Ginsberg, Irwin Allen

(3. června 1926, Newark, New Jersey
– 5. dubna 1997, New York City)

Americký básník, spolu s Jackem Kerouakem hlavní představitel beat generation. Do širšího povědomí vstoupil veřejným čtením své básně „Kvílení“ 7. října 1955 v sanfranciské Galerii Six. Stejnojmenná sbírka se po vydání v nakladatelství City Lights Books Lawrence Ferlinghettiho stala předmětem soudního procesu, v němž byl vydavatel nařčen z šíření obscénností. Spolu s básníkem Garym Snyderem a psychologem Timothym Learym se v  60. letech 20. století  stal Allen Ginsberg guru hnutí hippies. Jeho postoj vůči válce ve Vietnamu i angažovanost na poli lidských práv přispěla k významným společensko-politickým změnám v celých Spojených státech. Přesto stále zůstal především básníkem, posledním bardem světové poezie.

Neposílejte mi už žádné dopisy - ukázka

„Když dešťová kapka uschne, světy spějí k zániku“
Allen Ginsberg (1926 – 1997)

O beat generation, zbité generaci či prostě o beatnicích se popsaly i u nás již hory papírů, takže nemá valného smyslu zde uvádět množství dat a údajů, které lze nyní snadno dohledat jinde. Zajímavější se jeví otázka, zda má smysl se touto generací ještě po nějakých šedesáti letech zabývat a zda nás její tvorba může zaujmout i dnes. Kupodivu se však ukazuje, že právě toto hnutí – více než jiná hnutí před ním či po něm – zůstává i nadále inspirativní a ve své podstatě aktuální.

Spojené státy sice vyhrály 2. sv. válku, ale radost z uvolnění atmosféry a perspektivy nových možností vzápětí vystřídala hrozba atomové bomby a dusno studené války, která s americkou intervencí do Koreje (1950–1953) přerostla ve válku horkou.

Zatímco ve východní a střední Evropě probíhaly procesy se „západními špiony“ a „zaprodanci Západu“, v USA v letech 1950–1954 vedl senátor Joseph McCarthy „hon na čarodějnice“, tedy na údajné komunisty jak ve státní administrativě, tak i v kultuře.

Reakce většiny obyvatel na společensko-politickou situaci pod vládami s totalitními sklony bývá v celém světě stejná – rezignace, ztráta zájmu o věci veřejné. Oproti východní Evropě však vynucená společensko-politická pasivita byla v USA té doby vykompenzována hospodářským růstem, který měl za následek příklon širokých mas k materialismu a konzumerismu.

 „A komunisti nemají co nabídnout kromě ducatých tváři a brýlí a ulhaných policajtů
a kapitalisti nabízejí těm Nahým napalm a peníze v zelených kufřících...“

Optimismus z hospodářského pokroku živilo i rychle se vzmáhající médium – televize, která se spolu s reklamou ukázala být „úžasným“ prostředkem na ovládnutí myšlení a chování. S podporou filosofie pozitivního myšlení přestal být Americký sen naplněním ideálu náboženské, politické a osobní svobody a stal se synonymem pro dobré zaměstnání, úspěšnou kariéru a stoupání po společenském žebříčku, což v praxi znamenalo peníze, dům v dobré čtvrti nebo na předměstí, auto a „milující“ rodina, která chodí každou neděli do kostela.

Bez povšimnutí ovšem zůstávala odvrácená, ale stejně jako hrozba války neméně stresující stránka honby za úspěchem. Ne všichni mohou být společensky a ekonomicky úspěšní, ne každý může požadované tempo vydržet a dostát všem nárokům na jednotlivce kladeným. Stálý stres z udržení si místa a postavení byl všudypřítomný, ač maskovaný třívteřinovým úsměvem. Problémy spojené s nerovností pohlaví („klasický“ model – muž v práci, žena v domácnosti – byl přitom narušen již za války – muže v armádě musely ve výrobě nahradit ženy) byly přehlíženy a zcela opomíjeny zůstávaly problémy rasové (Afroameričani a Indiáni oceňovaní jako výborní vojáci se po válce stali opět občany druhé či třetí kategorie).

