Kunenova kniha dnes patří sice mezi ta díla, která se nedočkávají nových vydání, zato jsou poměrně často citována. Pro svou tehdejší popularitu i díky filmovému zpracování je Jahodová proklamace jaksi automaticky považována za jednu ze základních knih 60. let.

Je to dáno zčásti Kunenovou autentičností a zčásti tím, že z tzv. baby-boomers, čili těch, jež se narodili v letech 1946 – 1964, nevzešlo příliš mnoho literátů, kteří by reflektovali problémy své doby.


Její komentátory musíme hledat spíše u tzv. pre-boomers, mezi písničkáři jako Bob Dylan (*1941), Joan Baezová (*1941), Joni Mitchellová (*1943), Arlo Guthrie (*1947), Jerry Garcia (1942 – 1995) či Jim Morrison (1943 – 1971), anebo mezi revolucionáři typu Angely Davisové (*1944) či H. Rapa Browna (*1943).

I to byl jeden z důvodů, proč se James Kunen stal literárním kritikům i sociologům vhodným příkladem pro jejich tvrzení o generačním rozdílu, jako jedné z důležitých příčin tehdejších společenských změn.

Podle sociologa Karla Mannheima (1893–1947) má generační vědomí svůj původ v názorech a postojích, které vznikají v reakci na sdílené shodné sociální prostředí a situace. To se může za vhodných podmínek stát odlišné, případně protikladné vůči dominantnímu stylu společnosti.

Vývoj generačního vědomí ovšem v každé multikulturní společnosti, jakou Spojené státy jsou, ale probíhá u každého etnika v odlišných vlnách v závislosti na specifických společensko-politických okolnostech. Proto zálibu amerických sociologů jednotlivé generace pojmenovávat (např. ztracená, tichá nebo beatnická) chápejme s rezervou, jelikož se týká především bílé populace.

Zásadní pro 60. léta bylo to, že se v jednom „okamžiku“ protnuly tři základní sociálně-politické vývojové trajektorie poválečných Spojených států: vědecko-technický pokrok a ekonomická konjunktura, jež ovšem extrémně „rozevřely nůžky“ sociální nerovnosti (čtyřicet až padesát milionů lidí žilo v první polovině 60. let pod hranicí chudoby), boj za občanská práva národnostních menšin a politická situace ve světě (kubánská krize, válka ve Vietnamu).

A právě tento nenadálý střet otřásl dosud pevným postavením střední vrstvy, jako nejpočetnějšího stoupence ideálu Amerického snu. Ztráta jistoty, opory v hierarchii a řádu společenského systému vedlo ke vzniku ostrého generačního konfliktu, který popsal Charles Reich ve své knize Zezelenání Ameriky (The Greening of America, 1970).

Podle Reicha se utváření nového vědomí děje ve třech fázích: první fází označuje vědomí, jež zastávali otcové – smysl pro individualitu a tvrdou práci –, která postupně přešla do druhé fáze – podřízení se hierarchii, dodržování pravidel a řádu, které se muselo nutně projevit v omezování projevu individuality. Výsledkem pak musela být třetí, očistná fáze, kterou dle Reicha vyjadřuje hippie: dělej si svoje, touha po volnosti, odpor vůči státu a válce a snaha přizpůsobit technologii člověku.

Ovšem hippie se jen přihlásil k tomu, co již hlásali a prakticky rozvíjeli avantgardní vědci, myslitelé, filosofové a básníci (duchovní otcové hnutí) jako Timothy Leary, Theodore Roszak, Allen Ginsberg, Alan Watts či Gary Snyder, kteří svým datem narození patří ke generaci, proti níž se mládež měla „generačně“ vyhraňovat.

V tomto kontextu se vzpoura hippies jeví jako vzpoura proti svým vlastním rodičům, pak teprve vzpourou proti systému.

V případě afroamerické či indiánské menšiny šlo o vymezení se v opačném sledu. Prvořadé pro ně bylo zrušit či přetvořit stávající diskriminační společenský systém, přičemž neměly po ruce žádný, prakticky vyzkoušený „návod“, jak toho dosáhnout. Generační konflikty v rámci rodiny byly až v druhém sledu.

Jamese Kunena tedy lze považovat za mluvčího generace (své bílé, střední třídy) spíše pro formu vyjádření, než originalitou myšlenek. Je ovšem fakt, že názorům výše zmíněných duchovních otců, skutečných mluvčích protestního hnutí, dodává mladou energii a pohled nezatížený minulostí. Důkaz pro toto tvrzení můžeme nalézt ve srovnání s Normanem Mailerem (*1923).

