ALEXIE, Sherman (Joseph, Jr.)

             7. 10. 1966, Spokane (Washington)

Indiánský básník, spisovatel, scénárista, režisér.

Viz také "Tři, možná čtyři kroky Shermana Alexieho k opuštění rezervace" publikované v časopise Souvislosti 2/2010
včetně několika básní - zde v rozšířeném vydání.
Deset malých indiánků - ukázka






















































































„Lidé po nás chtějí, abychom byli něco jako K-mart spirituality... Já nemluvím o náboženství. No, neměli byste mít lapač snů v autě, když řídíte. Ale nemusíte nosit indiánské korálky, když si mě jdete poslechnout. Já jsem rád, že jste přišli.“
                                                                                                                      Sherman Alexie
Ti, co viděli první nezávislý indiánský film Kouřové signály (Smoke Signals, 1998, scénář k filmu, 1998), který natočil čejenskoarapažský student filmové fakulty Newyorské univerzity Chris Eyre na motivy povídky Shermana Alexieho, mi snad dají za pravdu v jedné, avšak podstatné věci: film se zcela vymyká našim ustáleným představám o Indiánech, utvářeným u střední a starší generace mayovkami a filmy o Vinnetouovi, u mladší generace pak například Costnerovým filmem Tanec s vlky (Dances with Wolves, 1990). 

Eyreův film (a tato kniha to potvrzuje) nám připomněl to, co již všichni dlouho víme, ale bojíme si to přiznat – Indiáni už dávno nejsou válečníci s čelenkou ve vlasech, ženoucí se na bujném oři prérií, ale většinou zcela obyčejní a mnohdy i nudní lidé z ghetta (rezervace), kteří se snaží vydělat si na živobytí a případně nějakého bílého romantika připravit o pár dolarů. Ani kmenová soudržnost už není to, co bývala. Kdo jste slyšel o navažských kasinech v Nevadě, případně je navštívil, věřte, že „vlastníci“ (kmenová rada jako ustanovení zástupci) v prvé řadě myslí sami na sebe a své rodiny a až někde v koutku duše na kulturní pozvednutí svého kmene či národa. Důsledky Amerického snu.

Ale přesto je ve filmu cosi, co nás dokáže probrat ze zádumčivosti. Je to humor a schopnost sebereflexe a z toho pramenící chuť cosi se současným stavem dělat.

Děj je prostý: Rozvážný, sportovně založený Victor se dozvídá o smrti svého otce – alkoholika, který od něj a od matky před lety odešel –, a má si urnu s popelem vyzvednout ve Phoenixu. Protože Victor nemá peníze, přistoupí na nabídku svého kamaráda z dětství, podivínského vypravěče praštěných historek, sirotka Thomase, který mu cestu zaplatí pod podmínkou, že pojedou spolu. Cesta do Phoenixu a zpět se tak stává cestou ke vzájemnému poznávání i k odhalení tajemství minulosti.

Humorně pojaté sekvence z nudné rezervace, ale především dialogy obou hrdinů, kteří vlastně představují moderní dvojici válečníka a šamana, postupně odhalují složitost postavení Indiánů v dnešní Americe i šance a naděje Indiánů v budoucnosti.

Snímek se stal hitem Filmového festivalu Sundance v roce 1998, kde získal Cenu za nejlepší film a Cenu diváků. V témže roce, na 11. MFF v Tokiu, obdržel režisér Chris Eyre1 Cenu za umělecký přínos ex aequo. Ve stejném roce také vyšel stejnojmenný scénář k filmu a soundtrack.
 
Kdo je tedy Sherman Alexie a proč je dnes ve Spojených státech tak vychvalovaným a mnoha cenami poctěným autorem, jenž někdy bývá nazýván Jack Kerouak z rezervace a údajně je prý jediným Indiánem, kterého kdy fyzicky obejmul úřadující prezident?2 On sám se popisuje jako Indián, liberál,

"pokrokový pacifista, který je jak demokraty, tak republikány podporován ve své zášti k politikům“.

Jako téměř každý Indián přitom ani on neměl svou cestu na výsluní nijak jednoduchou.