Že je ve společnosti cosi nezdravého, si – kromě několika sociologů – jako první uvědomila sféra umělecká. Autoři tak či onak spojovaní s beat generation byli její součástí. Allen Ginsberg ve své předmluvě ke knize Timothyho Learyho Velekněz v roce 1968 dokonce hovoří o synchronicitě, která stála u zrodu „hnutí“ – o podivuhodném roku 1948, kdy začínající autoři, renomovaní umělci, jazzoví hudebníci i uznávaní vědci v New Yorku, Bostonu, Denveru, Mexiku či v San Francisku zažili dotek „vyšší reality“, otevření „bran vnímání“ či platónské „když se mění múzické formy, hradby měst se otřásají“.

Americká společnost byla prostě nemocná a beatnici na ni aplikovali to, co se dosud používalo jen u jednotlivých pacientů – šokovou terapii. Odhalili a pojmenovali křiváctví a korupci „velké“ politiky, zlo cenzury maskované jako péče o dobré mravy, pokrytectví spokojené střední vrstvy a její politickou pasivitu jako cestu do orwellovských pekel.

 „Slepičí mozek je vrcholným produktem kapitalismu.“

Vedle toho svou bezohlednou upřímností dokázali vzbudit v jedinci touhu stát se opět sám sebou, setřást ze sebe háv náboženských a politických dogmat a začít uvažovat sám za sebe, vlastní hlavou. Jistě, „hlásali“ sex, ale sex jako projev lásky, užívali drogy, ovšem drogy primárně určené k rozšíření vědomí (ostatně právě rozšiřování vědomí stojí za vznikem počítačů, vesmírných programů, vědeckých objevů 60. let), násilí nahlíželi jako zlo.

 „Upřímnost ničí paranoiu.“

Proti Americkému snu a ovčímu přitakávání manipulativnímu světu sdělovacích prostředků, reklamy a vlasteneckých projevů postavili „ignua“, pro něhož „komedie osobního bytí je jeho špinavým božstvím“, jedince, který umanutě „chce umřít vzdát to zešílet prolámat se do Věčnosti“.

***

Když psal překladatel Jan Zábrana v roce 1971 svůj doslov k tenkrát nevydanému českému výboru Ginsbergovy poezie Kvílení (sbírka vyšla až v roce 1989), zamýšlel se nad tím, jak se proměnil přístup kritiků ke Ginsbergově poezii během patnácti let od prvního vydání oné skandální sbírky v Americe, která vešla do čítanek jako první veřejný projev beatnického hnutí ve Spojených státech:

 „Je to ovšem Ginsberg své poezie, básník Ginsberg, kdo neodešel a přežil, nikoli mluvčí a reprezentant beatnického hnutí.“

Pravdou je, že když se hnutí beat generation (jež svým žurnalisticky chytlavějším názvem zastřešilo širší volné seskupení básníků, Sanfranciskou renesanci) po roce 1963 stávalo historií (plynule se vytrácelo ve vznikajícím hnutí hippies), téměř všichni, kdo stáli u jeho zrodu, se k němu hlásili jen neochotně. William S. Burroughs se vnímal jako inspirátor („inseminátor“) hnutí, Lawrence Ferlinghetti jako „pouhý“ vydavatel jejich knih a Gary Snyder jako ten, který se shodou okolností stal předlohou Kerouakovy literární postavy. Sám Jack Kerouac (+1969) se svými beatnickými druhy v druhé polovině šedesátých let nechtěl nic moc mít (a s hippies už vůbec ne). Z těch hlavních představitelů zbyli jen Neal Cassady  (+1968), řidič Keseyho „hidžra-jazzového“ autobusu na cestě přes Ameriku, Gregory Corso, možná básník nejbeatnikovější, jenž si ale na žádné škatulkování příliš nepotrpěl, a Allen Ginsberg.

Ať již tedy dnes k beat generation řadíme některé osobnosti právem či neprávem, ať již chtějí či nechtějí, jisté je, že právě tato „generace“ jim umožnila stát se osobnostmi, které vskutku ovlivnily mnoho věcí příštích – nejen na poli kulturním, ale i na poli sociálním a politickém – především tím, že se jim podařilo změnit (rozšířit) vědomí širokých vrstev obyvatel USA i ve světě.

