MORRISON, Jim
8. 12. 1943, Melbourne (Florida) –  3. 7. 1971, Paříž (Francie)
(pův. jm. James Douglas Morrison)


Básník, textař, zpěvák skupiny Doors, který jako jeden z prvních skloubil rockovou hudbu a poezii.

Americká noc - ukázka

 









































Protože se narodil v rodině vysokého důstojníka amerického námořnictva, jeho dětství je poznamenáno častým stěhováním z místa na místo. Největší část svého dospívání strávil v Alexandrii ve Virginii. V letech 1961-65 vystřídal St. Petersburg Junior College, Florida State University a nakonec Kalifornskou univerzitu v Los Angeles, kde začal studovat filmové umění. Tam objevil dílo Friedricha Nietzscheho a Williama Blakea, kteří měli na jeho pozdější tvorbu zásadní vliv.


Na univerzitě se také seznámil s hudebníky Rayem Manzarekem (1939 - 2013) a později s Johnem Densmorem (1944) a Robbiem Kriegerem (1946), s nimiž založil skupinu Doors, jejíž jméno odkazuje ke knize Aldouse Huxleyho Doors of Perception (1958, č. Brány vnímání, 1996), zabývající se filosofickými aspekty vlivu halucinogenů na změny v lidském vědomí. Prvního LP Doors (1967) se prodalo na milion výlisků a Doors – a především Jim Morrison - se stali slavnými doslova přes noc. Temné texty inspirované Nietzscheovou filosofií a novými objevy na poli psychologie v kombinaci s básnickou imaginací, využívající silných symbolů (slunce, moře, smrt, země) a autorova přesvědčení o nutnosti nenechat se poutat minulostí, předsudky, řídit se vlastními pocity a city, vyústily v poselství vyzývající k zažití symbolické smrti a znovuzrození, z něhož vzejde nový člověk. Něco takového bylo v rockové hudbě zcela nevídaného a plně vyjadřovalo pocity generace 60. let. Každá nově vydaná deska se setkávala s velkým úspěchem – Strange Days (1967), Waiting for the Sun (1968), Morrison Hotel (1970) a L. A. Woman (1971).

Ovšem právě temný, nihilistický podtext odkazující na temnější stránky lidské povahy se neslučoval jak s filozofií hippies (odmítnutí vystoupení na kalifornském Be-In 14. ledna 1967, v den oficiálního zrodu hnutí), tak ani s názory úřadů, pečujících o společenskou morálku. Právě jim poskytl Morrisonův nevázaný způsob života, později i závislost na drogách a alkoholu, záminky ke stupňovaným perzekucím (zatčení v r. 1967 za nemravné chování v New Havenu, v r. 1969 v Miami).

Navzdory pozvolnému fyzickému i duševnímu úpadku, který vrcholil v letech 1970 a 1971, se Jim Morrison pokusil změnit svůj přístup k životu i k tvorbě a s Paulem Ferrarou začal pracovat na filmu Feast of Friends (1970), který byl však odmítnut kritikou i diváky na festivalech v San Francisku a v Santa Cruz. Stejně tomu bylo i u dalšího filmu Hi Way (1970, někdy též jako HWY), které natočil s Paulem Ferrarou a Frankem Lisciandrem.

S velkým úspěchem u literární kritiky se nesetkaly ani dvě sbírky, vydané v r. 1969 nákladem 100 kusů, které v r. 1970 publikoval v jednom svazku - The Lords, s filosofickou přesností a smyslem pro zkratku a jazykovou výstižnost rozebírající téma sexu, smrti či šamanství a význam seance, happeningu, performance a filmu, a The New Creatures, v nichž se poezie svou slovní úsporností a střídmostí stává až jakousi ryze osobitou variantou japonského haiku.

Aby překonal časté deprese, skoncoval s pitím a zbavil se přívlastku “kultovní”, vydal se se svou ženou Pamelou Susan Coursonovou (zemř. 1974 na předávkování heroinem) na cestu do Maroka, Španělska, na Korsiku a do Paříže, kde chtěl pracovat na filmovém scénáři a natáčet nové album. 3. 7. 1971 byl nalezen mrtev ve vaně ve svém hotelovém pokoji. Jako příčina smrti byl stanoven srdeční infarkt.

