Vznikání Hor a řek bez konce

Gary Snyder

Jako student Reed College jsem měl to štěstí studovat s vynikajícím polyhistorem Lloydem Reynoldsem, který byl – mimo jiné – výtečným kaligrafem ve stylu renesanční italiky. Právě od Lloyda jsem se naučil oceňovat pero, jedno zda vyrobené z rákosu či krocaního brku, anebo s pečlivě naostřeným hrotem z ocelové slitiny. Mezi Lloydovy studenty patřil i Charles Leong, veterán druhé světové války čínsko-amerického původu, který studoval na základě zákona o péči pro vojenské veterány. Charlie byl vynikajícím řezbářem pečetí a  kaligrafem, a právě on mě naučil, jak držet štětec a pero.

Mezi vysoké zasněžené štíty pacifického severozápadu jsem byl uveden ve svých třinácti letech a do svých dvaceti jsem jich zlezl poměrně dost: prostor skal a nebe mě navždy změnil. Pravě takový prostor zachycovaly východoasijské krajinomalby, které jsem vídal v Uměleckém muzeu v Seattlu od svých deseti let. A když se mi během studia na Reed College dostala do rukou kniha Ernesta Fenollosy Epochy čínského a japonského umění, získal jsem tak dalšího průvodce asijským uměním. Fenollosa mne také dovedl k překladům Ezry Pounda.

Po krátkém údobí postgraduálního studia antropologické lingvistiky jsem přestoupil na postgraduální studium orientálních jazyků na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Tam jsem se také na katedře umění zapsal na přednášky o sumi – výchoasijské formě malby štětcem. Lektorem byl drobný, ale impulzivní Japonec Chiura Obata. Obata nás nutil svědomitě rozmíchávat tuš a používat celé škály štětců. Učili jsme se snahou napodobit jeho zuřivé, rychlé tahy, které na bílém papíře náhle vykouzlily borové jehličí, bambusové stonky, listí eukalyptů. Byl naturalizovaným Američanem, který měl za sebou pobyt v internačním táboře – to mi o něm řeklo i něco víc. I když jsem postrádal talent, zkušenost s černou sazovou tuší a štětcem vyladila můj zrak k lepšímu vnímání drobností obrazu. Díky muzeím a knihám jsem si uvědomil, jak je energie mlhy, bělostných vod, skalnatých útvarů, vzdušných vírů – chaotického vesmíru kdekoliv v prostoru – podstatnou součástí světa východoasijského malíře. V jedné knize jsem objevil zmínku o svitku (šou-ťüan) zvaném Hory a řeky bez konce. Ten název se mi usadil v hlavě.

Během studií v Berkeley jsem každé léto trávil v horách, v národních parcích nebo rezervacích. Dvě sezony na pozorovatelně (Crater Mountain v roce 1952, Sourdough Mountain v roce 1953) na území pozdějšího národního parku Mount Baker kousek od kanadské hranice mi poskytly neomezenou možnost pozorovat proměny nálad nad širou krajinou a změny světla během dne – nesčetná oblaka, věžovité kumuly, černá bouřková mračna rozčísnutá rozeklanými blesky. Dlouhotrvající pobyt v horských chatách mi také poskytl první příležitost k vážnému sezení se zkříženýma nohama, tradiční pozici buddhistické meditace. V atmosféře Berkeleyské buddhistické církve, jíž předsedal  reverend Kanmo Imamura a jeho laskavá a neúnavná manželka Jane, jsem se poté obeznámil s vřelým, uvolněným, rodinným buddhismem tradiční Asie. Jejich džódošinový buddhismus, buddhismus „Čisté země“, je jedním z těch šlechetných darů, které do Kalifornie přinesli japonští přistěhovalci na počátku dvacátého století. V Berkeley byl přístupný všem. Džódo šinšú a zen náleží k mahájánové tradici. Hltal jsem tenkrát mahájánové sútry a tradiční komentáře, čínské a japonské čchanové texty a vadžrajánová pojednání a těšil se z široké škály jejich imaginace a nebojácného mýticko-psychologického bádání.

Myšlenky té doby a půlrok strávený dřevorubectvím ve východním Oregonu daly tvar básnickému pásmu nazvanému Mýty a texty. Byl to můj první pokus o dlouhou báseň a snaha vypořádat se s výzvou, jak fyzický život propojit s vnitřními světy. Při dokončování Mýtů a textů jsem studoval orientální jazyky a cvičil se v čínské kaligrafii malované štětcem. Konečné tahy jsem prováděl v malém opuštěném srubu, který jsem objevil v kalifornském Marin County na počátku roku 1956.

Zájem o zen mne dovedl k přednáškám Alana Wattse, zakladatele Akademie asijských studií v San Francisku. Spřátelil jsem se s ním na základě společné záliby jak v italické kaligrafii, tak v buddhismu. Když v zimě na přelomu roku 1955 a 1956 působil na Akademii asijských studií významný japonský umělec Saburo Hasegawa, navštívil jsem některé jeho přednášky. Nikdy jsem jej neviděl v západním šatech: vždy měl na sobě formální kimono nebo hakamu. O východoasijské krajinomalbě hovořil jako o meditačním cvičení. Myslím, že jednou řekl, že krajinomalba byla pro zen instruktivně a hluboce buddhistická stejně jako tanky a mandaly pro tibetský buddhismus.

