Neviditelný muž americké literatury

Spisovatele Hugha Foxe budeme jen velmi těžko hledat ve slovnících amerických spisovatelů, a to i přesto že je autorem pětasedmdesáti knih poezie, novel, dramat, literárních kritik a esejů či antropologických studií. Je totiž jedním z hlavních představitelů “neviditelné generace” – skupiny autorů (Harry Smith, John Bennett, Charles Potts, Lyn Lifshinová), která začala v 60. letech publikovat v malých a nezávislých časopisech a podle idejí kontrakultury programově rezignovala na prosazení se v kultuře establishmentu.

Hugh Fox je na jedné straně živoucím důkazem životaschopnosti americké literatury, jejíž míza může jen stěží vyschnout, na druhé straně pak potvrzením skutečnosti, že na špici literárního povědomí se mohou dostat jen ti nejlepší z nejlepších, kteří kromě literárního talentu mají i obchodního ducha. V době hamburgerů, televize a počítačů není čas číst, natož pak číst pomalu a ještě nad psaným slovem přemýšlet. A pokud se sám autor přizná, že jeho niternou touhou je být ženou, je ve stále pruderní Americe o neoficiálně oficiální odmítnutí - což se většinou projeví pokrčením ramen nebo povýšeneckým mlčením - literární kritikou vystaráno.

Hugh Fox se narodil 12. února 1932 v Chicagu, známém svou silnou českou menšinou, a tak příliš nepřekvapí, že se český živel nevyhnul ani jemu. Sám o vztahu k Čechám říká:

Zaprvé, moje babička mluvila česky. A za druhé, mým německým učitelem na chicagské Loyolově univerzitě byl dr. Felix Schwarzenberg z Prahy, který byl československým chargé d'affaires ve Vatikánu před příchodem Rusů a bratrancem českého následníka trůnu.

Na Loyolově univerzitě v Chicagu (1954 - 55) získal titul bakaláře přírodních věd a mistra svobodných věd a na Illinoiské universitě (1958) titul doktora filosofie. Poté odešel do Kalifornie, kde zažil sice již jenom konec éry beatniků, ocitl se však na samém počátku vznikajícího hnutí hippies.

Jak píše ve své předmluvě ke své knize Ghost Dance Anthology (1994), básnické antologii básníků, publikujících v jím vedeném časopise Ghost Dance (Tanec duchů) v letech 1968 -1993:

Učil jsem na (losangeleské) Loyolově (nyní Loyolově-Marymountově) univerzitě deset let od roku 1958 do roku 1968, přímo uprostřed té Hippy revoluce. Chodil jsem na love-ins a be-ins. Vždycky jsem navštívil svého bratrance Jima McNitta... v Berkeley, navštěvoval své bývalé studenty v San Francisku, opravdu vyladěn na atmosféru Scény. V roce 1965 mě - příklad za všechny - v Caracasu ve Venezuele (kde studoval problematiku Latinské Ameriky, dále pak v letech 1970-71 studoval latinskoamerickou literaturu na univerzitě v Buenos Aires, kromě toho působil jako hostující profesor na univerzitách v Chile, Bolívii, Mexiku, Peru, Ekvádoru, Španělsku, Portugalsku, Salvádoru - pozn. lb), napadlo vydávat první nekonvenční literární časopisy, psal jsem z Caracasu vydavatelům (byl jsem tam dva roky), dostával stohy časopisů a knih a sestavil svou první dvojjazyčnou antologii. V roce 1968, povzbuzen kolumbijským básníkem Dukardem Hinestrosem a Chilanem Davidem Valjalem (oba v losangeleském exilu, oba v té době začínající vydávat nové časopisy/tisky), jsem začal vydávat časopis GHOST DANCE (Tanec duchů). V tom roce jsem se potkal s Charlesem Bukowskym a začal o něm psát knihu (vůbec první studie o díle Ch. Bukowského) a byl jsem pozván na poslední velké básnické shromáždění 60. let (duben 1968) v Berkeley, kde byl zformován COSMEP - Mezinárodní asociace nezávislých vydavatelů - a já, takřka náhodou, dostal první ředitelské místo. Potkal jsem Richarda Morrise, Richarda Krecha, Charlese Pottse, Harryho Smithe, ve skutečnosti hlavní básníky té doby, začal s nimi dělat rozhovory, zahrnoval je do antologií, psal o nich a sám začal psát v podobném duchu. Našel jsem svůj hlas, své milieu, svůj živel.