Jahodová proklamace časově propojuje dvě Mailerova díla „nového žurnalismu“, Armády noci (The Armies of the Night, 1968, česky 1971, 1995) a Miami a obléhání Chicaga: Neformální historie rebublikánského a demokratického sjezdu v roce 1968 (Miami and the Siege of Chicago: An Informal History of the Republican And Democratic Conventions of 1968, 1968), a všechny dohromady tak skládají docela podrobný přehled o událostech přelomu let 1967/1968.

Armády noci líčí přípravy a průběh protestního pochodu na Pentagon 21. října 1967, jíž se účastnilo 35 000 demonstrantů a při jejímž rozehnání bylo 647 zatčených. Mailer začal knihu psát s úmyslem zachytit skutečnost, jež se stala „fantastičtější než představované“, a proto se k tomu účelu stylizoval do role průvodce, jenž čtenáři ukazuje, „jak se dělá historie“. Vybaven svými životními zkušenostmi a spisovatelskou a žurnalistickou praxí se v knize úspěšně pokouší navodit komplexní obraz reality s podrobným líčením prostředí a atmosféry i exkurzemi do myšlenkových konstrukcí svých (jako autora i jako účastníka děje nahlíženého zvenčí) i ostatních, přičemž dále předkládá množství dovysvětlujících odboček a filosofizujících pasáží snažících se dění nahlédnout v širších historicko-společenských souvislostech.

Kunenova Jahodová proklamace zahrnuje období několika měsíců roku 1968.

Podstatu nepokojů na Kolumbijské univerzitě vystihuje prohlášení (Kunenem bohužel nezaznamenané) Lewise Colea a Marka Rudda z 16. dubna 1968:

„Vnitřní strukturu univerzity nelze oddělit od sociální a politické funkce univerzity ve společnosti.“

Kunen své poznámky začíná smuteční tryznou za Martina Luthera Kinga 23. dubna 1968, kdy byla řeč rektora Kirka prohlášena Markem Ruddem za pokryteckou, a pokračuje obsazením staveniště sportovní haly, jejíž výstavbu Kolumbijská univerzita zahájila na veřejném prostranství Morningside Parku, což vzbudilo značnou nevoli Afroameričanů, již dost pobouřených Kingovým zavražděním.

Řešení sporu se ujaly organizace Studenti pro demokratickou společnost a Studentská afroamerická společnost, které vyhlásily okupaci staveniště. Když navíc vyšlo najevo, že Kolumbie se podílí na válečném výzkumu pro Ústav pro analýzu obrany, přetekla míra tolerance ze strany SDS a demonstrace se zaměřily na témata týkající se nejen univerzity, ale celé společnosti – války ve Vietnamu (odvody na vojnu), rasismu a občanských práv. Kniha končí srpnem 1968.

Na Jahodovou proklamaci pak bezprostředně navazuje Mailerovo Miami a obléhání Chicaga o sjezdu republikánů v Miami (5.–8. 8. 1968), kde byl na prezidenta nominován Richard Nixon, a sjezdu demokratů v Chicagu (23.–28. 8. 1968), kde byl na prezidentský post nominován Hubert Humphrey. Jelikož tato kniha nebyla do češtiny přeložena, použijeme pro srovnání pouze Mailerovu první.

Hned z kraje je třeba upozornit, že Mailer se v obou knihách stává zapisovatelem i strůjcem dění i z ryze egoistických pohnutek (sláva, prestiž neohroženého, angažovaného autora).

Žádné takové ambice a pohnutky u Kunena nenajdeme. Jeho kniha je psána jako deník – pečlivě datovaná, ale pro svou formu útržkovitá, rezignující na podstatnější vysvětlení širších souvislostí (což může dnešnímu čtenáři – nejen neamerickému – činit jisté potíže). Přesvědčivá je v tom, jak jakoby mimoděk popisuje postupnou proměnu politicky neangažovaného, společensky nekonfliktního studenta, který má problémy spíše osobního rázu, ale který je při demonstracích, obsazování univerzitních objektů či jako svědek policejní brutality donucen zaujmout pevné stanovisko, „rozhodnout [se], o čem si budeme myslet, že je správné, a pak si za tím jít a udělat to“. A právě přijetí pevného stanoviska jej mění z „absolventa“ v „rebela“ či „revolucionáře“. Zároveň je zajímavé sledovat, jak láska posouvá úhel pohledu i priority vypravěče.

