Báseň, která neskončila /

O aktuálnosti beat generation

Návštěva Lawrence Ferlinghettiho, Carolyn Cassadyové a ruth weiss v Praze v roce 1998 proběhla za velkého zájmu nikoliv pamětníků, ale generace, které by zmíněné legendy beat generation mohly být prarodiči. Tento jev zaskočil jak novináře, kteří se na tiskových konferencích nevěděli, na co se zeptat, tak i samotné hosty. „Tolik podpisů jsem v životě nerozdal,“ prohlásil Lawrence Ferlinghetti po podpisovce ve velkém sálu Lucerny během prvního dne Beat Festu 22. dubna 1998. Hosté byli sice zaskočeni nebývalou popularitou, nicméně museli cítit radost z toho, že veškeré jejich celoživotní snažení a dílo musí mít v sobě cosi nadčasového a snad i věčného, když jsou aktuální i po čtyřiceti letech, řečeno slovy Williama S. Burroughse radost, že se „virus uchytil“.

O beat generation, zbité generaci či prostě o beatnicích se popsaly již hory papírů, je ovšem třeba předem říci, že název je víceméně novinářskou nálepkou, kterou se v polovině 50. let média pokusila označit tu část mladé generace, jež se odmítla zapojit do kolotoče procesu vydělávání peněz, hromadění majetku a konzumaci produktů materialistické společnosti a raději se pokusila věřit svým citům, instinktům, prostě sama sobě.

Literární skupina beat generation však nebyla žádným uměleckým sdružením, jejichž snažení bylo nasměrováno nějakým manifestem či prohlášením, jako tomu bylo u dadaistů či surrealistů. Jak říká v jednom rozhovoru ruth weiss:

... lidé mají sklon beatniky generalizovat. Nesmíte zapomínat, že se jednalo o silné osobnosti. Nelze nás všechny spojovat na základě toho, co o nás Kerouac s Ginsbergem jednou řekli. Nebyli jsme žádnou organizací...“

Z toho důvodu je možné vést věčné spory o to, jestli k beat generation patří William S. Burroughs (1914-1997) či Lawrence Ferlinghetti (*1919), kteří učebnicovou příslušnost k hnutí zatvrzele odmítají, nebo jestli k nim ještě patří o generaci mladší básnířky Janine Pommy Vegová (1942 - 2010) či Anne Waldmanová (*1945). Příslušnost k beat generation tak nelze posuzovat z hlediska historického ani z hlediska literárního stylu, ale jen a pouze podle přístupu k životu. Právě v síle osobnosti tkví síla beat generation. Individuální - originální - vidění světa a zatvrzelá snaha prosadit a uskutečnit svou vizi. Jazz, poezie, drogy, víra ve vlastní instinkty, to jsou průvodci na cestě za snem. Je pochopitelné, že ne všem se toto podařilo (a podaří) - mnozí již za svou vizi zaplatili vlastním životem.

Ve smyslu výše zmíněných důvodů je tedy beat generation jen jakýmsi zastřešujícím pojmem, nicméně při výkladu je dobré vymezit určité časové záchytné body. U beat generation lze rozlišit tři základní období: období dostředivé (1944 - 1957), období odstředivé (1957 - 1963) a období hippiesující (1963 - 1969). O období od roku 1969 do současnosti pak můžeme hovořit maximálně jako o období ovlivňujícím. Návraty k beat generation se cyklicky opakují, beatnický přístup k životu i tvorbě je jakýmsi podhoubím, z něhož může kdokoliv a kdykoliv čerpat a jednotlivá témata, jichž se beat generation dotkla, dále rozvíjet.

Data odrážejí nejen historii jedné literární skupiny, ale dotýkají se i dalších kulturně-politicko-společenských témat. První období je období bopu, hard bopu a cool jazzu, benzedrinu a studené a korejské války, druhé pak rock’n’rollu, peyotlu a karibské krize, z hlediska popularity dobou Kerouacovou, a třetí dobou LSD, psychedelie, vietnamské války, dobou Ginsbergovou a Learyho. Sedmdesátá a částečně i osmdesátá léta, léta vystřízlivění, lze pak z filozofického hlediska chápat jako dobu Burroughsovu (chladná analýza fungování mocenských mechanismů) a osmdesátá a devadesátá léta jako dobu Snyderovu (hledání ekologické alternativy přežití). Na tím vším se klene duch Ferlinghettiho sanfranciského knihkupectví a nakladatelství City Lights, které dává prostor všem novým a inspirativním trendům a vizím.

Symptomatické pro beat generation je již od počátku svěží symbióza vzdělanosti, získané ve výlučném, univerzitním prostředí, a skutečného života na ulici, která se obešla bez potřeby nějakých ideologických berliček. Historicky se beat generation zrodila v New Yorku v roce 1944, kdy se nejdřív v  bytě studentky Kolumbijské univerzity Edie Parkerové-Kerouacové (1923-1992) a později v bytě Joan Vollmer Adamsové-Burroughsové (1924-1951), studentky Barnardovy koleje, sešli studenti Kolumbijské univerzity Frankokanaďan, římský katolík, hráč basketballu a amerického fotbalu a jazzový fanoušek Jack Kerouac (1922-1969),  mladý přesvědčený komunista Allen Ginsberg (1926-1997), které jejich spolužák Lucien Carr (*1926) seznámil se svým přítelem ze Saint Louis, sarkastickým absolventem Harvardské univerzity v oboru etnologie a archeologie aristokratického původu a bisexuálního zaměření, Williamem Sewardem Burroughsem (1914-1997), dále pak gangster a feťák Herbert Huncke (*1915) a prostitutka Vicki Russellová. Pokud jde o literární a vůbec umělecký přehled, byl  zde vůdčí osobností jednoznačně Burroughs, který Kerouaca a Ginsberga seznámil s Kafkovým Zámkem, Yeatsovou básní Vision, Korzybského Vědou a rozumem, Spenglerovým Úpadkem Západu, Cocteauovým Opiem a poezií Williama Blakea, Harta Cranea, Arthura Rimbauda a knihami Friedricha Nietzscheho. Zasvěceným průvodcem po světě subkultury v okolí 42. ulice a Times Square, uvaděčkou do správných aplikací drog (především benzedrinu, v Burroughsově případě pak heroinu) i lingvistickým dveřníkem do hip slangu se stala především Vicki Russellová spolu s Hunckem. Kerouac a Ginsberg všechny vlivy ihned vstřebávaly do svých literárních pokusů.