Po jeho smrti bylo vydáno množství kompilačních a koncertních alb – např. Other Voices (1971), Full Circle (1972), Weird Scenes Inside the Gold Mine (1972), The Best of the Doors (1973), Alive, She Cried (1983), Live At The Hollywood Bowl (1987), Light My Fire (1987), In Concert (1991), History Of The Doors / Collection Vol. 1 a Vol. 2 (1991). Album An American Prayer (1979), které vzniklo podkreslením Morrisonovy recitace hudbou zbylých Doors, svědčí jak o kvalitách Morrisonovy poezie, tak i o hudebních přednostech skupiny.

Z posmrtných vydání jeho poezie a textů jsou významné především sbírky Wilderness: The Lost Writings of Jim Morrison, Volume 1 (ed. Frank Lisciandro, 1988, č. Divočina: Ztracené texty, 1996) a The American Night: The Writings of Jim Morrison, Volume 2 (1990, č. Americká noc, 2016), které Morrisona představují jako introvertního a hloubavého básníka.

Odvrácenou stranu hvězdné slávy se na jeho osudu pokusil ukázat film rež. Olivera Stonea The Doors (1991). Morrisonovým životem se zabývá množství monografiií, např. kniha Jerryho Hopkinse a Dannyho Sugermana No One Here Gets Out Alive (1981, č. Nikdo to tu nepřežije, 1992), k níž doslov napsal Michael McCLURE, a Angels Dance and Angels Die (1998, č. Andělský tanec, andělská smrt, 1999) Patricie Butlerové. Historii kapely také mapuje kniha bubeníka Johna Densmorea Riders on the Storm: My Life with jim Morrison and the Doors (1991, č. Maťa 2017), stejný autor v knize The Doors: Unhinge (Jim Morrison´s Legacy Goes on Trial (2013, č. Doors: Brány vyhozené z pantů / Odkaz Jima Morrisona jde k soudu, 2015) podrobně zkoumá soudní dohru rozpadu přátelství zbývajících členů kapely po Jimově smrti. Poněkud jiný pohled než Densmore podává Ray Manzarek na audio 2CD Doors: Myth & Reality (2003).

Existuje přes deset filmových záznamů z koncertů Doors.

V r. 2010 byl uveden do distribuce dokumentární film režiséra Toma DiCilla The Doors - When You're Strange, který kromě dosud neznámých záběrů z let 1966 - 1971 využívá i Morrisonova experimentálního filmu HWY. Průvodcem filmu je Johnny Depp.

lb

ZPĚT

BÁSNÍK JIM MORRISON A JEHO VÍRA V „SUCHOU VODU“

Náš cíl se přiblížil –
nohy nás donesly
až před nejzazší odbočku,
nazvanou Věčností.

Krok dostal náhle strach,
nohy se vzepřely.
Vpředu jsou města, před nimi
však háje zemřelých.

Na ústup nezbyl čas –
směr nazpět – uzavřen –
před námi vlajka Věčnosti
a Bůh u každé z bran.

Emily Dickinsonová (překlad Jiří Šlédr)


Název Morrisonovy sbírky Americká noc může vzbuzovat dojem kerouakovské cesty Amerikou se zapadajícím sluncem nad obzorem, s rozeklanými skalami, pouštěmi a šploucháním moře, na jehož břehu hudební rytmy v rádiu přehlušují rytmy milování v zaparkovaném autě. Název ale odkazuje i k filmařské technice natáčení nočních scén za denního světla, kdy se požadovaného účinku dosahuje soustavou filtrů či chemickým procesem při vyvíjení filmu.

V OPRAVDOVÉ americké noci ovšem „koušou psi“ a růžových brýlí zbavené oči spatří holou a syrovou skutečnost: z romantického západu slunce nad pouští je náhle jen rozpálený a dusivý prach a písek na krajnici opuštěné dálnice a ve spleti ulic neonové džungle měst narazíme na prázdné pohledy těch, kdo nikam nepatří. Samota… opuštěnost… Tehdy se schyluje k (sebe)vraždě… A snad jen ryčná hudba přecházející v šamanský rytmus může zahnat démony…

