RECHY, John (Francisco)
10. 3. 1934, El Paso (Texas)

Když v roce 1963 vyšel román Město noci (City of Night, č. 2000), který ukázal dosud neznámý svět nočního života městské Ameriky z pohledu mladého homosexuála mexického původu, svět obracející na ruby tabu většinové společnosti a přesto zmítaný stejnými rasistickými, náboženskými i sexuálními předsudky, stal se okamžitě bestsellerem a předmětem spekulací literárních kritiků, kteří nemohli pochopit, že by takové jedinečné dílo mohl napsat nějaký dosud neznámý a navíc mladý autor. A tak v díle hledali podobnosti s tvorbou Tennesseeho Williamse nebo Jamese Baldwina. Ten přitom o románu nešetřil slovy uznání:

„Rechyho] tón zní absolutně pravdivě, je výsostně osobitý, přičemž autor sám má ten druh discipliny, který mu dovoluje být občas krásně neukázněný… Rechy říká pravdu a říká ji s takovým nadšením, až nás to nutí žít stejný život, jaký popisuje. Je to pokořující a zároveň osvobozující zkušenost.“

Román se ihned po vydání stal bestsellerem a její význam na zrání generací 60. a 70. let byl takový, že se k ní i po čase hlásily takové osobnosti uměleckého světa, jako Jim Morrison a David Bowie či Gus van Sant, režisér filmů Drugstore Cowboy (1989) a Even Cowgirls Get the Blues (1994).
 
Jednalo se o úspěch o to větší, že její autor náležel hned ke dvěma tehdy – v tom lepším případě – přehlíženým menšinám. Jednak k chicanos* a jednak k menšině homosexuální.
 

Je zřejmé, že rostoucí význam chicanos v kulturní, společenské i politické sféře se musel kromě změny v jejím přijímání bílou částí amerického obyvatelstva projevit i v americké literatuře. V tomto ohledu je Rechyho význam obrovský. Podle Julia A. Martineze a Franciska A. Lomeliho v knize Chicano Literature: A Reference Guide (1985) jeho knihy

„odhalují spodní sílu chicano literatury, která se může projevit i u těch mexicko-amerických spisovatelů, kteří se obecně nezařazují do hlavního proudu chicano literatury“, a pokračují: „Ať už je chicano literatura definovaná jako literární dílo o mexických Američanech, nebo jako dílo jimi napsané, jeho knihy lze do této kategorie zahrnout zvláště proto, že jejich zápletky obvykle zahrnují jisté mexické detaily a jejich témata z chicano kultury alespoň částečně vycházejí .“

Reakce Johna Rechyho na podobné úvahy bývá lakonická: „I přes tyto omezující nálepky jsem a vždycky jsem byl AUTOREM LITERATURY, romanopiscem, tvůrčím spisovatelem, který experimentoval s nejrůznějšími formami.“

V případě druhém se v Johnu Rechym objevil autor, jehož význam pro homosexuální menšinu je srovnatelný s významem Jeana Geneta pro léta čtyřicátá a Allena Ginsberga pro léta padesátá a šedesátá. Zatímco Ginsberg využíval své sexuální zaměření jako zbraň ve snaze dosáhnout společenské legitimity homosexuality, Rechy homosexualitu za společensky legitimní považuje zcela přirozeně a zaměřuje se spíše na citový aspekt problému – ať už se to týká vztahu heterosexuální většiny a homosexuální menšiny, nebo vztahů v rámci homosexuálního světa. To potvrzuje i Rechyho ironická poznámka v jedné z jeho časopiseckých polemik:  

„Jestliže je John Updike v literárních časopisech běžně označován za ,zapřisáhlého heterosexuála‘, mně bude jedno, jestli budu označován za ,zapřisáhlého homosexuála‘, i když si nevzpomínám, že bych někdy na sexualitu přísahal. Obávám se ovšem, že John Updike tak klidně učinit mohl.“

O Rechyho postavení na poli literatury dnes svědčí i množství cen, které za svou tvorbu obdržel – od té první, kterou v roce 1961 obdržel od Longview Foundation za povídku Pohádková svatba slečny Osudové (The Fabulous Wedding of Miss Destiny), až po dvě poslední, jež obdržel v roce 1997, obě za životní dílo, jednak od spisovatelské organizace PEN západní části USA (před Rechym tuto cenu získali Billy Wilder, Neil Simon a Betty Friedanová) a jednak cenu Williama Whiteheada udělovanou nakladatelstvím The Publishing Triangle