Střídání různých poloh (mladická čistota – hippiesovská naivita – ironický odstup – revoluční nekompromisnost) v Kunenově myšlení je nejzřejmější v jedné z nejkrásnějších pasáží knihy, v úvaze o válce:

„Copak to vůdcové nevědí? Copak nedokážou přijít na lepší způsob, jak se vypořádat s problémy? Malí kluci bojují, ale v šestnácti i jako nezodpovědní puberťáci pochopí, že se bojem nezmůže nic. Puberťáci sotva kdy bojují. Jenom když bojuje jejich vlast. Takže je to vlast, která se chová tak neuvěřitelně dětinsky. Války jsou hloupé. Jsou směšné. Ale jsou skutečné, existují, neustále, právě teď. Proč je ty země prostě neskončí? Stačí je típnout, to je všechno. žádné nechceme. Složitě bojují, aby přišli se smlouvami o odzbrojení. Každého chlácholí, že cesta k míru je složitá a obtížná. Copak to nevidí? To není otázka vyjednávání ministerstev zahraničí, smluv nebo mezinárodního práva. Je to strašně snadné. Jen je třeba, aby se vůdcové podívali na to, co kdy provedli a provádí, a až jim to dojde, udělá se jim zle a stopnou to. Už nikdy by nikdo nebojoval. Samozřejmě, že to není takhle jednoduché. Asi musím být hlupák, protože mně to jednoduché připadá.

Mně to jednoduché připadá, a není to věc generačního rozdílu, je to ideový rozdíl, mocenský rozdíl. Vy máte moc. Kvůli vám trpí miliony lidí. Hladovějí, nemají kam jít a nemohou proti tomu nic dělat. Tak to típněte, co vy na to? Prostě to zastavte.

Pokud to nezastavíte vy, pak vás zastavíme my. Já nemám co ztratit.“

Mailer oproti tomu hovoří z pozice člověka, který proti válce ve Vietnamu a prezidentu Johnsonovi veřejně vystoupil již v roce 1965, kdy „ještě většina těch, kdo dnes tolik proti válce protestují, provolávali Johnsonovi slávu“, a od té doby si již (i z pocitu zneuznanosti) nedělá žádné velké iluze. Proto na výzvu k účasti na protestní demonstraci před Pentagonem reaguje značně nedůtklivě:

„Kdy už lidé zanechají těch nesmyslů a začnou dělat něco pořádného? Jedinou odpovědí na válku ve Vietnamu je vlastní literární činnost…,“ ale vzápětí si uvědomí, že vlastně žádné lepší řešení nezná a že navíc pro svou nedůvěru „začíná žvanit jako nějaký starý posera“. 

Ve svých dalších závěrech a postřezích se však oba autoři až podivuhodně shodují.

Jak vyplývá z úvodní citace, Kunen se vůči starší generaci, i přes ironické pasáže, např. rozhovoru s rodiči o délce vlasů, projevuje v podstatě vstřícně a spíše si všímá konzistence postojů.

Mailer se sice cítí uražen dělením na dotřicátníky a potřicátníky, ale nijak se netají svým obdivem ke generaci, která

„věří v techniku víc než kterákoli jiná generace před ní, věří však také na LSD, na čarodějnice, na starou kmenovou moudrost, na orgie i na revoluci. Nemá vůbec žádný respekt před nevývratnou logikou dalšího kroku, svou víru upírají mladí na objevná tajemství happeningů, kdy nikdo netuší, co se stane v příštím okamžiku: a to je právě to dobré. Radikalismus mladých spočívá v jejich nenávisti k jakékoliv autoritě – pro tuto generaci je autorita ztělesněním zla.“

Na Kunenovi je ovšem sympatické to, že se snaží uchovávat jistý kritický odstup od obou stran konfliktu a nahlížet je „objektivně“. Nepatří – a ani patřit nechce – mezi yippiesovské revolucionáře typu Jerryho Rubina či Abbieho Hoffmana, snaží se vyvarovat zaškatulkování k nějakému společenskému směru či proudu. Nepovažuje se za jakéhokoliv -nika, ač jej za něj mnozí považují kvůli oblečení, a i striktnímu dělení studentů na sráče a sporťáky se vymyká tím, že pravidelně dochází na trénink ve veslování.

Přitom si nedělá žádné iluze, že by revolta mohla dosáhnout nějakých zásadních společenských změn, a pokud by se tak náhodou stalo, žádné velké štěstí v tom nevidí:

Můžeme se jen domýšlet, jaký by byl On Norman Mailer, kdyby se mu podařilo stát se newyorským starostou, o jehož post  se v roce 1969 ucházel jako nezávislý kandidát.  

