HUNCKE, Herbert
9. 1. 1915, Greenfield (Massachusetts) 
– 8. 8. 1996, New York

Vyrůstal v Chicagu, odkud v sedmnácti letech poprvé odjel stopem do New Yorku, v němž se natrvalo usadil v r. 1939. Od mládí užíval nejrůznější druhy drog. V New Yorku se pohyboval v okolí Times Square a 42. ulice jako přítel mnoha jazzmanů (Charlie Parker, Billie Holliday, Dexter Gordon), dealer, podvodník a zloděj (k jeho titulům později patřilo označení “král Times Square”). 

Část 2. světové války strávil u námořnictva a popznal přístavy v Jižní Americe, v Africe a v Evropě. Tři dny po invazi (6. 6. 1944) se vylodil v Normandii. Na moři si upevnil svůj drogový návyk, když začal užívat morfinové injekce, které mu dodával palubní lékař.

Po návratu do New Yorku v r. 1945 byl již závislý na heroinu, k němuž přivedl i  Williama S. Burroughse, s nímž se krátce nato seznámil. Burroughs jej představil Kerouakovi a Ginsbergovi a Huncke je spolu se svou přítelkyní, noblesní prostitutkou, Vicki Russellovou, uvedl do subkultury, vyznávající instinktivní, “hip” přístup k životu na ulici, dále pak k heroinu a benzedrinu, do pasáckého, zlodějského, gangsterského i jazzového slangu a byl příčinou i jejich prvních vážných konfliktů se zákonem. Byl také jedním z objektů výzkumu Alfreda Kinseyho pro jeho slavnou studii Sexuální chování muže (1948). Konec 40. let strávil na Burroughsově texaské farmě pěstováním marihuany.

Kus života strávil ve vězení (nejdéle v letech 1955 – 1959 v Sing Singu) a v psychiatrických ústavech.

Slangové slovo “beat”, které se Hunckovým přičiněním stalo klíčovým slovem beat generation, označovalo stav vyčerpanosti (zbitosti) lidí bez stálého domova, lidí na cestě. Kerouac k němu přidal další významy - “beat” odkazující k jazzovému rytmu a později i k mystickým asociacím blaženosti a blahoslavenství (“beatness” a “beatific”), Snyder jej pak obohatil o další význam “bití” holí zenovým učitelem při klimbání u meditace.

Huncke se stal kultovní postavou, k níž se hlásili hippies v San Francisku, druhá generace beatnických autorů (např. Janine Pommy VEGA) i představitelé newyorské hudební avantgardy (např. Patti Smith, s níž v r. 1996 vystoupil na Kerouakově festivalu v Lowellu).

Ke konci života žil v newyorském hotelu Chelsea, účty za něj platila rocková skupina Grateful Dead (Jerry Garcia se přitom s Hunckem nikdy nesetkal). Jeho poslední čtení v lednu 1996 v kostele sv. Marka na newyorské Bowery je zaznamenáno na videu Huncke Memorial Tribute (1996).

Huncke začal publikovat až díky nakladatelství Poet Press, založenému Dianou diPrima, jejím manželem Alanem Marlowem a LeRoi Jonesem. Nějaký čas působil i v Kerouakově škole odtělesněné poezie při Narópově univerzitě v coloradském Boulderu. Právě život s drogou a osudová i zcela náhodná setkání s nejrůznějšími osobnostmi jsou tématem jeho povídek a vzpomínek psaných proto-hippiesovským jazykem plným tehdejšího slangu, narážek a černého humoru - Huncke’s Journal (1965), Elsie John and Joey Martinez (1979), The Evening Sun Turned Crimson (1980) -, vzpomínky z dětství a jeho cesta k heroinu jsou námětem Guilty of Everything (1987). Podle jeho pěti povídek ze sbírky The Evening Sun Turned Crimson natočil rež. Michael Krause film Huncke (1990). 

V r. 1997 vyšlo souborné vydání jeho próz Hubert Huncke Reader (ed. Benjamin G. Shafer), doplněné o dosud nepublikované deníky, dopisy a výňatky z autobiografie. Součástí je i pojednání o historii užívání benzedrinu v USA.