Will Self a jeho vychýlená Já

 
Pokud spojíte šíleného JG Ballarda a depresivního Davida Lodge, dostanete něco podobného Kvantitativní teorii šílenství. Ale svět Willa Selfa je zcela osobitý.
Martin Amis 

 Všechny moje knihy jsou vymyšlené, protože já nevěřím v realitu.
 Will Self

Číst prvotinu Willa Selfa Kvantitativní teorie šílenství může nepřipravenému čtenáři přivodit chvilky zahloubaného přemítání při čekání na zastávkách městské hromadné dopravy, přičemž mu dotyčný spoj zcela jistě ujede. Za hlavní důvod tohoto úkazu můžeme označit vychýlenost. Vychýlenost asi v tom smyslu, v jakém se v Lynchově Městečku Twin Peaks hovoří o sovách, jež „nejsou tím, čím se zdají být“.
    Selfovy povídky dodržují základní prvky kompozice povídky, čímž ve středoškolském pojetí rozumíme začátek, prostředek a konec s pointou, hlavní postavu a omezený úsek ztvárňované reality. V Selfově pojetí však vzbuzují neodbytný dojem, že se jedná o útržky z většího celku, výseky z prostoru a času, které je třeba poskládat jako puzzle, z nichž je však mnoho kousků poztráceno, mnoho jich má olámané hrany, některé jsou natolik ošoupané, že z kresby zbyla jen šedivá koláž, jiné mohou patřit do úplně jiné skládačky, anebo mohou být v několika skládačkách najednou. Trpělivým skládáním jednotlivých kousků tak můžeme dospět k podrobné mapě Londýna, ke zcela nové teorii, anebo ke zjištění, že skvrny na jednotlivých dílcích mají velmi blízko Roschachovu osobnostnímu testu. Hlavní postavy z jedné povídky se mihnou v periferním vidění postavy z povídky (či knihy) jiné, jindy zas nečekaná poznámka či vsunutá věta jakoby do poměrně souvislého vyprávění zabloudila ze zcela jiného příběhu. Někdy si dokonce jméno hlavního hrdiny musíme vydedukovat až na základě přiloženého seznamu „použité“ literatury. Dokonce ani pointa není tak úplně logickým vyústěním děje, ale spíše vyvřívá ze spodního proudu pod či za (kon)textem povídky samé.

Vychýlené od normálu ovšem nejsou jen děje a postavy Selfových povídek, od „normálu“ byl vychýlený i život autora samotného. Jako William Woodard Self se narodil 26. září 1961 v londýnském East Finchley (mimochodem kousek od Crouch Endu), v severním Londýně také vyrůstal. Jeho rodiče (matka, redaktorka, pocházela z newyorského Queensu, otec učil na London School of Economics) žili od jeho devíti let odloučeně, což se do jisté míry podepsalo na jeho zjitřené citlivosti a sebedestruktivních sklonech, kdy si pálil tělo cigaretou, a následné drogové závislosti. Od dvanácti kouřil marihuanu a přes amfetaminy, kokain a LSD dospěl v osmnácti letech až k nitrožilní aplikaci heroinu.
    Přes veškeré tyto „trable“ si však uchovával i závislost na knihách a zájem o filosofii, politiku a ekonomii, což je přivedlo ke tříletému studiu na Exeter College při Oxfordské univerzitě, kde vedl levicový undergroundový časopis Red Herring/Oxford Strumpet. V roce 1986 podstoupil léčbu závislosti v centru ve Weston-super-Mare. Poté pracoval v nejrůznějších malých nakladatelstvích.
