Válka ve Vietnamu

Ženevskými dohodami v r. 1954 byla formálně ukončena nadvláda Francie nad Indočínou (Vietnam, Laos, Kambodža), přičemž Vietnam byl provizorně rozdělen podle 17. rovnoběžky na Severní Vietnam (prezident Ho Či Min) a Jižní Vietnam (prezident Ngo Dinh Diem) – ke sjednocení mělo dojít po svobodných volbách v r. 1956. Ho Či Minův režim však podporoval stálý ozbrojený odpor jihovietnamských komunistů. Když však stále nevedl ke svržení Dieovy vlády, ústřední výbor vietnamských komunistů v r. 1959 rozhodl o ozbrojeném boji, jenž měl vést ke spojení obou částí země pod vládou severovietnamského režimu. Koncem r. 1960 tak byla založena Fronta národního osvobození jižního Vietnamu a její ozbrojené složky Lidové armády osvobození –Vietkongu. Ozbrojený boj ale vypukl  již na počátku r. 1960.
          
V té době měly USA v jižním Vietnamu jen několik stovek pozorovatelů, na Dieovu žádost prezident John Kennedy jejich počet zvýšil a v lednu 1961 schválil protipovstalecký program, v říjnu pak oba uzavřeli bilaterální smlouvu o obraně. V prosinci 1961 Kennedy potvrdil, že se USA Jižnímu Vietnamu zaručují za nezávislost.
          
První větší bitva mezi Vietkongem a jihovietnamskou armádou se odehrála v lednu 1963, v níž Vietkong zvítězil (byť slabší) a zahájil tak úspěšnou „osvobozeneckou“ válku. K celkové chaotičnosti v jižním Vietnamu přispívala i lidová nespokojenost s prezidentem Diem (autoritativní režim, korupce), na něhož byl v 2. listopadu 1963 s Kennedyho vědomím spáchán úspěšný puč. Po zavraždění Johna Kennedyho 22. listopadu 1963 v Dallasu se stal prezidentem Lyndon Johnson, který se odhodlal k přímé americké intervenci („amerikanizace“ války) v jižním Vietnamu. Počet amerických poradců a vojáků ve Vietnamu rychle stoupal – z 16 000 v r. 1963 na 184 000 v r. 1965 a 480 000 v r. 1968. Přesto v té době útoky na severní Vietnam byly spíše sporadické z důvodu dodržování nepsaných pravidel studené války (podpora Vietkongu ze strany Sovětského svazu a Číny).

Stoupající počet obětí války na americké straně vyvolal první protiválečné protesty v USA již v r. 1965 na univerzitách, proti byl i senátor J. William Fullbright, předseda senátního výboru pro zahraniční politiku, i George Kennan, duchovní otec myšlenky „zadržování komunismu“. V r. 1967 a 1968 již měly protiválečné protesty masovou podporu. (Jedním z oblíbených sloganů té doby bylo: „Bílý muž posílá černého muže zabíjet žlutého muže, aby bránil zemi, kterou ukradl rudému muži.“)

Obratem ve válce se stal vietnamský svátek Nového roku 31. leden 1968, kdy Vietkong porušil sjednané příměří a zahájil ofenzívu, při níž Vietkong pronikl až do Saigonu. Přestože byla ofenzíva odražena, americká veřejnost ji díky tendenčnímu zpravodajství vnímala jako porážku. V květnu 1968 byla v Paříži zahájena mírová jednání, brzy však zkrachovala a Johnsonův přístup k vedení války se ocitl v celkové izolaci – mezi jeho hlavní kritiky patřil prezidentský kandidát Robert Kennedy (zavražděn 6. 6. 1968) i Richard Nixon, slibující „čestný mír“.

Po nástupu Richarda Nixona do prezidentského úřadu v lednu 1969 začala „vietnamizace“ války, což znamenalo postupný odsun amerických vojáků z Vietnamu – z 543 000 v r. 1969 na 50 000 v r. 1973. Když v létě 1972 americký vyjednavač v Paříži Henry Kissinger rezignoval na požadavek, aby před odchodem amerických vojsk z jižního Vietnamu odešly i severovietnamské jednotky, v podstatě zpečetil osud jižního Vietnamu. Mírová smlouva byla podepsána 27. 1 1973 a v březnu Vietnam opustily americké jednotky. Během pár měsíců však opět vzplály boje a jihovietnamská armáda neodolala bez pomoci Američanů ofenzívám Vietkongu, který nakonec 30. 4. 1975 vstoupil do Saigonu (nyní Ho Či Minovo město), čímž došlo k faktickému sloučení obou částí země pod komunistickou vládou.

lb

(psáno pro doslov a vysvětlivky knihy Jamese Kunena Jahodová proklamace, Maťa, 2006)

ZPĚT