Hawke, Ethan (Green)
6. 11 1970, Austin, Texas


Dnes již filmová hvězda, o níž se hovoří mezi filmovými odborníky a jejíž soukromý život se zároveň propírá v bulvárním tisku.
Popeleční středa - ukázka
















































Narodil se 6. listopadu 1970 v texaském Austinu, vyrůstal však v Princetonu ve státě New Jersey. Na střední škole hrával divadlo (hrál např. ve hře G. B. Shawa Svatá Jana). Svou první filmovou roli získal v roce 1985 ve sci-fi filmu Badatelé (Explorers), kde si zahrál s další budoucí hvězdou Riverem Phoenixem.

Studoval herectví na British Theatre Association v Anglii a na Carnegie Mellon University v Pittsburghu. Na rozdíl od Phoenixe se další role dočkal až v roce 1989, kdy jej režisér Peter Weir obsadil do snímku Společnost mrtvých básníků (Dead Poets Society), příběhu o učiteli, jehož vyučovací metody jsou natolik netradiční, že vzbudí značnou nelibost u vedení internátní školy. Jelikož se film stal událostí roku a Hawke zažil svůj skutečný první úspěch, rozhodl se opustit univerzitu a věnovat se herectví profesionálně.
Nebylo to marné rozhodnutí, Hawke od té doby hrál v mnoha filmech, ať již hollywoodských nebo nezávislých režisérů (od roku 1999 hraje takřka výlučně v nezávislých snímcích), přičemž je jeho plusem, že si vybírá kvalitní scénáře a kvalitní role, aniž by se příliš ohlížel na komerční úspěšnost. To platí například o teprve zpětně doceňovaném válečném dramatu Hlídka v Ardenách (Midnight Clear, 1992).

V jeho dosavadní úspěšné kariéře lze najít v podstatě jenom tři nevydařené projekty – nová adaptace románu Charlese Dickense Nadějné vyhlídky (Great Expectations, 1998, v českých kinech uváděny nesmyslně pod názvem Velké naděje), drama Newtonovi chlapci (Newton Boys, 1998), v němž hrál jednoho z bratrů – bankovních lupičů, a adaptace Shakespearova Hamleta (2000), v níž hrál hlavní roli.
Výčet a škála hereckých úspěchů je mnohem delší – od rodinného dramatu Táta (Dad, 1989), v němž hrál po boku Jacka Lemmona, přes adaptaci Londonova Bílého tesáka (White Fang, 1991), ve které ztvárnil svou první hlavní roli Jacka, drama podle skutečné události Přežít (Alive, 1993), kdy jej role Nanda Parrada učinila mladou hollywoodskou hvězdou, další drama Bolestná realita (Reality Bites, 1994), v níž si zahrál po boku Winon Ryderové a Renée Zellwegerové, experimentální film Richarda Linklatera Sním či bdím? (Waking Life, 2001), až po dokument Gustava Reiningera Corso: Poslední beatnik (Corso: The Last Beat, 2002), v němž se ocitá po boku Gregoryho Corsa, Allena Ginsberga, Williama S. Burroughse, Patti Smithové a Lawrence Ferlinghettiho.

Během natáčení filosofického sci-fi filmu Gattaca (1997) se seznámil se svou budoucí manželkou Umou Thurmanovou, s níž má v současnosti dvě děti – dceru Mayu Ray a syna Levona. Po jejím boku si zahrál v konverzačním dramatu Přiznání (Tape, 2001) režiséra a přítele Richarda Linklatera a jí také svěřil hlavní roli ve vlastním režijním debutu Chelsea Walls (2001). Peripetie jejich vztahu (zřejmě jen dočasné) jsou od roku 2003, kdy Uma Thurmanová natáčela Tarantinův film Kill Bill, pod drobnohledem bulvárního tisku.
Z další Hawkeovy filmografie pak vedle filmu o poválečném soužití mezi Američany a japonskými emigranty Sníh padá na cedry (Snow Falling on Cedars, 1999), autorské režijní prvotiny, krimifilmu Franka Whaleyho Joe the King (1999) či dramatu Julie Delpyové Řekni mi (Tell Me, 2001) vyniká především role začínajícího losangeleského policisty Jakea Hoyta zaučovaného protřelým kolegou Alonzem Harrisem (v podání Denzela Washingtona) ve filmu Antoinea Fuqua Training Day (2001). Za ztvárnění této role byl Ethan Hawke nominován na Oscara.
Po zajímavém krimithrilleru Zloděj životů (Taking Lives, 2004) se těší velkému úspěchu Linklaterův romantický film Před soumrakem (Before Sunset, 2004), jenž je volným pokračováním několika cenami vyznamenaného filmu Před úsvitem (Before Sunrise, 1995), příběhu milostného vzplanutí mezi Američanem (Ethan Hawke) a francouzskou studentkou (Julie Delpyová), kteří se nyní, po devíti letech, opět náhodou sejdou.

