextu, stejně jako i Ten, který obelstil Vránu (Fools Crow, 1986, č. 2021), jejíž děj se z velké části odvíjí od zmasakrování Černonožců u řeky Marias v roce 1870. Zajímavou knihou je Indiánské léto (Indian’s Summer, 1975) šónijského autora Nasnagy (Rogera Russella), jejíž děj je plný historických odkazů a společenské kritiky, ovšem podávané v značně satirickém duchu.

Ani indiánská literatura se ovšem nevyhnula autorům, kteří za rostoucím zájmem o Indiány vycítili příležitost vydělat peníze. Bohužel v tomto případě nešlo pouze o všehoschopné pisálky, ale o schopné a brilantní spisovatele, kteří svými díly dokázali ovlivnit životní názor obrovské spousty čtenářů.

To se týká především velmi úspěšných a hojně do cizích jazyků překládaných knih autora Forresta Cartera (1925–1979). Bestsellerem se stal jeho třetí, údajně autobiografický román Škola Malého stromu (The Education of Little Tree, 1976, česky 1993), dojemný příběh sirotka, polovičního Čerokíje, Malého stromu, vychovávaného prarodiči, jenž je násilím poslán do internátní školy. Bestsellerem se v roce 1978 stal i strhující román Odvedu vás do Sierra Madre (Watch for Me on the Mountains, česky 1983) zpracovávající život apačského (čirikavského) náčelníka  Geronima. Forrest Carter při psaní knihy vycházel z mnoha historických pramenů, mimo jiné právě také z knihy Mé srdce pohřběte u Wounded Knee.

V devadesátých letech 20 století však vyšlo najevo množství faktů, které vážně zpochybnily jak autobiografičnost Školy Malého stromu, tak i autorův čerokíjský původ, a navíc odhalily Carterovu temnou minulost. Asa Earl Carter, jak zní jeho pravé jméno, byl běloch, který v rodné Alabamě působil jako místní vůdce Ku-klux-klanu a jako spisovatel pracoval ve službách alabamského guvernéra, rasisty George Wallaceho, jemuž napsal v roce 1962 do inauguračního projevu „slavnou“ větu: „Segregace nyní, segregace zítra, segregace navždy.“ Carter v roce 1970 odešel do politického ústraní, své jméno si podle jižanského generála a prvního vůdce Ku-klux-klanu Nathana Bedforda Forresta změnil na Forrest Carter a věnoval se úspěšné spisovatelské kariéře, v níž někdy používal čerokíjské jméno Gundi Usdi, Malý strom.

S vlnou zájmu o Indiány souzněla i kniha Hyemeyohstse Storma (1933) Sedm šípů (Seven Arrows, 1972), který v příběhu využil čejenské tradice k rozvíjení vlastní filosofie v duchu hippies a New Age. Tato poutavá kniha, příběh Nočního medvěda a jeho lidu, která si našla mnoho oddaných stoupenců, hledá pozitivní alternativu vývoje lidského společenství v respektování přírodních cyklů a ekologické provázanosti života. 
Tato upřímně míněná kniha však byla odmítnuta čejenskými představiteli i částí kritiky, protože prý veřejně reprezentovala a interpretovala kmenové náboženství bez svolení kmenových starších, navíc údajně nepravdivým a necitlivým způsobem. Autorovi bylo navíc vyčítáno, že je se Severními Čejeny spřízněn jen velmi okrajově.

Oba uvedené případy vzbudily dočasné vášnivé volání po nějaké autoritě, která by podobným jevům zabránila, a dosud nekončící diskuse o autentičnosti indiánské literatury, v nichž zazněla mnohá varování před rozvíjením starých a vytvářením nových mýtů o Indiánech a jež zároveň poukázaly na nebezpečí indiánského rasismu.

Životadárnou vzpruhu dostala indiánské literatury s  nástupem ženského emancipačního (feministického) hnutí v sedmdesátých letech 20. století, kdy se objevila výrazná díla ženských autorek.

Vrcholným dílem tohoto období je román Obřad (Ceremony, 1977, česky 1997) Leslie Marmon Silkové (1948), která vyrůstala v rezervaci Laguna Pueblo v Novém Mexiku. Složitě komponovaná kniha přináší příběh válečného veterána Taya, který podstupuje starým šamanem předepsaný terapeutický rituál, jenž mu má pomoci vyrovnat se s válečnými zkušenostmi a obnovit vůli k životu. Kniha je dnes řazena k nejvýznamnějším dílům moderní americké prózy, autorka sama patří mezi nejvýznamnější etnické autorky vůbec.
V roce 1984 na sebe upoutala pozornost další indiánská spisovatelka Louise Erdrichová (1954), která je francouzsko-čipevajského původu. V románu Čarování s láskou (Love Medicine, česky 1994) autorka na pozadí pátrání po vlastním původu rozehrává fascinující příběh střetávání dvou rozdílných kultur. Na rozdíl od mnoha svých předchůdců však Erdrichová neupadá do stereotypu, kdy je zdůrazňován negativní vliv západní civilizace a vyzdvihován indiánský život v souladu s přírodou.