O rozervaném životě autora, básníka a textaře Jima Morrisona (8. 12. 1943, Melbourne, Florida – 3. 7. 1971, Paříž) a „jeho“ skupině Doors se popsalo již hodně papíru, vydalo mnoho knih, ale až na pár čestných výjimek se žádná z nich nijak podrobně nezabývala Morrisonovou poezií. Kromě nesčetněkrát přetřásaných textů „The End“, „When the Musicʼs Over“, „Break On Through (To the Other Side)“, „Light My Fire“ a několika dalších, o jejichž smyslu se na internetu vedou urputné spory, zůstávají ostatní bez komentáře, protože – jak připomínají i kompilátoři výboru – se jaksi neví, co s nimi (a ani tento doslov nepřijde s žádným pronikavým objevem). Jejich význam či smysl je tak ponechán zcela na vnímavosti čtenáře či posluchače. Což je do vlastně dobře, neboť právě neuchopitelnost jeho textů brání tomu, aby se z Morrisona – básníka stala nudná položka ve školní čítance, a dává možnost každé další generaci čtenářů či posluchačů vzít si z nich to, co potřebují. Jim Morrison bývá sice čas od času – jak v kontextu 60. let 20. století, tak americké moderní poezie vůbec – zastíněn jinými, nicméně jej není možné pominout.

Smysl, cíl, inspirace i klíč k Morrisonově poezii se skrývá již v samotném názvu kapely – Doors, česky Dveře či Brány. Ten odkazuje k vizionářským textům Williama Blakea: „Kdyby byly dveře vnímání očištěny, všechno by se člověku zjevilo ve své nekonečné podstatě,“ a následně i k Whitmanově výzvě: „Odšroubujte zámky ze dveří, odšroubujte dveře z veřejí.“ Pronikavě prorockou charakteristiku Morrisonovy poezie podal nevědomky ve své, pro 60. léta 20. století zásadní eseji Brány vnímání Aldous Huxley: „Avšak člověk, který se vrátí zpět bránou ve zdi, už nikdy nebude člověkem, který do ní vstoupil.“

Hudba Doors a Morrisonova poezie tak možná nejlépe vypovídají o stavu duše mladé generace v druhé polovině 60. let 20. století – s její nejistotou, obavami, nerozhodností i radikalismem, touhami a snahami, pochybami i sklonem k rychlému řešení, ale přitom si uchovávají i onen stále aktuální a moderní existenciální přesah. K Jimu Morrisonovi se přitom nelze upínat (jako například k Bobu Dylanovi v jeho folkovém období) jako k mluvčímu generačního revolučního hnutí, a už vůbec ne hippies. Na to jsou jeho texty málo optimistické – proto ani nebylo Doors umožněno vystoupení na sanfranciském Human Be-In v lednu 1967, kde se hnutí hippies oficiálně zrodilo. Místo jásavých barev, optimismu, cukrkandlové lásky a veselí hippies si Morrison všímal spíše druhé strany mince. Proto ten Nietzscheho nadčlověk, Blakeův ponor do temné strany duše, Rimbaudovo buřičství a divadlo krutosti podle Artaudova Prvního manifestu: „Opouští západní způsob používání řeči, proměňuje slova v zaklínadla. Pozvedá hlas. Využívá hlasových vibrací a kvalit. Nechává běsnit rytmy. Bombarduje zvuky. Chce vydráždit, ohlušit, očarovat, podchytit sensibilitu.“

Morrison na nějakou světovou revoluci či změnu systému láskou a květinou nevěřil. Poučen dobře prostudovanými díly a skutky svých schopných a znalých předchůdců bylo jeho úsilí podmíněno přesvědčením, že změna nepřijde, pokud jedinec nepozná „druhou stranu“ sama sebe, a že v tom, jak se na ni „prorvat“ mu opravdu, ale opravdu nikdo nepomůže.

„My můžem jenom otevřít brány, ale lidi jimi protáhnout nemůžem. Nemůžem je osvobodit, dokud oni sami nebudou chtít být svobodní…“

V Morrisonových textech tedy můžeme dešifrovat ozvuky a variace na Nietzscheho, Blakea, Rimbauda či Frazerovu Zlatou ratolest, nedílnou a rovnocennou součástí jsou však i těžko zpětně dohledatelné a ověřitelné vzpomínky z raného dětství nebo v onen tvůrčí okamžik aktuální výjev z ulice, reflexe kdysi spatřeného obrazu v galerii, momentální duševní rozpoložení nebo vztah k přátelům či ženě (někdy mystické bytosti, někdy hadímu protikladu Ještěrčího krále), to vše v rámci společensko-politického kontextu. Spolu se slovními hříčkami, rozvíjením či pozměňováním významů ustálených rčení tak vzniká text, jenž by se v mnoha případech mohl docela snadno skutečně odmítnout jako „výplod zfetovaného mozku“, kdyby forma nebyla tak soudržná, libozvučná a celek nebyl tak hypnotický. Morrisonovy rýmy jsou znělé, rytmus šlapavý a ve spojení s hudbou uhrančivý.