Narodil se jako Sherman Joseph Alexie Jr. 7. října 1966 ve městě Spokane ve státě Washington, po matce Spokane, po otci Cœur d’Alene. Vyrůstal v Rezerevaci kmene Spokane (což čítá asi 1 100 lidí) ve Wellpinitu asi 50 mil od města Spokane. Narodil se jako hydrocefalické dítě, které v šesti měsících podstoupilo operaci mozku s prognózou mentální retardace.  Ta se sice nepotvrdila, nicméně celé své dětství trpěl záchvaty a nekontrolovaným pomočováním, což mu vyneslo nejedny ústrky od vrstevníků a nechtěnou popularitu, jelikož se stal hlavním aktérem místních vtipů. Jako obranu proti tomu si Alexie vyvinul specifický smysl pro humor, ironický a někdy hodně černý, neboť

„když se smějete, nemůžete moc rychle utíkat ani rozdávat rány pěstí“. 

Číst se naučil již ve třech letech a v pěti prý již přečetl Steinbeckovy Hrozny hněvu:

„John Steinbeck byl můj první hrdina, protože psal o chudých. Stephen King se pro mě stal hrdinou, protože výborně psal o dětech, které nezapadaly do okolního prostředí, o mimoních a pakách. V rezervaci jsem byl tím chudým mimoněm, takže důvod, proč jsem si zamiloval Steinbecka a Kinga, je jasný.“

Aby unikl skličujícímu prostředí, rozhodl se, že střední školu nechce studovat ve Wellpinitu, ale mimo rezervaci, v Reardanu, kde měl i záruku lepšího vzdělání. Tam, jako jediný Indián, se stal hvězdou jak po studijní stránce, tak jako hráč v basketbalovém týmu. 

Po ukončení studia postoupil na Gonzaga University ve Spokane (1985–1987) a následně na Washingtonskou státní univerzitu v Pullmanu (1987–1989). Problémy s dospíváním a traumata z dětství stály zřejmě i v pozadí jeho alkoholismu. Navíc se musel vzdát plánů stát se lékařem poté, co třikrát omdlel na lekcích z anatomie. Záchranou (kariérní i lidskou) se pro něj stala náhodná návštěva semináře o poezii, který vedl spisovatel čínského původu Alex Kuo:

„... dal mi antologii současné indiánské poezie Písně z téhle země na hřbetě želvy.3 Otevřel jsem ji a – bože můj – v těch básních a příbězích jsem uviděl celý svůj život... Linda Hoganová, Simon Ortiz, Joy Harjová, James Welch, Adrian Lewis. Byly to básně o životě v rezervaci: smažený chleba, bannock, sešlosti, salámové sendviče, jídlo od vlády a příšerné bydlení. Ale bylo tam také spoustu radosti a štěstí. A pajutský básník Adrian C. Lewis tam měl verš ,Ach, strýčku Adriane, jsem v rezervaci své mysli‘. Pro mě to bylo jako [Thomasovo] ,Na počátku…, [Dickinsonové] ,Že já jsem nešla, přítel Smrt mi došel pro povoz…‘, [Whitmanovo] ,Opěvuji elektrické tělo…‘. Bylo to tohle všechno a mnohem víc. Byl to první verš, který jsem kdy četl... Vážně, byl to blesk z čistého nebe, zahřmění bouře..., bylo to jako když se náhle rozsvítí. A v tu chvíli jsem věděl, že chci být spisovatelem... A tak jsem začal psát – v roce 1989.“

Alexie univerzitu ukončil v roce 1991 bakalářským titulem v oboru amerických studií. A díky postgraduálnímu stipendiu a grantu se v letech 1991 a 1992 mohl věnovat pouze literatuře.

Výsledek pilné práce se dostavil v podobě čtyř sbírek básní a krátkých povídek Obcování s tancováním (The Business of Fancydancing, 1992), Koně bych ukradl (I Would Steal Horses, 1992), První Indián na Měsíci (First Indian on the Moon, 1993) a Staré košile a nové kůže (Old Shirts & New Skins, 1993), přičemž vydání první sbírky dodalo Alexiemu  odvahu skoncovat s pitím.

Již v prvních básnických sbírkách jsou přítomny všechny prvky Alexieho tvorby – černý humor, jízlivé komentáře k aktuálnímu dění, nový a kritický pohled na minulost, rozbíjení ustálených představ o Indiánech. Tématem jsou konfrontace osudů lidí, kteří nikdy neodešli z rezervace, a přesto ji nepovažují za svůj domov, a lidí, kteří se do ní po mnoha letech vracejí, protože poznali, že jejich domov je právě tam; pocit bezmoci a užírání se vnitřní nenávistí, ubíjející nuda a rezignace, problém alkoholismu a užívání drog, bolest a ztráta, ale také láska a okamžiky radosti. 