Kromě již zmíněných autorů, jmenujme ještě Johna Bennetta, jehož romány Frajer Bodo (Maťa 1997) a Děti slunce a země (Maťa, 2017) jsou známé i u nás, Richarda Kostelanetze, Todda Moora,  Bruce Andrewse, Lyn Lifshinovou (o níž napsal studii Lyn Lifshin: A Critical Study, 1985), Steva Richmonda či Billa Costleyho.

Beats píší „vířivou poezii“ a duševní vír, do něhož šťastně vtáhli sami sebe, je vírem velmi populistické, pokud ne populární, senzibility dvacátého století.

Další generace, básníci let šedesátých, kterou jsem (díky Charlesu Plymellovi) nazval Neviditelnou generací, je a zároveň není „populární“. Populární, snad v zenově-hinduisticky-kyselinovém ráji, jak existuje v představách DÁLNĚVÝCHODNÍ senzibility... Hippies byli „energií nabuzení, barevní, psychedeličtí Beats, kteří věřili, že alternativní kontrakulturu by bylo možné vytvořit v samém středu ‘země Molocha’. Mysleli, že jejich „hinduizovaný, orientalistický, mysl unášející, smysly rozšiřující extatizmus by mohl existovat jako určitý „přepad“ americké průmyslové energie, ve kterém by mohli neobtěžováni žít ve světě satori, súter, manter a elektronického a chemického ulítávání.

... SEVEROAMERICKÁ KNIHA MRTVÝCH D. A. Levyho... stále zůstává nejlepším zdrojem pro získání přesného přehledu, o čem Neviditelná generace vůbec byla:

žiji ve světě hluku
za celým světem hluku je tiché místo
když hledám tiché místo
občas najdu bledého koně
a jedu do oblak
slunce měsíc hory voda vítr
bledý kůň zmizí
když jsem tam
hledám suchou atmosféru
a světový oceán...“

Bledý kůň je heroin a celá báseň je popisem úniku od průmyslu k jinému druhu psychedelického, mystického dvacátého století.

Hugh Fox ve své vzpomínkové knize Way, Way Off the Road (2006), cituje Charlese Plymella, jazzového básníka, publikovaného též Ferlinghettiho nakladatelstvím City Lights:

"... generace, která příšla po Beats, byla udolána samotnými Beats. Celým tím mediálním humbukem. Můj bože, média se do nich zamilovala. Prakticky se z nich staly rockové hvězdy. A post-Beats, Hippie-Yippie, ať už jim říkáte, jak chcete, se ztratili ve stínu Beats. Byli a ještě pořád jsou neviditelní!"

Cíl či smysl Neviditelné generace lze nalézt ve Foxově charakteristice jednoho z generačních básníků Charlese Pottse:

...divoká, mimózní, nekonvenční Hlava, snílek o socio-narkotických revolucích, které by změnily svět Tam Venku tím, že všem se změní v hlavě chemické pochody.

Kromě Foxovy profesury na katedře americké filozofie a jazyka na Michiganské státní univerzitě, kromě jeho hlavního hobby ve vydávání časopisu Ghost Dance: The International Quarterly of Experimental Poetry (Tanec duchů: Mezinárodní čtvrletník experimentální poezie, 1968-1995) a kromě jeho spolupráce s nesčetnými avantgardními časopisy takřka po celém světě - Small Press Review, Atelier, Black Bear Review, The Nihilistic Review, The New York Review, Another Chicago Magazine, Ole, The Michigan Quarterly Review, El Mundo Hispanico (Španělsko), Big Cigars, Transatlantic Review, Asylum, Potato Eyes, Exquisite Corpse, The Iconoclast, Poetry Motel, The Haight Ashbury Literary Journal, Zona Franca (Venezuela), Writ (Kanada), Sivullinen (Finsko) Blue Jacket (Japonsko), River Rat, The North American Review a další a další - působí Fox od roku 1968 jako hlavní kritik pro Harryho Smithe a jeho nakladatelství THE SMITH, jeho novinový plátek The New York Smith, Newsart a konečně i Pulpsmith.

I neúplný výčet drobných časopisů svědčí o Foxově snaze ovlivňovat a nechat se ovlivňovat projevy a proudy kontrakultury kdekoliv na světě. S básníkem Harrym Smithem - oba dva se prohlašují za "zapřisáhlé nepřátele Falešné avantgardy reprezentované Johnem Ashberrym -, se pokouší definovat nový umělecký přístup k tvorbě:

To, co jsme Smith a já chtěli, bylo NOVÝ, ČERSTVÝ SVĚTOVÝ NÁZOR, ne HRÁTKY S TECHNIKOU, PŘEDKLÁDANÉ JAKO UMĚNÍ.