Když bylo bytové společenství v roce 1946 policejním zásahem rozehnáno - Carr byl již přes rok ve vězení za vraždu, Huncke byl zavřen za loupež, Vicki Russellová se tiše vytratila, již závislí Burroughs a Joan Vollmerová se raději přestěhovali na farmu do New Waverly v Texasu, kde plánovali pěstovat marihuanu -, objevila se brzy další silná osobnost, bez níž by možná žádná beat generation nevznikla - přítel Kerouacova a Ginsbergova spolužáka Hala Chase z Denveru Neal Cassady (1925-1968), holkař a zloděj aut, ale také originální spontánní vypravěč.

Kromě toho, že Cassady radikálně změnil styl Kerouacova literárního stylu, byl iniciátorem postupného přesunu skupiny na Západ po ose New York - Denver - San Francisko - Mexiko. S jeho přestěhováním do San Franciska  v roce 1947 (kde se v roce 1948 oženil s Carolyn Robinsonovou (*1923), s níž má postupně tři děti) začíná pro Kerouaca hektické období na cestě (1947-1952)

Zároveň je třeba zmínit Johna Clellona Holmese (1926 - 1988), dalšího studenta Kolumbijské univerzity, který se s Kerouacem seznámil v roce 1948 a stal se prvním publikovaným autorem knihy o beat generation Jeď (Go, 1952), v níž se pokouší objektivně pojmenovat pocity lidí, „kteří prošli válkou nebo se aspoň mohli snadněji dostat k alkoholu, když válka skončila.“ Názvem beat generation pojmenovává generaci „zbavenou domova, hodnot a víry,“ o to víc však posedlou touhou v něco věřit.    

Básnické dozrávání Allena Ginsberga významně ovlivnil Carl Solomon (*1928), s nímž se v roce 1949 seznámil na psychiatrické klinice Bellevue (kam se Solomon dostavil a dožadoval se provedení lobotomie) a jenž se ze svého předchozího pařížského pobytu znal osobně s Jeanem Genetem, Henrim Michauxem a Antoninem Artaudem. Solomon Ginsberga důkladně seznámil se surrealismem a dadaismem a společně diskutovali o Waltu Whitmanovi a Henry Millerovi.

V roce 1950 se Ginsberg seznámil s dalším budoucím básníkem, Gregorym Corsem (1930 - 2001), který se právě vrátil z kriminálu, kde strávil tři roky za účast na ozbrojené loupeži.

Kerouacův a Ginsbergův příchod do San Franciska nebyl žádným příchodem Mesiášů mezi duše prahnoucí po novém zjevení Pravdy. V  té době tam již dlouho „zuřila“ takzvaná Sanfranciská renesance. Renesance poezie, kterou Lawrence Ferlinghetti nazval pouliční:

„Pro to množství básníků, kteří opustili své vnitřní estetické svatyně, v nichž dlouhou dobu kontemplovali nad svým komplikovaným pupkem. Pro to množství poezie, vrátivší se do ulic, kde už kdysi byla, ze tříd, z kateder poezie a - vskutku - z tištěných stránek. Tištěné slovo dělalo poezii němou.

Poválečná poezie v San Francisku a okolí do sebe - stejně jako literatura v New Yorku - nasávala jazz, surrealismus a dadaismus, kromě toho však byla významně ovlivněna buddhismem a zenem (který západnímu vnímání přiblížil Alan Watts) - jak napsal Kenneth Rexroth: „Koneckonců Tichý oceán je jenom voda a Čína a Japonsko jsou vlastně sousedy. Hustě obydlená země bývá v takovém případě překážkou. Oceán, stejně jako pouště a stepi v nitru Asie, tvoří dlouhý most.“ - a prodchnuta duchem anarchismu - ať již odborářů z Průmyslových dělníků světa, různých komunistických frakcí, všelijakých radikálů, pacifistů či volnomyšlenkářských bohémů.

U zrodu Sanfranciské renesance stálo několik básnických sudiček:

Robert Duncan (1919 - 1988), který spolu s Madeline Gleasonovou (1903 - 1979) a Jamesem Broughtonem (1913 - 1999) uspořádal v Labaudtově galerii Festival současné poezie s recitací poezie již v roce 1947, čímž dala oblast Zálivu vědět, že je hlavním centrem americké poezie;

Kenneth Patchen (1911-1972), který odmítal sebemenší ústupky jakýmkoliv soudobým trendům a módám:

„To jsme jen my, kteří stojíme mimo ty stany, z nichž stoupá kouř pokrytectví a vraždy, to jenom my jsme ,chorobní‘“;           

básnířka, autorka divadelních her a tvůrce filmů Helen Adamová (1909 - 1992), jejíž básně se stávaly studijním materiálem při bádání nad ryzostí umění;

a antipolitický anarchista, odpírač vojenské služby a jeden z prvních abstraktních malířů v Americe Kenneth Rexroth (1905-1982). Spolu s Duncanem a Gleasonovou založil San Francisco Poetry Center., které se spolu s rozhlasovou stanicí KPFA, založenou Louisem Hillem, stalo pilířem šíření kultury v oblasti Zátoky. Kromě toho pořádal ve svém bytě literární semináře, které v té době navštívil snad každý mladý literát pobývající ve městě.