Jemný rozdíl u obou autorů najdeme v hodnocení organizací, hnutí, výborů a sdružení: zatímco pro Mailera nejsou už nic než „zrezivělé plechovky“, ač se z nich „občas vynořili pozoruhodní mladí lidé“, Kunen se k podobnému názoru teprve dopracovává vlastní zkušeností se soudní mašinérií i fungováním univerzitní frakce SDS.

Kunenova upřímná víra, že je třeba proti válce ve Vietnamu protestovat a donutit americkou vládu k jejímu ukončení, dostává políček, když se v Kanadě ocitne v organizaci Resistance, která pomáhá těm, kdo z USA emigrovali před nutností narukovat do války: „Každej jde svou vlastní cestou, začínaj novej život a snaží se zapomenout na všechno, co se týká Spojenejch států a odvodů. Neangažovali se politicky u vás, neangažujou se politicky ani tady. Ti, co se politicky angažovali, jsou většinou ve vězení. Ta děcka prostě jenom nechtěla do Vietnamu, takže jsou tady a tím to hasne. Vyrostli na předměstí, přišli sem a našli tu velmi americkou kulturu, ve který se cejtí fajn.“

Příznačné je, že Kunen vlastně neví, jestli je nebo není takový postoj správný a jak by se v podobné situaci zachoval sám.  

Mailer ironicky porovnává představy o smyslu demonstrace před Pentagonem, jak jej chápali jednotliví organizátoři, když cituje Dellingera [z Mobilizačního výboru] – „Jediná vládní budova nezůstane nedotčená“ (třebaže útoky „budou nenásilné“) Rubina – „Způsobíme dalekosáhlé zmatky a vyvoláme hromadný odpor a rozklad v americké společnosti“ Hoffmana – „Zvedneme Pentagon do výše sto metrů“ a H. Rapa Browna – „Bylo by nemoudré tvrdit, že tam půjdu s flintou, protože posledně jste mi ji všichni vyrazili z ruky. Mohl bych si ale vzít bombu, paďouři.“

Jednáním s patřičnými vládními orgány o povolení data, místa i trasy pochodu se smysl demonstrace poněkud vytratil, až nakonec skončila

„jako každá jiná masová manifestace: zajímavými, ale v podstatě podružnými gesty občanské nekázně“, jelikož „nezbývalo než sáhnout ke kompromisu: My, vláda, vedeme válku ve Vietnamu pro bezpečnost národa, ale protest vám povolíme za předpokladu, že bude neukázněný jenom trošku. Demonstranti: Přesto pokládáme tuto válku za ohavnou, a porušíme proto zákon, ale nijak moc.“

Na takový kompromis může přistoupit střední vrstva, ale nikoliv afroamerická menšina.

Výstižnou tečku k Mailerovu postřehu dodává Kunen: 

„Pochodovali jsme všude možně, trochu jsme zablokovali dopravu a já jsem celou dobu rozvažoval nad tím, jak tohle povede k ukončení všech válek, nebo k tomu, že se někdo dosyta nají.“  

Oba spisovatelé si zdárně notují, pokud se zamýšlejí nad autoritou, vymýváním mozků reklamou, rozhlasem a televizí, stejně jako se shodnou, když se zabývají názory tzv. mlčící většiny:

Kunen: „Je středa, 5. června, a právě v rádiu zaslechnu, že zastřelili Kennedyho. Zase. To už vážně není žádná novinka, víte, každý den se střílí do lidí, hážou se na ně bomby, jsou upalováni a vyhazováni do povětří. Nikoho to nezajímá. Chci tím říct, že se o to vážně nikdo nestará, je to jen otázka vlajek a tak, ve skutečnosti se nestřílí na lidi, střílí se jenom jejich směrem. A nejsou to opravdoví lidé, jsou to vojáci. Nejsou to ani mrtvoly, je to jen statistická položka. A míra úmrtnosti není nikdy tak zlá, někdy je střední nebo nízká. Nebojte se, v tom ale vynikáme. Vynikáme v tom, protože je to otázka cti, a díky Bohu o tom slyšíme jen jednou denně, a pak rychle následuje reklama, kde vám někdo říká, jak je tenhle lubrikant skvělý, že si vlastně můžete vrznout kdykoliv chcete, pokud ho budete používat.“