V Alexieho poezii vystupují nejrůznější postavy z americké i evropské historie: Buffalo Bill, Kryštof Kolumbus, generál Custer, ale také Platón či Franz Kafka. Základní Alexieho poselství čtenářům vkládá do úst náčelníku Šílenému koni:

„Jak vysvětlíte, že přežili všichni ti z nás, co přežít nikdy neměli?“

Na motivy své první sbírky také v roce 2002 natočil Alexie stejnojmenný film (scénář vyšel v roce 2003 s úvodem Co jsem se naučil jako filmař): příběh dvou kamarádů, studentů na univerzitě, Seymoura Polatkina a Aristotela Josepha, z nichž první, homosexuál, se stane známým básníkem, zatímco druhý univerzitu nedokončí a vrací se do rezervace. Seymour  po šesti letech přijíždí do rezervace na kamarádův pohřeb. 

Kniha Jak se Osamělý jezdec a Tonto do sebe v nebi pustili pěstmi (The Lone Ranger and Tonto Fistfight in Heaven, 1993, rozšířené vydání 2005, česky vyšlo jako Kouřové signály, 2009)4, je sbírkou volně na sebe navazujících povídek, jejichž hlavními hrdiny je Victor, kdysi slibný basketbalový hráč, který začíná mít problémy s alkoholem, a bláznivý Thomas Rozdělává oheň, který sám sebe prohlašuje za šamana kmene Spokane. Sbírka se vyznačuje umným prolínáním snů, vizí, tradovaných příběhů a skutečnosti, neboť „všechno je věcí vnímání“. Povídka Když se řekne Phoenix v Arizoně (This is What It Means to Say Phoenix, Arizona) se stala Alexiemu a Chrisu Eyreovi podkladem pro scénář filmu Kouřové signály (Smoke Signals, 1998). 

První Alexieho román Reservation Blues (1994), oceněný nadací Before Columbus Foundation (1996) a cenou Morgana Murraye (1996), je mýticky laděným příběhem indiánské katolické rock’n’rollové kapely o její cestě z barů v rezervaci na pódia v Seattlu a na Manhattanu. Hlavní postavou je opět Thomas Zakládá oheň, který od legendárního bluesmana Roberta Johnsona (prvního člověka, který rezervaci navštívil čirou náhodou – po sto jedenácti letech její existence) získá kytaru a založí kapelu Coyote Springs. Kniha je opět plná magie, ironie, humoru, snů, vizí, příběh sám je posouván v podobě interview, novinových článků, policejních hlášení, dopisů z nahrávacích společností, deníků či vnitřních monologů. Román obsahuje deset písní, s nimiž Sherman Alexie a muzikant z kmene Colville Jim Boyd v roce 1994 podnikli společné koncertní turné – výsledkem je stejnojmenné album (1995).

Následující thriller Indiánský zabiják (Indian Killer, 1996) rozvíjí příběhy kolem sériového vraha, který v Seattlu začíná vraždit a skalpovat bělochy a jejich zohavená těla zdobí sovími pery. Vrahem je John Smith, rodem Indián, ale vychován bílými, který se při pátrání po svém skutečném původu stále více uzavírá do vnitřních představ, do světa iluzí a fantazií a začíná snít o nové válce Indiánů s bílými. Ve městě roste napětí a přechází v rasové násilnosti. 

Od thrilleru či detektivky se kniha liší především tím, že v ní nevystupuje žádný detektiv, neprobíhá žádné pátrání, knihou prolíná jen zlost a strach nejrůznějších postav (indiánská aktivistka, skinheads, rádobyindiáni apod.), z nichž každá nahlíží vraždy ze svého omezeného stanoviska a odmítá názory ostatních, a tak přispívá k rostoucímu chaosu a apokalypse.

Tato sugestivní kniha postavila Alexieho po bok Leslie Marmon Silkové a učinila z něj dalšího respektovaného indiánského autora. Jeho význam pro kulturu indiánské menšiny byl přirovnáván k významu Jamese Baldwina či Richarda Wrighta pro kulturu Afroameričanů.