Skupina básníků se postupně rozrůstala. V roce 1950 se z New Yorku přistěhoval Lawrence Ferlinghetti (*1919), který s anarchistou Petem Martinem založil knihkupectví a od roku 1953 i nakladatelství City Lights, z něhož se stalo centrum nové poezie. Dále je třeba zmínit surrealismem odkojeného Philipa Lamantiu (1927 - 2005), organizátorsky zdatného, ale kontroverzního Jacka Spicera (1925 - 1965), japonskou a čínskou poezií ovlivněného Lewa Welche (1926 - 1971), „černého Rimbauda“ Boba Kaufmana (1925 - 1986), v jehož poezii i přístupu k životu se mísí nejrůznější vlivy dané jeho původem (otec ortodoxní žid z Německa, matka katolička z Martiniku, babička vyznavačka voodoo, on sám studoval zen), jejichž řady rozšířili mladší básníci Michael McClure (*1932), John Weiners (1934 - 2002), Ron Loewinsohn (1937 - 2014), David Meltzer (1937 - 2016), Kirby Doyle (1932 - 2003) a později Gary Snyder (*1930), Philip Whalen (1923 - 2002) a Peter Orlovsky (1933 - 2010).

Veřejné čtení poezie, které má v Americe dlouhou tradici (vzpomeňme Walta Whitmana, Vachela Lindsaye či Carla Sandburga), bylo obohaceno o doprovod jazzové kapely a z počátku spíše experimentální forma produkce se postupně vyvinula v novou poetickou formu - jazzovou poezii. Takřka k dokonalosti ji dovedli Duncan, Patchen, Rexroth (četl sám čtrnáct dnů v newyorském klubu Five Spot s kapelou Peppera Adamse) a Ferlinghetti (viz básně ze sbírky Obrazy zmizelého světa z roku 1955 nebo Lunapark v hlavě z roku 1958). Neprávem přehlížená je ovšem ruth weiss (*1928, velká písmena ve jméně zrušila v rámci boje proti konvencím), narozená v Berlíně, která s rodiči do Ameriky emigrovala v roce 1938. Zkušenosti se čtením poezie za jazzového doprovodu sbírala v Chicagu (první vystoupení měla v roce 1949), v New Yorku a v New Orleans. Do Sanfranciského North Beach dorazila stopem v roce 1952 a od  roku 1956 pořádá v klubu The Cellar poeticko-jazzová vystoupení. Při své nedávné návštěvě Prahy ukázala, jak takové vystoupení vypadá, a hlavně přesvědčila, že reklamní slogan:

„Někteří čtou do jazzu nebo píšou podle jazzu, ruth weiss píše jazz ve slovech,“ nelže.

Vyvrcholením celkově plodné kulturní atmosféry se stalo veřejné čtení poezie v Six Gallery 13. října 1955, které zorganizoval malíř Wally Hedrick. Své básně zde četli Michael McClure, Philip Lamantia, Kenneth Rexroth, Gary Snyder, Philip Whalen a Allen Ginsberg.

Hvězdou večera se stal Allen Ginsberg (v San Francisku až od roku 1954), který zde přečetl svou dlouhou báseň Kvílení. Jejími dlouhými verši (jednotkami dechu) vytvořil životaschopnou alternativu přeintelektualizované akademické poezii zahleděné do sebe, plné jen těžko dešifrovatelných narážek, citací a parafrází,  poezii, v níž se básníkovy vize zdánlivě chaoticky vrší, skládajíce však kaleidoskopický obraz současného světa. V té době musely Ginsbergovy verše připomínat bomby vrhané do posluchačovy (čtenářovy) mysli, v níž rozmetávají zažité myšlenkové postupy a nutí ho, aby se skutečně zamyslel nad životními hodnotami, které vyznává.

O něco dříve však velkou pozornost vzbudila Rexrothova báseň „Nezabiješ“ s podtitulem „Nekrolog za Dylana Thomase“, jejíž obvinění společnosti je možná přímočařejší než Ginsbergovo:

To oni vraždí všechny mladé muže. 
Už půl století, den co den, 
štvou je jak zvěř a zabíjejí. 
I teď je zabíjejí. 
V téhle chvíli zabíjejí
na celém světě mladé muže.
Znají deset tisíc způsobů, jak je zabít.
Rok od roku objevují další.
V afrických džunglích,
v asijských bažinách,
v asiijských pouštích,
v australském buši,
v evropských doupatech,
v amerických barech
vrazi vesele vraždí...

Báseň končí přímým obviněním: 

Tys ho zabil! Tys ho zabil.
Ty v těch zatracených šatech od bratří Brooksů, 
ty z kurvy synu.
(překl. Jan Zábrana)

Knihu Kvílení a jiné básně vydal za pár měsíců Ferlinghetti ve svém nakladatelství. Pozornost úřadů, bdících nad mravností, na sebe nedala dlouho čekat. Následující - všemi médii pečlivě sledovaný - půlroční soudní proces s autorem i nakladatelem, který skončil vítězstvím obhajoby, byl větší reklamou novému hnutí, než by si kdo dokázal představit.