    Jeho první literární počin, Kvantitativní teorie šílenství (The Quantity Theory of Insanity, č. 2014), jež byla v roce 1991 přivítána jak Martinem Amisem, tak Salmanem Rushdiem, v sobě docela logicky mísí osobní životní zkušenost (kromě své zkušenosti s drogami a léky, také např. smrt matky v r. 1989), pečlivé studium literární vědy, sociologie, psychologie a ekonomie se smyslem pro domýšlení věcí do absurdních konců, které se však – bohudík/bohužel? – později mohou ukázat přinejmenším jako uskutečnitelné. Jeho prvotina navodila témata a představila hlavní postavy, které se v různě modifikované podobě objevují takřka ve všech následujících Selfových knihách. Úspěch prvotiny přivodil v roce 1993 Selfovo zařazení mezi dvacet nejlepších mladých britských autorů literárním časopisem Granta a jistě i pozdější možnost působit jako sloupkař v časopise The Observer.
    V roce 2003 si Ladislav Nagy na serveru http://www.iliteratura.cz postestkl, že porotci udělující Bookerovu cenu nenašli pro Selfovu prózu Dorian (Dorian, an Imitation, 2002), v níž osudy Oscara Wildea satiricky konfrontuje s životem na přelomu milénia, „přílišné pochopení a jeden z nejtalentovanějších současných britských autorů opět zůstal bez ocenění. Na druhé straně ono to není tak překvapivé. Selfovy texty jsou značně šokující, kontroverzní a dost těžké na čtení – tedy jsou přesně opakem knih, jaké upřednostňují poroty velkých literárních cen“. Nutno podotknout, že Self za svou prvotinu získal Pamětní cenu Geoffreyho Fabera (1991) a za knihu Hodně drsné hračky pro hodně drsné hochy (Tough, Tough Toys for Tough, Tough Boys, 1998) cenu Aga Khan udělovanou redaktory časopisu The Paris Review. Ovšem na „velké“ ceny si musel počkat až do roku 2008, kdy za román Vajgl (The Butt, 2008, č. 2017) získal Bollinger Everyman Wodehouse Prize. Román Deštník (Umbrella, č. 2014) z roku 2012 se ocitl v nominaci na Man Booker Prize. Literární kritik Brian Finney dokonce tvrdí, že „tam, kde byl Kingsley Amis nahlížen jako otcovská postava britské prózy 50. a 60. let 20. století, a kde jej pro 70. a 80. léta nahradil jeho syn Martin Amis, duch Británie 90. let ztělesňuje Will Self“.
    Abychom dostáli dnes tolik ceněné vyváženosti, je ovšem třeba doplnit, že Self se i třikrát ocitl v užším výběru kandidátů na cenu za nejhůř ztvárněnou sexuální scénu, konkrétně v knihách Dorian, Dr. Mukti a Kniha Daveova. A dřív než na to někdo poukáže, měli bychom i zmínit druhdy v anglickém, nejen bulvárním tisku přetřásanou událost, že když jej v roce 1997 jakožto sloupkaře The Observer vyslali referovat o volební kampani ministerského předsedy Johna Majora, byl v premiérově letadle přistižen, jak si na toaletě píchá heroin. Dát do kontrastu Selfa-desperáda a pojišťováka Majora bylo sice tak trochu záměrem, ale až takový odvaz majitelé listu jistě nečekali. Selfovi to vyneslo vyhazov a potvrzení kultu nezdárného syna anglické literatury.