Alexie se však i nadále věnuje poezii – kromě publikování dlouhé básně Sedm truchlivých písní na flétnu, které se ještě musím naučit hrát (Seven Mourning Songs for the Cedar Flute I Have Yet to Learn to Play, 1995) doprovázené ilustracemi Jamese Lavadourea (částečně původem z kmene Walla Walla) a sbírkách Léto černých vdov (The Summer of Black Widows, 1996) a Muž, který miluje lososy (The Man Who Loves Salmon, 1998) – se účastní i veřejných básnických soutěží.

V červnu 1998 se zúčastnil Světového těžkotonážního básnického klání (World Heavyweight Poetry Bout) organizovaného World Poetry Bout Association (WPBA) v Taosu v Novém Mexiku a porazil světového šampiona Jimmyho Santiaga Bacu (po rodičích Apač a Mexičan), čímž se stal celkovým vítězem. Vítězem se stal i v následujících třech ročnících, čímž vytvořil rekord v historii soutěže. 

Úspěchy jej v roce 1999 (kdy The New Yorker nazval Alexieho jedním z nejvýznamnějších spisovatelů pro 21. století)  přivedly i na festivaly komedie v Seattlu a ve Vancouveru a na obou se stal jednou z hlavních hvězd. Zároveň je zván spolu s dalšími celebritami do různých televizních či rozhlasových show, ať již Jima Lehrera (jehož náplní byl rozhovor s prezidentem Clintonem o rase) či Billa Moyerse, anebo do show populární Oprah Winfreyové, v němž v roce 2003 propagoval projekt Muzea tolerance „Najdi svou rodinu, najdi sám sebe“, který na několika známých amerických rodinách ukázal jejich rozdílné historie a zároveň se pokusil hledat jejich styčné body, v druhém plánu pak vyzýval návštěvníky, aby se zajímali o vlastní historii, rodinné vzpomínky a hrdiny.

Kromě básní a drobných próz a jedné eseje shrnutých do sbírky Klacíková píseň (One Stick Song) vydal v roce 2000 další řadu povídek Nejsilnější Indián na světě (The Toughets Indian in the World), jíž učinil zásadní krok, k němuž se indiánská literatura odhodlávala již delší dobu. Kniha moderními prostředky zachycuje současné Indiány, kteří stojí rozkročeni mezi dvěma světy – světem svého kmene svázaného tragickou minulostí a vnucenou rezignací a světem převážně bílé společnosti, skýtající spoustu možností. Ať zvolí jeden nebo druhý, vždy zvolí špatně. A žít v obou najednou je velmi, velmi těžké-

Pro vykreslení tohoto duševního rozpoložení, v jakém se dnes Indiáni nacházejí, volí Alexie opačné východisko, než tolik autorů před ním i než on sám ve svých předchozích knihách. Indiáni v této kolekci povídek nejsou již ti soucit vzbuzující lidé, kteří se snaží vymanit z omezujícího rámce rezervace, ubíjejících podřadných zaměstnání či hledajících alespoň nějakou práci, ale Indiáni, kteří platí své účty, mají stálá zaměstnání, zamilovávají se a rozcházejí se, žijí obyčejný život s běžnými starostmi a radostmi. 

Rozehrávání (sexuálně i homosexuálně) nevázaných, ba drzých a divokých, ale také komických i sentimentálně laděných příběhů v knize Nejsilnější Indián na světě jsou docela prostá: indiánská žena se vyspí s Indiánem krátce před tím, než se její bílý manžel vrátí z práce; žurnalista vezme stopaře, boxera z kmene Lummi, který se chce stát nejsilnějším Indiánem na světě; diabetický chlapec čeká v nemocnici, až si pro něj přijde táta; rasově smíšený pár, který si již dávno nerozumí, si při dopravní nehodě znovu uvědomí svoji vzájemnou lásku... Obyčejné příběhy o lásce, o vnitřní vyprázdněnosti, o rodičích a dětech, o filmových hvězdách (John Wayne), o obyčejných lidech.