Podrobnější obrázek o posledních patnácti letech indiánské literatury si můžeme utvořit na základě antologie amerických a kanadských autorů, sestavené Jeffreym A. Vanderzielem a Jiřím Rambouskem ml. pro potřeby českého čtenáře, Vinnetou tady nebydlí (2003), která kromě již několika výše zmíněných představuje mnoho dalších autorů a autorek, kteří vzbudili pozornost čtenářů i kritiky. Z těch žijících v USA to jsou: Sherman Alexie, Paula Gunn Allenová, Grey Cohoe, Anita Endrezzeová, Eric L. Gansworth, Joy Harjová, Linda Hoganová, LeAnne Howeová, Irvin Morris, Simon J. Ortiz, Carter Revard, Vicky Searsová, Gerald Vizenor a Anna Lee Waltersová. Kniha je výjimečná i tím, že nás uvádí do rozmanitosti nejen literární, ale i regionální, jazykové a kmenové.

 ***


Máme-li tedy nějak obecně charakterizovat indiánskou literaturu a pokusit se nalézt to, čím indiánští autoři americkou literaturu obohacují, či jakými znaky se od americké literatury psané bílými autory liší, je třeba si uvědomit, že tradiční indiánskou formou vyjádření bylo vyprávění ústní.5 

Psaná forma přišla až s příchodem bílých dobyvatelů, přičemž vyprávěcím jazykem se stala samozřejmě angličtina, čímž mohlo dojít – a často i docházelo – ke vzniku různých chyb a významových posunů. Totéž je problémem i archivovaných přepisů autentických vyprávění, které bývaly zaznamenávány v angličtině (často za pomoci tlumočníků či „domýšlení“ a upravování zapisovateli), nikoliv v indiánských jazycích.

To dnes samozřejmě nehrozí. Přesto však „vyprávěcí“ styl zůstává hlavní devízou indiánské literatury: vyprávění je plné různých odboček, „vedlejších“ příběhů či splétání několika osudů v jeden, popisů prostředí a jednotlivostí, důrazu na pocity, význam přírodních živlů (déšť, bouře, vítr,…) a krajinných útvarů (hory, prérie, řeky, jezera,…).

Velkou a zásadní roli hraje ve vyprávění humor, někdy skrytý mezi řádky a spíše navozující atmosféru, jindy ironický, sebeironický až komediální a často se objevující v okamžiku, kde by jej čtenář rozhodně nečekal.6 

Zcela běžné je plynulé přecházení z prózy do dramatu či poezie. Prolínání stylů a forem – ať již tradičních či euroamerických (post)moderních uměleckých postupů – je vlastně jen dalším projevem indiánského pojetí světa a života v celistvosti a vzájemné provázanosti. Proto se v knihách objevují dějové „náhody“, časové skoky nebo různočasové paralely – velmi časté je prolínání minulosti, současnosti a budoucnosti. To samozřejmě vychází z cyklického pojetí času (pohyb slunce, měsíce, střídání ročních období, koloběh život-smrt-znovuzrození). 

A stejně jako je rovnocenná minulost-současnost-budoucnost, jsou zcela rovnocenné i sen, vyprávění, vize a „realita“ – spirituální, mýtické a kosmologické představy přirozeně prostupují příběhy bez ohledu na místo a čas. 

Pokud jde o témata, pak

„,indiánská otázka‘ není záležitostí ukončenou [a] důsledky vládních rozhodnutí i společenských předsudků jsou stále živé. Od bezohledného procesu založení i řízení rezervací, neplnění právních ,záruk‘, omezení náboženských svobod, zabírání zbytků ,garantované‘ půdy, nuceného přesídlování do městských chudinských čtvrtí, šikanování státní policií i dosazenými kmenovými pořádkovými jednotkami, až k méně známému násilnému odebírání dětí pod falešnou záminkou poskytování lékařské a sociální pomoci, tajné sterilizaci žen hned po porodu v nemocnici, fyzickému i psychickému týrání v internátních školách a trvajícímu zadržování politických vězňů – tím vším ,indiánští‘ autoři vynášejí na povrch fakta, která výrazně mění představy čtenářů o zemi ústavně ,zaslíbené‘ ideám lidské rovnosti.“7