Mailer: „Každý, kdo prošel americkým vzdělávacím systémem, se bezděky stává aspoň napůl vlastencem… Po důkladném vybílení mozku se projeví reflexy: bílé košile, vlajka z pruhů a hvězd, úcta před národními barvami. Doma vládne země obchodu svým bičem: televizním přijímačem.“

A jinde: „Jistá část Mailerovy bytosti se vždy snažila uvěřit, že ta Amerika, kterou vídal v rodinných televizních seriálech, neexistuje, že nemá žádnou moc – přitom ovšem věděl, že má –, že nemůže usměrňovat styl a způsoby, a tudíž ani ideje Ameriky…, ideje jako přizpůsobivost, čistota, mýtus Ameriky vždy spravedlivé…, ne, těm neviňátkům stačí, když dají své lízátko… oblíbenému invalidovi z Vietnamu – ,Poslyš, Hanku, kdo tu holčičku spálil? Partyzáni, nebo my?‘“

Při srovnání vyplynou další zajímavé, a mnohdy lehce paradoxní rozdíly – zatímco tehdy pětačtyřicetiletý Mailer se vrhá do všech událostí po hlavě (ovšem vnitřně spoléhaje na to, že je veřejně známou osobností), dvacetiletý Kunen si stále snaží uchovat chladnou hlavu a od násilných projevů si drží značný odstup.

Podobně je tomu i v případě hodnocení policie. Mailer, přes pokus o vytvoření objektivního obrazu skutečnosti, v tomto ohledu popouští uzdu své lety nastřádané zášti: 

„Jako předpokládaní ochránci zákona projevují sklon považovat za zákon sami sebe. Mají větší odpovědnost než průměrní lidí, jsou mnohem dětinštější. Pupeční šňůrou připoutáni k poctivosti, jsou skrznaskrz úplatní. Fyzicky odvážnější než průměrný člověk, jednají jako nesvědomití tyrani sloužíce pravdě, lžou jako psychopati… jejich činnost je autoritářská, jsou plni cynismu a konečně, pokud jim v srdcích ještě zůstaly stopy ideálů, pak jsou už stírány lakotou a ziskuchtivostí. Neexistuje lidský tvor tak rozporuplný, tak nevypočitatelný, jako průměrný policajt…“

Kunen se oproti tomu pokouší nahlédnout za líbivou – a příliš jednoduchou – rovnici policajt = prase:

Opačně je tomu v případě víry v možné spojenectví bílých a černých, ve vytvoření jakési „jednotné fronty“ všech společenských proudů, které mohou zastavit válku ve Vietnamu i nastolit podmínky k široké veřejné diskusi o lepším společenském uspořádání. Zatímco Kunen si ještě namlouvá, že takové spojenectví je možné, ač zaznamenává nedůvěru ze strany obyvatel Harlemu či potenciální potíže plynoucí z hnutí, jako je Mau Mau, Mailer je již více než skeptický, když si u své generace uvědomuje

„upřímný stesk po šťastných dnech na Levé pláži se Starými černými Bojovníky Za Lidská Práva, nikoli s těmi Temně Rudými Negry“.

Mailer zaznamenává, že

„příští rozkol se začal rýsovat již rok nebo více předtím, než se začalo hovořit o říjnovém pochodu 1967 ve Washingtonu: černí bojovníci odešli sami, Stará levice se zakopávala hlouběji do liberálního podhoubí mírového hnutí a Nová levice i hippies učinili první kroky k náznakům nového revolučního stylu – k revoluci skrze divadlo a bez předepsaného textu.“

V postupující radikalizaci Afroameričanů vidí předzvěst mnohem zásadnějších problémů, než je nejednota v protestním hnutí, neboť 

„většina černých… se už pohybovala někde v budoucnosti, v tom černém jedenadvacátém století, kdy bílí lidé se z libovůle černé moci stanou pro černochy neviditelnými, tihle černí se proto uprostřed dychtivých, lichotných úsměvů mladých… nebo v raněném tichu starších pohybovali s jemným pohrdáním, pod nímž bílí mizeli, rozplývali se… Nový bolák jménem Vietnam vytlačil ten starý na povrch. Jaký ale bolák! Nejlepší z bílých couvají hrůzou před tím pohledem, protože zlo, které vychází z černých, je nesrovnatelně horší, než si představovali, neboť tihle černí uzavřeli faustovskou smlouvu s Mefistem a ďábel nyní přišel účtovat“.