A tak bez velkého přehánění můžeme přelom padesátých a šedesátých let 20. století nazvat dobou Kerouakovou, neboť to byl Kerouac, kdo dodal mladým lidem odvahu vydat se „na cestu“ za poznáním, co se děje za humny rodného města a že život skýtá neomezenou spoustu možností:

 „Nemusíš mít o něj strach, zvládne to.“ (Na cestě, 1955),

 šedesátá léta s jejich LSD, psychedelií a válkou ve Vietnamu dobou Learyho a Ginsbergovou:

„Vliv duchovního osvobození vedl k osvobození slova, osvobození filmu a obrazu, pohledu, osvobození pohlaví, sexuální revoluci, k sexuálnímu osvobození, které vedlo k osvobození gayů, žen a řekl bych, že paralelně s tím i černých. Spolu s tím došlo i k demýtizaci vlády, demýtizaci autorit, Pentagonu, „válečných štváčů“, řekněme tyranských studenoválečníků. Takže dekonstrukce obsesivního vojensko-průmyslového komplexu vedla nakonec k demýtizaci Pentagonu, dekonstrukce autority Pentagonu k levitaci Pentagonu v roce 1967.“ (rozhovor Jeffreyho Goldsmithe s A. G., Details Magazine 10/92)

„Mrtvá“ sedmdesátá a částečně i osmdesátá léta lze pak chápat jako dobu Burroughsovu pro to, jak se jeho chladná analýza fungování mocenských mechanismů ukazovala pravdivou (právě Burroughs je jedním z „otců“ punkové rebelie):

„Subjekt si nesmí nikdy uvědomit, že špatné zacházení je záměrným útokem antihumánního nepřítele na jeho osobní identitu. Musí být naopak zmanipulován tak, aby byl přesvědčen, že potřebuje právě takové zacházení, jelikož je s ním totiž něco velice v nepořádku.“ (Nahý oběd, 1959),

a přelom osmdesátých a devadesátých let, kdy se prohloubil obecný zájem o hledání ekologických alternativ přežití, jako dobu Snyderovu s jeho skepsí vůči vládám („Vláda se snaží o lidi starat, problém je, že neví, kdy s tím přestat.“) a apelem na péči o místo, jež nazýváme domovem („,Doma‘ je samozřejmě tak velké, jak velké si je uděláte.“):

 „Rovnováha, harmonie, pokora, růst, který znamená růst pro sekvoji i křepelku; být dobrým členem širokého společenství živých tvorů. Opravdovým bohatstvím je nic nepotřebovat.“ („Čtyři změny“, 1969)

Nad tím vším se klene anarchistický duch Ferlinghettiho („Historii tvoří lži vítězů“) sanfranciského knihkupectví a nakladatelství City Lights, které dává prostor všem novým a inspirativním trendům a vizím.

 
Navzdory tomu, budeme-li se ptát, zda se snahy beat generation dočkaly naplnění a zda celé její snažení mělo smysl, musíme odpovědět v první případě „ne“, v druhém však „rozhodně ano“. Změnily se jenom kulisy, Systém sám nijak příliš, takže nějakou beatnickou generaci, nějakého Allena Ginsberga bychom potřebovali i dnes jako sůl.

Žijeme – i my v Čechách, již také patřící ty „šťastnější“ z euroamerické civilizace – v jakémsi orwellovsko-huxleyovském „krásném novém světě“, kdy hrozbu permanentní světové války vystřídalo permanentní ohrožení terorismem, ale jinak jsme cele oddáni „sómě“ servírované všemi dostupnými médii a využíváme pohodlí poskytované vyspělými technologiemi. Přestáváme rozlišovat mezi virtuální realitou počítačové hry a skutečností. Vyznáváme kult mládí a zábavy – buď úspěšný, krásný, mladý a sexy – bav se – mít vrásky je hřích, stáří je k smíchu a smrt neexistuje. Řídíme se příručkami, jak zdravě žít a vypadat, a těšíme se na možnost, jež lidem dovolí předem získat ideální genetickou výbavu, případně si ji dodatečně upravit. Zároveň jsme v zájmu zachování tohoto statu quo ochotni se dobrovolně a s úsměvem vzdát práv a výsad, která Orwellův Velký Bratr svým poddaným musel odebrat násilím. Bez odporu se podvolujeme všudypřítomnému dohledu kamer, stálé elektronické kontrole prostřednictvím svých mobilů a kreditních karet. Neprotestujeme příliš proti cenzuře na internetu zdůvodňované ochranou před pornografií. Ba co víc, cenzurujeme sami sebe, abychom nemohli být nařčeni, že nejsme dostatečně politicky korektní, což je vymáháno stejně tupě a nekompromisně jako kdysi láska k Velkému bratrovi.