Kromě filmového herectví, případně režisérství – je dobré připomenout i jeho divadelní společnost Malaparte z druhé poloviny 90. let 20. století, kterou založil se svými kolegy Robertem Seanem Leonardem, Frankem Whaleym a Joshem Hamiltonem (do repertoáru patřily např. Čechovovy hry) –, se zájem Ethana Hawkea v poslední době zaměřuje i na literaturu.

Hned jeho prvotina Nadrženost (The Hottest State, 1996) si získala kladná hodnocení kritiky. Kniha není nijak originální svým tématem (jedná se o vztah mladého herce, točícího svůj první film, a poněkud záhadné dívky), ale je zajímavá autobiografickými prvky, upřímností výpovědi a autorovou snahou zachytit vnitřní pohnutky jednání hlavního hrdiny. Podle své knihy si napsal scénář i natočil stejnojmenný film (2006).

Podobně je psána i druhá Hawkeova kniha Popeleční středa (Ash Wednesday, 2002, č. 2004), která se také vyhoupla na přední místa v seznamu bestsellerů.
V rozhovoru s Nevillem Gomessem z Bloomsbury Publishing z roku 2003 Ethan Hawke přiznává základní literaturu, která jeho tvorbu ovlivnila: Steinbeckovy Hrozny hněvu (The Grapes of Wrath, 1939, česky 1941), Salingerovo Kdo chytá v žitě (Catcher in the Rye, 1951, č. 1960) a Franny a Zooey (Franny and Zooey, 1961, č. 1987), O údělu člověka (Of Human Bondage, 1915, č. 1964) od Williama Somerseta Maughama, Baldwinův román Jdi a kázej to z vrchů (Go Tell It on the Mountain, 1953, č. 1979), romány Poslední filmové představení (The Last Picture Show, 1966, v r. 1971 zfilmováno Peterem Bogdanovichem) a Všichni moji přátelé jsou mi pomalu cizí (All My Friends Are Going To Be Strangers, 1972) Larryho McMurtryho, a Kerouakovo Na cestě (On the Road, 1957, č. 1978).
Již samotný název knihy (který odkazuje na první den postní doby, kdy dostávají lidé v kostele na čelo znamení popela, aby si uvědomili biblické „Prach jsi a v prach se navrátíš.“) je navíc záměrně totožný s dlouhou a složitou básní T. S. Eliota z roku 1930. V textu či v názvu kapitol nalezneme další odkazy, parafráze či citace z Bible, Koránu a Hadíthu, spisů Thomase Mertona, Knihy společných modliteb, divadelní hry Sama Sheparda Hořký pláč Pecose Billa v předvečer zabití jeho ženy (The Sad Lament of Pecos Bill on the Eve of Killing His Wife, 1976), nebo Shakespearova Hamleta.

Nedílnou součástí psaného Hawkeova textu je hudba: hudba, kterou při psaní poslouchá, nebo hudba, která jej – stejně jako literatura – ovlivnila: „Miluju psaní na hudbu. Pro psaní Jimmyho pasáží byly dobré Exile on Main Street, Rolling Stones, Guns and Roses, Use Your Illusion and všechny desky od Wilco. Pro psaní Christyina hlasu mi zase pomáhala hudba Lucindy Williams, Nina Simone, Roberty Flack. Beckova Mutations se hodila pro oba, stejně jako Austin Sessions od Krise Kristofersona. A takových je ještě mnohem víc, než si dokážu právě teď vzpomenout. Hudba má mnohem větší účinek než cokoliv jiného při utváření tónu a nálady. Ve filmech můžou švindlovat a hrát hudbu doopravdy – v literatuře se jaksi musíte snažit zachytit rytmus a melodii uvnitř slov.“*

Některé další hudební inspirace jsou zmiňovány přímo v textu, jiné skryty v názvech kapitol – např. „Mé činy mne krásným činí“ je citace z písně Falls to Limb od skupiny R.E.M. z alba Up (1998), „Po šesti klikatých silnicích“ je verš z Dylanovy písně A Hard Rain’s A Gonna Fall z alba The Freewhellin’ Bob Dylan (1963) a „Chytrák se zbláznil“ (orig. Smart Went Crazy) je zároveň název hardrockové kapely z Washingtonu, která hrála v letech 1993 – 1998. A daly by se nalézt jistě i další odkazy.
*Ethan Hawke dokonce sestavil ke své knize pomyslný soundtrack:
Wild Horses — Rolling Stones
Static — Beck
Do What You Gotta Do — Nina Simone
Someday, Some Morning, Sometime — Wilco
Hands on the Wheel — Willie Nelson
You Shook Me All Night Long — AC/DC
Hey, That’s No Way to Say Goodbye — Roberta Flack (text Leonard Cohen)
November Rain - Guns and Roses
Heaven Help – Lenny Kravitz
Gimme Shelter – Rolling Stones