„Změnu“ svého stylu psaní Alexie vysvětluje v jednom z mnoha rozhovorů:

„Většina z nás, indiánských spisovatelů, jsou vyděděnci. My už vlastně nepatříme do indiánské komunity, a tak píšeme, abychom se pokusili vypadat a znít jako Indiáni. A je ironií, že se přitom stáváme mluvčími indiánské země a že se předpokládá, že budeme reprezentovat svůj kmen.“ 

A v jiném rozhovoru dále dodává:

„Máme vážnou zodpovědnost říkat pravdu. A to znamená jednat jako... idoly. Jsme víc než jenom spisovatelé. Jsme mluvčí. Jsme velvyslanci kultury. Jsme politici. Jsme aktivisté. Jsme všechno tohle na základě toho, co děláme, aniž bychom to být chtěli. Takže my nejsme jako ti ostatní spisovatelé, kteří se prostě seberou a zvolí si svůj způsob vyjádření. Lidi si nás takhle vybrali a my si toho musíme být vědomi. A také si myslím, že máme zodpovědnost podle svých slov i žít. Jako indiánští spisovatelé také samozřejmě hovoříme o tom, co by měl dělat každý, ale když píšete o rasismu, nemyslím, že byste měli být rasistou. Když píšete o sexismu a zneužívání, pak si nemyslím, že byste se měl pelešit s kdekým. Když píšete o násilí a kolonialismu, pak nemyslím, že byste je měli praktikovat na vlastní rodině. Takže, myslím si, že jako indiánští spisovatelé máme vážnou zodpovědnost žít tradičním způsobem v současném světě. Ale nemyslím si, že to mnoho z nás dělá.“

Jako spisovatel i jako Indián chce „psát o životě, který žijeme“, ovšem o životě skutečném, bez sentimentu a romantických stereotypů, kterých se bílí ani rudí dosud nedokázali zbavit:

„Když vidím slova jako Stvořitel, Otec Nebe, Matka Země anebo Čtyři legendy, mám pocit, jako kdybychom rádi kolonizovali sami sebe. Předpokládá se, že budeme tahle slova používat, ale ony znamenají jenom to, co znamená Indián pro bílou Ameriku. Ale to ve skutečnosti nejsme my, to neznamená Navaho, Spokane ani Cœur d’Alene.“

Alexie se velmi citlivě dotýká zásadního bodu v indiánské duši, která Indiány stále strhává zpět do minulosti, když v titulní povídce Nejsilnější Indián na světě spokaneský žurnalista, žijící životním stylem yuppieho, který svůj vztah ke svému kmeni omezil pouze na to, že bere indiánské stopaře, říká:

„Když se ukázalo, že ta postava v dálce je běloch, můj táta nezastavil a minul ji bez jakéhokoliv komentáře. Takhle jsem se naučil v přítomnosti bílých mlčet... Indiáni jako by pořád věří, že pokud budou bělochy dostatečně dlouho ignorovat, běloši zmizí, promění se v kouř.“

Na stejném principu jsou vystaveny povídky ve sbírce Deset malých Indiánků (Ten Little Indians, 2003, česky Maťa 2005). S humorně-ironickým nadhledem přibližuje citovo-myšlenkové rozpoložení výhradně městských (seattleských) Indiánů (konkrétně samozřejmě Spokaneů). Oproti předchozí sbírce jednotlivé příběhy ještě více přesahují ryze indiánskou tématiku a stávají se výpovědí o postavení jedince a rodiny ve společnosti zaměřené na výkon a umění prodat zboží, vědomosti a mnohdy i sebe sama. Je tu však i akcentovaná generační změna v přístupu Indiánů ke světu – mladí již nechtějí hrát ve společnosti druhé housle, chtějí být stejně úspěšní a využívat možností civilizace jako bílí – přesto se k nim ale vždy zadními vrátky vrátí vědomí jejich původu. To je náplní hned úvodní povídky Vyhledávač. I ta však úvahami hlavní představitelky Corliss o poezii5 či rasismu přesahuje hranice soužití rozdílných národů a dotýká se témat obecně lidských a stále aktuálních.

Povídkou Kdo mi to dosvědčí? již Alexie vystupuje jako přemýšlivý glosátor aktuální politické situace, když se ústy ženy, která přežila teroristický útok na kavárnu, „rouhačsky“ ptá, zda skutečně všichni, kdo 11. září 2001 zahynuli v newyorském Světovém obchodním centru, byli hrdinové a nevinní. Kdo jiný než Indián má právo strhnout masku falešného amerického patriotismu? Konec konců, nedávné záplavy a hurikán v New Orleansu ukázaly odvrácenou tvář „amerického vlastenectví“, ukázaly, že latentní a jen papírově řešený rasový konflikt může kdykoliv přerůst v otevřenou válku. Toho se ostatně dotýkají povídky Právnická liga či Letové vzorce.