 Selfův jazyk je košatý, libující si v mísení obstarožních a vědeckých výrazů, v umně do textu vpleteném slangu či nářečí (např. cockney), v nečekaně vloženém vulgarismu (takřka ráže cimrmanovského šrapnelu) či neotřelého přirovnání, v různých profesionálních hantýrkách (např. k románu Kniha Daveova musel Self přiřadit i slovníček výrazů), v literárních odkazech, citacích a vtípcích, fantasmagorických a halucinačních obrazech a představách, což četbu skutečně nijak neulehčuje a mnohdy vyžaduje hledání v odborných encyklopediích i jazykových slovnících. Při hledání některých výrazů či slovních spojení na Google se přitom čtenář mnohdy dobere pouze jediného zdroje – Selfovy knihy. Na občasné výčitky svých kritiků, že ve svých prózách používá příliš mnoho slov, má přitom zcela jednoduchou odpověď: „Monetovi nikdy neřekli, že používá příliš mnoho barev.“
    Tento od současné módy lehkého a srozumitelného psaní pro všechny vychýlený styl jen dotvrzuje nevyslovené Selfovo přesvědčení, že žijeme ve vychýlené realitě, v realitě dvou rozměrů, kterou je třeba takřka s obrozeneckým nasazením napravit a opětně jí přiřadit třetí rozměr. Self tak se sarkasmem sobě vlastním svrhává z piedestalu od 60. let populární a popularizované Ram Dassovo „žití tady a teď“, jež se nám v mechanickém, mileniálním věku zmenšilo na přežívání v místě mezi dvěma plochami minulosti a budoucnosti, v němž nejsme schopni si uvědomit hloubku prožívané skutečnosti a dohlédnout příčiny a důsledky vlastních činů. Těmito dvěma plochami nám stále častěji bývá čelní a zadní sklo našich automobilů, jež z nás činí nejen pouhé přihlížející skutečnému světu za nimi, ale i náchylné opět uvěřit, že je Země placatá.
    Záměrným vychylováním od normálního (ostatně, co je vlastně normální?), mlžením a znejisťováním nás Self nejen vrací k pozornému čtení, vnímání psaného slova, ale především k hledání kontextu, souvislostí, k vnímání smyslu sdělovaného tzv. mezi řádky. Samozřejmě, že Self si s námi hraje, zkouší naši pozornost a zkoumá, jak daleko jsme ochotni nechat se vést slepými uličkami.

 Budeme-li chtít proniknout do Selfova svébytného světa, je dobré začít právě jeho Kvantitativní teorií šílenství. Obsahuje v sobě všechna základní témata i ingredience, které se ve větší či menší míře objevují ve všech dalších Selfových knihách: psychologie, rozostřený rozdíl mezi normalitou a šílenstvím, nemožnost odlišit mrtvé od živého, postavení střední třídy a její vztah k mileniální budoucnosti a s tím související problematika drog/léků a sexu, to vše podáno se silným satirickým, ironickým a sociálně kritickým akcentem.
    Právě pro své otevřené psaní o sexu, drogách a násilí bývá přirovnáván k americkým autorům, jako je William S. Burroughs, Hunter S. Thompson a Hubert Selby. On sám však za svého mentora pokládá spíše JG Ballarda a z autorů, kteří ovlivnili jeho literární styl, jmenuje Jonathana Swifta, Alasdaira Graye, Franze Kafku, Lewise Carrola, Josepha Hellera, Friedricha Nietzscheho, Georgese Batailleho a Louise-Ferdinanda Célina.
    Téma mrtvých žijících i nadále mezi námi nastíněné v první povídce – svým názvem odkazující na Tibetskou knihu mrtvých, ovšem místo rad, jak si počínat v zásvětí, označující telefonní seznam zemřelých – rozvinul v knize Jak žijí mrtví (How the Dead Live, 2000), v níž se putování zemřelé hrdinky odcizeným městem v doprovodu aboridžinského šamana, svého mrtvého devítiletého syna a zkamenělého plodu mění v satirický výpad proti ontologickým a existencialistickým tradicím západní kultury.