Milostných příběhů o dvou mladých lidech již bylo napsáno mnoho, zvláště červená knihovna je takových příběhů plná, Hawkeova kniha ale do červené knihovny nepatří. Svým jazykem, svým vyústěním ani svým zajímavým zpracováním. Románů, které by se zabývaly problémy generace na počátku středního věku, ovšem zase tolik není.
Román má ambice stát se generační výpovědí, Hawke přitom ale nijak neskrývá své inspirační zdroje. Jako by přebíral ze svých vzorů formu a tu se pokusil naplnit novým obsahem s úmyslem vyzkoušet, co unese. Do výstavby jednotlivých kapitol se zároveň promítá Hawkeova obeznámenost s filmovým střihem, se stupňovanou gradací děje a střídáním vážných a méně vážných pasáží. Nabízí se otázka, zda autor nemyslel již při psaní na případné budoucí zfilmování příběhu. Je docela snadné představit si příběh Jimmyho a Christy jako kvalitní road-movie.
S knihami Larryho McMurtryho pojí román místo – Christy pochází z Houstonu v Texasu, jenž hraje v jeho románech klíčovou roli, přičemž Všichni moji přátelé jsou mi pomalu cizí se odehrává v texaském Austinu, Hawkeově rodišti.
Román se začíná odvíjet jako příběh na cestě, ale místo kerouakovsky rebelské cesty k imaginární svobodě, k oproštění se od konvenčních požadavků, které na jedince společnost klade, se putování obou hrdinů mění v hledání pevného bodu, společného domova, kde by mohli „udělat jeden druhého šťastným po celý zbytek života“.
Jednotlivé „zpovědi“, vypravované střídavě Jimmym a Christy, se stylově blíží Salingerově knize Kdo chytá v žitě, a závěrečným „kompromisem“, přijmutím života, jaký je, i jejímu celkovému vyznění.
Širší podobnost můžeme najít mezi Hawkeovou knihou a Baldwinovým románem Jdi a hlásej to z vrchů, příběhem čtrnáctiletého chlapce Johna Grimese z Harlemu, který se pokouší pojmenovat svůj vztah k otci – kazateli, jenž rozhodně není vzorem křesťanských hodnot –, k rodinným i rasovým tradicím a k  pololidovému černošskému náboženství. Do příběhu třicetiletého bílého Jimmyho Heartsocka, původem ze střední vrstvy, Hawke promítá nikdy nekončící cestu za uvědoměním si jednak sebe sama, jednak osobní, ryze soukromé víry v  Boha. Cesta Jimmyho Heartsocka a Johna Grimese je v obou případech těžká a složitá, přesto diametrálně odlišná: Jimmy netrpí žádným hmotným nedostatkem, o to více však trpí vykořeněností, odtržením od (jakékoliv) tradice, z níž naopak John může bohatě čerpat.

Při srovnání s Hawkeovými literárními vzory je třeba vyzdvihnout autorovu odvahu přenést vděčné, a tudíž velmi často ztvárňované téma dospívání na vyšší věkovou hladinu. Proto je na Hawkeově knize sympatický jeho pokus o osobní vyznání z pocitů čerstvého třicátníka: „Hlavní inspirací Popeleční středy byly změny, ke kterým došlo v mém nitru, když jsem se rozhodl stát se otcem a manželem.“ Zároveň je to pokus o generační výpověď té části Američanů, která v životě v podstatě nijak nestrádala, ale přesto zjišťuje, že jí v životě cosi podstatného chybí – kromě toho, že vyrůstala v neúplné rodině a ztratila tak životní vzory, vědomí rodinné soudržnosti, a v posledku i umění běžné komunikace –, totiž schopnost upřímně projevit své city bez postranních úmyslů a bez ohledu na následky. A že se tito Američané navzdory hrdě proklamované samostatnosti vydali do života až tragikomicky nesamostatní a s obrovským handicapem – navzdory všem příručkám a knihám sepsaným nejrůznějšími vědeckými kapacitami, navzdory všem shlédnutým filmům a videím, navzdory školám zjišťují, že jejich víra v sebe je pouhou bublinou, která praskne při prvním závažnějším problému, a že maska „chlapáctví“ jen zakrývá jejich vnitřní zmatek a nejistotu.
Někteří literární kritici v USA knize vyčetli žánrovou a stylovou roztříštěnost, nikdo však nezpochybnil Hawkeův um vcítit se do povahy jednání jednotlivých postav. To je jistě dobrá průprava pro případnou jeho třetí knihu, podle níž budeme Ethana Hawkea znát buď jako herce, který také píše knihy, anebo jako herce a spisovatele.

l.bosch, srpen 2004, říjen 2007 (psáno jako doslov ke knize Popeleční středa, Maťa, Praha 2004)