Krátká povídka Jen žádné změkčilosti se formou balancující na hraně tragiky, hysterie a komiky dotýká problematiky účinnosti tradiční a vědecké léčky. Život a doba Estelle Kráčí nahoře zase na pozadí ironicky vykresleného vztahu dospívajícího syna a matky odkrývá bělošský sentiment po hrdém Indiánovi, který je však jen pouhou zástěrkou historického pocitu viny:

„Bílí liberální pacifisti se ve prospěch kontroly zbraní poženou ze své poslední protiválečné demonstrace na shromáždění Indiánského hnutí, radikální indiánské organizace, která spoustu svých misí končí pomocí pušek a výhrůžek, že bude střílet.“

Stejně tak však dokáže šlehnout i do vlastních řad:

„Bílý liberále, můžeš mi ukrást zemi, pokud na ukradené půdě vyseješ organický hrách a mrkev!“

Zatímco téma povídky Tak už víš, kde jsem? je lehce přenositelné do libovolného prostředí, příběh indiánského bezdomovce Jacksona Jacksona může sloužit jako průvodce indiánskou mentalitou, indiánského smyslu pro komunitu, indiánské úcty k předkům, indiánského smyslu pro posvátné či indiánského smyslu pro vyprávění příběhů. Závěrečná povídka Kdo byl Frank Hadí obřad a co se mu stalo pak převádí naši stereotypní představu rituálu jako tajemného a magického aktu se spoustou neméně tajemných a magických rekvizit do 21. století tím, že rituálem, neméně tajemným a magickým, může být hraní basketbalu.

Sbírka Deset malých Indiánků obsahuje pouze devět povídek, líčí příběhy devíti indiánských hrdinů. Podle kritika Garyho Cardena je „tím desátým Indiánkem Sherman Alexie, autor knihy“.

Při zpětném pohledu můžeme lehce nahlédnout množství společných bodů mezi Thomasem Zapálí oheň, Corliss, Frankem a Shermanem Alexiem, neboť podle jeho slov: „Jsem v každé knize. Oni jsou já.“
       
Kromě vlastní tvorby (např. krátký film 49?, který podle Alexieho námětu natočil v roce 2003 režisér Eric Frith ) se Alexie věnuje i filmovým adaptacím děl jiných autorů – napsal scénář podle komiksu Timothyho Trumana Skaut (Scout, 1985) o apačském válečníkovi Emanueli Santanovi, který v blízké budoucnosti bojuje proti „křiváckým byrokratům a mytologických nestvůrám“, a podle knihy Normana Macleana Mladí muži a oheň (Young Men and Fire, 1993), jejímž hlavním tématem jsou lesní požáry a ochrana ekosystému. Je také editorem obsáhlé antologie mladých, převážně indiánských autorů v literárním  časopise Ploughshares: Stories and Poems / Winter 2000-01 (2000).

Po zatím poslední sbírce poezie Nebezpečná astronomie (Dangerous Astronomy, 2005) přišel Alexie s dalším kritikou dobře přijatým románem Let (Flight, 2007) – příběhem osiřelého indiánského chlapce, který se pohybuje zpět v čase a v různých tělech zažívá tragické události, které se nějakým způsobem dotýkají osudu Indiánů – v těle agenta FBI prožívá období boje za občanská práva v 70. letech, je účastníkem bitvy u Little Big Hornu, v 19. století putuje s indiánským stopařem a nakonec se ocitá v těle současného pilota tryskového letadla. To vše podáno již tradičně s humorem a nadhledem, aniž by to znamenalo znevážení základního tématu: Kdo je soudcem našich činů?

Další, zatím ohlašovanou knihou je Absolutně pravdivý deník Indiána na poloviční úvazek (The Absolutely True Diary of a Part-Time Indian, 2007), v níž se pod humornými, ironicky a jízlivými komentáři hydrocefalického čtrnáctiletého karikaturisty Arnolda Spirita, Jr., polovičního Indiána z kmene Spokane, líčí těžký úděl člověka, který všude patří jenom napůl a který se snaží uniknout z rezervace či ghetta, ať již to znamená cokoliv. Příběh hrdiny je do jisté míry autobiografický. Kniha byla v září 2010 na nátlak rodičů missourijského okresu Stockton zakázana školní radou s oddůvodněním, že prý narušuje „hodnoty tamní komunity“. Hlavním důvodem byla ovšem Alexieho sexuálně otevřená jazyková poloha vyprávění.