Kulturní boom a především tolerantní (i vůči ženám) a tvůrčí atmosféra přilákal do San Franciska spoustu dalších literátů, především básnířek, - např. Lenore Kandelovou (1932 - 2009 Joanne Kygerovou (1934 - 2017), ale i Denise Levertovovou (1923 - 1997), dosud spíše spjatou se školou Black Mountains, které v San Francisku zorganizoval čtení její přítel Robert Duncan. V New Yorku se k beatnickým králům Kerouacovi, Ginsbergovi, Orlovskému a Corsovi připojili jejich přátelé Diane diPrima (*1934), která s černým básníkem LeRoi Jonesem (1934 - 2014) a jeho první ženou Hettie Cohenovou (*1934) vydávala časopisy The Floating Bear (v roce 1961 byli obžalováni za publikování obscénností) a Yugen, který publikoval díla nově se objevivších literátů. Později diPrima se svým manželem Alanem Marlowem založila Poets Press, kde vydala mimo jiné i dílo Herberta Hunckeho.

Konečně začaly vycházet knihy, dosud rozpačitě odmítané prestižními nakladatelstvími. Kerouac nestačil vytahovat knihy z šuplíku (v letech 1951-1956 jich napsal jedenáct!). V letech 1957 - 59 tak vyšel mnohokrát přepisovaný román Na cestě, dále pak například Podzemníci, Dharmoví tuláci, Doktor Sax, Maggie Cassidy, ale i sbírka Mexico City Blues. Holmesovi vyšel druhý román Trubka, Burroughsovi Nahý oběd, Ferlinghettimu sbírka Lunapark v hlavě a báseň-leták „Experimentální popis večeře dávané u příležitosti obžaloby prezidenta Eisenhowera“, Corsovi sbírka Benzín a báseň „Bomba“, Snyderovi sbírka Štětování, ruth weiss sbírky Kroky, Galerie žen a Jižní Pacifik, Kandelové sbírky Nádherný pupík a Přelétavý drak, Whalenovi Vlastní portrét z jiného směru, McClureovi sbírky Pro Artauda a Hymnus pro svatého Geryona a jiné básně...

San Francisko se stalo Mekkou mladé generace, která si ovšem svou beatnickou vzpourou mnohdy řešilo spíše generační problémy, takže není divu, že média brzy začal házet všechny do jednoho pytle a slovo beatnik se stalo synonymem pro chuligána. Navíc museli hlavní představitelé bojovat sami se sebou, aby nepodlehli dosud nepoznané popularitě. Teď, když se ocitli na výsluní veřejného zájmu, museli se snažit najít způsob, jak média využít k hlásání svého poselství a přitom se nestát nástrojem Státu a celé jeho mašinérie, proti které byl jejich protest namířen. Někteří nevydrželi a začali se vzdalovat svým přátelům i ideálům, které hlásali (např. Jack Kerouac), jiní si média nepustili k tělu a odebrali se do Japonska do buddhistických chrámů (Gary Snyder, Joanne Kygerová, později Philip Whalen) nebo se prostě přestali zajímat o média a média se přestala zajímat o ně (Bob Kaufman a ruth weiss), a jiní se naučili s médii docela dobře vycházet, aniž by museli něco slevit ze svých vizí (Allen Ginsberg). Přesto si „otec“ hnutí Kenneth Rexroth neodpustil sarkastickou poznámku:

„Úspěch - jako vždy - vedl k nejhoršímu druhu emoční sebevraždy. Ti pro které byla úspěšnost pokušením, se stali cvičenými opičkami, šaškujícími posluhy Nepřítele. Přišli k nám pozdě, z brlohů Greenwich Village, a brzy odešli do salónů milionářek.“

Po roce 1957 již není možné hovořit o hnutí (Snyder je v Japonsku, Ginsberg, Orlovsky, Corso v Evropě) a v roce 1963 Lawrence Ferlinghetti dokonce prohlašuje, že beat generation už neexistuje ani jako literární skupina. Na sledování tvůrčího vývoje jednotlivých literátů ovšem v tomto článku není dostatek místa. Zastavme se alespoň u tendencí, forem a filosofických základů, které lze v díle autorů beat generation vysledovat.

Ginsberg se v poznámce ke knize Kvílení a jiné básně dovolává W. C. Williamse, Hermana Melvilla, Walta Whitmana, Williama Blakea, Percyho Bysshe Shelleyho, hebrejských litanií i jazzových saxofonových chorusů, Krista i Buddhy, čímž vymezuje témata společná beat generation.

Zřejmě jediný, kdo se svou tvorbou značně vymyká, je William Burroughs. Zčásti je to způsobeno tím, že jeho styk s hnutím, u jehož zrodu stál, byl omezen jeho víceméně nucenou emigrací - po odchodu z Mexico City žil několik let v Tangeru, později v Londýně. I když je téma drog obsažené v knihách všech, Burroughs jediný dospěl od studování vlastní drogové závislosti - a života homosexuála - k pronikavé analýze fungování státní mašinérie (Nahý oběd, Hebká mašinka, Lístek, který explodoval, Nova Express,...). Jeho knihy domýšlí okolní běžně se dějící jevy skutečně do těch nejzazších důsledků a krajností. Bohužel některé šílené Burrougsovy vize se dočkaly svého naplnění,

Myslím si, že základním nástrojem monopolu a moci, zabraňujícím rozšíření vědomí, jsou slovní spojení, která ovládají myšlení, cítění a jasné smyslové vnímání většiny lidí, protože jazyk je virus“

např. policejní pronásledování narkomanů místo státem posvěceného boje proti organizovanému zločinu. Literární formou a novátorskými postupy (metoda střihu) pak patří mezi zakladatele sci-fi i kyberpunku, stejně jako mezi inspirátory rockových skupin i hudebních stylů (heavy-metal).