„Ve 40. a 50. letech 20. století existovala jistá naděje, byla tu docela velká šance že planetu je možné zachránit. Byla tu alespoň touha, naděje, že lidé usilují o jakousi ideální Ameriku: demokratickou, ochraňující přírodu, sexuálně otevřenou. O rovná práva pro černé a Židy, pro gaye a ženy. Něco z toho se stalo skutečností a něco ne. Ale možná že jsme ve větší řiti, než jsme byli ve 40. a 50. letech. A možná že přicházíme o planetu.“ („Public Heart“, rozhovor  Jima Moora s A. G., 1994)

Přistupujeme na systémem a médii utvořený „newspeak“, kdy se válka nazývá „bezpečnostní akce“ nebo „nekonečná spravedlnost“ (u komunistů „boj za mír“, u Orwella „válka je mír, mír je válka“), vlastní voják se zaměřovačem je nazýván ostřelovačem, zatímco nepřátelský odstřelovačem, bojovník za svobodu je teroristou a terorista bojovníkem za svobodu (volně podle potřeby) a mrtví ve válce jsou „náhodné civilní oběti“. Žijeme ve světě zákonnosti, nikoliv spravedlnosti, v němž bezostyšná korupce a zlodějna je po pár letech promlčena jako „nepovedený podnikatelský záměr“, zatímco jízda na černo tramvají je trestána i po deseti letech exekucí podle hesla „padni komu padni“. Věříme floskulím o prováděných reformách všeho (školství, důchodové politiky, zdravotnictví), aniž bychom zkoumali, zda směřují ke zdokonalení stávajícího, či zda se jedná jen o nahrazení jednoho nefunkčního modelu jiným.

 „Nikdo nepublikuje jediné slovo aby to nebyl zbabělý žvást robota se zkorumpovanou mentalitou.“

Jsme zpitomělí palbou reklamy a médií, smrští jednotlivých informací, které se nikdo nesnaží poskládat do souvislého kontextu. Nepovídáme si z očí do očí, komunikujeme na Skypu nebo Facebooku. Máme spoustu přátel, ale žádné kamarády, kteří by

 „za dvaasedmdesát hodin přefrčeli Ameriku, aby zjistili, jestli já jsem měl vizi, nebo tys měl vizi, nebo on měl vizi, jak nalézt Věčnost...“

Učíme se cizím jazykům, aniž bychom se snažili chápat jazyk rodný. Útržkovité encyklopedické znalosti jsou vydávány za projev vzdělanosti.

Vše vede k tomu, že vzniká dobře informovaná, avšak nevzdělaná masa – fackovaná z jedné strany paragrafy, nařízeními, vyhláškami a doporučeními, z druhé strany pak marketingovou komunikací – neschopná vlastního úsudku, která je stejně tvárná a manipulovatelná – demagogy z vlády stejně jako demagogy nejrůznějších náboženských, politických či účelových hnutí a skupin – jako masa šikovaná do pochodových útvarů tyranskými režimy minulosti.

„Vláda je manipulativní a plná pokrytců, kteří se vyhýbají skutečným problémům, jako jsou ekologie, přelidnění, strádání nejchudších vrstev obyvatel, úpadek zdravotnictví, lidé bez domova, špatná výživa, rasové rozdíly, drogy. Při veškeré té demagogii a zmatení pojmů se může poezie ukázat jako maják zdravého rozumu: na všechny strany zářící maják individuální čistoty a průzračnosti – ať již na internetu či v kavárnách nebo na univerzitních fórech či ve školních třídách. Poezie, spolu se svým starým společníkem, hudbou, se stává prostředkem komunikace, který není kontrolován establishmentem.“ (rozhovor Glorie G. Brameové s A. G., Eclectic Literary Forum, 1996)

Upřímně – není pro společnost v posledku prospěšnější vykouřit vlastnoručně vypěstovanou marihuanu, která vám pomůže nahlédnout problém z jiné perspektivy, a případně jej i vyřešit, anebo napsat hezkou báseň, než v televizi koukat na opilé a blábolící poslance s popelem cigarety na klopě?