Zatím poslední sbírka povídek, básní a literárních útvarů ve formě otázek a odpovědí Válečné tance (War Dances) z r. 2009 získala v březnu 2010 PEN / Faulknerovu cenu, což po ryze praktické stránce znamenalo 15 000 dolarů. K přiznání tohoto ocenění vedla komisi především (i když nejenom) povídka o smrti Alexieho otce, dlouholetého alkoholika a diabetika.

Se svou ženou Diane (kmen Hidatsa) a jedním dítětem žije v Seattlu. Pořádá veřejná čtení, přednášky, které se kromě obecných témat, jako je náboženství, homofobie, rasismus, morálka, humor a Indiáni, stále více týkají politiky a vývozu americké demokracie do jiných koutů světa:

„Zahrajme si kopanou s Afghánci a oni vyhrají, protože hrají lepší kopanou. Nás to však ale nezajímá, protože se jedná o kopanou. Vypadá to jako vtip, ale jde o to, že prostě vyznáváme jiné hodnoty.“

A o to Shermanu Alexiemu jde: vyznávat různé hodnoty, a přesto spolu žít v míru.

P.S.: V časopise Souvislosti 2/2010 (http://www.souvislosti.cz/) vyšel drobný výbor Alexieho poezie pod názvem "Sčítání lidu", dále esej "Tři, možná čtyři kroky Shermana Alexieho k opuštění rezervace" a předmluva ke knize Kouřové signály (pod názvem "Velký lyrický hlas dneška"), která byla z českého vydání vypuštěna.

                                                                                                               l.bosch, říjen 2005, poslední aktualizace 7. 11. 2010

(Psáno jako doslov ke knize Deset malých Indiánků, Maťa 2005; součástí doslovu je Indiáni už nejsou to, co bývali, aneb indiánská literatura)
1 V České televizi bylo možno shlédnout i Eyreův syrový, dokumentárně točený film Rudé kůže (Skins, 2002) o vztahu dvou bratrů, z nichž jeden pracuje jako policista v rezervaci, zatímco druhý je povaleč a alkoholik. Chris Eyre režíroval dosud celkem sedm filmů, z nichž většina vzbudila značnou pozornost.
2 Tím prezidentem byl Bill Clinton, který mu velmi neformálně projevil své uznání slovy: „Sherman, you’re fucking funny.“
3 Songs from this Earth on Turtle’s Back (ed. Joseph Bruchac, 1983)
4 Postavu Osamělého jezdce a stoického Indiána Tonta vymyslel vlastník chicagské rozhlasové stanice WXYZ George W. Trendle a jejich příběhy sepsal spisovatel Frank Striker. Poprvé se tyto postavy objevily v rozhlase v roce 1933 a brzy si získaly širokou popularitu. Následoval vznik komiksů, několika filmů a televizního seriálu (1949–1957). V roce 1981 byl natočen neúspěšný filmový remake, v roce 2003 stejně neúspěšný televizní film.
     Princip je vždy podobný: Šest rangerů bylo přepadeno ze zálohy. Přežil jenom jediný jménem Reid, kterého našel stoický a nemluvný Indián Tonto. Dvojice pak vykonává mstu a následně trestá veškerá bezpráví. Příběhy jsou samozřejmě plné klišé o Indiánech – Sherman Alexie tomuto jevu věnoval celou jednu svou esej s příznačným názvem Tonta jsem nenáviděl (a pořád nenávidím) [I Hated Tonto (Still Do), 1998], která končí větou: „Byl jsem jediný indiánský kluk, který nenáviděl Tonta, protože Tonto byl jediný filmový Indián, který vypadal jako já.“
      Filmy a knihy o Reidovi a Tontovi nejsou u nás známé, nicméně princip dvojice hrdinů odpovídá u nás populární dvojici Vinnetou a Old Shatterhand. Koneckonců autoři Reida a Tonta prý inspiraci čerpali právě u Karla Maye, v Americe jinak zcela neznámého.
5 Alexieho znalost bělošské literatury, již tak rád projevuje zjevnými i skrytými citacemi (např. Theodora Roethkeho, Walta Whitmana) a provokativními poznámkami, lze chápat jako (sebe)ironický komentář k replice Harlana U vody: „Takže patnáct šestnáctin tebe studuje literaturu té jedné tvojí šestnáctiny?“ Někdy jako by snad čtenáře zkoušel, a proto se v textu objeví chyba – „jen mělcí lidé neposuzují podle vzhledu“ nenapsal lord Byron, ale Oscar Wilde.