Zbavíme-li však Morrisonův text všech doprovodných hluků a zvuků, vyjeví se samotný základ Morrisonovy tvorby (bez ohledu na to, jakou tvůrčí či povahovou proměnou za ta léta prošel) – víra v samotné slovo – „suchou vodu“, jež by nás měla zbavit všech ulpělých povlaků uměle přidaných významů. Slovo je pro Morrisona „novým Divokým Západem, živočišným, ošklivým světem, podivným a nezapomenutelným“. Slovo je obraz, jímž „vyčarovávám vzpomínky na svobodu, které lze ještě pořád dosáhnout…“, obraz před tím, než nám jeho význam zastřel společností spáchaný „brainwashing“.

To samozřejmě značně narušuje ustálenou představu četby poezie – „co tím chtěl básník říct“. Stále více se kloním k tomu, že Morrison nám nesděluje – a ani nechce sdělit – žádná svoje „moudra“, prostě jen – ve smyslu výše řečeného – otevřel bránu do světa, jemuž smysl musíme dát my sami. Z hlediska tzv. rockové poezie (což je jen hezky znějící termín maskující fakt, že literární kritika se stále neumí rozhodnout, zde jsou osobnosti jako Bob Dylan, Tom Waits, Nick Cave anebo Paul Simon „jenom“ textaři, nebo „už“ básníky) se jedná o cosi velmi neobvyklého, a snad i složitého. Podle kritiků Morrisonovy poezie totiž bývá výsledným tvarem „slovní salát“, ačkoliv ani oni autorovi neupírají imaginaci či osobitou filosofii.

Faktem je, že i u významově mnohoznačného Dylana je stále možnost se něčeho chytit: příběhu, události, situace, pocitu. U Morrisona v mnoha případech taková šance není. Dylan je přese všechno vypravěč, Morrison pocitový mystik. Morrisonovy texty a básně jsou povětšinou „volně“ řazeným pásmem veršů, kubisticko-surrealistickou koláží, kdy je jedno téma nahlíženo nejen ze všech (tudíž i zcela protichůdných) stran, ale je i převrácené naruby. Velkou roli tu hraje metoda filmových střihů (či burroughsovských metod „cut-up“ a „fold-in“). Proto v jednom verši vystupují „oni“, v druhém „on“ a ve třetím „ona“ (v zaměnitelném pořadí), aniž by bylo možné dojít k nějakému jednoznačnému výkladu, kdo ke komu vlastně promlouvá.

Jeho texty jsou útržky myšlenek, filosofických odkazů, niterných pocitů – proto můžeme vést spory, zda „friend“ v „The End“ je přítel či bývalá přítelkyně, anebo zda oním přítelem je smrt. Pravdu mohou mít všichni a nikdo. Svou nejednoznačností, obtížností dešifrovat kontext (bez obsáhlého poznámkového materiálu, který v Morrisonově případě stále chybí) má blíž k poezii T. S. Eliota a Ezry Pounda (aniž bych jej chtěl či mohl – přece jen – klást do jedné roviny) než k písničkářům. U valné většiny veršů se skutečně můžeme jenom dohadovat, co tím autor myslel. To proto, že zatímco zmíněný Dylan nám k interpretaci nabízí celou větu, Morrison nám nabídne jen přehršli slov, jež ve svém spojení mohou mít několik významů, anebo taky ne – protože se může jednat jen o autorovu hříčku se slovy. Nikoliv poťouchlou, naschválovou, ale o projev Morrisona – básníka – stvořitele – vládce slov. Letadlo vypouštějící parašutisty nad Vietnamem je zároveň matkou rodící děti. Boschova „Zahrada pozemských rozkoší“ je pro Morrisona palimpsestem. A dokonce ani taková prostá a chytlavá písnička jako „Soul Kitchen“ je svým mnohoznačným názvem přinejmenším podivná. Ačkoliv lze leckde nalézt jednoduché vysvětlení (jedná se o konkrétní podnik v LA, kam si rád zašel odpočinout), nastiňuje množství interpretací – od sexuálních až po buddhistické. Myslím, že Morrison se při skládání svých textů dobře bavil.