Ze stejných či podobných zdrojů jako Ginsberg (méně Blakea a žádné židovství, více Thomase Wolfa a katolictví)  vychází Kerouacova próza, jejíž definici podal v Základech spontánní prózy a ve Víře & technice pro moderní prózu. Ačkoliv Kerouac chátral fyzicky i psychicky (sláva a alkohol), jeho díla jsou stále stejně dobrá, ale vlastně stejná, jakoby ho vlastní styl svazoval. Ovšem Kerouacova poezie, haiku i blues, je dodnes ceněna pro svou napadnutost, preciznost, jednoduchost a výstižnost. Tak jako bývá Kerouac-romanopisec mnohdy přeceňován, Kerouac-básník zůstává dosud nedoceněn.

Vliv jazzu na tvorbu beat generation vyplývá již z řečeného. Beat generation z jazzu vyrostla, a tak jen připomeňme, že přímo fyzicky je přítomen v dílech Jacka Kerouaca, ale i Johna C. Holmese, jehož druhý román Trubka je příběhem stárnoucího jazzového muzikanta, a hlavně pak Boba Kaufmana a ruth weiss.

Inspirace a vliv východních náboženství se sice projevuje jak u Ginsberga, tak u Kerouaca, u něhož se ovšem jednalo o vliv spíše přechodný a možná i jaksi „vynucený“ tehdejší všeobecnou atmosférou. Důkladný vhled do buddhistické a zenové filosofie a z ní vyvozený způsob života je zřejmý v poezii Garyho Snydera, Philipa Whalena, kteří několik let studovali zen přímo v Japonsku - Whalen se v roce 1991 stal dokonce opatem v Zenovém centru na Hartford Street v San Francisku -, dále pak třeba v poezii Joanne Kygerové, Lew Welche, Lenore Kandelové. Snyderův buddhismus je ovšem v jeho životní filosofii kompaktně propojen s důvěrnou znalostí filosofie přírodních národů, z čehož pramení přesvědčení, že má-li Člověk v dnešním světě přežít, musí se naučit žít v místě, pochopit, co to znamená být TADY. Podstatou všech civilizačních problémů je rozervanost přírody na vnější (okolní) a vnitřní (mysl), jedinou možnou nápravou je dosáhnout opětného splynutí v jedno.

Zen ovlivnil i poezii Diany di Prima. Její úsporné, někdy až sporé, básně, postihují velkoměstskou osamělost, běžné, ale vždy nějakým způsobem narušené, vztahy mezi mužem a ženou. Na rozdíl od třeba Joanne Kygerové, je v její poezii ženský pohled velmi výrazný.

Ovšem králem v líčení všech aspektů života ve velkoměstě je Gregory Corso. U něj obzvlášť je zřejmý prvek, který Ginsbergově poezii většinou chybí - humor. Ne humor brutálně černý jako u Buroughse, jemně ironický jako Ferlinghettiho, hořký u Diany diPrima, bolestný u Kerouaca nebo úsměvný u Snydera či humor samotáře jako u Lew Welche, ale humor projevovaný jiskrným, nakažlivým, hurónským smíchem, jímž se vypořádává i s těmi nejtemnějšími osudovými tématy a přitom vykresluje smutek světa do všech detailů:

„Když mi bylo pět 
viděl jsem Boha na nebi
Šel jsem do krámu pro sůl
Přecházel jsem most
a když jsem pohlédl vzhůru
spatřil jsem obrovského muže
s bílými vlasy a vousy
jak sedí za stolem z oblaku

Na něm měl položeny dvě obrovské knihy
jednu černou
jednu bílou 

V sobotu při zpovědi jsem se
zeptal kněze, co to všechno znamená
a on mi řekl:

‘Do černé knihy se zapisují všechny tvoje špatnosti
do bílé všechny tvoje dobré skutky
Pokud na konci tvého života
bude černá kniha
ěžší než bílá
přijdeš do pekla a do ohně věčného!’

Několik týdnů potom jsem se ujišťoval
že jít koupit sůl nebylo nic tak špatného.“

Rasový aspekt vnesl LeRoi Jones, který se skupinou beat generation spolupracoval díky přátelství s Kerouacem a Ginsbergem a díky jejich shodě v útoku na měšťáckou morálku. Rasové motivy ho však stále více vzdalovaly jak od jeho manželky Hettii, tak i od jeho přátel a hnutí. Po zavraždění radikálního vůdce Malcolma X v roce 1965 přijal muslimské jméno Amiri Baraka. Nutno však přiznat, že ani přes svou političnost a angažovanost jeho dílo nic neztratilo na své poetičnosti.

„Černý Rimbaud,“ jinak šamanská postava, pouliční bard a anarchista Bob Kaufman a jeho žena Eileen Kaufmanová (*1922) se oproti tomu v stali legendárními pokračovateli beat generation v San Francisku (v roce 1959 založili spolu s Ginsbergem časopis Beautitude) stranou velké politiky, ale o to blížeji k jazzu a „pouliční“ poezii.

Při výkladu beat generation se autoři většinou soustředí na literární činnost, která je pochopitelně tím hlavním, co hnutí zanechalo. Ovšem jeho aktivity mířily i jinými směry.