Rechy vedl od r. 1970 na univerzitách v  Los Angeles kurzy tvůrčího psaní, byl a je vítaným dopisovatelem mnoha novin, časopisů, periodik a review jako Texas Observer, The Nation, Evergreen Review, Big Table, Mother Jones, London Magazine, Los Angeles Times Book Review, New York Times Book Review, Saturday Review, Village Voice nebo Washington Post Book World, kam přispíval i svými překlady ze španělštiny. A o postavení na poli společenského života svědčí jeho funkce hlavního mluvčího na Konferenci spisovatelů na Kalifornské univerzitě v Los Angeles a na Celostátní konferenci spisovatelů v San Francisku v roce 1999, stejně jako účast na dalších podobných událostech v mexické Guadalajaře, v Miami či v New Orleansu, stejně jako jeho pedagogická činnost na Harvardu, Yale, Duke, Severoillinoiské univerzitě či Kalifornské univerzitě v Los Angeles, kde vedl legendární kursy tvůrčího psaní, z nichž vzešlo mnoho úspěšných literárních a filmových autorů a příjemců cen Emmy a Oscarů.

Navzdory tomu o skutečných událostech (co se skutečně stalo a co je již autorovou fikcí?) v jeho osobním životě není známo o mnoho víc, než co o sobě napsal v předmluvě k tomuto vydání Města noci. Pokud jde o základní informace, i fakticky přesná CD verze Contemporary Authors z roku 1996 uvádí jako datum narození Johna Franciska Rechyho pouze rok 1934. Dále pak, že jeho rodiči byli Roberto Sixto a Guadalupe (Flores) Rechyová, že na Texaské západní univerzitě v rodném El Pasu získal titul bakalář umění, že navštěvoval Novou školu pro sociální výzkum a že během své služby v armádě pobýval v Německu.

Možná se čtenáři více dozvědí z ohlašované knihy Autobiografie, román (Autobiography, a Novel), nicméně již název sám naznačuje, že v ní spíše než o přesná data půjde o vystižení širokých okolností a příčin a následků. U Johna Rechyho lze jen těžko hovořit o boření sexuálně motivovaných předsudků či překračování hranic mezi jednotlivými uměleckými obory stejně jako mezi fikcí a realitou.

On je prostě nevnímá, nevšímá si jich, prochází, prolíná jimi, jako by neexistovaly. Důkazem je v roce 2000 vydaný CD-ROM Tajemství a touhy: Hledání světů Johna Rechyho (Mysteries and Desire: Searching the Worlds of John Rechy) připravený Marshou Kinderovou. CD-ROM vznikl jako součást projektu Labyrinth Research Initiative prováděného v Annenbergově centru pro komunikaci při Jihokalifornské univerzitě. Výsledkem je příběh, pro nějž Rechy napsal a namluvil vlastní komentář (částečně z výše zmíněné chystané knihy), v němž mizí hranice mezi autobiografií, vzpomínkami a historií, v němž se kombinují originální kresby a živé video, rodinné fotografie, historické dokumenty z Mexika a El Pasa, archivní filmy, interview, slovní hrátky a kde se předvádí mužské tělo. CD-ROM je průvodcem trojrozměrným, vnitřně propojeným světem hlavního hrdiny příběhu, člověka, ikony gay hnutí, spisovatele Johna Rechyho.

Velký význam hraje v Rechyho tvorbě místo. S klidným svědomím jej můžeme nazvat autorem ,regionálním‘, nikoliv ovšem ve smyslu ,místního‘ významu, ale ve smyslu spjatosti s určitými místy, jejichž důvěrná znalost mu umožňuje proniknout do jejich ducha, mentality a povahy a na základě toho i proniknout do nitra jejich obyvatel. Právě to Rechymu umožňuje vykreslit lidské osudy věrně, s veškerou jejich tragičností i směšností. Klíčovými místy jsou Times Square v New Yorku, Francouzská čtvrť v New Orleansu, rodné El Paso v Texasu, okrajově Chicago a San Francisco, ale především a hlavně Pershing Square a Hollywood Boulevard v Los Angeles, ,městě ztracených andělů‘, kde žije již třicet let.

V románu Těla a duše (Bodies and Souls, 1983) svůj vztah k Los Angeles vyjadřuje slovy:

„Vždycky jej překvapilo něčím novým, tohle město těl a duší… Pro něj to bylo nejduchovnější a nejtělesnější z měst, nesmírné město, které do sebe vtahovalo všechny ty světlé i temné síly země. Všechny ty tóny úpadku a znovuzrození, útlaku a zhýralosti se v něm spojovaly, umocňovaly – tak jako u herců v řeckých tragédiích. Jeho zoufalý narcismus - který vítal smrt v prodloužených létech pod nebem, jehož se roční období netýkala – a jeho duch povalečství – který vyrostl do obludnosti – byly projevem zuřivé chuti žít, cítit, být, tady na poslední hranici, za níž se země noří do moře – tady pod vyhaslým sluncem, na temném pobřeží.“

