de Angulo, Jaime
1887, Paříž - říjen 1950, Berkeley, Kalifornie


Antropolog, lingvista, etnomuzikolog, básník, spisovatel španělského původu.





J. de Angulo s ačomawským medicinmanem Old Blind Hallem












Narodil se v Paříži španělským rodičům. Do Ameriky přijel v roce 1905 a nějaký čas se živil jako kovboj, honák a krotitel koní. Do San Franciska se dostal v r. 1906, v době těsně před zemětřesením.


Studoval medicinu na Johns Hopkins University, část 1. světové války sloužil u zdravotnických jednotek.

Krátce po sňatku s L.S. "Nancy" Freelandovou (1923) začal pro Kalifornskou univerzitu v Berkeley studovat kulturu, jazyky a hudbu kalifornských kmenů, jež dosud stály mimo hlavní zájem americké antropologie.  

„De Angulo ovládal základy sedmnácti různých jazyků původních Američanů - jen v samotné Kalifornii jazyk Karoků, Klamathů, Modoků, Miwoků, Pajutů, Pomů, Šastů a Ačomawů.“

V přímém kontaktu prohluboval vědecké znalosti sémantiky gramatických systémů jednotlivých kmenů a stal se v podstatě zakladatelem severoamerické etnomuzikologie (jeho velký význam spočívá v pořízení množství nahrávek hudby původních obyvatel).
Slovník a mluvnici jazyku Shasta (Shasta Dictionary and Grammar) sestavil jen pár roků před tím, než zemřel poslední člověk, který jazykem Shasta hovořil.


Spolupracoval s hlavními osobnostmi americké antropologie Alfredem L. Kroeberem, Edwardem Sapirem a Franzem Boasem, od jehož Výboru pro americké původní jazyky získával podporu na výzkum. Svým bohémským způsobem života si však udržoval odstup o běžné akademické práce a kariéry.

Smrt jeho syna při automobilové nehodě v roce 1933 způsobila, že se stáhnul do ústraní na svůj izolovaný "Rancho los Pesares" (Rach of Sorrows - Ranč Žalu) v Partington Ridge v oblasti kalifornského Big Sur, kde se začíná intenzivně zabývat literární činností - jeho poezie a próza se pokouší postihnout z nejrůznějších hledisek "příběhy o kojotovi", šejdířovi (trickster), stvořiteli světa, šamanovi, mudrci a stejně tak neuvěřitelnému packalovi z indiánských mytologií a pohádek.

Poctou této mnohotvárné postavě je de Angulovo zřejmě nejznámější vyprávění - původně psané od roku 1928 jako vyprávění pro svého, tehdy tříletého syna Alvara a mladší dceru Gui -, v r. 1949 uzpůsobené pro vysílání berkeleyské rozhlasové stanice KPFA, lapidárně nazvané Indian Tales  (1953, č. Jak se Lišáček stal Lišákem / Indiánské příběhy, 2003). Děj knihy je prostý - rodina Medvěda, Antilopy, Lišáčka a Křepelky se vydává na cestu k moři za příbuznými. Cestou se k nim přidávají další příbuzní a přátelé - především dědeček Kojot, který Lišáčkovi vypráví nejrůznější příběhy - včetně toho o potopě světa -, v nichž sám vystupuje. Setkáním s nejrůznějšími lidmi-zvířaty a bytostmi se cesta Lišáčkovi stává iniciačním obřadem k dosažení dospělosti. Knihu doprovázejí de Angulovy ilustrace.

Kniha je též doplněna trefnými autorovými postřehy o indiánském náboženství, tanci, rétorice, medicině, vnímání štěstí či praktickými poznámkami o stavbě indiánského obydlí. (České vydání knihy je doplněno doslovem* Garyho Snydera, který se příběhům o kojotovi též podrobně věnuje ve svých esejech a poezii. )

Ve čtyřicátých letech se tento "Starý Kojot", jak jej přezdívali přátelé, stýkal s tehdejšími umělci a bohémy - hudebními skladately Harrym Partchem a Henrym Cowellem, spisovatelem Henrym Millerem ("Jaime de Angulo je člověkem, v jehož případě mě mrzí, že jsem o něm nikdy nenapsal knihu"), D. H. Lawrencem a básníkem Robinsonem Jeffersem, v jehož některých básních vystupuje jako "španělský kovboj". Pro Ezru Pounda byl "Americkým Ovidiem", pro Williama Carlose Williamse zase "jedním z nejvýznačnějších spisovatelů, s jakým jsem se kdy setkal". Mezi jeho přátele patřil dále i psycholog Carl Jung (seznámili se v r. 1923 v Curichu), jemuž překládal při jeho rozhovorech s pueblanskými Indiány.