Kromě toho, že existuje množství nahrávek recitací (Ginsbergovo Kvílení), či čtení při jazzu - např. Ferlinghettiho a Rexrothovo čtení v klubu The Cellar za doprovodu Cellar Jazz Quintet (1957) nebo Kerouacovy nahrávky recitací za doprovodu Ala Cohna a Zoota Simse -, je třeba upozornit na pozdější spolupráci s rockovými kapelami i samostatné hudební počiny. Aktivní v tomto směru byl především Allen Ginsberg, který nahrával se skupinou Fugs, ale i s Bobem Dylanem a Mickem Jaggerem a jak se v sedmdesátých a osmdesátých letech stále více vracel k písňové formě, vydával samostatná alba - např. Lion the Real, na LP Gaté spolu s ním zpíval Petr Orlovsky. Kultovním se stalo Burroughsovo čtení - jeho účast na hudebních počinech jde napříč hudebními žánry - spolupracoval s Laurie Andersonovou, Tomem Waitsem i s rapery. Jedničkou ve čtení poezie s jazzem je dodnes ruth weiss.

Nelze nezmínit výlety do malířství. Ať už jsou to Rexrothovy abstraktní malby, Patchenovy obrazové básně (picture-poems), Burroughsovo brokovnicové umění, Ferlinghettiho kresby, litografie, ilustrace nebo portréty Carolyne Cassadyové. Wally Hedrick, Jay DeFeo (1929-1989) a Joan Brownová (1938-1990) byli výtvarníci a malíři, jejichž díla zůstávají dodnes nedoceněna, ačkoliv k beat generation neodmyslitelně patří.

Velmi blízko měli zmiňovaní autoři k dramatickému a filmovému umění (stačí si uvědomit, že některé pasáže Burroughsových knih jsou vlastně psané formou scénáře, stejně jako otevřený dopis Petera Orlovského a Alena Ginsberga Charliemu Chaplinovi z roku 1966). Potřeba hledat nové formy sebevyjádření vedla od samostaných recitací přes hudební doprovod, potřebu „zakčnit“ produkci, divadlo, filmy k happeningům (možná první uskutečnil John Cage v Black Mountain College v roce 1952, při němž „byly využity obrazy Rauschenbergovy, balet Merce Cunninghama, filmy, diapozitivy, reprodukovaná hudba, rádio a poezie Charlese Olsona a kde M. C. Richards recitoval ze štaflí, na klavír hrál David Tudor a byla přečtena [Cageova] přednáška...“), environmentům a k improvizovanému vizuálnímu divadlu.

Kromě spíše nahodilých dramatických pokusů Kennetha Rexrothe (veršované hry Beyond the Mountains, 1951) či Gregoryho Corsa (Na rohu) se zcela programově dramatu věnoval Kenneth Patchen, jehož hra Don’t Look Now se velmi dlouho hrála v nastudování kalifornského Troupe Theatre, Helen Adamová či Madeline Gleasonová. Stejně tak se dramatu věnoval začátkem šedesátých let Lawrence Ferlinghetti. Dvě sbírky krátkých her, nyní dostupné i v češtině - Nefér argumenty života a Rutiny - tvoří přechod od klasické, byť lehce absurdní hry k ryzím výstupům, číslům, jejichž „hratelnost“ spočívá v předpokladu, že se samovolně zruší hranice mezi jevištěm a hledištěm a dojde k happeningu, kterým si všichni zúčastnění nastaví svým životům ono pověstné zrcadlo. Silný politický podtext pak mají jednoaktové „šokové“ hry LeRoi Jonese, které s využitím prvků rituálového, absurdního i artaudovského divadla krutosti demaskovaly americké mýty i skutečnost. Za jeho nejlepší hru se považuje Černé bludiště (1964).

Zajímavým vývojem prošla dramatická tvorba Michaela McClurea. Forma odpovídá obsahu básní (mimochodem, McClure je jeden z prvních autorů, který začal psát pod vlivem peyotlu), které jsou studiemi pocitů, bolestí, zrození myšlenek, abstraktních idejí vnímaných zjitřenými smysly. Básně, většinou symetrické, jsou esejí, básníkovým gestem, dramatem. McClureovi nešlo o klasický přednes, ale o dramatické ztvárnění básně. Proto v počáteční fázi (soubor tří her Savci (Mammals z let 1958-61) vytváří jakési statické hry-akce, které rozebírají - stejně jako eseje (Meat Science Essays) - základní otázku, co je člověk než zvíře, savec, maso? Ve hře Vous (The Beard, 1965), rozebírající dva americké archetypy - hollywoodský sexuální symbol (Jean Harlow) a člověk mimo zákon (Billy the Kid) - již kompaktněji kloubí jazyk a akci. Karikatury šeredů (Gargoyle Cartoons) z roku 1971 zahajují období lidsko-zvířecích, dětských fantasií, v nichž nechává promlouvat rostliny, zvířata, minerály i asteroidy, ale také pyramidy, cylindr i Ježíšův a Camusův hlas. Třetí fází jsou adaptace klasiků - například Goethova Fausta (Goethe: Ein Fragment, 1978).