A právě ona důvěrná znalost místa mu umožňuje uspokojit jeho

Nemá tedy valného smyslu pokoušet se oddestilovat z Rechyho příběhů skutečnost a uměleckou imaginaci, s jejichž symbiózou jeho dílo stojí a padá. Počáteční pochopení kontroverzního tématu Města noci jako “poutě sexuálního dobrodruha nočním životem městské Ameriky” a jako osobní zpovědi autora totiž do značné míry zastínilo jak strukturu a řemeslnou stránku Rechyho díla, tak i vlastně hlavní myšlenku, která jej vedla k jeho napsání - hledání příčin, proč je svět takový, jaký je.

Podobně tomu bylo i u druhé Rechyho knihy. Román Čísla (Numbers, 1967) - příběh mladého narcisty Johnnyho Ria, který se v Los Angeles nevázaným sexem pokouší uspokojit vlastní posedlost ubíhajícím časem, kterou doprovází pocit, že jeho sexuální přitažlivost je již za zenitem - jako každou knihu dotýkající se ,v dobré společnosti‘ tabuizovaných témat, doprovázely cenzurní zásahy jak v Americe, tak i ve státech, do jejichž jazyků byla přeložena.
 
V Německu si ji mohl koupit jen čtenář starší jedenadvaceti let, který se písemně zavázal, že její četbu neumožní nikomu, kdo tento věkový limit nesplňuje, v Itálii zase byla vyškrtnuta celá třetina knihy. Hysterické výlevy způsobila i fotografie autora na přední obálce amerického vydání. Kritikou a cenzurou zatracované ,šokující‘ sexuální pasáže odvedly pozornost od hlavní myšlenky knihy, totiž hledání příčin Riova chování - touha po opravdové lásce, po spáse, která může být dána i tomu nejposlednějšímu lidskému vyvrženci

Mapování homosexuálního podsvětí a popisu útlaku jinak než heterosexuálně orientovaných v americké společnosti Rechyho dovedlo k formálnímu experimentu, dokumentární knize Sexuální psanec (The Sexual Outlaw: A Documentary, 1977), „nebeletristické zprávě s komentáři o třech dnech a nocích v sexuálním podzemí“.

Knihu tvoří tři odlišné, avšak související prvky: prvním je příběh o jednom z nejhorších víkendů v životě bývalého pasáka Jima, druhým je černěhumorný dokument o útlaku homosexuální komunity a třetím je autorova osobní zpověď o vývoji jeho sexuální identity a zralého politického uvědomění. Propojenost těchto tří prvků s využitím filmové terminologie a formy, míšením dramatu a historie, erotiky a představ, vášně a humoru tak napomáhá při vytváření plastického obrazu života subkultury a homosexuálního podsvětí. Knižní příloha San Francisco Chronicle knihu nedávno zařadila mezi sto nejlepších knih literatury faktu století.

S  odkazem na svou prvotinu se v roce 1998 k tomuto tématu vrátil ve své ódě na “zlatý věk promiskuity”, na dobu před smrtelnou ranou v podobě AIDS, knihou Příchod noci (The Coming of the Night). Oslavné pasáže jsou ovšem prostřídány vpravdě výzkumnými poznatky o odvrácené straně touhy. Kniha se ihned zařadila do žebříčku bestsellerů vyhlašovaných Los Angeles Times.

Téma homosexuality je v Rechyho tvorbě sice stále přítomno, není však již ústředním. Do popředí se dostávají obecnější roviny lidského života: vztah syna a matky, možnost uhájení osobní svobody ve světě intrik a vzdorování strachu ze smrti a strachu ze ztráty lásky v románu Ta dnešní smrt (This Day’s Death, 1969) nebo stav mezi dětstvím a dospělostí („území nikoho“) v románu Čtvrtý anděl (The Fourth Angel, 1973).

V thrilleru Vampýři (The Vampires, 1971), propracované variaci na staré mýty, zase využil všechny ve filmu používané dlouhé záběry, prostřihy, rychlé změny scén a křiklavou hru barev. Děj se odehrává - v Rechyho knihách netradičně - na jednom z karibských ostrovů, v němž se potkávají nejrůznější lidé s nejrůznějšími osudy, které se již kdysi v minulosti proťaly. Dobrovolní hosté jsou postupně vtahováni do čarodějných nástrah a nakonec obětováni v ďábelském rituálu.

Prózou evokující klasické hollywoodské filmy, ovšem plné narážek na temné vize současné evropské kinematografie je psán již zmíněný román Těla a duše. Podle Rechyho je „odvážným románem co do obsahu i formy, ambiciózním a trvalým uměleckým úspěchem“.