De Angulovy knihy inspirovaly i autory beatnické a Sanfranciské renesance - Roberta Duncana v zájmu o šamanismus, Jacka Spicera v zájmu o lingvistiku, a také Jacka Kerouaka -  Gia Valencia v jeho Desolation Angels má předobraz v de Angulově dceři, fotografce a správkyni otcovy pozůstalosti Gui de Angulo.

Většina jeho děl (zčásti též psaná francouzsky) vyšla až po smrti a je doceňována (v reprintech) teprve nyní, kdy o jeho životě a díle vycházejí i podrobné monografie.

Významným počinem bylo souborné vydání de Angulovy poezie Home Among The Swinging Stars: The Collected Poems of Jaime de Angulo (2006), které sestavil Stefan Hyner.

Próza, beletrie:

Indians in Overalls (1950)
Indian Tales  (1953, č. Jak se Lišáček stal Lišákem / Indiánské příběhy, 2003)
Coyote Man and Old Doctor Loon
The Lariat
Coyote's Bones (ed. Bob Calahan, 1974)
Old Time Stories, Vol. 1: Shabegok (ed. Bob Calahan, 1976)
Old Time Stories, Vol. 2: How the World Was Made (ed. Bob Calahan, 1976)
Jaime De Angulo Reader (ed. Bob Calahan, ilustr. Arthur Okamura, 1979)
Jaime in Taos: the Taos Papers of Jaime de Angulo (editor a biografická předmluva Gui de Angulo, 1985)
The Music of the Indians of Northern California (ed. Peter Garland, 1988)

Monografie:
The Old Coyote of Big Sur (Gui de Angulo, 1995)
Jaime de Angulo (Andrew Schelling, 2000)

Doslov Garyho
Snydera k českému vydání Indiánských příběhů Jaimea de Angulo


Indiánská lidová vyprávění jsou v pečlivých a odborných překladech dostupná ve velkém množství poměrně úzkému publiku. Velká většina z nich je v této podoběě půvabná a dokonce i ty s tématem neobeznámené studenty uchvátí natolik, že se začnou zajímat o etnografické údaje či hledat nějaký celosvětově rozšířený motiv. Jen zřídkakdy se vytratí jejich smysl, ale téměř vždy je znát, že jde o příběhy přeložené a zapsané. Jaime de Angulo vytvořil knihu, která není etnografická a není, přísně vzato, ani překladem lidových vyprávění, nýbrž veskrze indiánským a skutečně vyprávěným, nepsaným příběhem.

Jeho rámcem je putování Medvěda, jeho ženy Antilopy a děětí Lišáčka a Křepelky, z něhož lze poznat, že se odehrává v severní Kalifornii. Během tohoto poměrně realistického putování napůl lidských a napůl zvířecích postav, ke kterým se postupně přidávají přátelé a příbuzní, je vyprávěno dalších osm historek.

Indiánské příběhy
nebyly psány s úmyslem předložit čtenáři dokument: Tyto příběhy jsem napsal před několika lety pro své děti, když byly malé. Některé jsou z mé vlastní hlavy. Na některé jsem si vzpomněl – alespoň na kousky z nich, a ty jsem pospojoval a propletl. Některé části jsem téměř slovo od slova skutečně přeložil ze svých poznámek… Smíchal jsem dohromady kmeny, které k sobě nepatří... Takže si tím nelamte hlavu.“ Lámat si s tím hlavu se zdá sice netaktní, ale těm, kteří přišli k Indiánským příběhům s břemenem znalostí a zájmu o kalifornský folklor, nezbude nic jiného. Naleznou, upřímně řečeno, příběh, který mohl být vyprávěn Indiány o opravdovém putování skutečných lidí skutečným územím, prošlý sítem několika generací, přičemž skuteční lidé byli smícháni s polozvířaty z lidové slovesnosti.