Jednou Hasegawa zaslechl, že jsem ještě nikdy neochutnal obřadní práškový zelený čaj, a tak mě pozval k sobě domů. Dodnes si vzpomínám, že to bylo 8. dubna 1956, protože to byly také Buddhovy narozeniny. Šlehal čaj bambusovou metličkou, povídali jsme si a on postupně přešel k obšírnému vyprávění o velkém japonském zenovém mnichovi, malíři Sesšúovi. Po odchodu jsem si hned ten den předsevzal napsat další dlouhou báseň, která by se jmenovala Hory a řeky bez konce.

O měsíc později jsem se japonskou nákladní lodí vydal na západ, na Východ. V Kjótu jsem bydlel v chrámovém areálu Šókoku-dži zenové sekty Rinzai. Okamžitě jsem prochodil místní lesnaté kopce a objevoval cesty a svatyně a vzdával úctu místním kami. Ve volném čase, jehož nebylo mnoho, jsem studoval geologii a geomorfologii. Tak jsem začal rozumět jóginským významům slova „hory“ a „řeky“ jako výrazům pro hru mezi zarputilým duchem silné sebekázně a velkodušným a milujícím duchem účasti se všemi bytostmi: diáda prezentovaná v buddhistické ikonografii Maňdžušrím, jenž vládne moudrostí i mečem a ztělesňuje tak transcendentní vhled, a jeho partnerkou Tárou, ztělesněním soucitu, nesoucí lotos nebo vázu. Mohl jsem si tuto diádu představovat jako paralelu s dynamikou horských svahů, subdukcí, erozí a planetárním vodním cyklem.

Začal jsem navštěvovat představení divadla nó a zamiloval si jeho historii a estetiku. Více než deset let jsem byl takřka pravidelným divákem těchto her, některé jsem shlédl i několikrát. Nó je sice zemité, ovšem dokonale vybroušené umění vysoké kultury, která má ve svém rodokmenu šamanské představení, dramatické umění, jež prostřednictvím hlasu a tance vyvolává duchovní světy. Skrze dramatické postupy divadla nó se mi v duchu začaly rýsovat i Hory a řeky. Nejvíc mě uchvátila úžasná hra Jamamba („Stařena z hory“). Nikdy jsem však nepřestal mít na paměti, že náležím k Severní Americe, a dál jsem v sobě uchovával obrazy a praxi, které mě spojovaly s vědomím staré, posvátné krajiny Želvího ostrova.

Většinu šedesátých let jsem strávil v Japonsku. Jednou jsem pobyt na devět měsíců přerušil, když jsem pracoval na tankeru, který se plavil mezi ropnými přístavy Perského zálivu a středního Pacifiku. Oceán mě rozhoupal. Když jsem se vrátil do Kjóta, byl tam Cid Corman, který právě začal vydávat časopis Origin. První části Hor a řek vyšly tam. Další vyšly v časopise Coyote’s Journal Jamese Kollera. Návštěva Spojených států v roce 1964 mě vrátila zpět do Sierry – byl to návrat do světa ledu a skal. Tehdy jsem všechno, co jsem do té doby napsal, ukázal redaktorovi, překladateli a nakladateli Donaldu Allenovi. Tehdejší části vydal ve sbírce pod názvem Šest částí z Hor a řek bez konce.

I když mým hlavním důvodem kjótského pobytu byla zenbuddhistická praxe, měl jsem to štěstí, že jsem se setkal s jamabuši, horskými buddhisty, a dostal příležitost poznat, jak se chůze krajinou může stát rituálem i meditací. Podnikl jsem pětidenní pouť na hřeben Ómine a navázal nesmělý vztah s prastarým buddhistickým horským božstvem Fudóem. V rámci vadžrajánového buddhismu se toto prastaré cvičení sestupu z vrcholku hory na dno údolí stává projevem vnitřního propojení říší mandaly lůna a diamantové mandaly.

Studoval jsem nyní pod dohledem róšiho z Daitoku-dži a přestěhoval se do soukromí, deset minut chůze od kláštera. Bydlel jsem v domku s vysoce kultivovanou a zralou ženou jménem Yaeko Hosaka Nakamura, která studovala zpěv pro divadlo nó. Přes pět let jsem do sebe vstřebával deklamace utai z Jamamby a dalších her nó. Její plný, silný hlas vyzpívával v pokoji nahoře tajuplné melodie. Zkoušel jsem zpívat s ní, ale brzy jsem to vzdal.

Viděl jsem i japonské a čínské svitky v bohatě vybavených buddhistických chrámech v Kjótu, zvláště v Daitoku-dži. Básně do knihy Hory a řeky vznikaly rychlostí přibližně jedna za rok. Psal jsem současně další básně, ale v odlišném a lyričtějším stylu.