    Povídka „Jak porozumět ur-Bororům?“ je zase satirickým, místy až komiksovým, opakem cestopisného výkladu o civilizací dosud nepoznamenaném kmeni Bororů antropologa, filosofa a strukturalisty Clauda Léviho-Strausse z jeho knihy Smutné tropy (Tristes tropiques, 1955, č. 1966), z něhož vyvstává obraz nudné anglické společnosti. Self přitom neznevažuje Straussovo dílo, ale paroduje posedlost přesvědčením, že na Zemi stále existují společenství, které z nás dokáží sejmout břímě, jež jsme na sebe – my, západně civilizovaní – dobrovolně uvalili svým odklonem od přirozeného řádu věcí a svou povýšeností. Jak podotýká Victor Li ve své knize Neoprimitivistický obrat: Kritické reflexe o alteritě, kultuře a modernitě (The Neo-Primitivist Turn: Critical Reflections on Alterity, Culture, and Modernity, 2006): „Žádný primitiv se nemůže změnit v exotickou alternativu banality dnešního moderního života. Primitiv již není ani romantickým ,vznešeným divochem‘, ani zdrojem prastaré moudrosti, která nás může zbavit moderního neklidu.“ To Will Self podtrhuje při popisu Jannerovy životní poutě, když poťouchle navozuje příslib dobrodružství ve stylu Julese Vernea, jež se však brzy změní spíše ve Swiftův popis Guliverových cest. Výklad života ur-Bororů se stává pečlivým antropologickým popisem nudy v duchu Léviho-Strausse a vše je korunováno přirovnáním otáčení bubnu pračky k mandale  způsobem, jakým si člověk technické společnosti, poučený nejrůznějšími brožurami Jak…, zmiňovanými v povídce „Monocelulární“, představuje dosažení pravého prozření o smyslu bytí. Veškerý smysl výzkumu pak charakterizuje Janner sám: „Navzdory jedinečnému charakteru ur-Bororů jsem po bližší úvaze zjistil, že jsem zrovna tak mohl zůstat v Reigate a nikdy odtud neodjíždět.“
    Zřejmá je v tomto příběhu satira středostavovského prostředí, jehož představitel – vypravěč – má rád konečná vyřešení veškerých otázek po smyslu života, které jsou řádně vědecky prozkoumány, rozpitvány a rozřazeny do jednotlivých vzorců, a zbytky touhy po dobrodružství si uchovává tajně jako památku na dětinské snění. Tím, jak Self „objevuje“ kmen stejně nevýslovně nudný a nezajímavý, jak nudný a nezajímavý je „kmen“ anglické střední vrstvy, staví veškeré teorie o „vznešeném divochu“ na hlavu.
    „Oddělení 9“, jež je mimo jiné i přímým odkazem na Čechovův „Pavilón číslo 6“, a „Kvantitativní teorie šílenství“ jsou dostatečným důkazem Selfova poctivého teoretického i praktického studia na poli psychiatrie, fyziky a ekonomiky. I když jak sám říká: „Na univerzitě jsem studoval filosofii a k psychiatrii jsem se dostal spíš přes Nietzscheho než přes medicinu.“ V obou povídkách se setkáváme s postavou dr. Zacharyho Busnera, jež  se v různých modifikacích (kladných i záporných) stává ústřední postavou mnoha dalších Selfových knih – v povídkových souborech Šedá zóna (Grey Area, 1994) a Dr. Mukti a další příběhy strázně (Dr. Mukti and Other Tales of Woe, 2004) či v románech Lidoopi (Great Apes, 1997), Kniha Daveova (Book of Dave, 2006) a Deštník (Umbrella, 2012, č. 2014). V „Oddělení 9“, situovaném do Heath Hospital (svým zikkuratovým vzezřením odkazujícím na skutečnou Royal Free Hospital) je Busner (autorovými slovy) „agresivní syntézou RD Lainga a Miltona Friedmana“.
    Jak Will Self přiznává v jednom rozhovoru, klasická kvantitativní teorie peněz amerického ekonoma Miltona Friedmana (1912–2006) a z ní vycházející monetarismus byly „jedním z úhelných kamenů druhé vlády Margaret Thatcherové“. Takže jej napadlo „nekale smísit ekonomii a pár radikálních teorií antipsychiatrů zabývajících se v 60. letech duševním zdravím“.