Příležitost podílet se na vzniku filmu, pochopitelně, že experimentálního, odmítl jen málokdo. Ať už to byla Helen Adamová, Carolyn Cassadyová (spolupodílela se na přípravě filmu On the Road v produkci F. F. Coppoly) nebo McClure, který spolupracoval na scénáři k filmu s Jimem Morrisonem ze skupiny Doors, nebo ruth weiss, jejíž film The Brink z roku 1961 dnes kritika uznává jako jeden ze skutečně beatnických filmů a která hrála i ve filmech Stevena Arnolda, Allen Ginsberg, vystupující např. v Dylanově filmu Renaldo a Klára, nebo Burroughs, který se na počátku 60. let spolu s Antony Balchem a Brianem Gysinem podílel na filmech podle jeho předloh Věže, zahajte palbu, Střihy a Bill a Tony, přičemž také v mnoha kultovních filmech hrál. Nejznámějším filmem, spojeným jak s beat generation, tak s americkou „novou vlnou“ ve filmu, hlavně pak jedním z prvních podzemních filmů, však i nadále zůstává Pull My Daisy (Utrhni mou sedmikrásku, 1959), podle Kerouacova scénáře natočený Robertem Frankem a Alfredem Lesliem, který je ceněn především pro své dokonalé propojení improvizace a záměrnosti, že je často považován za dokument. Hudbu na dávnou Ginsbergovu a Kerouacovu báseň „Pull My Causy“ složil David Amram. Ve filmu, založeném na skutečné příhodě, kdy dům Cassadyových navštívil biskup a Ginsberg si ho dobíral otázkami sexuální povahy, hráli Ginsberg a Orlovsky sami sebe, Larry Rivers hrál Neala Cassadyho, Corso hrál Kerouaca, Richard Bellamy biskupa, Dave Amram kovboje a Delphine Seyrigová Carolyn Cassadyovou.

Začátek šedesátých let sebou přinesl změnu v politické i společenské atmosféře. Prezidentem byl John F. Kennedy, ale také začala válka ve Vietnamu. Kromě politické radikalizace velké části dorůstající generace jsou také obdobím hledání alternativního způsobu života nezávislého na společnosti. Objevují se první hippies, provádějí se experimenty s rozšířeným vědomím prostřednictvím halucinogenů a především LSD, jehož věrozvěstem se stávají dr. Timothy Leary a dr. Richard Alpert, oba vyhození z Harvardské univerzity, vznikají první komuny.

Uskutečnilo se v masovém měřítku to, o co beat generation vždycky šlo - spousta lidí si najednou začala uvědomovat, že jsou individualitami se svobodnou vůlí, že mají plné právo využívat svou osobní svobodu a mít na věci vlastní názor.

Není tedy divu, že se mnozí beatnici stali pro hippies guruy - proto při „oficiálním“ zrodu hippies, na „Shromáždění kmenů“ 14. ledna 1967 v San Francisku stanuli vedle sebe Allen Ginsberg, Michael McClure, Gary Snyder, Alan Watts a Timothy Leary. Do nově zakládaných komun odešel na nějakou dobu žít Ginsberg, Snyder

(v roce 1969 napsal esej Čtyři změny, v níž rozebírá politickou i společenskou situaci a pokouší se podat jakýsi návod, jak docílit nenásilnou formou pozitivní změny s důrazem na nezasahování do přirozených/přírodních jevů. Esej končí slovy:

„Vědomí, že není třeba udělat nic, je místo, odkud začít.“)

i Ferlinghetti, který na básnické konferenci v Londýně v roce 1965 přečetl dlouhou báseň „Situace na Západě“, v níž hlásá:

„..Všichni k sobě získáme univerzální klíč
jestliže se šoustání stane opět láskou...“

Radikalizace jejich angažovanosti je přivádí na protiválečné demonstrace, blokování válečných vlaků, Ginsberg jako věrozvěst nové víry jezdí po světě a nechává se vyhodit z Indie, Kuby i Československa.

Burroughs kdesi řekl, že Woodstock je Kerouacova práce. Kerouac by to zřejmě odmítl, neboť nechtěl s hippies mít v té době nic společného, ale je to tak. Typickým představitelem přechodu od beat generation k hippies je spisovatel Ken Kesey (1935 - 2001), který v roce 1964 projel Amerikou ve školním autobuse nazvaném Co nejdál, řízeným Nealem Cassadym, se skupinou Veselých šprýmařů, snažících se dostat „co nejdál“ všemi dostupnými prostředky, přičemž navštívili Timothy Learyho na usedlosti v Millbrooku, kde se jeho společnost oddávala přísně vědeckému zkoumání vlivu LSD, i Jacka Kerouaca, kterému však příliš parta proto-hippies nepadla příliš do noty.

Zatímco jednou z „idejí“ Keseyho party bylo konzumní společnosti ukázat, co to skutečně znamená ŽÍT TADY A TEĎ, Richard Brautigan (1935-1984), je již prototypem snyderovského hledání alternativního způsobu života filosoficky podloženého studiem zenu, taoismu a indiánské mystiky. Ve své novele V melounovém cukru (1968) poukázal na nebezpečí, skrývající se v uzavřenosti komun a dále jakéhokoliv systému vůbec. Má-li jakákoliv alternativní forma společnosti přežít, musí vždy zůstat otevřena novým podnětům, novým vlivům.

V „básnické“ rovině je přechod beat generation k hippies charakterizován přechodem od poezie recitované za jazzového doprovodu k  poezii zpívané, nejčastěji samotným autorem, později pak doprovázeným rockovou skupinou. Zatímco skupina Fugs složená ze tří výborných básníků ale jen průměrných hudebníků, Eda Sanderse (*1939, jinak též autora podrobného dokumentu Rodina o „hippiesovském“ gangu Charlese Mansona), Tuli Kupfenberga (*1928) a Kena Weavera, tvoří v tomto kontextu jakýsi most mezi beatniky a hippies, novou generaci již plně charakterizuje Bob Dylan (*1941), Joan Baezová, Joni Mitchellová (*1943), Grateful Dead nebo Jefferson Airplane.