K těmto „historickým“ událostem přibývají i ryze aktuální politická témata – například současná snaha americké vlády rozšířit těžbu ropy na Aljašce, což by kromě životního prostředí vážně ohrozilo i existenci místních kmenů, soudní procesy, v nichž se indiánské kmeny dožadují finanční náhrady za násilím odebraná území či vrácení posvátných míst, anebo již pětatřicetileté věznění Leonarda Peltiera za údajnou vraždu dvou agentů FBI v lakotské rezervaci Pine Ridge v roce 1975.

Výše naznačené umělecké prostředky pak indiánským autorům umožňují nahlédnout historii i současnost (indiánskou, americkou, světovou) z nejrůznějších a někdy velmi nezvyklých, neotřelých až (pro bílou většinu) provokativních úhlů. Historické události tvoří v indiánské tvorbě pozadí pro hledání osobní, kmenové a národní identity i jako návrat k původnímu jazyku, kmenových zvyklostí a vztahů.

Někdy však obnovování tradic (které někdy slouží jako zástěrka čistě obchodních zájmů) může vést až k takovým politicko-ekologickým důsledkům, jako je značně kontroverzní snaha některých kmenů na západním pobřeží USA a Kanady obnovit lov ohrožených velryb.

Přesto jsme v posledních dvaceti letech v indiánské literatuře svědky stále větší tématické otevřenosti, která ji zbavuje úzce etnického rázu. Indiánští umělci jsou dnes stejně vzdělaní jako bílí, znají bílou kulturu (mnohdy lépe než sami bílí) a jsou hrdí na svůj původ. Jsou si vědomi toho, že chtějí-li Indiáni uspět v bílé společnosti, musejí přijmout její pravidla a být lepší než běloši, ale zároveň si chtějí uchovat své rodové a kmenové znaky a tradice a odmítají se rozpustit v onom „tavicím tyglíku“ národů. Z toho samozřejmě plyne i mnoho frustrace, bolesti, neúspěchu a zklamání.

Právě pokusy najít řešení tohoto rozporu, najít rovnováhu mezi oběma krajnostmi, dávají jejich dílům dynamiku a schopnost zaujmout. Je to nová, originální cesta hledání odpovědi na onu prastarou otázku:

„Co jsme a kam kráčíme?“

A právě toto hledání, při vysoké úrovni současné indiánské literatury, ruší hranice mezi menšinovými a většinovými kulturami a paradoxně tak literaturu dělá nikoliv indiánskou či etnickou, ale „americkou“.

Jedno se však v tvorbě indiánských autorů nemění. Je to jistý didaktický podtext – pokus zprostředkovat ostatním svým „spolubojovníkům“ přístup ke kultuře a ke vzdělání. Z toho plyne i současná snaha prorazit ve všech moderních médiích – viz vzestupná kvalita indiánského filmu, divadla, výtvarného umění, tance, hudby (včetně rockové) atd. Jak v jednom rozhovoru říká siouxský duchovní Dva koně:

„Naší dnešní snahou je především přiblížit se zábavnímu a mediálnímu průmyslu a podílet se na něm. Avšak svou vlastní cestou. Ukázat našim mladým generacím, že to je možné, že tady ta šance určitě je.“8

Sherman Alexie na otázku, proč přešel od poezie k próze, od povídek k románům, od literatury k filmu, říká dva důvody:

„Tržba a dostupnost. Romány a filmy se účty platí lépe než poezií, a širší prodejností můžete zpřístupnit své dílo více lidem, zvláště indiánské mládeži... Když jsem pracoval na filmu, ... zjistil jsem, že sezení v kině je současným ekvivalentem sezení kolem ohně a naslouchání vypravěči příběhů... A právě z toho důvodu budou Indiáni, a lidé vůbec, reagovat víc na filmy než na knihy.“

Je to poměrně běžný postup, jak se „zviditelnit“. Alexie, Silková i Erdrichová začínali psaním poezie, pak přešli k psaní povídek a nakonec k psaní románu. Sherman Alexie nakonec i k psaní filmových scénářů.
l.bosch, říjen 2005, doplněno září, listopad 2007

(Psáno jako doslov ke knize Deset malých Indiánků, Maťa 2005; součástí doslovu je medailon o Shermanu Alexiem)

1 Báseň je sama o sobě neautentické dílo sepsané po vzoru finské Kalevaly na základě především odžibvejských mýtů a legend (sebraných historikem a geologem Henrym Rowem Schoolcraftem). Dnes je považována za součást amerického kulturního dědictví.