Tři hlavní postavy v něm reprezentují temnou duši Ameriky - Orin sexuální útlak odkazující k salemskému upalování čarodějnic, Lisa falešné romantické postoje filmových hrdinek 40. let a „Jesse James“ melancholickou slávu desperátství. V tomto „apokalyptickém“ příběhu přerušovaném medailonky losangeleských usedlíků (např. herečky v pornografických filmech nebo chicano punkera), jejichž životy jsou stejně prázdné jako životy tří hlavních hrdinů, prozkoumává to, čemu říká ,dokonalost takzvané náhody‘ – zdánlivě nahodilých složek, které do sebe dokonale zapadají a vytvářejí to, co ve zpětném pohledu nazýváme ,osudem‘”.  

Od počátku 80. let se Rechyho pozornost stále více upírá k ženským hrdinkám. „Nejucelenější a nejliterárnější román, pojednávající o rafinovanosti jako umění a převaze legendy nad pravdou“, Marilynina dcera (Marilyn’s Daughter, 1988) je příběhem osmnáctileté Normalyn Morganové, která může, ale nemusí být dcerou Marilyn Monroe a Roberta Kennedyho a jež po Marilynině sebevraždě cestuje do Los Angeles, aby zjistila svůj skutečný původ. Její putování vede skrze spletitý labyrint klamů, lží a dvojznačností, jejichž původcem je mnohdy samotná Marilyn Monroe, jiné mají původ v zapomnění či mlhavých vzpomínkách lidí, jejichž životní cesty se kdysi překřížily či splynuly s životní cestou Marilyn. Kniha tak postihuje všechny symboly té doby v Americe.
 
V Zázračném dnu Amálie Gomézové (The Miraculous Day of Amalia Gomez, 1991) se hlavní hrdince mexického původu žijící na losangeleském Hollywood Boulevard, ulici, jež má s leskem filmového Hollywoodu společný jen název, zjeví stříbrný kříž, který v ní evokuje klíčové vzpomínky na celý její dosavadní život – dětství v texaském El Pasu, znásilnění v patnácti letech a následný sňatek z donucení s násilníkem, druhé manželství s vietnamským veteránem Gabrielem, s nímž měla dvě děti a který ji opustil, neustálé šikanování její vlastní matkou. Její vzpomínání a snění doprovází hluk policejního zásahu do války místních gangů. Tento román staví Rechyho v kontextu chicano literatury na první místo a zároveň má všechny předpoklady zařadit se mezi klasické romány americké literatury.

Naše paní babylonská (Our Lady of Babylon, 1996) se odehrává koncem 18. století, kdy hlavní hrdinka, Paní, je obviněna z vraždy manžela. Ve své skrýši je pronásledována živými sny o neznámých ženách a jejich milencích, Evě a Adamovi Heleně a Paridovi, Salomé a Janu Křtitelovi, Magdaléně a Ježíšovi, Médei a Iásonovi a aztécké dívce La Malinche a Hernandu Cortésovi. Při svém snění Paní zjišťuje, že tyto ženy, stejně jako ona sama, byly zataženy do katastrofických událostí, přičemž zůstaly nepochopeny a potupeny. Za pomoci tajuplné mystičky madame Bernice pochopí, že se nejedná o sny, ale o vzpomínky na minulé životy. Román je svérázným pohledem na mýtus o padlé ženě, ,děvce babylónské‘, románem o historickém nepochopení ženství, dějinné nespravedlnosti vyjádřené slovem ,kurva‘.
 
John Rechy je také autorem divadelních her. Jednoaktovka Máma, čím se stala – ne čím byla (Momma As She Became – Not As She Was, 1968), často zařazovaná do nejrůznějších antologií, byla hrána v USA i v Evropě. Hra Tygří divočina (Tigers Wild, 1986) byl v režii Michaela Ewinga a s Frankem Whaleym v hlavní roli se hrála v sezoně 1986-87 v experimentálním newyorském divadle Playhouse 91. V Los Angeles byla hra uvedena pod názvem Čtvrtý anděl a hlavní roli hrála Sarah Jessica Parkerová.
 
John Rechy je také autorem divadelní adaptace svého románu Návaly (Rushes, 1978) a filmového scénáře Města noci.
 
Kromě toho je autorem esejů na téma homosexuální politiky, kulturistiky a literatury. Při předávání ocenění za celoživotní tvorbu v roce 1999 uvedl ve svém projevu spisovatel a literární kritik Michael Bronski:
 

l. bosch, doslov ke knize Město noci, září 2000, doplněno v září 2007