V NEWSARTU číslo 9 ze srpna 1982, přišel Smith s nádherným kritickým článkem nazvaným NAIVNÍ MANIFEST II:

Převládající estetické teorie Moderny jsou špatné, nesprávnou slepou uličkou... UMĚNÍ (art) NENÍ ZÁLEŽITOSTÍ TECHNIKY. UMĚNÍ JE ZÁLEŽITOSTÍ DUCHA. VE VELKÉM UMĚNÍ LZE VYUŽÍT KAŽDOU TECHNIKU. KAŽDÁ TECHNIKA MŮŽE MÍT ZA NÁSLEDEK NE-UMĚNÍ (non-art). (ODTUD NÁZEV NEUM (nart)). NEUM je formální přibližování se bez duchovního závěru. Inspirace nalézá formy nezbytné k vyjádření duše... UMĚNÍ JE META-RACIONÁLNÍ, NEUM JE POUZE INTELEKTUÁLNÍ.

Jednou z mnoha funkcí, kterou plní šaman v přírodních (přirozených?) společnostech je umění přenést svou mysl do mysli jiného tvora (člověka i zvířete) i do rostliny nebo přírodního živlu s úmyslem poznat jinou formu bytí a pak vrátit se zpět do svého těla a vytěžit ze svého nabytého poznání vlastnosti, jimiž může ozdravně a léčitelsky působit na společnost. Hugh Fox tuto šamanskou funkci „omezil“ na přenos mysli mezi mužským a ženským principem. Tak jako se šaman halí do vlčí či medvědí kůže, aby zúčastněným přiblížil chování a uvažování - mysl - vlka či medvěda a na základě je dovedl ke korekci svého chování k ostatním bytostem, v dalším plánu pak k uvědomění své spjatosti s okolním světem, realitou (ovšem jako podmnožinou mnohem širší a obsažnější reality vesmírné), tak se i Foxův hrdina Jack Daluz obléká do ženských šatů, aby zúčastněným, to jest okolí, dopřál uvědomění si neoddělitelnosti ženského a mužského principu:

PROČ JSOU MUŽI TAKOVÝ SRAČKY? Že se celí ponoří do sebe, prostě ÚPLNĚ do sebe, do práce, zaměstnání, sportu... Smrtící stroje, Abstraktní vládní stroje, Vojenské stroje, vždy nadvláda, usměrňování, abstraktní představa sloupců, sloupce číslic, sloupce lidí, figurky na šachovnici, políčka, tahy, postavy na hřišti, hřištní uvažování, hřištní modely, systém zbraní, mříže, a ženy jsou Velká šukačka, Velký orgasmus, Velká sekrece, stále vidím, jak se rodí děti, to vypumpnutí po porodu, krev, cykly, mlíko, krev a mlíko a navrch toho všeho, skoro aby se to schovalo, krajka, parfémy, jemný poklop na to, čím doopravdy jsou, Stroje na krev a mlíko, Život, Pokračování života, ústa a jazyky, pleť tak poddajná, jako spodní protiproudy, které vás křičící stáhnou dolů a potom vás vyplivnou na druhé straně Smrti, s otevřenýma očima, zírající, ztuhlé a napůl pohlcené...

Je zřejmé, že šamanem může být jen člověk, který má své smysly dostatečně citlivé, zjitřené, aby byl schopen se „vžít“ se do jiné bytosti. Musí být svým způsobem ujetý. Tak se i Jack Daluz hned zpočátku přizná ke svému transvestismu:

...44 let toužím ... „proniknout“ do Ženskosti. 44 let nenávidím Mužství. Nikdy jsem se nevyrovnal se svou mužností...

V takovém kontextu pak vyznívá obžaloba euroamerické společnosti, která záměrně nutí všechny své členy dodržovat předem (uměle) dané typy a vzorce „civilizovaného“ chování, které navíc prezentuje jako projev vývojově vyššího stádia společnosti a s despektem či s blahosklonným úsměvem hledí na společnost „primitivní“, níž je šaman ctěn jako zprostředkovatel zkušenosti jiných forem, z jiných světů:

„Myslel jsi na to, že bys, no, šel na operaci?“ ptá se Joey...