2 Připomeňme, že Whitman začal psát tuto esej v roce 1868, tedy ve stejném roce, kdy generál Custer zmasakroval skupinu Čejenů náčelníka Černého kotle u řeky Washity.

3 J. V. Sládek také přeložil Longfellowovu Píseň o Hiawatě (1909), což též přispělo k rozvoji představy o „ušlechtilém divochovi“ v českém prostředí.

3a František Houdek - Náš hrdina v Texasu, Respekt 41, 8.-14. 10. 2007.

3b Jeho osud si v roce 2007 vybral režisér Yves Simoneau jako „průvodce" pro zfilmování knihy Dee Browna Mé srdce pohřběte u Wounded Knee. Ohiyesu zde ztvárnil Chevez Ezaneh. Film je však příliš didaktický a kvality předlohy nedosahuje.

 4 Neměli bychom ovšem zapomenout na dílo, které – mimo jiné – zpracovává pozvolné probouzení Indiánů z vnucené letargie – na román Vyhoďme ho z kola ven (One Flew Over the Cuckoo’s Nest, 1962, česky 1979, Maťa 2001) Kena Keseyho, jenž v postavě Náčelníka Bromdena vytvořil symbol Indiána druhé poloviny 20. století.

5 Díky řadě antropologů a lingvistů – jako byli například Franz Boas, Alfred L. Kroeber nebo John Reed Swanton –, kteří nehledě na obecný nezájem shromáždili obrovské množství materiálu, neupadly do zapomnění mýty, legendy a pověsti a poznatky o kulturních tradicích, zvyklostech a obyčejích kmenů, z nichž některé dnes již neexistují. Archivy jsou plné nezpracovaných poznámek, záznamů a fotografií, které teprve čekají na zpracování a uveřejnění.

Gary Snyder v eseji Politika etnopoetiky k tomu podotýká: „Sbírky indiánské mytologie, folklóru a písní se datují od osmdesátých let 19. století. Jejich počet se po roce 1900 opravdu rozrostl – výroční zprávy a bulletiny Úřadu pro americkou etnologii, Americké etnologické společnosti, memoáry a časopis Americké folklórní společnosti, a tak dál. Obrovské množství indiánské literatury v angličtině, ale téměř žádná populární publikace ve formě, která by byla snadno dostupná většímu množství lidí. Ptám se proč. Já sám nevím; může to být prostě tržní ekonomikou, anebo proto, že tento druh literatury nechce nikdo číst. Může to být i tím, že nikdo nechtěl, aby se to vyneslo z akademických kruhů ven."  

Způsobu využití se přitom meze nekladou, čehož může být příkladem třeba sbírka suše převyprávěných mýtů Hlasy větrů sestavená Margot Edmondsovou a Ellou E. Clarkovou (Voices of Winds, 1989, česky 2000), stejně jako lidovou slovesnost dále rozvíjející Indiánské příběhy / Jak se Lišáček stal Lišákem (Indian Tales, 1953, česky 2003), které mezi kalifornskými Indiány sebral Jaime de Angulo (1887–1950).

6 Humor je zřejmě nejzásadnější prvek, který narušuje stereotyp jak moudrého, vážného, stoického Indiána, mlčky přijímajícího svůj úděl, tak i Indiána bojovníka, který bez bázně a hany čelí tragickému osudu. Bílým autorům dobrodružných románů o Indiánech se k takové představě humor nehodil, a proto jej záměrně potlačovali. Antropologové zase mnohdy kladli důraz na mytologické pozadí příběhu, anebo se humor vytratil při zpracování bílými zapisovateli. To je do jisté míry případem knihy Mluví Černý jelen či Ohyiesových spisů, opakem je pak citlivé převyprávění mýtů kalifornských Indiánů Jaimem de Angulo.

7 Kateřina Prajznerová – Otevírání dveří do světa, kde se cítím dobře (Středoevropský pohled na současnou tvorbu původních obyvatel USA), Host 5/2003.
8 Ondřej Šturma – Kdy se vrátí zašlá sláva Indiánů?, Lidové noviny, 4. září 1999. V české společnosti se na tuto cestu pomalu vydává romská kultura, která ještě donedávna čelila stejnému opovržení jako indiánská kultura před půl stoletím. Proces vyrovnání se s kolektivním pocitem viny vůči Indiánům, jímž již dlouho prochází americká společnost, čeká v nejbližších letech i českou společnost vůči Romům.