 „Proč už nevypneme ty tlampače?“

          ***

Postihnout aktuálnost a inspirativnost poezie Allena Ginsberga – právě o to se pokouší tento výbor s názvem Neposílejte mi už žádné dopisy – v celé široké škále básníkova umění, co se týče stylů, forem i témat. Není náhodou, že  tento český třistapadesátistránkový výbor obsahuje jak první, tak i poslední báseň, která byla publikována v téměř dvanáctisetstránkových Collected Poems: 1947–1997).

Kompilátorovi českého výboru připadaly tyto básně klíčové pro charakteristiku autorovy tvorby. Báseň „Ve společnosti“ z jara 1947 navozuje téma homosexuality, postavení sexuální menšiny ve většinové společnosti i odpor ke společenskému statu quo, které se ve více či méně explicitní tvorbě prolíná celou tvorbou; závěrečná báseň „Co už neudělám“ z 30. března 1997 je ohlédnutím za vlastním životem a navzdory melancholii z ní se zastřeným humorem vyvěrá pokora a smíření s osudem.

Mezi nimi je pak množství básní, které jsou jednak průvodci po životě Allena Ginsberga a jednak kronikou historických událostí jak v USA, tak ve světě. Ačkoliv pro Ginsbergovu tvorbu jistě platí Kerouakova poučka z jeho „Vyznání a techniky moderní prózy“: „To, co cítíš, si najde vlastní výraz,“ je podložena důkladnou četbou starých či starších mistrů poezie a studiem nejrůznějšího druhu – od gnostických či buddhistických spisů po hospodářské ročenky.

U básní napsaných před Kvílením je zřejmé hledání vyhovující formy a vstřebávání vlivů hlavních Ginsbergových učitelů – W. C. Williamse, Kennetha Rexrothe a především Walta Whitmana – snaha o zachycení „skutečné“ reality, konfliktu jedince a společnosti na drobných příkladech ze života, významu přátelství. Téma si samo hledá výraz buď v sevřené rýmované formě, anebo ve volném verši.

Pro potřeby básníkova vyjádření se nakonec, jak dokládá báseň „Kvílení“, nejvhodnějším ukázal whitmanovský „širokodechý verš“, inspirace jazzovými sóly a absolutní spolehnutí se na vlastní imaginaci. To, co činí z „Kvílení“ víc než jen poutavou báseň, je důraz na „zahlcení“ posluchače či čtenáře obrazy, výjevy reality, která – ač autorem skutečně prožita – působí snově a téměř mysticky, čímž jej vtahuje do reality nikoliv jiné či drogami pozměněné (ač i to), ale reality většinou lidí prostě neviděné, nevnímané, nepřipouštěné*. 

Následující básně – především „Kadiš“, „Změna: Tokio / Kjóto Express“ a „Televize byla dítětem plazícím se k popravišti“ tento přístup dále rozvíjejí a ohledávají hranici, kam až se dá v tomto směru zajít, aby se báseň nerozpadla v nesouvislý sled obrazů. Nejzazší hranice Ginsberg zřejmě dosáhl v „Televizi“, která je současnými kritiky hodnocena jako „too much“, pro její „přílišnost“ (asociací, obrazů, výjevů, narážek, odkazů). Lewis Hyde v knize On the Poetry of Allen Ginsberg (1984) podtrhuje „Ginsbergovu kouzelnou schopnost znát všechny korálky, ale nevybrat žádný; proto vybere všechny“. Pokud jde o tvůrčí postup, u některých básní najdeme přímé odkazy na metodu „střihu“ či „skládání“, jakou tvořil W. S. Burroughs.