„Už ne, vážně, protože doktorát má Jack, ne Clea. Clea by nedostala práci, trh je uzavřený... A nikdy by netolerovali, že z Jacka se stala Clea a má tu samou práci. I kdyby univerzita tu změnu ,tolerovala’, tak si dokážete představit obličeje mých kolegů, nikdy bych se nevypracoval do nějakého přijatelného JÁ, pořád bych byl odněkud z pouti.“

Vír myšlenkových asociací, nadhozených myšlenek a postřehů, filozofických, náboženských či halucinačních odboček a výlevů se obtáčí kolem ústředního tématu a vykresluje prostředí uzavřeného světa alternativní kultury (zde prezentované literáty a vydavateli avantgardních časopisů a tiskovin), jejímž původním smyslem mělo být rozšiřovat „lidské obzory“, a dotýká se i tak aktuálního tématu jako je pozitivní segregace.

Odhlédneme-li od "ideové" stránky knihy, je Šaman literární koláží, básní, svou poetikou a šíří témat velice blízkou poetice Kvílení Allena Ginsberga (vršení hutných obrazů hrůz světa) a svou přímostí a sexuální otevřeností si v ničem nezadá s díly Henryho Millera. Román - koláž - báseň je erupcí autorova vědomí i podvědomí, vědomou snahou zachytit všechny hlavní i postranní nitky tkající hrdinovu/autorovu přirozenost, snahou dobrat se jeho/své podstaty.

Jméno hrdiny není náhodné. Jack Daluz je odkazem k soubor knih Jacka Kerouaca - Duluozova legenda. Šaman je - a Hugh Fox se tím nijak netají - ne náhodou byl původní název jedné jeho knihy Off the Road - svou energií, která se na nás řine ze stránek, zběsilou kerouacovskou cestou k sobě samému.

Jak říká básnířka, literární kritička a Foxova přítelkyně Lyn Lifshinová:

- např. sbírky The Ecological Suicide Bus (1970), The Sacred Cave (1992), Back: Brazil - Peru Poems 1997, a dále rozvíjí ginsbergovskou a kerouakovskou poetiku. Autobiografický román Shaman (1993, č. Šaman, 1999), odehrávající se v prostředí literárního undergroundu, se zabývá otázkou transvestismu z hlediska biologicko-kulturně společenských omezení.

Hugh Fox byl třikrát ženat, je otcem šesti dětí.

Některé své knihy publikuje pod jménem Connie FOX(OVÁ) - Blood Cocoon (1980), Babicka (1986).

lb (psáno jako doslov ke knize Šaman, Maťa 1999, doplněno září 2007 a leden 2010)

KRITICKÁ DÍLA:
Henry James: Kritický úvod (Henry James: A Critical Introduction, 1968)
Charles Bukowski: Kritická a bibliografická studie (Charles Bukowski: A Critical and Bibliograhical Study, 1969)
Živý underground: Kritický přehled (The Living Underground: A Critical Overview, 1970)
Živý underground: Antologie současné americké poezie (The Living Underground: An Anthology of Contemporary American Poetry, 1973)
Jiní z mnoha - antologie z časopisu Ghost Dance (Other kinds of Scores -- The Ghost Dance Anthology, 1991, 1992, 1993, 1994)
Živý underground: Antologie prózy (The Living Underground: The Prose Anthology, 1995)
 
ROMÁNY:
Leviatan (Leviathan -- An Indian Ocean Whale Herd Journal, 1980)
Neviditelní - Dialektika (The Invisibles - A Dialectic, 1976)
Šaman (Shaman, 1993)
Minulé léto (The Last Summer, 1995)
 
POEZIE:
Fox využívá uměleckých prostředků koláže, mytologické inspirace, volných asociací a toku vědomí, rozvíjí ginsbergovskou a kerouakovskou poetiku.
Psychedelickej bordel (The Psychedelic Whorehouse, 1968)
Autobus ekologické sebevraždy (The Ecological Suicide Bus, 1970)
Příručka přežití (Survival Handbook, 1972)
Posvátná jeskyně (The Sacred Cave, 1992)
Dračí ostrov (Dragon Island, 1995)
 
KNIHY VYDANÉ POD JMÉNEM CONNIE FOXOVÁ:
Krvavý kokon (Blood Cocoon, 1980)
Sen o komnatě z černého topazu (The dream of the Black Topaze Chamber, 1981)
Babička (Babicka, 1986)
Uctívání lebky (Skull Worship, 1996)