Vedle nich se ovšem objevují skupiny a jedinci, kteří generaci hippies „přeskočili“ a navázali - po svém - přímo na beat generation: Velvet Underground, Patti Smith (*1946), hudebník, básník a malíř Captain Beefheart (*1941, vl. jm. Don Van Vliet), v současné době žijící v ústranní, nebo Tom Waits (*1949), který od barového, hospodského jazzu dospěl až k osobité směsici rock-jazzové šantánově horrorové hudby (příkladem může být divadelní projekt Black Rider z roku 1993, ke kterému složil hudbu a částečně ho i nazpíval, přičemž libreto napsal William Burroughs, který i některé texty recitoval.

Stejně tak se objevují noví a noví básníci, kteří z poetiky beat generation vycházejí, poučeni však novými trendy a směry. To je případ Janine Pommy Vegové (*1942), přítelkyně Petera Orlovského a Herberta Hunckeho, která se mimo jiné věnuje organizování workshopů (básnických dílen) ve věznicích. V roce 1990 bez valného zájmu médií navštívila Prahu. Anne Waldmanová (*1945), která navštívila Prahu v roce 1990 spolu s Allenem Ginsbergem a Nanaem Sakakim, se označuje za příslušnici „druhé beat generation.“ Sama říká, že její poezii ovlivnila jak poezie beatniků, tak i poezie Newyorské školy (John Ashbery, Kenneth Koch), Black Mountain College (Charles Olson, Robert Creeley) i Sanfranciské generace. Vyučuje na Jack Kerouac School of Disembodied Poetics v Naropa Institute v Boulderu, Coloradu, kterou v sedmdesátých letech založil Allen Ginsberg a které je podle Ferlinghettiho vedle nakladatelství City Lights jedním z center, které dál rozvíjí ducha beat generation.

Bohatost „beatnické“ líhně dokazuje občasné vynoření se zajímavého autora, jehož talent mohl dozrát a prosadit se až v pozdějších letech, v dobách periodicky se vracejícího zájmu o beat generation. Jedním z mnoha je Jack Micheline (1936 - 1998), jehož poezie dochází uznání oficiální kritiky teprve teď:

„Nemůžeš dokonce skrýt svou tvář
ani si ďábla dobírat
nemůžeš dokonce vybrat si svou smrt
když se tvůj čas naplní.“

Na docenění stále čekají sanfranciští básníci Jack Hirschman, Paul Laundry, Howard Hart nebo Tony Seymour a spousta dalších.

A existuje celá, nám vlastně dosud neznámá generace autorů, spjatých s šedesátými lety, kteří své dílo nepublikovali knižně, ale v malých podzemních časopisech. Jejich teoretik i propagátor Hugh Fox (1932), nazval tuto generaci „neviditelnou“ a charakteristikou jednoho jejího člena označil i ji jako „divokou, mimózní ulítlou Hlavu, snílka o socio-narkotických revolucích, které by měly změnit svět Tam venku změnou chemických pochodů v každé hlavě.“ 

A básník Charles Potts ohodnotil šedesátá léta takto:

„Šedesátá léta nevěřila Duchu, jak jim byl předkládán Západní civilizací. To byl Duch zavřený ve skříňce, Duch mechanizovaný, Duch chycený do těžké mašinérie každodenního kapitalismu. Rozumnost byla touto stranou zrcadla... na druhou stranu zrcadla (skutečné Skutečnosti) projdete jakousi vaší experimentálně rozpínající se, prorážející a rozlamující Psyché.“

Pravdou je, že autoři jako John Bennett (česky jeho romány Frajer Bodo a Děti slunce a země), Hugh Fox (česky jeho román Šaman), Richard Morris nebo Harry Smith mají skutečně co nabídnout a mohou nám osvětlit šedesátá léta z jiné stránky, než z jaké je dosud známe z podání Kerouacova, Ginsbergova, Ferlinghettiho nebo Corsova, a nejen to.

Beat generation je mohutným stromem, svými kořeny hluboko v evropské kultuře, dálněvýchodní filosofii a americké svobodomyslnosti, jehož větve dnes prorůstají do všech společensko-vědních oborů. Je to pro její neodbytnost klást nepříjemné, leč nutné otázky, a zároveň pro její úpornou snahu hledat a nacházet uspokojující odpovědi. Myslím, že o tom svědčí i sám fakt, že ani po čtyřiceti letech neztrácí nic na své aktuálnosti.

Protože beat generation a všechny směry a hnutí, které z ní vzešly, jsou vedeny přesvědčením, že (slovy Allena Ginsberga)

„...lidský hlas má schopnost proniknout a tříštit jakákoliv ocelová monstra v Čase..., že lidský hlas je přetrvá, pokud mu ještě budou naslouchat uši, kterým je určen. Protože ačkoliv je možné postavit architektonické zázraky - jako je systém MX nebo gigantická jaderná hlavice či Empire State Building nebo Sfinga a Čínská zeď -, stále platí, že určité lidské zvuky se vždy znovu a znovu opakují a jejich kadence jsou trvalé. Například Ách. Tento jedinečný zvuk tu bude vždy a přetrvá i kov, protože vychází z člověka.“

l. bosch, Praha 5. - 11. 5. 1998 (Divadelní noviny 11, roč. 7, 26. 5. 1998)
zde použity malby Lawrence Ferlinghettiho

ZPĚT