Stejně tak se jistě bavil střídáním forem – od Eliotovy Pustiny přes ginsbergovský apokalyptický tón, duši šelmy Michaela McClurea až k osobité verzi haiku či třeba k Emily Dickinsonové. Ale možná nejdůležitějším, kromě toho že i všudypřítomným a náladotvorným, prvkem textů a básní, a následně i hudby, jsou prodlevy, pauzy – tedy ticho. Jak poznamenává romanopisec, esejista a filmový kritik Steve Erickson:

Absence basy zanechala v hudbě Doors temné otevřené pásy ticha. Když člověk jede v noci po Sunset Boulevardu, projíždí zatáčkami a útesy v Palisades a z ničeho nic ztratí vládu nad vozidlem a to vyletí ze silnice do prostoru, můžete si být jisti, že v autorádiu hráli Doors.    

Jedná se samozřejmě o starou techniku, kterou využívali již surrealisté: text nabírá na snovosti, nedořečenosti, stává se jakýmsi poslem z „druhé strany“. Je to velmi efektivní způsob, jak manipulovat náladou davu: v publiku i na ulicích. Morrison ovšem nechtěl ovládat bezejmenný dav. Chtěl, stejně jako performance Living Theatre, jež měly na Morrisona významný vliv, vytrhnout jedince z letargie, z tupého přijímání předkládaného, a vyprovokovat jej k vlastní aktivitě, vybídnout, aby se pokusil ohledat vlastní hranice a možnosti – zkrátka, aby začal používat vlastní hlavu.

„Každá generace chce nové symboly, nové lidi, nová jména. Chce se odtrhnout od svých předchůdců,“ pravil kdesi Morrison a pokusil se o to. Jeho texty ohledávají hranice lidství, našlapují jak na břitva tenké hranici mezi životem a smrtí – s pomocí vlastních zkušeností, vlastních myšlenkových pochodů, starých šamanských rituálů, s vydatnou podporou alkoholu a halucinogenů. S rizikem, že jako každý průzkumník, objevitel či průkopník může šlápnout vedle. Proto ta nepochopení na jeho pozdějších koncertních vystoupeních, kdy se Morrison podvědomě bouřil proti své adoraci publikem, proto ty výpady a urážky metané do davu, který přestal být shromážděním originálních jednotlivců a stával se jednolitou, nemyslící masou. Proto ten Morrisonův odstup, zdánlivá netečnost, necitlivost, hrozivá „objektivnost“ v životě i tvorbě…, a konečně i pozvolný přesun k anakinovské temné straně síly bez možnosti návratu v době, kdy o ní ještě ani George Lucas nevěděl. U Jima Morrisona nebyly příčinou drogy, jak se často traduje (i když mnozí z jeho generace si díky nim z bran vnímání udělali lítací dveře), ale starý známý londonovský démon alkohol. Jím živený pesimismus a deprese měl svůj podíl na tom, že Morrison nejdřív stvořil mýtus sama sebe a pak jej zbořil a znectil.

Následovníci Jima Morrisona by si měli dřív, než se pokusí „prorvat na druhou stranu“ připomenout ještě jeden citát, tentokrát od Lawrence Ferlinghettiho: „Odšroubuj zámky ze dveří, ale nezahazuj šrouby.“
                        
l.bosch, leden 2016
(psáno jako doslov k českému vydání Americké noci, Maťa 2016)

Použité zdroje:
William Cook – Gaze Into the Abyss: The Poetry of Jim Morrison, New Street Communications, LLC, Kindle Edition 2015
John Densmore – Doors: Brány vyhozené z pantů, Maťa, Praha 2016
Jerry Hopkins & Daniel Sugerman – Nikdo to tu nepřežije, Maťa, Praha 2010
George Oso – Is Everybody In? The Poetry of Jim Morrison: A critical essay, Thornapple Publishing, Kindle Edition, 2014
vyhledávač Google



Další dílo:
Audio

The Soft Parade
(1969)
Absolutely Live (1970)
13 (1970)
The Doors’ Greatest Hits (1970).

Poezie
The Bank of America of Louisiana
(1975)
Light My Fire (ed. Jim Mooney, 1978
American Prayer (1983
CIA Psychic (ed. Jim Mooney, 1986)
Eyes: Poetry of Jim Morrison, 1967 – 1971 (1986)

Film, video
Gli Intoccabili
(1968)
The NY Beat Generation Show. Volume 3: Music Moves the Spirit (1995)