Po básni „Změna“ se tempo obraznosti použité v „Kvílení“ poněkud zvolňuje, Ginsberg méně využívá volných asociací a bývá konkrétnější, adresnější. Důvodem je snaha o srozumitelnost vůči publiku (Ginsberg je v té době na vrcholu „slávy“) a básníkova silná angažovanost v záležitostech občanských práv a odporu k válce ve Vietnamu („Vymítání Pentagonu“). Básně se proto často stávají cestovním deníkem. Ovšem vedle akcentu politického se v nic více objevuje i akcent lyrický, jako je tomu v dlouhých básních „Sútra wichitského víru“ či „Železný oř“, a proti marasmu válečného běsnění staví pomíjivost a nekonečnou krásu dokonale fungujícího Života. Vrcholem Ginsbergova příklonu k lyrice je báseň „Navštívení Walesu“:

 „Údolí oddychují, nebe a zem v souladném pohybu,
                        sedmikrásky barví do žluta vzduch, vegetace se vzdouvá,
                                      tráva se zeleně leskne...“

V době, kdy byl uznávaným politickým guru hnutí hippies, v němž stanul po boku přítele básníka-ekologa-buddhisty Garyho Snydera, hlásajícího vznik „nové společnosti pod slupkou společnosti staré“, objevuje se v jeho poezii i akcent ekologický. Báseň „Ekologa“ je krásnou spojnicí mezi filosoficko-politicko-poetickým přístupem Allena Ginsberga, Garyho Snydera a Kena Keseyho, mnohdy mylně považovaného za „pouhého“ protohippiesovského rebela. Ginsberg v té době s několika přáteli pobýval na své farmě v Cherry Valley ve státě New York, Gary Snyder publikoval manifesty „Medvědí sútra“ a „Čtyři změny“ a Kesey na své oregonské farmě vlastníma rukama vstřebával inspiraci pro své farmářské povídky „Abdul a Ebenezer“ nebo „Den poté, co zemřel Superman“ publikované však až později v knize Skříňka s démonem. Ginsberg si se Snyderem čile korespondoval a na svých cestách na Západ nikdy neopomněl Keseyho navštívit.

Od počátku 70. let nastává v Ginsbergově poezii programový návrat k písňové formě – zde odkazuje na své učitele Williama Blakea a Boba Dylana, s nímž také později nahrával a v roce 1975 se účastnil jeho Rolling Thunder Tour. Od té doby se v jeho tvorbě poměrně pravidelně střídají „kvílící“ verše většinou s politicko-společensko-buddhistickými tématy („Dech mysli“, „Bitva mezi Jahvem a Alláhem“, „Óda na plutónium“) s rozvernými, milostnými, osobními či humorně-sociopoliticko-homosexuálními písněmi („Jimmy Berman Rag“, „Pátá internacionála“, „Všichni pějme“, „Típni toho vajgla“).

S postupujícím stářím a stále častějším odchodem jeho přátel přibývá básní vzpomínkových, rekapitulujících a „zdravotních“ („Dospělost“, „Svěrač“), které jsou příkladem Ginsbergova přesvědčení, že poezie je schopna obsáhnout vše. Autor, jemuž bývala někdy vyčítána nabubřelost – přičemž se jaksi opomíjí, že básníkovo Jáství bylo vždy shozeno sebeironií, vtipem a sarkasmem –, v těchto básních skutečně nic netají, nerozpakuje se zesměšnit sám sebe, obnažit se (doslova) a stanout před publikem takový, jaký opravdu je – jako obyčejný člověk se svými klady i zápory.

Za touto schopností je třeba hledat mimo jiné i vliv buddhismu (jeho učitelem byl Čhögjam Trungpa, 1939–1987, hlásící se k tibetsko-buddhistickým školám kagjü a ňingma). Jestliže se Ginsberg dříve snažil všechno (universum, svět se všemi jeho průvodními jevy) intelektuálně pochopit (zhruba řečeno, meditace pro něj byla jen další formou rozumového zkoumání) a vstřebat, pojmout do sebe s úmyslem rozšířit své Já tak, aby dosáhlo vesmírných rozměrů, s postupujícím stářím se stále více soustředí na pozorování tělesného rozkladu, ovšem s potměšilým úsměvem vědoucího a vidoucího (viz kresba na str. 343).

 ***

Jednou z možností, jak nahlížet na poezii Allena Ginsberga, je vnímat ji jako Indrovu síť. Ta je buddhistickou představou reality – popisuje se jako nekonečná mřížka drahokamů, jejichž jednotlivé vybroušené plošky každého z nich odrážejí obraz, který se zrcadlí ve všech ostatních drahokamech. Pokud od takové mřížky odstoupíte, spatříte obrovskou spoustu obrazů, úlomků časoprostorové reality, reality příčin a následků („příčině podmíněného vznikání“), které se v nekonečném sledu zrcadlení slévají v jeden souvislý a vnitřně provázaný, soudržný celek, kde nic není více nebo méně důležité, více či méně podstatné, kde všechno souvisí se vším. Když se ale přiblížíte k jedné z faset tohoto pomyslného diamantu, spatříte jednotlivost ozářenou odrazy z drahokamů okolo. Spatříte sami sebe v záblescích okolní reality.