Podle odkazů na Chalimatoto (Hromovládce) v obřadu Kuksu je možné odhalit totožnost Medvědovy rodiny s kmenem Pomo. Jeho domov se nachází poblíž Čistého jezera. Rodina vyráží navštívit sestru Antilopy, která se provdala k Jeřábím lidem, a cestuje územím Sokolích lidí, Pazourkových lidí, Travnatých, Ohnivých a Vodních lidí – tyto nelze ztotožnit s žádným kmenem. K Medvědově rodině se cestou přidává dědeček Kojot, medvěd Grizzly se svou dcerou a skupina Antilopích lidí. Přicházejí do země Jeřábů, což jsou jednoznačně Jurokové a později Karokové, a jdou do Katiminu, skutečné karocké vesnice na řece Klamath, kde sledují Tanec bílé jelení kůže a Obřad obnovení světa. Antilopa je zklamána svou sestrou, která se
„velmi změnila, pořád mluvila jen o křivdách a o oplatách za křivdy a o penězích a o korálcích a cennostech“.

Po tomto naprosto věrohodném setkání se skupinka vydává na severozápad kolem hory Shasta k jezeru, které by mohlo být Travnatým jezerem, odkud se Antilopy vydávají na zpáteční cestu do svých domovů za horami. Potom překročí dole na jihu řeku Adzummu (řeku Pit) u vesnice Dalmooma, která je obsazena Vlky. (Dalmooma byla ačomawskou vesnicí.) V Dalmoomě sledují zápas Vlků s Rysy (Modokové) a poté s vlčím chlapcem cestují domů přes údolí řeky Sacramento do Pobřežních hor. Zpátky v kraji Medvěda prochází Lišáček iniciací Kuksu. Po mírné zimě skupina opět vyráží na sever, ale než dorazí do země Jeřábů, domněnka se stává skutečností: Lišáček se (následkem iniciace?) „polidšťuje“, Kilelli (nová postava v příběhu) úspěšně získává „ochrannou sílu“ a Lišáček se svou kamarádkou Pěnkavou zakončují příběh odmítnutím uvěřit v existenci vypravěče, pana de Angulo.

Některé detaily naznačují, že de Angulo opravdu smíchal dohromady různé kmeny, ale v přátelských přích o úrovni šamanismu Jeřábů a léčebných metod Vlků a v dalších vedlejších námětech se na povrch dostává spousta antropologických údajů. Osm příběhů vyprávěných během cesty přidává látce na objemu a na složitosti. Jde mimo jiné i o dva mýty o stvoření: jeden vypráví dědeček Kojot o svém předkovi (nebo o sobě samém, to není vůbec jasné) jako o kulturním hrdinovi, a druhý vypráví jeden z Vlků, přičemž Kojot v něm vystupuje jako šejdíř, a Stříbrný Lišák (ačomawská postava) jako stvořitel. Další příběhy obsahují typicky severokalifornský materiál, ale v takové směsi je hledání kořenů nepřínosné, stejně jako nepředstavitelné. Člověku se zdá, že jde o zcela původní příběhy.

Stylisticky vyvolává vyprávění užíváním velkých písmen, opakováním a napodobováním zvuků (zvuk cestování: křup… křup… křup…) dojem „ústního podání“ a nabývá ošidné jednoduchosti. Na některých místech jazyk vyprávění upadá, jako například když Medvěd „
těžce, jak by příslušelo starému muži, vstal“, což ukazuje sklon k „literárnosti“, který sílí ke konci knihy. Do textu je začleněna spousta básní či „písní“. Několik stránek „Šamanských písní“ Starého Kojota obsahuje pár krátkých básní, které se svou přesností a hutností přibližují haiku.

Snad nejdůležitější a zcela jistěě nejzáhadnější postavou celé knihy je Starý Kojot. Ten je Medvědovou skupinkou probuzen z bezvěkého spánku:

Starý Kojot v kopcích spal.
Starý Kojot ve svém domě spal.
Jeho  dům hluboko hluboko v kopcích stál
v údolí malém, skrytém hluboko v kopcích stál.

Přestože se připojuje k Medvědovi a jeho přátelům, mnoho nemluví a pouze vypráví dva příběhy. Když je dotázán, zda je tím Kojotem, o kterém vypráví, a jaký je rozdíl mezi zvířecími lidmi a skutečnými lidmi, odpovídá: „… jsem Starý Kojot. Jsem velmi starý člověk. Jsem tisíc let starý. VÍM, CO SE STALO PO PŘEDTÍM a před potom!” Jeho pravou totožností v této půvabné knížce je kulturní hrdina, který trpělivěě naslouchá tlachům, umí tiše sedět, jíst s ostatními žaludovou kaši a pamatovat si po dlouhá léta: Jaime de Angulo.

ZPĚT