    První z nich, (anti)psychiatr, spisovatel a filosof Ronald David Laing (1927–1989), je širší české veřejnosti znám svými knihami Rozdělené Self (Divided Self, 1960, č. 2000), Uzly (Knots, 1970, č. 2003) či Rajský pták (The Bird of Paradise, 1967, č. 1993). Mimoto je autorem knihy Politika prožívání (Politics of Experience, 1967) zpochybňující „normalitu“ civilizovaného člověka – dodejme, že k ní odkazuje, (nejen) názvem, Timothy Leary v Politice extáze (Politics of Ecstasy, 1968, č. 1997). Laing svou prací a svým dílem zkoumal hranice mezi duševním zdravím a šílenstvím a pokoušel se o vstřícnější, citlivější, méně chemický přístup psychiatrů ke svým pacientům. Propast mezi lékařem a léčeným se pokusil v roce 1965 překlenout v komunitním projektu v Kingsley Hall v londýnském East Endu.
    V románu Velké opice prodělává postava dr. Busnera vývoj ke kříženci R. D. Lainga a Olivera Sackse (1933), neurologa, jehož knihy, beletristickým způsobem podané klinické případy z vlastní praxe, jsou hojně překládány do češtiny. Sacks má obrovskou zásluhu na změně přístupu široké veřejnosti k lidem trpícím nejrůznějšími nervovými poruchami (ztráta řeči, zraku, halucinace, migrény, spavá nemoc…). A právě Sacksova nejznámější kniha Probouzení (Awakenings, 1973, č. 2010), podle níž byl v r. 1990 natočen i výborný film s Robertem de Nirem a Robinem Williamsem,  se stala inspirací Selfova předposledního románu Deštník. Tím je dosavadní vývoj postavy dr. Busnera završen.
    Připomeňme jen, že do postavy dr. Busnera bývá mnohdy vpleten i odkaz na psychiatra Thomase Szasze (1920–2012), který ve své klíčové knize Mýtus o duševní nemoci (Myth of Mental Illness, 1960) zpochybnil samotnou všeobecně přijímanou definici „duševní nemoci“, jíž bývá často označováno každé společensky nevhodné, nepřípustné, či prostě neobvyklé chování.
    Titulní povídka je skutečným mistrovským dílem, v němž Will Self přes neskrývanou satiru a výsměch akademickému prostředí přivádí na svět zcela novou, a navíc uvěřitelnou filosofickou teorii. Jak v jednom rozhovoru připomíná, teprve později prý zjistil, že existuje jakási švédská studie sebevražd, která vykazuje jistou podobnost s rysy jeho kvantitativní teorie šílenství.
    Když tuto teorii přijmeme a zcela neliterárně ji aplikujeme na současnou psychosociálněpolitickou realitu ve světě, může nás dovést k neveselým úvahám o tom, jak se k sobě má stále trvající bezstarostnost, pocit neotřesitelného bezpečí a z něj plynoucí neschopnost jakékoliv  smysluplné  reakce  Evropské unie  vůči  zřejmým  atakům  šílenství  na  východě Evropy a na Blízkém východě. Jako kdyby se jednalo o důsledek nějakého Harleyho experimentu, ještě zvrácenějšího než ten, který tak nelibě zaskočil profesora Forda, strůjce teorie.   
    Závěrečná povídka „Čekání“ je případovou studií psychického zhroucení jednotlivce v dopravní zácpě. Klíčem ke všemu, dokonce k jakémusi novému náboženství, se stává čekání: čekání jako projev nemohoucnosti jednotlivce i systému, čekání na konec světa. Jen ti vychýlení, vyvolení čekat nemusejí. Tématem je již v úvodu zmiňované zploštění světa na film odehrávající se na plátně čelního skla. Paradoxem této vychýlené situace je to, že čím dál rychlejší auta jsou nucena jezdit stále pomaleji, což se samozřejmě podepisuje na psychice všech účastníků silničního provozu. Pokud se však někdo pokusí z tohoto vychýleného (možná snad již úchylného) stavu vystoupit, hrozí mu podezření z nenormálnosti, z úchylky.
    To koneckonců poznal i sám Self na vlastní kůži, když byl v září 2013 při pěší túře (a Self je údajně velký chodec) po anglickém venkovu, na níž se vydal se svým jedenáctiletým synem, zadržen policií a zcela nesmyslně obviněn z pedofilie.