Druhou možností je představa vortexu – víru. Víru, který vás vtáhne do svého středu, vcucne do té nejintimnější reality básníkova soukromí, a pak vás vyvrhne do široké – kosmické – reality, kde platí absolutní významová rovnost. Nic nemá větší váhu než ostatní. Všechno – malé i velké, lehké i těžké, hezké i ošklivé – je tímto vírem semleto, rozdrceno a vrženo do prostoru.

Může se stát, že nepřipravený čtenář se v některých Ginsbergových básních ztratí.  Pro nás (čtenáře, posluchače i překladatele) – a myslím že i pro většinu Američanů – je někdy těžké dnes rozklíčovat všechny drobné narážky a odkazy, které se v jeho básních objevují, ale myslím, že to nevadí. Kdo chce, může bádat a nalézat původní zdroje Ginsbergovy inspirace, anebo se odevzdat energii víru. Smršť slov vířící kolem jednoho hlavního tématu, anebo naopak přeskakující z jednoho tématu na druhý, vedena „pouze“ básníkovou imaginací a „dlouhým vlakem asociací“, čtenáře v každém případě změní.

„Mým zájmem je změna vědomí, nová vize, nové vědomí, což má původ v rozhovorech s Jackem Kerouakem v roce 1945. Vzpoura vědomí, jo.“ (rozhovor Jeffreyho Goldsmithe s A. G., Details Magazine 10/92)

Ano, snah o vytvoření nového vědomí či rovnou nového člověka jsme si v končinách střední a východní Evropy a přilehlých širých krajích užili víc než dost. Základním rozdílem zde ovšem je, že Ginsbergova poezie přesto všechno ponechává prostor osobnímu založení jednotlivce. Na něm ponechává, aby se sám rozhodl, zda se chce stát poutníkem po hvězdách, zda nalezne odvahu utkat se s realitou a svým vlastním úsilím ji (v rámci Indrovy říše) změnit, anebo se otřese strachy či ošklivostí před náhle se zjevivšími širými kraji možností.

Ale třeba mu alespoň ty drobné básně pomohou uvědomit si věčnost okamžiku, blakeovský „svět v zrnku písku“.

Zkusme se zeptat znovu: Je Ginsbergova poezie i po téměř patnácti letech od básníkova skonu aktuální, inspirativní a schopná oslovit nejen čtenáře, který vzpomíná na Ginsberga jako Krále majáles šokujícího svou bezprostředností, ale i čtenáře, který o beatnicích dosud neslyšel, komunistický režim nezažil, hippies jsou pro něj podivné postavičky hopsající v květinovaných košilích a hudbu 60. let zná spíše z remixů? Pokud se alespoň trochu zajímá o politické dění ve světě i u nás, může být překvapen, jak Ginsbergovy myšlenky přesně vystihují i dnešní dobu: „Bitva mezi Jahvem a Alláhem“ snad nebyla aktuální tehdy tak, jako je dnes; „Televize byla dítětem plazícím se k popravišti“ – jak úžasné vystižení mediálního tlaku, jemuž jsme dnes vystaveni (a to v té době nebyly mobily, i-pody a internet). Báseň „Ekologa“, anebo třeba „Báseň raketa“ zase nutně vzbuzují otázku: Prošli byste testem, tentokrát nikoliv tím Keseyho kyselinovým, ale testem schopnosti přijmout novou, neznámou, širší realitu? Jak se zachováte na neznámém území? Jak naložíte s novými možnostmi? Dokážete si vypěstovat vlastní potraviny? Postavit příbytek? Přežít?

Kde začít? Co třeba u Ginsbergovy předělávky McLuhanova výroku „médium je poselstvím“ na „obal je produktem“? Pokud se k němu přihlásí i nová generace Ginsbergových čtenářů, není nic ztraceno.

l.bosch, listopad 2011
Psáno jako doslov k výboru z Ginsbergovy poezie Neposílejte mi už žádné dopisy, Maťa, Praha 2012

ZPĚT