Celou problematiku pak shrnuje zaznamenáním nápisu na jednom z transparentů:

„žádný Vietnamec mi nenadával do negrů!“

V tématech, v nichž se Kunen s Mailerem shodují, bychom mohli pokračovat i nadále – ekologie, náboženská přetvářka, pochybnosti o Kubě, popis soudních jednání, jež pitváním jednotlivých položek žaloby a obhajoby zcela zastírají podstatu věci, devalvace slova, a neliší se nijak zásadně ani v závěru svých knih.

Mailer svou knihu končí stejně jako Kunen, tedy bez vyvozování nějaké konkrétní prognózy do budoucnosti, nicméně v křesťanském duchu vyjadřuje víru v jakýsi příslib v lepší příští: 

„Jestliže však pochod končil v izolacích, v nichž tito poslední pacifisté trpěli nazí v mrazivých celách a na pokání se oddávali modlitbám, kdo se odváží říci, že nejsou svatí? A kdo chce tvrdit, že hříchy Ameriky nebyly skrze jejich utrpení aspoň trochu odčiněny?“

Kunen svou knihu končí 6. srpnem 1968, kdy je ještě vše otevřeno, nic není rozhodnuto, zůstávají jen pochybnosti a nejistota a narůstající pocit, že veškerá angažovanost a protesty nikam nevedou a že za jistých okolností se může ukázat,

„že demokracie není nejen mrtvá, ale že ji také není možné demokratickými prostředky oživit“.

A tak jediným rozdílem mezi generačně odlišnými autory je Mailerova prožitými roky poučená lehce optimistická skepse a Kunenova frustrace z průběhu událostí.

Přitom pokud jde o v knize zmiňované události, mohli bychom v případě univerzitní rebelie hovořit o úspěchu: 12. září 1968 byla udělena amnestie všem zatčeným studentům během demonstrací, 1. října 1968 se Mark Rudd chlubil reportérovi Boston Globe, že díky SDS „Ústav pro analýzu obrany již na Kolumbii nic neznamená, jenom tři profesory“, konečný verdikt o zastavení výstavby sportovní haly v Morningside Parku padl 3. března 1969 a restrukturalizace vedení univerzity byla dohodnuta v dubnu 1969, kdy byl vytvořen senát univerzity, v němž byli zastoupeni i studenti.

Důvody, proč Kunen knihu ukončil tak rázně a nečekaně, samozřejmě neznáme. Možná  proto, že jiné bezprostředně následující události skýtaly jen velmi málo víry v nějaký pozitivní vývoj: 21. srpna 1968 obsadila vojska Varšavské smlouvy Československo a ve dnech 23.–28. srpna 1968 došlo v Chicagu během sjezdu Demokratické strany k brutálnímu rozehnání demonstrace (původně svolávané jako Festival života), kdy na přibližně 10 000 demonstrantů útočilo 11 000 chicagských policistů, 6 000 příslušníků Národní gardy, 7 500 vojáků a 1 000 příslušníků tajných agentů z FBI, CIA apod. O tom ostatně pojednává již Mailerovo Miami a obléhání Chicaga.

Jakékoliv v skrytu chované naděje tak pod dojmy z těchto událostí musely vzít za své, zvlášť po volbě republikána Richarda Nixona prezidentem 5. listopadu 1968. A to, že se válka ve Vietnamu táhla až do roku 1973, svědčí i o neúspěchu protiválečného hnutí a objasňuje i nárůst militantních postojů u bílé střední vrstvy.

Nutno říci Mailerovi a Kunenovi ke cti, že ani jeden ve svém protestu proti nespravedlnosti systému neustal. Mailer byl až do své smrti „svědomím Ameriky“ a urputně vystupoval proti Bushově politice a válkám vedeným Spojenými státy. Kunen si i nadále uchoval přesvědčení o nutnosti pokoušet se o nápravu společenských nepravostí osobní angažovaností.

James S. Kunen ve své Jahodové proklamací zanechal dokument, který na malé ploše postihuje to, co hýbalo 60. lety, a zároveň nabízí myšlenky, jimiž se bez ohledu na místo a čas stále stojí zabývat.

Na závěr už jenom dvě citace:

Timothy Leary v knize Velekněz (High Priest, 1968, česky 2003):

„Woodstocká generace šokovala nás, paďourské rodiče, a pohrdala námi. Pak i oni, hippies, dospěli a narodily se jim děti.“

James S. Kunen v roce 1998 o generaci X, generaci narozených v letech 1961 – 1979:

lb
psáno pro doslov a vysvětlivky knihy Jamese Kunena Jahodová proklamace, Maťa, 2006)