    Povídka samotná je i svéráznou polemikou se Selfovým velkým literárním vzorem JG Ballardem a jeho románem Bouračka (Crash, 1973, č. 1995). Selfův profesor Stein zcela nepokrytě odkazuje na Ballarda, který se tématem milénia zaobírá například ve svém románu Lidé milénia (Millenium People, 2003, č. 2006) a pro nějž je – mimochodem – symbolem současné Anglie dálnice M25, jež v Selfově povídce zastává roli spouštěče událostí. Smutný hrdina Jim Stonehouse, který vypravěči v jednu chvíli připomene opičáka, je v kontextu Selfova díla úvodem k románu Velké opice, jehož základním tématem je náhlé probuzení hlavního hrdiny (po prodrogované noci) do světa, jemuž vládnou šimpanzi a lidé jsou na úrovni dnešních šimpanzů.
    Povídku lze konec konců chápat i jako jeden z příspěvků vedoucích k úvahám o zavedení mýtného v Londýně, jež mělo vést ke snížení dopravy i emisí v centru města. Prvotní studie se objevila v roce 1995, ke spuštění systému došlo v roce 2003.

 Selfovým prvořadým zájmem je zkoumání hraničních oblastí, šedých zón na pomezí a jejich překračování či narušování. Nejedná se přitom o prvoplánovou provokaci, ačkoliv chuť šokovat je přítomna, ani o nějaké sociální moralizování, ale spíše o sociální rebelství: „Vzrušuje mě, když mohu narušovat čtenářovy základní předpoklady. Chci, aby pocítil, že určité kategorie, v jejichž rámci je navyklý svět nahlížet, jsou nestabilní.“ Self s chutí tak dlouho šťourá do normativních pravidel a tabu, jimiž se každé společenství obklopilo v pudu vlastní záchovy, až vykutá jejich nemorální, proti-společnostní jádro. Self vlastně ohledává hranice osobní svobody v rámci většího celku a zkouší jejich pevnost při rozšiřování a zároveň odolnost vůči atakům zvenčí. Oním celkem přitom může být vědecký obor, institucionalizovaná společnost, lidské vědomí nebo reálný svět s lidskými i ne-lidskými obyvateli.
    Bylo by chybou zabývat se Selfovými texty jen z hlediska autorovy inspirace skutečnými postavami, místy a událostmi či literárními, vědeckými a filosofickými spisy, či je vnímat jako moralitu. Selfovy knihy jsou především satirou, parodickým a ironickým komentářem současného světa, a z velké části též s radostí psanou čirou fantazií, z pod níž vykukuje Selfův smysl pro „typický“ anglický humor, který je někdy ovšem tak suchý a černý, až se podobá černému kašli.
    Odkašlejme si tedy, odhoďme předsudky a ponořme se do reality podle Willa Selfa. Třeba zjistíme, že vychýlená není ta jeho, ale ta naše.

l.bosch, srpen 2014
psáno jako doslov k českému vydání Kvantitativní teorie šílenství (Maťa, 2014)

Použité zdroje:
Calcutt, Andrew; Shephard, Richard – Cult Fiction: Průvodce po kultovním románu, Volvox Globator, Praha 1999
Clark, Timothy – „Towards a deconstructive environmental criticism“, Oxford Literary Review 30 (1), 2008, pp. 44-68
Finney, Brian – „The Sweet Smell of Excess: Will Self’s Fiction, Bataille and Transgression“, 1999, 2005 (http://www.csulb.edu/~bhfinney/selfsweetsmell.html)          
Hayes, M. Hunter – Understanding Will Self, Univ. of South Carolina, 2007
Prof. Oyebode,  Femi – „Interview with writer Will Self part 1 and part 2“, Frontier Psychiatrist November 2010, (http://frontierpsychiatrist.co.uk/interview-with-writer-will-self-part-1/; http://frontierpsychiatrist.co.uk/interview-with-writer-will-self-part-2/)
Šustr, Jan – Elektronické mýtné v Londýně, Bakalářská práce, VŠE Praha 2005