V roce 1969 jsem se vrátil na Želví ostrov. Vznikaly další části a často vycházely v časopise Caterpillar, který vydával Clayton Eshleman. (Eshleman žil mnoho let v Kjótu a tam jsme se také potkali.) Pozdější části vyšly v časopise Sulfur. Přestěhoval jsem se s rodinou do Sierry Nevady a v dubovo-borovém lese si postavil dům.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem cestoval a pořádal čtení a přednášky, a tak se mi podařilo navštívit většinu hlavních sbírek čínského malířství ve Spojených státech. V Clevelandu jsem viděl svitek Říčky a hory bez konce z doby dynastie Sung, ten, který je popsán v úvodní části této sbírky. Kurátoři galerie Freer mi velkoryse umožnili dvě soukromé prohlídky svitku od Lu Jüan-čchinga zvaného Hory a řeky bez konce – s největší pravděpodobností právě toho, který přitáhl mou pozornost na samém počátku.

Prošel jsem Nelsonovu galerii v Kansas City, Akademii umění v Honolulu, Bostonské muzeum krásného umění, v Evropě pak Britské muzeum a Stockholmské národní muzeum. Vždycky mi dobře posloužilo Muzeum asijského umění v San Francisku. A konečně se dostávám i k Palácovému muzeu v Pekingu a k velkému Palácovému muzeu v Tchaj-peji, kde mne hluboce dojala kaligrafie vytvořená samotným Su Š’. Hledět na tato díla byla vždy mysticky obohacující zkušenost.

Koncem sedmdesátých let mé smýšlení osvěžily překlady Dógenova Nazření pokladnice pravého zákona, které právě začaly vycházet. Literární perlou je jeho Sútra hor a vod. Ta mne přinutila více se zabývat řekami. Tak jako mi chození po horách a sezonní práce poskytly osobní zkušenost s horami, tak jsem nyní studoval vody sjížděním vodopádů v drsné a družné společnosti. A hned od svého návratu na pacifické pobřeží jsem postupně zvětšoval rozsah oblastí, které jsem prošel po vlastních nohou. Vypravil jsem se na sever, na Aljašku, až k Brooksovu pohoří a Arktickému moři, na jihu pak na jihozápad USA a dál do Baja California. Pokud jde o zámoří, strávil jsem nějaký čas v centrální australské poušti, cestoval po himálajském státu Ladakh, navštívil Čínu a vykonal rychlou návštěvu divočejších částí Tchaj-wanu. Často jsem projížděl Velkou pláň a skrze ni mířil na východ. Vracel jsem se na stará místa Sierry a podnikl několik příjemných a meditativních výstupů.

Zároveň jsem si uvědomil, jak působivé jsou prosvětlené akvarelové obrazy, které maloval můj bývalý učitel Chiura Obata. Ukázalo se, že oblast Sierry objevoval a mnohokrát črtal už od dvacátých let.

Během posledních dvaceti let se moje chápání básně rozšířilo díky několika dalším zkušenostem: pracovními/cestovními návštěvami hlavních městských center, společnou prací s mými skvělými a výstředními sousedy v kopcích Sierry, praktickou rutinou v lesním a ekosystémovém managementu, studiem krajiny a lesní ekologie, přednáškami o našem místním povodí, pronikáním k detailům těch nejmenších potůčků a pahorků, a radostmi a ponaučeními, které skýtá rodinný život – moje manželka Carole a moji synové a dcery.

V devadesátých letech jsem na částečný pracovní úvazek učil na Kalifornské univerzitě ve sto sedmdesát kilometrů vzdáleném Davisu ležícím v širokém Sacramento Valley. Obrátil jsem svou plnou pozornost k myšlence Hor a řek. V dubnu 1996, u příležitosti čtyřicátého výročí mého čaje u Sabura Hasegawy, se v San Francisku sešlo nás pár starých horalsko-buddhisticko-poeticko-zeleně-avantgardních kumpánů: zavzpomínat na staré kamarády, prohlásit tento projekt za ukončený a připít si na „nejvyšší téma umění a písně“. Tchangský básník Po Ťü-i řekl: „Dlouho jsem toužil po tom, aby se mé činy v tomto světě a všechny nesnáze způsobené mými bláznivými slovy a marnotratným jazykem (kjógen kigó) jednou přeměnily v objasnění Dharmy a staly se další cestou k šíření Buddhova učení.“ Snad tomu tak je!

Lidé mi obvykle s vědoucím úsměvem říkají: „Hory a řeky nekončí, že ne?“ Nikdy jsem si to nemyslel. Krajiny jsou samy o sobě nekonečné, ale já jsem pochopil, že je čas ukončit tuto báseň. Forma a prázdnota Velké pláně mi ukázala, kde ji ukončit, a smělost mých dospělých dětí, které jedly neobvyklou manu v divočině, zase jak. Tato báseň, kterou jsem zamýšlel napsat jako jistý druh sútry – obsáhlé poetické, filosofické a mýtické vyprávění ženského Buddhy, Táry – je pro ně.